Duben 2005

Válka a nukleární mír. Karel Durman strhujícím stylem líčí světovou politiku v letech 1938 – 1964

Petr Zídek

První část knihy Karla Durmana Popely ještě žhavé je v českém prostředí zcela mimořádné dílo, které spojuje znalost nejnovější literatury se skvělým literárním zpracováním.

Původních českých prací, které by přinášely souhrnný výklad světové politiky po druhé světové válce, příliš mnoho není. Pomineme-li různá skripta pro studenty a stručné přehledy psané jako kompilace z podobně koncipovaných knih zahraničních, pak se doposud čtenář musel spokojit s knihami Západ od Petra Luňáka a komplementárně koncipovaným Východem od Jiřího Vykoukala, Bohuslava Litery a Miroslava Tejchmana. Minulý rok k nim přibyla první část práce Karla Durmana Popely ještě žhavé, která líčí "velkou politiku" v letech 1938-1964. Toto dílo posouvá pomyslnou laťku žánru o několik stupňů výše a nikdo, koho zajímají dějiny 20. století, ho nemůže obejít.

Karel Durman (*1932) začínal v 60. letech jako historik Blízkého východu, jeho monografie Blízký východ ve světové politice 1918-1959, vydaná v roce 1966, se v českém prostředí stala "klasickou" prací k tomuto tématu. O tři roky později publikoval s Miloslavem Svobodou Slovník moderních světových dějin, který se výrazně vymyká z dobové historiografické produkce: i po pětatřiceti letech je možno značnou část jeho hesel využít k základní orientaci v moderních dějinách. V roce 1970 byl Durman propuštěn z politických důvodů z pražské filozofické fakulty a dalších deset let se živil jako rešeršér Státní technické knihovny. V roce 1980 odešel do exilu do Švédska a stal se profesorem východoevropských dějin na univerzitě v Uppsale. Do českého prostředí se vrátil ve velkém stylu v roce 1998 knihou Útěk od praporů, v níž zkoumá vývoj Sovětského svazu a jeho bloku v letech 1964-1991.

Komplexní totalitarismus

Základním problémem všech dějinných syntéz 20. století není nedostatek, ale naopak nadbytek pramenů a literatury. Autor uvádí, že pouze o dějinách Francie v letech 1940-1944 existuje osm tisíc knih a odborných článků. Není v lidských silách tuto masu informací prostudovat a ti, kteří se o to pokoušejí, se často nechají ubít fakty a faktíčky. Karel Durman toto dilema historika soudobých dějin vyřešil tak, že se soustředil na literaturu vydanou v posledním dvacetiletí a na práce (paměti, deníky, články) těch, kteří byli v centrech dění.

Na první pohled poněkud nezvyklá periodizace - od roku 1938 do roku 1964 - je velmi logická vzhledem k Durmanově koncepci, která za nejdůležitějšího aktéra velké politiky považuje Sovětský svaz. V prologu tak sledujeme makabrózní divadlo moskevských procesů (březen 1938), v závěru jsme svědky sesazení Chruščova (říjen 1964). V knize je upozaděno zejména hitlerovské Německo, které autor s odkazem na amerického historika Arthura Schlesingera jr. označuje za nekomplexní a improvizovaný totalitarismus, který vytvářel prvky sebedestrukce mnohem rychleji než komplexní totalitarismus sovětský.

Přestože je kniha výslovnou polemikou s "prostoduchými levicovými schématy", podle nichž ještě nedávno vykládali světovou politiku mnozí američtí a západoevropští historici, Durman neupadá do opačného extrému. Jeho práce se vyznačuje uvážlivostí a uměřeností soudů, zásadní kritiky nejsou ušetřeni ani čelní představitelé Západu. Autor se nesoustředí na fakta, ale na koncepce a interpretace, mezi nimiž se pohybuje s obdivuhodnou virtuozitou. Nebojí se zaujmout vlastní stanovisko a náležitě jej zdůvodnit - také díky tomu se jeho text často blíží k eseji.

Co je tedy pro autora náplní oné "velké politiky"? Z povahy věci vyplývá, že především zahraniční politika velmocí. Druhá světová válka jako konflikt, v němž demokratický Západ za pomoci Stalinova "komplexního totalitarismu" potřel "nekomplexní", ale mnohem agresivnější totalitarismus Hitlerův. Studená válka jako dlouhý plíživý konflikt mezi demokratickým světem vedeným Spojenými státy a Sovětským svazem a jeho impériem. Součástí "velké politiky" je pro Durmana ovšem i vnitropolitický vývoj velmocí a států, které se ocitly v centru či na periferii jejich soupeření. Zatímco v případě demokratických zemí je možno většinou ukázat, jak se rodilo to či ono rozhodnutí, kdo dané řešení podporoval a kdo byl naopak proti, v případě Sovětského svazu nám dodnes, jak Durman ukazuje, chybí osvětlení řady důležitých Stalinových rozhodnutí. "Politikové tehdy a historici potom žasli, jako mohl ministr politické taktiky Stalin postupovat tak neobratně," píše Durman třeba o sovětském odmítnutí účasti na Marshallově plánu v roce 1947.

Předností Durmanovy práce je i to, že druhou světovou a zejména studenou válku nechápe jako konflikty "bílého muže". Po roce 1945 a zejména po nástupu Chruščova k moci jsou do "velké politiky" vtahovány nově vzniklé státy třetího světa, součástí globálního soupeření je také jejich osvobozování z koloniální nadvlády. Přesto ale třeba latinská Amerika je až do Castrova příklonu k sovětskému bloku mimo světovou politiku a v knize o ní, s výjimkou několika odstavců věnovaných Guatemale, nenajdeme žádnou zmínku.

Durmanova kniha zaujme i svébytným a strhujícím literárním stylem. Autor dokáže citovat velmi výstižné i obrazné charakteristiky situací a osob, neváhá využít ani beletristických příspěvků k danému tématu.

Kosmetické vady na kráse

Knihy o světových dějinách od českých autorů trpí povětšinou nemístným čechocentrismem, Durmanova práce však kupodivu tenduje k opačnému extrému. Přestože například postupu sovětizace ve východoevropských zemích autor věnuje poměrně velkou pozornost, o Československu se nedozvíme vůbec nic. Dokonce i tak důležité události jako byl Mnichov 1938 nebo únor 1948, které měly nepochybně velký vliv na světovou politiku, Durman připomíná maximálně několika letmými narážkami ve vedlejších větách. To je skutečně škoda, protože čtenář přišel o možnost komparace a zasazení českých respektive československých dějin do kontextu dějin světových.

V syntéze tohoto rozsahu se zřejmě není možno vyhnout faktickým chybám: Durman si např. plete Tanganiku s Malawi, jiné omyly se dají počítat na vrub redakční práce (chybné zkratky u institucí apod.). Nakladatelskému zpracování se dá vytýkat také neuvádění českých překladů citovaných knih a celkově neatraktivní prezentace (fádní obálka, nepřítomnost obrazové přílohy).

Tyto drobné vady však nic nemění na tom, že Durmanova kniha je to nejlepší, co si český čtenář o tématu může přečíst. Doufejme, že se brzy dočkáme jejího pokračování.

Karel Durman: Popely ještě žhavé. Velká politika 1938 - 1991. I. Světová válka a nukleární mír 1938 - 1964. Vydalo Nakladatelství Karolinum, Praha 2004. 604 strany, cena a náklad neuvedeny.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)