Květen 2005

Může za obezitu hormon hladu?

Eva Bobůrková

Lidstvu hrozí světová epidemie obezity. Vědci horečně zkoumají biologickou podstatu obezity a bádají, jak přemoci v lidském těle továrnu na výrobu tuků. Boj proti tloušťce je velmi těžký zvláště u lidí s nadváhou. Jejich těla totiž fungují jinak než těla štíhlých.

Tělesná hmotnost se v posledních desetiletích stala ústředním problémem medicíny -nemoci spojené s obezitou masově zkracují a ohrožují život blahobytných populací. V USA už je obézní každý třetí dospělý Američan - a věda a medicína se snaží nalézt pomoc. Ve hře jsou miliardy dolarů a zdraví milionů lidí.

Proces získávání energie a jejího spalování se vyvinul dávno během lidské evoluce. Dostatek potravy a dostatečné tukové zásoby umožňovaly lidem přežít - a jejich imperativ je stejně silný i dnes. Naše těla ovládají, ať chceme nebo nechceme, chemické látky vznikající v různých orgánech a určují naši spotřebu jídla. Dnes už se také ví, že pocit hladu či sytosti podmiňuje nejen množství snědeného jídla, ale sama tělesná hmotnost, druh jídla, a dokonce i množství spánku.

Sytý a hladový

V roce 1999 vědci objevili hormon „hladu“. Během dne jeho koncentrace v těle stoupá a klesá. Řídí naše chování a neomylně vede naše kroky do kuchyně. Cykly hormonu pojmenovaného podle hindského slova pro růst - ghrelin - odrážejí složitou souhru chemických signálů v těle. Chuť k jídlu podporuje více než dvacet chemických látek, nejčastěji hormonů, a zhruba stejný počet chuť k jídlu zase potlačuje, ale ghrelin přece jen hraje, jak se zdá, jednu z hlavních rolí. Podle posledních výzkumů je právě on hlavním spouštěčem chuti k jídlu, zatímco přední hráč v potlačování apetitu je inzulin, který se tvoří ve slinivce břišní, a leptin, který vzniká v tukových buňkách. Leptin (pojmenovaný podle řeckého slova leptos - hubený) omezuje v mozku pocit hladu. Oba tyto hormony brzdí produkci ghrelinu. Další tlumič hladu je PYY, který vzniká ve střevě. Všechny tyto hormony cestují krví a přenášejí signály, zda jíst, či nejíst, z břicha do mozku a naopak.

David Cummings z Washingtonské univerzity v Seattlu oznámil v roce 2004 v časopise Endocrinology, že vylučování inzulinu vrcholí po jídle a obvykle odpovídá propadu v sekreci ghrelinu. Většina experimentů s hormony „hladu“ či „sytosti“ probíhá v laboratoři na potkanech. Když vědci vyřadili z činnosti buňky, které produkují inzulin, aby tak mohli u hlodavců zkoumat cukrovku, zjistili, že po nakrmení v krvi laboratorních zvířat sice klesá hladina ghrelinu, ale jen v poloviční míře, než kdyby byl přítomen inzulin. Studie rovněž ukázala, že nedostatek inzulinu se projevuje rostoucí citlivostí vůči ghrelinu - jeho hladové volání bylo u hlodavců jakoby silnější. Když biologové injekčně vpravili do těl potkanů-diabetiků malé množství ghrelinu, příjem potravy vzrostl na více než trojnásobek. Když ghrelin dodali zdravým myším, množství potravy se nezměnilo.

Jiné kalorie

Kromě hormonů zapojených do hry o tělesnou hmotnost vědci v posledních letech studovali i složení potravin. A zjistili, že ne všechny kalorie jsou stejné. Téměř všechny zdravotní rady zní: Jezte méně tuků. Ale proč nám tuk tak chutná? Nový výzkum Davida Cummingse přináší hormonální vysvětlení - není kalorie jako kalorie. Tuk ve srovnání s jinými živinami méně účinkuje na ghrelin a tedy na pocit hladu. Cummings ověřoval tuto hypotézu na potkanech. Dostávali stejné množství kalorií, ale jednou ve formě cukru, podruhé bílkovin a potřetí tuku. Zatímco příjem cukru a bílkovin se ihned projevil poklesem hladiny ghrelinu v krvi o 70 procent, po dávkách tuku hladina hormonu v krvi klesala mnohem pomaleji a zastavila se na 50 procentech. V Science News Cummings uvádí: „Totéž se nám nyní podařilo potvrdit i u lidí.“

Hubení a tlustí

Dalo by se čekat, že lidé s vysokou hladinu gherlinu v krvi budou hladovější, více jedí a jsou tlustší. Je to přesně naopak. Obézní lidé mají ghrelinu málo, jejich těla tedy zřejmě signály hladu špatně čtou nebo ignorují. Naopak chorobně hubení lidé a anorektici mají krev plnou ghrelinu. M. Chapman z australské University of Adelaide potvrdil, že starší zdraví lidé, jejichž jedinou potíží je nechutenství a hubenost, produkují dvakrát více ghrelinu než dobře živení senioři, a přitom neznají pocit hladu.

Endokrinolog Stephen Bloom z londýnské Hammersmithovy nemocnice zjistil, že u otylých a hubených lidí signály hladu a sytosti nefungují stejně. Bloomův tým předkládal dobrovolníkům s normální hmotností a lidem s nadváhou mléčný koktejl s různým obsahem kalorií. Koncentrace ghrelinu však klesala úměrně rostoucímu příjmu kalorií jen u normálních mužů a žen. Bloom též zjistil, že hladina hormonu PYY, který signalizuje pocit sytosti, po jídle roste více a rychleji u lidí s normální váhou a méně u obézních. „Obézní mají dvojnásobnou smůlu,“ řekl Science News Bloom.

Nevyspalí více jedí

Od poloviny 60. let se výskyt obezity ve Spojených státech ztrojnásobil a dnes je problémem každého třetího dospělého. Během stejné doby poklesla průměrná doba spánku Američanů o dvě hodiny. Vědci začali zkoumat, zda zde neexistuje nějaká souvislost. A našli ji. Endokrinoložka Eve Van Cauterová z Chicagské univerzity loni poukázala ve své studii na to, že ranní koncentrace hormonu sytosti leptinu byla u mužů, kteří spali jen čtyři hodiny, asi o pětinu nižší než u mužů, kteří spali devět hodin. Denní koncentrace ghrelinu u nich naopak vzrostla během období spánkové deprivace o 28 procent. Po probdělých nocích mužům také víc chutnalo - snědli o 24 procent více jídla než vyspaní kolegové - a volili stravu o 33 až 45 procent bohatší na kalorie a karbohydráty.

Hladová léčba

Vědecké poznatky posledních let se pochopitelně snaží zúročit výrobci léků. Pokoušejí se vyvinout léky, které blokují ghrelin, a mají tak otupit pocit hladu u lidí s nadváhou. Další odborníci hledají vhodnou dietu, která by snižovala vrchol hladiny ghrelinu, a naopak podpořila přirozenou tvorbu hormonů potlačujících chuť k jídlu. Injekce PYY u laboratorních zvířat snižovaly chuť k jídlu o 30 procent. Zvířata, která dostávala vysoké dávky žaludečního hormonu oxyntomodulinu, nežrala vůbec. Naděje na vítězství však kalí pohled do nedávné minulosti. Leptinové pilulky nebo injekce také měly vyřešit celosvětový problém obezity, ale ukázalo se, že fungují jen u štíhlých. Lidé s nadváhou jsou vůči tomuto hormonu sytosti odolní, navíc se zjistilo, že při poklesu hladiny leptinu tělo spotřebovává méně kalorií - a nehubne. Dokáží vědci lépe ošálit hormon hladu?

Děkan 1. lékařské fakulty a přednosta 3. interní kliniky Štěpán Svačina o tom pochybuje: tyto hormony se zatím neuplatnily ani jako léky, ani se zatím nepodařilo je přímo ovlivnit. Profesor Svačina z praxe dobře ví, že velká většina pacientů nedokáže trvale cvičit a držet diety, a je proto přesvědčen, že perspektiva je hlavně v lécích a postupech, které nebudou vyžadovat velkou spolupráci pacientů. „Sám si myslím, že dojde k objevu léků, které pohyb nahradí a přejídání trochu umožní,“ říká profesor Svačina.

(MFDNES)