Květen 2005

Falešná česká sebestřednost

Bohumil Doležal

V rozhovoru, který minulý týden (od 14. 03. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) Václav Klaus poskytl listu Frankfurter Allgemeine Zeitung, zopakoval svoje představy o postavení ČR ve světě. Podle prezidenta jsou si Češi dlouhodobě jisti, že se nacházejí v srdci Evropy. Takovou sebestředností si jednodušší společenství doplňují nedostatek sebevědomí.

Sebestředný pohled zakládá falešné vidění světa, v němž si české elity namlouvají větší politickou váhu, než jakou ČR má. Důsledkem je např. směšné mistrování USA, které zákonitě končí nedůstojně. Dezorientace v dějinách je plod českého bolševismu: humanitní vědy byly na dlouhá desetiletí nahrazeny primitivní ideologií, a tak český prezident v sobě spojuje obdivuhodnou erudici na poli ekonomie se slepým přijímáním nacionálních a socialistických mýtů, pokud jde o dějiny.

V mezinárodních vztazích platí zásada „něco za něco“. Tam, kde je sebevědomí nahrazeno hysterií, se může i příslušníkům politických elit snadno zdát, že americké základny na českém území by byly srovnatelné s ruskou okupací. Nebo že se proti nám v budoucnu špatně informovaná Evropa spikne, aby nám vnutila revizi poválečného vyhnání Němců. Ač se považujeme za pupek světa, od svého okolí, zvláště když cítíme jeho převahu, očekáváme jen úskoky a podrazy. Proto taky máme vyhraněné představy o reformě širších společenství, do nichž jsme pronikli. Žádáme od partnerů svobodu, ale nejsme ochotni přijmout závazky.

EU má zajišťovat především volný pohyb zboží, služeb, lidí, idejí a ideologií. Odmítáme unifikaci EU a cítíme, jak se odděluje od svobody a demokracie. Protože co se stalo, nelze už odestát, je zapotřebí integraci alespoň zmrazit. Zároveň je nutno EU co nejvíc rozšířit, třeba i o Kazachstán. Podezíravost a nedostatek sebevědomí vedou k destruktivním projektům, které nám ve světě škodí.

Přitom EU v sobě skrývá pro všechny postkomunistické země jistá nebezpečí. V jejím rámci vzniká jakési kontinentální jádro v čele s Francií. Naše zkušenosti s Francií nejsou úplně nejlepší: v roce 1938 zjistila, že závazkům, které na sebe vzala po první světové válce, není schopna dostát, a prodala ČSR Hitlerovi. Nemělo by cenu to omílat, kdyby se z toho francouzská politika poučila. Jenže od nástupu de Gaulla provozovala v rámci západního společenství kverulantskou politiku, v současné době podporuje Araby proti Izraeli a zrušením zbrojního embarga dává Tchaj-wan napospas ČLR. Obraz doplňují neomalené invektivy prezidenta Chiraka vůči postkomunistickým zemím v předvečer invaze do Iráku.

Páteční setkání Chiraka, Schrödera a Zapatera s Putinem v Paříži má hrozivý podtext: mělo se jednat i o spolupráci EU s Ruskem. Nový kontinentální blok tedy zahrnuje ještě Německo (Schröder je prvním kancléřem, který opustil politiku atlantické loajality, a to z vypočítavých vnitropolitických důvodů) a Španělsko (jehož premiér dal po atentátech v Madridu užaslé Evropě lekci z kapitulantství). Opravdu by nebyli schopni, bude-li to odpovídat jejich zájmům, nás prodat Putinovi, stejně jako nás kdysi Francie prodala Hitlerovi?

Přesto je členství v EU pro ČR výhodné. Taky nesmíme zapomínat i na země, které jsem si dovolil kritizovat, jsou po politické, hospodářské i kulturní stránce nesrovnatelně vyspělejší než ČR a spoluprací s nimi mnoho získáme. Je jen třeba mít pro pobývání v EU krytá záda: např. spojenectvím se zeměmi, které ke kontinentálnímu bloku nepatří (Velká Británie, Itálie), s našimi postkomunistickými souputníky, a především úzkými vztahy s USA: Spojené státy totiž nemají ve zvyku zrazovat své spojence.

(MFDNES)