Květen 2005

K výročí Václava Černého

Bohumil Doležal

V těchto dnech uplynulo sto let od narození významného českého literárního historika a kritika Václava Černého. Jeho osobnost se díky komunistické persekuci stala jakýmsi symbolem, a jak už to bývá, děje se tak na úkor faktů. Zazněla spousta oslavných tirád, ale nikdo se ani nezmínil o problematických stránkách Černého odkazu. Samozřejmě si nemyslím, že by se jimi bylo jeho působení vyčerpalo, a netroufnu si spekulovat, zda v tom, co po sobě zanechal, nakonec problematické stránky převažují či ne. Myslím si jen, že by neměly být opomíjeny, a proto aspoň něco z nich připomínám.

V roce 1946 uspořádali v Leningradě spektakulární literární proces (soudní naštěstí nenásledoval) s básnířkou Annou Achmatovovou a satirikem Michailem Zoščenkem. Štvanici řídil Stalinův šéfideolog Ždanov. Proviněním obou delikventů bylo, že to, co psali, se dalo číst, a smyslem opičárny vyslání signálu, že válečná tolerance čitelné literatury definitivně končí. Akce vzbudila jakési rozpaky i v napůl zglajchšaltovaném Československu. Václav Černý se k ní vyjádřil v Kritickém měsíčníku takto:

„Buď tomu jak buď, sovětská kulturní čistka je v celém dnešním světě soustem nesmírně vítaným pro reakci. A to – přiznávám docela otevřeně a riskuji svou pověst za toto prohlášení – pro mne stačí, abych v této záležitosti nepronesl byť i jen jediné slůvko nesouhlasu… Čistka není inspirována jistým názorem na povahu umělcovy činnosti a bytosti. Je inspirována myšlenkou na čtenáře, naprosto ovládána jistou představou obsahu jeho duševního konzumu. Bolševická strana má za to, že je znovu třeba, aby nic… nerozptylovalo jeho mysl, znovu napjatou k úkolům politickým, aby nic neoslabovalo jeho vnitřní koncentraci, jíž má být zase vtištěn ráz po výtce defenzivně bojovný. Trochu si vzpomínám na jakousi Churchillovu řeč ve Švýcarech; a jinou řeč, tentokrát Američanovu, v Německu… A pochybuji-li náramně o představě, již snad ústřední výbor Všeruské komunistické strany chová o podstatě tvůrčí osobnosti a tvořivého procesu, dovoluji si nepochybovat o oprávněnosti mravního stavu, jejž chce vyvolat bez výjimky, bez výhrady a bez úlevy v duši sovětského občana všech vrstev… Věřím, že sovětský režim postupuje tak, jak činí, v duchu vědomé oběti, ukládané si volky nevolky, a ne v jiném. A ujišťuji vás již zde, čekáte-li snad na opak, že z mých úst nevyjde slůvko, jež by zlehčilo nebo pomluvilo rozhodnutí bolševické strany ruské… Dělejtěž si, Rusové, co uznáte za vhodné a za nutné, nebudeme vás kritizovat, ba budeme vaše rozhodnutí bránit anebo alespoň vysvětlovat; s tím dovětkem však, pro nás nejvýznamnějším, že vás nebudeme napodobovat, neboť vás napodobit ani nechceme, ani nemusíme. Také my chceme dojít ke společnosti socialistické. Také my chápeme socialismus jako společensky stavebný princip, umožňující nejvyšší možnou míru lidské svobody, jakou jen dovoluje lidská přirozenost. K tomuto dílu se hlásíme ze svobodného rozhodnutí. A třebaže si hodláme navzájem kritizovat prostředky, jež si k dílu volíme, nemíníme žádné určité z těchto prostředků vnucovat na úkor tvůrčí svobody, jež je pro nás nejnutnější podmínkou skutečné tvorby.“ (Sovětská čistka, česká kocovina a leccos jiného, Kritický měsíčník 1946, č. 16-17)

Ruští mocipáni ani jejich čeští podržtaškové na velkorysou nabídku pana profesora nereagovali jak se patří pozitivně, a tak mu záhy jako publikační prostor zbyl pouze šuplík. Z něj pochází následující pasáž o procesu s „vlastizrádným spikleneckým centrem“ Slánský a spol.:

„Z celého růžence obžalob, jimiž byl Slánský zahrnut a rozdrcen, zbývá a obstojí jediná, a i v jejím ohledu Slánský jednal v rozhodném souhlase s dobovou stalinskou politikou a se Stalinovým souhlasem, a i v jejím ohledu postupoval beze všeho zřetele k domácímu českému prospěchu: mluvíme o tom, čemu obžaloba říkala Slánského sionismus,a co my nazveme politikou internacionální vzájemnosti židovské. Doba Slánského, to byla doba, kdy jsme zásobovali Izrael zbraněmi proti Arabům, než naši roli převzali Američané, a kdy naše armáda školila izraelské vojenské piloty; doba, kdy Slánský vydal směrnice, aby náš tisk pranýřoval a naše justice stíhala jakoukoliv kritiku tohoto očividného stranictví jako trestné reziduum nacistického rasismu v českém člověku. Doba, kdy Slánský rozdělil veškeré naše pozůstalé nebo ze Západu i z Východu navrátilé židovstvo na dvě části, obě privilegované: kandidátům emigrace do Izraele nebyly, na rozdíl od prchajících nežidů, kladeny žádné překážky, výsada neslýchaná, rovnající se rozdílu mezi svobodou a vězením, někdy mezi životem a smrtí; měli namnoze právo odejít se svým majetkem, výsada v stalinismu neslýchaná a praktikovaná podle kritérií přímo pobuřlivých, bylo možno odvézt si majetek do ceny 200 000 Kč, ale byl často odhadován na pouhou desetinu své hodnoty, takže bylo na deset tisíc vývozních povolení od nás vyvezeno na šest miliard majetku; majetek pozůstalý v zemi byl do Izraele placen naším vývozem do výše jeho 17 procent; ústecký velkoprůmyslník Schicht dostal náhradu jakožto Žid, ač se na něj vztahovaly zákon nacionalizační jako na kapitalistu a konfiskační jakožto na Němce. Těm, kdo se rozhodli zůstat, Slánský umožnil účastnit se budování nového státu v kariérách doslova závratných pod podmínkou, komunista nekomunista, kapitalista nekapitalista, formálního přístupu do strany…

I tak není náhodou, že ze čtrnácti členů skupiny bylo jedenáct Židů a že se tento poměr opakoval i v řadě procesů následných, neběželo zde totiž sice o programovou konspiraci ideologicky protistalinskou, přece však o předem daný souzvuk, jenž ani nepotřeboval předběžné vyslovené dohody, o utilitaristickou maçonerii společné touhy po moci, opřenou o společenství nacionální. Tímto nacionálním společenstvím nemíníme ovšem jakékoli pocity národní příslušnosti české, nacionální faktor nebo prospěch český nehrál v této společnosti nejmenší roli, důkazy toho jsou přímo skandálně odpudivé: Geminder, Simone-Katz, Reicin, London! Lidé bez jakéhokoliv, leda negativního a opovržlivého vztahu k českému člověku, z německých židovských rodin, prošlí německými školami, Geminder neumí ani slušně česky, od mládí světoběžníci, jejichž český pobyt se za celý život páčí na pár let… Odkud čerpali tito lidé oprávnění, aby si troufali hmotu českého člověka bez zábran ztvárňovat, dusat, trýznit? …

Slánského dvojí loket byl ze židovského stanoviska zdůvodnitelný, vůči Čechům naprosto nespravedlivý. Český antisemitismus se Slánským sice nestal skutečností ospravedlnitelnou; ale nadlouho se Slánským Židé u nás zadlužili, to ať je každému zřejmo: nikoli oni jsou našimi mravními věřiteli, nýbrž my jejich, ať to nezapomenou!“ (Paměti 1945-1972, Atlantis 1992, str. 365-8)