Květen 2005

Luboš Palata proti vyhnaným

Bohumil Doležal

Jedno je třeba panu Palatovi uznat: v umění vykrucovat se a zamlouvat, pokud jde o záležitosti související s masovými deportacemi německého obyvatelstva po druhé světové válce a hlavně v pomlouvání těch, co by si je rádi připomínali, dosáhl obdivuhodné virtuozity. Pěkným svědectvím je článek „Němci proti Hitlerovi“ z Lidových novin 14. 4. t.r.

Článek má jako klasická sonáta tři části. Začíná nenápadně: Palata uznává, že se Němci se svou nacistickou minulostí v podstatě vyrovnali, že v posledních letech éry kancléře Kohla začali mluvit o tom, že byli ve válce nejen viníky, ale i obětmi, a problematické věci (vyhnání, vraždění a znásilňování civilistů, plošné nálety na německá města, odvlékání válečných zajatců do gulagu) popisuje s takovým mravním rozhořčením, že by se člověk mohl na pár vteřin octnout v pokušení brát ho vážně. Bylo by to velmi předčasné. Následuje totiž druhá část, ta, kvůli níž byl článek napsán: vypadá to, že se oslavy ponesou v duchu „kultu obětí“ jak o to usilují ve svých kontroverzních projektech „některé organizace“, pokoušející se připomenout utrpení „některých vybraných skupin obyvatelstva“. Jde zejména o vyhnance, kteří ovšem nedovedou vysvětlit, proč by mělo být jejich utrpení povýšeno nad utrpení těch ostatních. To je opravdu dobré: představte si, že někdo chce postavit pomník významnému rodákovi: a jeho odpůrci oponují tím, že oslavence takto nelze povyšovat nad jiné, kteří si pomník taky zaslouží. Kdyby se argumenty tohoto typu braly vážně, nedaly by se stavět vůbec žádné pomníky. O což patrně v tomto případě jde. A teď se podívejme, čím se ti „vyvyšovaní“ liší od těch ostatních, nad něž jsou vyvyšováni. Je to jednoduché: zatímco bombardování německých měst nebo odvlékání válečných zajatců do gulagu nám opravdu nikdo vyčítat nemůže, v utrpení těchto lidí máme prsty, a je to tedy třeba nějak okecat. Což pan Palata provozuje soustavně a se značnou virtuozitou.

Třetí, závěrečná část je nadějeplná: „Schröderovo Německo“ (rozuměj nynější německá socialisticko-zelená vláda) našlo protilék na nekalé reje kazisvětů. Proti „kultu obětí“ staví „kult hrdinů“ německého protinacistického odboje. Tu je třeba říci, že kult, ať už obětí či hrdinů, je nesmysl, o obojím je třeba mluvit věcně, což nevylučuje ani v jednou, ani v druhém případě patřičnou úctu. A to, že tu byli hrdinové, není žádný důvod, proč by se mělo zapomínat na oběti, i když pro ty, co se kdysi podepsali na jejich utrpení a dodnes to zamlouvají (viz oficiózní česká doktrína o příčinách a následcích a o tom, že jednání, které dnes máme sklon považovat za nelidské, bylo tehdy úplně OK), by to bylo nepochybně příjemné. Pokud si snad Schröder opravdu myslí, jak píše pan Palata, že se Německo může dopracovat velmocenské velikosti tím, že zapře minulé utrpení svých lidí (upřímně řečeno dost pochybuji o tom, že si to opravdu myslí), šeredně se mýlí. Spíš hrozí to, že se Německo napřed dopracuje velmocenské velikosti a pak začne svým sousedům utrpení svých lidí, které zdánlivě zapomnělo, připomínat stejně neadekvátním způsobem, jak neadekvátní byla ta minulá, vynucená a zdánlivá amnézie. Kdyby pak své nemravné chování pak odnesli jen ti, co Němce nutili zapomínat věci, které se zapomínat nedají a nemají, budiž. Jenže odvety tohoto typu bývají zpravidla plošné, takže to za pana Palatu a spol. odskáčeme všichni, jako jsme v letech 1948-89 všichni odskákali za české „demokratické socialisty“ v čele s prezidentem Benešem jejich koketování s bolševismem.

Na jednodušší povahy možná kombinační schopnosti pana Palaty, maskující nedostatek studu, který z jeho textů všeobecně a z tohoto zvláště přímo čiší, mohou snad udělat nějaký dojem. Dočasně, protože alibismus z nich trčí jako šídlo z pytle.

(www.bohumildolezal.cz)

Redakce CS-magazínu připojuje i inkriminovaný článek pana Palaty:

Němci proti Hitlerovi

Luboš Palata

Němců, kteří se postavili proti Hitlerovi, bylo víc než Čechů proti Gottwaldovi. Druhá světová válka odchází s poslední generací, která si ji pamatuje, do historie. I v Německu, které si s sebou po šest desítek let nese cejch dědice zločinné Hitlerovy třetí říše.

Od války Němci sami sebe pokládali za národ viníků nacistických zločinů. Ti západní mnohem víc než Němci východní. Komunistický režim NDR totiž převzal mnohé když ne přímo z nacismu, tak z "prušáctví", které stálo u jeho zrodu. I když nešlo začít od nuly a mnozí členové a funkcionáři nacistické NSDAP našli po válce místa ve státním aparátu Spolkové republiky, přesto se s hitlerovskou minulostí vyrovnali Němci příkladně. Mnohem lépe než jiné kolaborující, nacistům přisluhující a na jejich zločinech se podílející národy.

Po desetiletích, kdy byla vyzdvihována německá vina, se objevil nový úkaz. Přibližně s koncem éry kancléře Helmuta Kohla, který ještě patřil k válečné generaci, Němci začali nahlas mluvit o tom, že nebyli jen viníky, ale i oběťmi. Válka totiž nerozlišovala mezi aktivními stoupenci nacismu, vojáky wehrmachtu nebo SS a dětmi, ženami. Němečtí civilisté prchající především z tehdejšího východního Pruska nebo Slezska byli zabíjeni, stejně jako ti, kteří odejít nestačili nebo nechtěli. Ženy byly znásilňovány, muži zastřeleni nebo odvlékáni do sibiřských táborů, z nichž se většina nevrátila.

Na západní frontě bylo sice zločinů Spojenců vůči civilistům výrazně méně, ale britské a americké letouny srovnaly velkou část německých měst se zemí. Že při tom zahynuly desítky, stovky tisíc lidí, dnes už nikdo nepopírá a ani nemůže. Drážďany, Hamburk, Norimberk, Porúří byly po válce spálenou krajinou. A pohřebištěm zároveň.

Pro miliony Němců neskončilo utrpení s koncem války. Především pro vyhnance, kteří po válce ztratili své domovy od Česka přes Polsko, až po Maďarsko a balkánské státy. Odsun do Německa, byť zničeného válkou, byl pro mnohé z nich vykoupením, protože především v prvních týdnech a měsících po konci války s nimi Češi, Poláci a další zacházeli podobně jako předtím nacisté s vězni koncentračních táborů. Přestože počet lidí, kteří při vyhnání a odsunu zahynuli, se například v Česku nepočítá na stovky tisíc, jak se dříve uvádělo, ale na desítky tisíc, je to obludně vysoké číslo. Obludné také proto, že tyto zločiny se odehrály už v době, kdy válka oficiálně skončila. A také proto, že až na výjimky nebyly nikdy potrestány. Další tisíce Němců, ale i Lotyšů, Estonců, Maďarů a dalších umíraly ještě mnoho let po válce v sovětských pracovních táborech.

Zdálo se, že blížící se oslavy šedesátého výročí konce války se ponesou v tomto duchu kultu obětí. Některé organizace se na to připravovaly a doufaly, že v atmosféře, která bude vytvořena, projdou i jejich kontroverzní projekty, jež měly připomenout utrpení některých vybraných skupin obyvatelstva. Zvláště silný tlak vyvinul Svaz vyhnanců, který chce vybudováním Centra proti vyhánění zvýraznit poválečné utrpení Němců z Česka, Polska a dalších zemí. A to přesto, že vyhnanci nedokážou jasně odpovědět na otázku, proč by mělo být jejich utrpení povýšeno nad oběti bombardování, ženy znásilněné spojeneckými vojáky nebo německé zajatce, kteří zahynuli v sovětských táborech.

Kult hrdinů

Schröderovo Německo, které usiluje o to, aby mu minulost nekomplikovala jeho snahy se stát opět plnoprávnou světovou velmocí, však naštěstí našlo protilék. Tím je nový kult, kult německých hrdinů. Těch, kteří ukazují, že Němci v době nacismu nemuseli být jen viníky, oběťmi války, ale že bylo možné se Hitlerovi a jeho režimu postavit. Samozřejmě, takových Němců nebylo mnoho. A to také kvůli likvidační politice nacistů vůči jakékoli opozici či odporu -koncentrační tábory Hitler nejdříve naplnil svými politickými protivníky a až potom Židy a odbojáři a dalšími lidmi z okupovaných zemí.

Ale německý odpor existoval. Studenti, vzdělanci, politici, vojáci. Byla i protihitlerovská emigrace, nejen ta komunistická v Moskvě, ale i v Londýně, v níž hráli důležitou roli sudetoněmečtí sociální demokraté. Cena nadace Charty 77 Němcům, kteří se dokázali Hitlerovi aktivně postavit, je víc než namístě.

Kult protinacistických německých hrdinů, který ovládl berlínská knihkupectví i televizní obrazovky, není v žádném případě hrozbou. Ano, všichni Němci nebyli stejní, a jak ukázala poválečná doba, nebyli dokonce možná ani horší než my vítězové.

To, že Němci podlehli a v drtivé většině napomáhali nacistické totalitě, bychom se měli dnes snažit pochopit. Kdybychom to sečetli, zřejmě bychom zjistili, že německých odbojářů proti nacismu bylo víc než Čechů, kteří bojovali proti komunismu. Chartisty počítaje.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)