Květen 2005

Největším nebezpečím jsou komunisté

Bohumil Doležal

Tato teze nalézá v českém intelektuálním prostředí málo příznivců. Panuje tu všeobecná skepse k boji s „minulými nebezpečími“. A těžko se jí divit: po roce 1918 se česká politika soustředila na to, aby zabránila obnově staré monarchie. Skutečný a strašný nepřítel však přišel z Německa.

Po druhé světové válce bylo za největší nebezpečí považováno Německo: toho využili Rusové a jejich komunističtí spojenci. Per analogiam by se tedy mohlo zdát, že boj proti komunistům a komunismu by dnes byl tímtéž bojem s větrnými mlýny, který odpoutává pozornost od skutečných nebezpečí.

Všechny tyto analogie však v jedné podstatné věci kulhají: Rakousko-Uhersko byl neobnovitelný relikt středověku; Hitler byl poražen a zničen, jeho zrůdná ideologie se totálně zkompromitovala. V obou případech šlo o nebezpečí nejen minulé, ale i překonané. Komunisté znamenají nebezpečí minulé i současné: to znamená nepřekonané. Intelektualističtí revolucionáři z českého disidentského undergroundu je po listopadu 1989 vzali do party a pomohli jim přežít jejich smrt. Díky tomu dnes existuje nejen silná KSČM, ale i řada kryptokomunistických uskupení (tzv. bojovníci za svobodu, „levice“ ČSSD).

Navíc, rezidua komunistické ideologie (pro niž je od druhé světové války příznačná směs sociálního rovnostářství a agresivního šovinismu) v sobě nese celá česká společnost trochu podobně jako astronauti ve známém filmu kosmického „vetřelce“. Faktická spoluvláda komunistů je více či méně přijatelná skoro pro 40% obyvatelstva. To svědčí přinejmenším o velmi oslabené imunitě: jak jinak by mohli lidé jako ministr Sobotka nebo někteří Havlovi spolupracovníci za největší nebezpečí pro českou demokracii prohlašovat ODS!

Ti, kteří komunisty takto bagatelizují, si ne zcela korektně zjednodušují úlohu: pod komunistickým nebezpečím rozumějí návrat do poměrů před listopadem 1989 nebo dokonce do padesátých let minulého století. To samozřejmě možné není. Skutečné nebezpečí je jiné, možná méně nápadné, ale to nutně neznamená, že menší.

Uhadovat budoucnost je samozřejmě činnost problematická. Budoucnost nás většinou vždycky nějak přelstí. Pokusme se jí aspoň v náznaku dobrat z něčeho, co je možné si představit snadněji: z toho, co by komunisté podporovali a prosazovali, kdyby jim ČSSD poskytla relevantní podíl na moci. Z výroků vedoucích představitelů strany v posledních dnech to není těžké vyvodit.

Především by se snažili dostat své lidi do mocenských pozic zejména v kontrolním aparátu (např. NKÚ). Nešlo by o stranické špičky, spíš o „šedé myši“, kterých si málokdo všimne a které přitom dovedou být stejně oddané jako zapálení straničtí potentáti. Zároveň by usilovali o vhodnou úpravu legislativy (zákon o majetkových přiznáních je k tomu jako dělaný).

Touto cestou by pak usilovali především srazit preference momentálně nejsilnější strany, ODS, aspoň natolik, aby výsledkem příštích voleb byl stejně příznivý pat jako v roce 2002 (nepatrná většina pro nesourodou nekomunistickou koalici, latentní silná většina pro koalici KSČM – ČSSD). Obávám se, že lidé z vedení ČSSD by pro ně byli v mnoha ohledech snadným cílem. Napoprvé by komunisté minimálně dosáhli aspoň toho, že skepse veřejnosti k demokratickým institucím a demokratickým poměrům, už tak dost značná, by ještě zesílila.

Dalším jejich významným cílem by bylo oslabení zahraničněpolitických vazeb ČR na vyspělé západoevropské země a především na USA. tyto vazby jsou v současné době jakousi zárukou pro zakotvení dosud labilní české demokracie a pro udržení aspoň trochu civilizovaných poměrů v naší zemi. Za komunistické spoluúčasti by byly nepochybně „vyvažovány“ upevňováním kontaktů zejména k Rusku (tradiční spojenec českých komunistů) a k Číně.

Na pořad by přišlo i další skryté omezení svobody slova ideologií „národního zájmu“. Komunistům zejména velmi záleží na tom, aby se příliš nepsalo o období 1945-48, kdy se poprvé za vědomé a hlavně taky nevědomé podpory české veřejnosti prokousávali k moci. Pokud jde o „národní zájmy“, je česká veřejnost tradičně ochotná jít komunistům na ruku. Zejména ODS mají komunisté šanci porazit jejími vlastními zbraněmi: pokud jde o nacionalisticky pojaté „národní zájmy“, umějí být daleko důslednější.

Tak by se vytvořily příznivé předpoklady pro základní cíl, s nímž se KSČM nijak netají, totiž pro změnu režimu. Nový režim by byl bezesporu poznamenán tím, že KSČM chápe politické a občanské svobody jinak než civilizovaný Západ. Přitom je třeba mít na mysli, že komunisté jsou realisté, mají bohatou politickou zkušenost a jistě by v potlačování svobod nešli dál, než je to bezpodmínečně nutné k upevňování jejich moci. Zároveň ovšem platí, že česká společnost si zatím na relativně vysokou míru svobody zvykla, a k tomu, aby se jí zase vzdala, by bylo třeba použít jistého násilí. Až zase tak moc velkého ne, protože, jak jsme řekli, je málo imunní vůči komunistické ideologii a ve svém celku už tradičně málo bojovná.

Neříkám, že to všechno bude přesně tak, jak jsem se to pokusil popsat. Říkám jen, že je to možné, že je to velké nebezpečí a že je hřích strkat před ním hlavu do písku.

(www.bohumildolezal.cz)