Květen 2005

Události od 18. března do 16. dubna 2005

Bohumil Doležal

Denní komentáře politologa Bohumila Doležala k událostem v České republice i ve světě podle českého denního tisku. Komentáře se vztahují jen ke dnům, kdy v ČR vycházejí hlavní deníky.

Pátek 18. března

Dnešní novinové zprávy a komentáře se točí kolem Kalouskovy rezignace. Její smysl nejpřesněji popsali v MfD: Kalousek jí naznačil Grossovi, že by měl stejně jako on rezignovat na státní funkci (stranická ho nezajímá), otevřel si dveře k odchodu z vlády a vyzval své spolustraníky, ať se stejně jako on nebojí vzdát se funkce. Pan Kalousek nepochybně počítá s tím, že se mu to nejpozději za šestnáct měsíců bude rentovat (jen aby se nepřepočítal). Proto nesdílím nadšení pana Zvěřiny v LN, který mluví skoro o státnickém činu. Státnickým činem by bylo, kdyby rezignoval Gross, protože to by byla rezignace do skutečné a nefalšované nejistoty. Pan Kalousek (pokud ho jeho prostorový odhad nemýlí, což bych mu docela přál) teď sice padá z třetího patra, ale má pod sebou nikoli beton, nýbrž odéesáckou trampolínu. A tak jediné, co stojí za pozornost, je svérázný způsob, jímž drží svého bobříka mlčení: v jednom jediném dni stačil prohlásit, že kdyby Gross odstoupil, České republice by se ulevilo a že „nejsme všichni Grossové“. Škromach kontroval, že Kalousek nemá morální předpoklady k moralizování. Jaké morální předpoklady k moralizování má pan Škromach? Ti lidé nemají na práci nic lepšího, než se navzájem urážet.

Jan Kavan a předseda plzeňských sociálních demokratů Šlajs jsou pro rozdělení vládní a stranické funkce (tj. nepodporují Grosse na funkci předsedy). Šlajs je ve formulacích o něco opatrnější. Oba nevylučují, že se na sjezdu může zjevit i Miloš Zeman, ač to Zeman sám popřel. Zemanovo angažmá v sociální demokracii pro příštích šestnáct měsíců by poněkud ztížila skutečnost, že s Grossovou premiérskou funkcí nelze hýbat (a to ani tím způsobem, že by nenáviděného Grosse soustavným tlakem přiměl k rezignaci, čehož by byl jistě hravě schopen). Zeman Grosse příliš nenávidí, aby byl ochoten ho strpět na tak prestižním místě. Mohl by se vrátit jen tehdy, kdyby se nějak dohodl s Klausem, který by po pádu premiéra hrál klíčovou roli. Což není vyloučeno, oba hoši si docela rozumějí.

Lidové noviny citují nejmenovaný důvěryhodný zdroj z vedení KDU-ČSL, podle něhož jsou lidovci připraveni setrvat v Grossově vládě, pokud ta bude souhlasit s předčasnými volbami někdy v září – říjnu t. r. ČSSD ovšem nemá nejmenší důvod, proč jim vyhovět: pokud Gross zůstane premiérem a podrží je komunisté, vydrží těch šestnáct měsíců bez nejmenšího problému. Zhatit by to mohlo jen jedenáct kverulantů v poslaneckém klubu ČSSD, kterým by se takové řešení nelíbilo natolik, že by dali své vlastní vládě při hlasování nedůvěru. To je ovšem nárok, kterému mezi sociálně demokratickými poslanci hned tak někdo nedostojí. Spíš budou všichni držet pozice. Jinak by totiž mohl přijít někdo jiný, daleko horší.

Sobota 19. března

Podle průzkumu STEM z počátku března se Stanislav Gross propadl na žebříčku popularity politiků o 18% na předposlední místo v žebříčku, těsně před ministryni Emmerovou. Žebříček popularity nemá velkou vypovídací hodnotu (na čele se zpravidla objevují politici, kteří toho mnoho nedělají a proto nejsou kontroverzní), nicméně tenhle propad o něčem vypovídá a sjezd ČSSD jej nebude moci přehlédnout. Zajímavé je, že si pohoršil i bratr Kalousek, podobně jako v roce 1997 bratr Lux. Lidé nejsou úplně padlí na hlavu. Současný nejpopulárnější český politik Dostál v Grossově chování nevidí „žádný zásadní morální problém“ (jeho pojetí morálky je poměrně volné, tak tomu ostatně u bohémů bývá) , všechno je prý věc „organizované kampaně“ temných sil, zjevně dirigovaných ODS. Připadám si, jako by mne přenesli o dvacet osm let zpátky.

Po středeční nehodě pražské tramvaje někdo oloupil těžce zraněnou ženu o peněženku a mobil. Policie se tím nezabývá, dosud nikdo nepodal trestní oznámení. Postižená to může udělat dost těžko, leží mezi životem a smrtí v jedné pražské nemocnici.

Je prý velmi sporné, jak dopadne květnové referendum o euroústavě ve Francii: v současné době je prý 51% Francouzů proti. Odborníci tvrdí, že kdyby EU nepožehnala jediná ČR, vedlo by to k její izolaci a faktickému vyloučení z Unie; když ji odmítne Francie, bude prý konec nikoli s Francií, ale s euroústavou. V těchto souvislostech by se člověk nemohl divit, kdyby Klausovo srovnávání EU s RVHP padlo u nás na úrodnou půdu.

V Paříži se sešlo tvrdé jádro EU (Chirac, Schröder, Zapatero) s ruským prezidentem Putinem. Mluvili o situaci v Iráku, Iránu, o demokracii v Rusku (s náležitou opatrností) a o vztazích mezi Ruskem a EU. 9. května spolu oslaví v Moskvě výročí svého vítězství (to je mimořádně, velmi silně legrační, aniž bych chtěl jakkoli problematizovat dnešní upřímnou demokratičnost a antifašismus tří velkých západoevropských zemí, nedokážu se zdržet poznámky, že v roce 1945 válku nevyhrál ani Pétain, ani caudillo, a naštěstí ani Adolf Hitler) a den nato budou pokračovat v přátelských jednáních. Obávám se, že v Evropské unii vzniká mohutný mnichovanský blok, který potenciálně ohrožuje bezpečnost malých zemí z někdejšího ruského záboru. Měli bychom se v Unii poohlídnout po spojencích a podporovat transatlantické vztahy, dříve, než nás tihle kumpáni stačí prodat Putinovi. Jen se bojím, že většině lidí u nás by to zase až tak nevadilo.

V Ústí vznikne nové „Muzeum Němců“, píše pan Palata v Lidových novinách. Bude to prý „pozitivní česká odpověď“ na Centrum proti vyhánění v Berlíně. Šéfem projektu je jistý Jan Šícha, který se před časem vyslovil pro to, aby mi bylo zabráněno publikovat (naštěstí to udělal v Literárních novinách, které víc lidí píše, než čte). Podle jeho slov se iniciátoři muzea „nechtějí zabývat konflikty mezi Čechy a Němci, ale soužitím“. To je, jako když člověk, který stojí před soudem kvůli tomu, že někoho dejme tomu zmrzačil, žádá, aby se tam jednalo hlavně o tom, jaké spolu měli před zmrzačením pěkné vztahy. Vědecký tajemník ústeckého Městského muzea Houfek prohlásil lapidárně: „A bude tam i odsun. Tečka.“ Ten člověk by zjevně považoval za drzost, kdyby se ho na to někdo chtěl blíže ptát. Ve skutečnosti by byla mimořádně legrační drzost, kdyby se tam o „odsunu“ nemluvilo. Jak tam budou o „odsunu“ mluvit, není těžké si představit, takže možná, že by bylo nakonec lepší, kdyby tam o něm nemluvili vůbec.

Pondělí 21. března

Sobotní celostátní konference KDU-ČSL se usnesla, že „pověřuje předsednictvo KDU-ČSL dohodnout s novým vedením ČSSD takové změny koaliční smlouvy, které ukončí vládní krizi“. Vzápětí oznámil předseda strany Kalousek, že se pokusí dohodnout ve vedení koalice personální změnu, která by jim umožnila pokračovat v koaliční spolupráci do konce volebního období. Grossovo jméno neuvedl, z vrozené zdrženlivosti. Pokud by se to nepodařilo, chtějí podle něho lidovci v rámci koalice jednat o uspořádání předčasných voleb. Je pozoruhodné, že Kalouskovo prohlášení nemá s usnesením konference nic společného. Místopředseda Cyril Svoboda, který nejspíš zná své Pappenheimské, se při hlasování o rezoluci raději zdržel. Ostatní byli pro ni a někteří si pak po straně stěžovali, že je jejich předseda převezl. Pokud jde o předčasné volby, část ČSSD (např. předseda PS Zaorálek) je připouští, část energicky vylučuje. Není těžké uhádnout, která ta část je silnější. Prosadit je bude víc než nesnadné.

Někteří ministři za ČSSD ( Dostál, Buzková, Sobotka a Urban) dali prý místopředsedovi vlády Škromachovi najevo, že pokud by vznikla menšinová vláda odkázaná na KSČM, podají demisi. Jenomže, jenomže: Pavel Dostál vzápětí dodal, že ovšem jako poslanec by tuto vládu podpořil, protože si nepřeje vládu úřednickou. To je čirý alibismus: budu pro, jen se pokud možno moc nenamočím, člověk nikdy neví. Předčasné volby přitom mají vůbec nějakou šanci jen v tom případě, pokud bude zjevné, že aspoň jedenáct poslanců ČSSD je připraveno vládě bez KDU-ČSL a US-DEU nedat důvěru, i když bude ke kůzlátkům mluvit tím nejtenčím hláskem. Taková vláda bude závislá na KSČM, ať si říká, co chce, a basta. Vsadil bych se skoro předem, že se těch jedenáct v ČSSD nenajde, ministr Dostál nastavil laťku dostatečně nízko.

Podle historika Žáčka se Občanské fórum bálo reakce veřejnosti na zveřejnění svazků StB a jeho politici byli příliš zaneprázdněni přebíráním moci (přesněji řečeno koryt), takže neudělalo nic, aby zabránilo ničení dokumentů komunistické tajné policie. Havel prý navrhoval je zapečetit a nechat navždy uzamčeny jako černobylský reaktor, dnešní ombudsman Motejl upozorňoval, že mohou obsahovat informace o zločinech příslušníků StB, a tak byla zvolena „pragmatická“ varianta užívat je „k lustracím vybraných osob“. Původní představa byla nepochybně: vybalíme to na člověka „registrovaného“ jen tenkrát, když nám nepůjde na ruku. Díky úniku informací a Cibulkovým seznamům byla pak Havlova garnitura donucena svolit k civilizovanější formě, jak se zhmotnila v lustračním zákonu.

Několik „osobností“ se vystřídalo v kleci na Václavském náměstí, kde ve vězeňských mundurech demonstrovali svou solidaritu s kubánskými disidenty. Doufám, že jich bylo víc než patnáct. Před klecí totiž demonstrovalo patnáct členů „Komunistického svazu mládeže“ se sovětskými (!) vlajkami za práva kubánského Bandolera. Zdá se, že celá ta pitomá exhibice, kterou zorganizoval „Člověk v tísni“, byla dobrá jen k tomu, aby se komunisté zase jednou zviditelnili.

Úterý 22. března

Usnesení konference KDU-ČSL o „změně koaliční smlouvy“ může prý znamenat i změnu osoby premiéra, protože Stanislav Gross je v ní jmenovitě zmíněn. Přesto by bývalo bylo korektní, kdyby pan Kalousek nechal hlasovat o podstatě svého plánu: pokud Gross neodstoupí, je KDU-ČSL ochotna setrvat v koalici jen do předčasných voleb. A pokud koaliční partneři o předčasných volbách odmítnou s KDU jednat, odejde KDU z koaliční vlády. Pan Kalousek tak neučinil, a proto chápu ministra Svobodu, který se při hlasování o rezoluci-obezličce zdržel. Množí se hrůzné náznaky toho, jak by mohl vypadat další vývoj situace: KSČM ani US-DEU nepodpoří ODS při hlasování o důvěře. Grossova vláda bude pokračovat bez KDU-ČSL, přičemž skutečnost, že existuje s podporou KSČM a po tiché dohodě s jejím vedením, se bude vyjevovat jen pomalu a nenápadně. Když už to nebude k udržení, odhodlá se US-DEU z vlády odejít: v tu dobu bude už mít jen jednoho člena, pana ministra Němce, a ten bude v noci před chystaným zveřejněním rozhodnutí vyhozen z okna svého ministerského bytu (doufám,, že má ještě ten v budově ministerstva průmyslu a obchodu, co kolem něho bylo kdysi tolik řečí, aby byla symbolika zachována). Sociálně demokratičtí ministři, kteří s komunisty spolupracovat nechtějí, z vlády odejdou, jak naznačil pan Dostál, a budou ji podporovat v parlamentu, protože si nepřejí úřednickou vládu. Jejich místa zaujmou kvalifikovaní nestraníci typu pana europoslance Remka. Mluvčím vlády se stane předlistopadová televizní hvězda Morávek (má k tomu dobré předpoklady: pokud se dobře pamatuji, má podobně rybí pohled jako pan premiér Gross). A pak už mohou klidně být předčasné volby: s jednotnou kandidátkou, samozřejmě. Kdy podá demisi pan prezident Klaus, je celkem jedno, nebude na něm příliš záležet.

Proti svým sociálně demokratickým ministerským kolegům-kapitulantům se v Právu obrací ministr Paroubek. Nechce se mu totiž z vlády a má k tomu pádný důvod: odvedl tu totiž neuvěřitelně mnoho kvalitní práce a rád by v ní pokračoval, když se konečně dostal k lizu. V předjaří 1993, když kandidoval na předsednický post proti Miloši Zemanovi, mu to ještě nevyšlo, takže není divu, že je nadržený. To je velmi originální důvod pro „držení pozic“, nepamatuji se, že by ho v únoru 1948 byl někdo z nekomunistických ministrů použil. Je zjevné, že na pana ministra čeká osud Bohumila Laušmana: bude přivlečen z Vídně, kam po svobodných volbách v roce 2006 prchne, donucen prásknout všechny své kolegy a pak někde v tichosti utracen. Na rozdíl od Laušmana ovšem mnoho lidí neudá, protože je už dnes velmi popletený a sklerotický. Ve zmíněném rozhovoru pro Právo totiž prohlásil: „Otevřeně říkám, že nám voliči v roce 2002 poslali dvě poselství: buď sestavit velkou koalici s ODS, což jsme nedokázali z možná pochopitelných důvodů, nebo minoritní vládu v podstatě s podporou komunistické strany. K tomu jsme nepřistoupili pro antikomunismus. Vytvoření stojedničkové koalice bylo snahou o revizi výsledků voleb.“ Jednak absolutně nechápu, proč by stojedničková koalice byla snahou o revizi výsledků voleb, byla jen z technického hlediska o dost nevýhodnější než koalice s komunisty, k jejíž skryté formě se nyní schyluje. A za druhé není pravda, že by ČSSD dostala v roce 2002 od voličů mandát k pelešení s komunisty. Nýbrž je pravda, že díky příslovečné politické obratnosti exprezidenta Havla a totální nemožnosti jeho stoupenců z tzv. čtyřkoalice pro ni nakonec hlasovala spousta lidí, která by ji za jiných okolností vůbec nebyla volila, a tito lidé si přáli právě stojedničkovou koalici, pouze s tím, že neměla být stojedničková, ale přinejmenším stodvacítková. A jak se to panu prezidentu Havlovi zpravidla stává, nějak se to všechno zvrtlo. Pan exprezident je na tom ostatně dobře, nečeká ho osud dr. Edvarda Beneše: dožije svůj život v portugalské haciendě, podobně jako už před ním jiná významná hlava jiného malého středoevropského státu, admirál Miklós Horthy.

Ekumenická rada církví Slovenské republiky žádá stažení seznamů StB, které byly nyní oficiálně zveřejněny. Důvodem je nepochybně skutečnost, že se na nich vyskytuje příliš mnoho jejích představitelů bývalých i současných. A stejně jako u nás hovoří o potřebě zachovávat presumpci neviny. To je ovšem nesmysl, presumpce neviny platí při soudním řízení, tam, kde jde o postih. Agentům na Slovensku nehrozí nic jiného než to, že budou mít, jak se na agenta sluší a patří, z ostudy kabát. Pro spravedlnost budiž řečeno, že nejde o všeobecné stanovisko, ze Sdružení protestantských duchovních zazněl tento docela pěkný hlas: „Církev by měla být morální autoritou a měla by být první, která bude žádat morální očistu národa. Neviděli bychom rádi v čele naší církve lidi, kteří se v těchto svazcích objeví.“

Ústavní soud rozhodl, že se hudební publicista Rejžek nemusí omlouvat Heleně Vondráčkové za to, že její comeback uvedl do souvislosti s mafiány, kteří za totality řídili sféru pop-music. Rejžek se ovšem Vondráčkové už omluvil, neb tak rozhodl nejvyšší soud (a odvolání k ÚS nemá odkladný účinek). K tématu se ještě vrátím: na jednu stranu mi připadá jako něco naprosto nesnesitelného povinnost omlouvat se lidem typu paní Vondráčkové v podstatě za to, když se řekne, jak vycházeli s minulým režimem, na druhé straně mi vyjádření pana Rejžka, který, jak jsme už v Událostech zmiňovali, úspěšně soutěží o titul krále českých hulvátů, taky dvakrát nejde pod nos. Na okraj jen jedna poznámka: v MfD se k věci vyjádřil mj. hudební kritik Josef Vlček. Napsal mj.: „Obecný polistopadový konsenzus říká, že Burian, Mandlová nebo Talich rozdávali v průběhu šesti let okupace štěstí a naději porobenému národu, byť se přitom museli dopustit určitých ústupků, jimž se po válce říkalo kolaborace. Byla jejich provinění větší, nebo menší než to, co v průběhu více než dvaceti let dělali čeští popoví zpěváci?“ Pan Vlček se hrubě mýlí: obecný polistopadový konsensus praví, že paní Vondráčková apod. jsou čistí jako lilium, zatímco Mandlová a Baarová jsou zrádkyně a prodejné děvky. Přičemž doba německé okupace se výrazně lišila od doby tzv. normalizace v tom, že tenkrát šlo o kejhák, kdežto za normalizace jen o kšefty. Nechci lidi jako Baarová a Mandlová exkulpovat, jen by se o nich mělo mluvit věcně a spravedlivě, bez hysterie, a zaslouží-li si exkulpaci paní Vondráčková, pak ony si ji zaslouží tuplem.

Stydíme se za Grosse, lze si nyní přečíst na billboardech. Zároveň máme příležitost seznámit s vizáží a jménem těch, co se stydí a mají dost peněz na to, aby svůj stud takto podél silnic demonstrovali. Sociolog Herzman o této iniciativě v MfD napsal: „Je to protipól hospodského plkání u piva. Konkrétní lidé v ní dávají všanc svou tvář i názor.“ Řekl bych naopak, že je to stejná pitomost jako kdysi „Děkujeme, odejděte“, jenom možná o trochu nákladnější a se skromnějším dopadem: když se řekne za a), kdo má odejít a proč, musí se za b) říci, kdo má přijít a s čím. Jinak je to prázdné, negativistické heslo.

Polský premiér se prý chystá k 5. květnu opustit svou funkci a založit opoziční stranu: v Polsku se totiž blíží volby. To je vynikající nápad, který by se měl stát všeobecným pravidlem.

Středa 23. března

Klub poslanců ČSSD jednoznačně odmítl možnost předčasných voleb. Atmosféra jednání byla prý dosti emocionální, na ministry, kteří se nechali slyšet, že by v menšinové vládě podporované komunisty by nebyli, prý volali: když nechcete spolupracovat s komunisty, tak držte hubu a krok. A výrok byl odměněn potleskem. Vykutálené společenství. Přitom ministr Dostál, prý největší radikál, už dal vědět, že sice z vlády odejde, ale jako poslanec hubu a krok držet bude, a ostatní tři byli ještě mírnější (záleželo by prý na tom, jak by ta „závislost na komunistech“ vypadala; ovšem, vždycky se to dá nějak okecat). Návod, jak se vykroutit, poskytl předseda klubu Kraus: vláda by byla závislá na komunistech tehdy, pokud by KSČM hlasovala pro důvěru vládě (což nepůjde, bude se hlasovat o nedůvěře). Když se KSČM jen nepřipojí k hlasování o důvěře, o žádnou závislost nepůjde. Vypadá to, že už je ruka v rukávě. Jen – zlatá opoziční smlouva! – to tentokrát nebude černé na bílém k dispozici veřejnosti, ale tajně uplichtěno v temných koutech parlamentních kuloárů. Hezká vyhlídka.

Z toho hlediska je úplně jedno, zda bude či nebude oddělena funkce premiéra a předsedy ČSSD. Gross sice prohlásil, že kdyby vláda měla být na komunistech závislá, podá demisi, ale nedovedu si představit, že by ten slib dodržel. Funkci předsedy ČSSD ovšem může udržet, jeho stoupenci už na něho taktně prozradili, že pokud by jeho premiérská pozice byla oslabena tím, že nebude zároveň předsedou strany, odstoupí. Je to jakýsi poker: pokud jsou ovšem Grossovi odpůrci v ČSSD dostateční realisté, nevezmou ho vážně a předsedou ho nezvolí. Nevěřím, že by pak rezignoval. A za těchto okolností je taky jedno, zda ODS vyvolá hlasování o nedůvěře nebo ne. I když se k ní připojí lidovci, nemůže uspět. Bude to jen alibistické gesto.

Paní Vondráčková míří do Štrasburku k soudu pro lidská práva. Bude se tam bít za svou spravedlivou věc. Škoda, že nebyla tak zásadní za totality. Prohlásila v té souvislosti mj.: „zásah do soukromí přece není šíření lži, a to se tady děje ve velkém, a teď nemyslím jenom na sebe, a není proti tomu obrana…“ Trochu mi to připomíná dr. Husáka na podzim 1969, když mluvil o tom, že naše hranice jsou teď něco jako korzo. A vzápětí spadla klec. Ještě že paní Vondráčková nemá ty možnosti.

Ministr Dostál překypuje energií: bojuje za svobodu slova proti TV Nova. Podal stížnost k RRTV na pořad Střepiny a požádal ředitele Dvořáka o opravu tvrzení, že jeho ministerstvo obvinilo katolickou církev z podvodu, že prý bere peníze na černé duše. Je sice možné, že tato slova on ani dr. Řepová nepoužili, ale zcela vystihují smysl obvinění, které vznesli. Jakpak se asi zachová RRTV?

Polský Sejm přijal rezoluci k masové vraždě polských válečných zajatců v Katyni. Žádá v ní mj. vládu Ruské federace, aby uznala, že šlo o genocidu (genocidní charakter vraždy polských zajatců) podle definice přijaté při procesu v Norimberku. (Pan Palata v LN věren své příslovečné korektnosti smysl usnesení překroutil a genocidu vynechal). V Gazetě Wyborczej přetiskli rozhovor s ruskou historičkou Lebeděvovou, která tvrdí, že šlo o masovou vraždu a zločin proti lidskosti, avšak nikoli o genocidu. Paní Lebeděvová má úplně pravdu: k čemu je dobré takové přehánění? Ruská vláda má pak bohužel důvod k neadekvátní reakci na druhou stranu. Člověk si nemůže nevzpomenout na jinou takovou rezoluci Sejmu, tu, která vyzývá polskou vládu, aby zahájila se SRN jednání o válečných reparacích. Jak je možné, že se nejvyšší ústavodárný sbor civilizovaného evropského státu chová jako hysterická ženská?

Celým západním světem hýbe případ Terri Schiavové. Myslím si, že o osudu člověka v takovém stavu, v jakém je ona, mají právo rozhodovat jeho nejbližší (to ovšem není bývalý manžel, který se s ní dávno rozvedl; nesoudím ho, jen si myslím, že tím také na právo rozhodovat o jejím osudu rezignoval). Obecně platí, že brát život, když jsme ho nedali a nemůžeme dát, se nemá. Zároveň je pravda, že ta nešťastná osoba už vlastně dávno nežije. Proto je správné respektovat rozhodnutí těch, co jsou k tomu kompetentní. Jistý si jsem pouze s tím, že kompetentní není stát: nemá ani nejmenší právo plést se do těchto věcí, bylo by to přejímání bolševických manýr.

Čtvrtek 24. března

„Odsun“ Němců schvaluje podle průzkumu agentury CVVM 54% Čechů, to není žádná drtivá většina. Ovšem za nespravedlivý jej pokládá jen 27%, ostatním je to fuk. 64% lidí je pro další platnost Benešových dekretů, jen 7% pro zrušení, 29% je to zase fuk. Totální národní jednota v té věci přes všechno úsilí ODS, KSČM a ČSSD dosud nenastala, ale neoddávejme se zbytečným iluzím. Co není, může být, zejména až se KSČM po zádech sociálních demokratů vyšplhá k moci.

Ministr Dostál, prý největší radikál ve vládě, pokud jde o odmítání spolupráce s komunisty, se rozhodne podle míry závislosti jeho strany na KSČM. Důležité prý bude, zda bude vláda existovat s podporou US-DEU. To je alibismus na třetí: vláda s podporou US-DEU bude odkázána v PS na komunisty úplně stejně jako bez ní. A jak je změřitelná „míra závislosti“? Jak se pozná, že závislost je pod 50% nebo nad 50%? O případném odchodu z vlády mluví i nestraníci Bureš a Jahn. Bublan naproti tomu setrvá s Grossem až do roztrhání těla. Z odchodu těch, co jím zatím dost nesměle vyhrožují, by KSČM měla docela radost: podle předsedy jejího poslaneckého klubu Kováčika se teď zabývá otázkou, zda by náhodou neměla při hlasování o nedůvěře vládu přímo podpořit: odpůrcům závislosti na KSČM by opak nezbylo než odejít, vláda by se sama od sebe podle komunistických měřítek pročistila, a také US-DEU by asi nezbylo než se vytratit. Vyčůrané, ale nejspíš si to netroufnou, komunističtí voliči mají málo smyslu pro legraci.

Na rozdíl od srdnatců, kteří využívají lovu na politicky polomrtvého premiéra ke zveřejňování svých podobizen na billboardech, prokázali naši akademičtí hodnostáři přesně tu příslovečnou míru odvahy, která pro ně byla příznačná už v letech normalizace. Podepsali sice petici vyzývající Grosse k odchodu, ale svá jména pod ní tají, znám je pouze jejich přibližný počet a jeden nešťastník, který byl zjevně vylosován a obětován, aby se odhalil na veřejnosti. Asi mu slíbili, že až bude perzekvován, budou se na něho skládat.

Co se semele na sjezdu ČSSD, není úplně jasné. Gross prý nemá své křeslo zdaleka jisté (tvrdí to ovšem pan Foldyna, postava nepříliš důvěryhodná) a chystá se prý dramatický vstup expředsedy Zemana. Sjezd ho usnesením poprosí, aby laskavě přijel, a poskytne mu prostor k vyjádření, jejž pan Zeman podle svých zvyklostí bohatě využije. Co pak provede, není lehké odhadnout, pokud by se chtěl znovu chopit otěží, musel by snést Grosse jako premiéra, jinak padne vláda (a Gross by musel snést Zemana jako předsedu, to je pro něho nepochybně stejně lákavá představa jako ubytovat se ve společném kutlochu s hyenou skvrnitou). Obojí si dovedu jen těžko představit. Zeman ovšem na rozdíl od všech svých spolustraníků má jakousi politickou invenci: nechme se tedy překvapit.

Bruselský summit EU podrobil jakési revizi „Lisabonskou strategii“. Výstřední plán dohnat a předehnat USA byl realisticky vypuštěn („sociální stát“, jehož povinností je odškodňovat průběžně všechny své občany za všechna příkoří, která jim život přináší, se k dohánění a předhánění USA hodí asi stejně jako chruščovovské ruské impérium). S bouráním překážek mezi státy EU jsou velké potíže: tvrdé kontinentální jádro (Německo, Francie, Španělsko) zhatilo plán na liberalizaci trhu služeb. Plán byl poněkud přeexponovaný (jako ostatně v mnoha ohledech celá EU): hrozilo, že firmy z nových členských států budou poskytovat služby ve starých zemích, přičemž své zaměstnance tam budou platit podle svých domácích zvyklostí. Tím by se obdobné firmy starých zemí staly naprosto neschopnými konkurence. Je zjevné, že takováto integrace bude možná tehdy, až se platová hladina ve starých a nových zemích aspoň jakž takž srovná – tedy na svatého Dyndy. Místo triumfu bratrství se realizuje dvourychlostní Evropa: nemělo by se to vzít pokorně na vědomí? Totiž to, že to asi jinak nejde?

Pátek 25. března

Začal sjezd ČSSD. Karty jsou rozdány velmi výhodně pro Miloše Zemana. Oba kandidáti na předsedu strany jsou krajně nedůvěryhodní: Gross se znemožnil a Škromach nepřesvědčil. Oba přicházejí s konceptem menšinové vlády, ale bez podpory komunistů, což je v podstatě totéž, jako kdyby slíbili, že nebudou chodit, ale lítat. Grossova podpora v krajích se bortí. Podle průzkumu veřejného mínění, který si objednala Mladá fronta Dnes u agentury Median, jsou preference mezi příznivci ČSSD rozloženy zhruba takto: Zeman 17, Gross 11, Škromach 5, jiní 20 (nejde o procenta). Pokud Gross nevyhraje hned v první volbě (ne v prvním kole!), druhé se už nezúčastní. Zeman byl pozván drtivou většinou delegátů (z 600 se 116 zdrželo a 60 bylo proti), aby pronesl projev, dostal na něj prý půl hodiny času. Expředseda ČSSD je velmi dobrý řečník, má ve straně autoritu o to větší, že se na jeho četné extravagance už zapomnělo a naopak se ukázalo, že ani Gross, ani Špidla ho nedokázali nahradit. Proslýchá se (podle Práva), že existuje jakási shoda mezi částí ČSSD, prezidentem a předsedou KDU-ČSL Kalouskem, že Klaus v případě Grossovy demise jmenuje premiérem opět sociálního demokrata, kterého mu navrhne ČSSD. Prezident trvá pouze na tom, aby dotyčný disponoval většinou v PS. Protože koalici s komunisty všichni vyloučili, přichází v úvahu buď zachování současné koalice, nebo jakási úřednická vláda, nebo něco mezi tím. Klaus a Kalousek se prý shodují, že by premiérem mohl být například Rusnok. Rusnoka odstavil kdysi Špidla, se Zemanem se prý dostal v roce 2003 do sporu ohledně hospodářské reformy, ale určitě to nebylo nic osudového. Lze si představit např. následující scénář: Zeman svým projevem delegáty strhne. V zítřejší první volbě nebude zvolen nikdo. V tu chvíli změní fantom z Vysočiny své doposud odmítavé stanovisko (zatím chce být zvolen plebiscitem všech členů strany, to vyžaduje změnu stanov), rozhodne se, že stranu spasí, protože je krajně ohrožena, oznámí kandidaturu a hravě vyhraje (Gross v druhé volbě kandidovat nebude, Škromach svou kandidaturu stáhne nebo poslouží jako potěmkinský protikandidát). V tom okamžiku nezbude Grossovi než podat demisi jako ministerský předseda. ČSSD navrhne Rusnoka, Zeman by možná souhlasil s mírně předčasnými volbami a s mírně úřednickou vládou do těchto voleb. Byl by zpátky ve vysoké politice, měl by jakousi šanci do voleb, politická stabilita by byla zachráněna, aniž by do věci byli zataženi komunisté, a poslední dědictví Václava Klause by vzalo za své. Otázka je, co by dělala US-DEU. Zůstala by v takové koalici? Nikdo by ji přirozeně ani trochu nevyháněl. Pokud by se rozhodla odejít (není jasné proč), byla by vláda ještě podstatněji zúředničtěna, aby ji mohla tolerovat i ODS. Tento sled událostí by napovídal, že tu byla jakási aspoň hrubá dohoda ve čtveřici Klaus – Topolánek – Kalousek – Zeman. Neříkám, že to tak bude, říkám jen, že je to představitelné. Zítra večer budeme moudřejší.

Václav Havel odjíždí do USA na tříměsíční studijní pobyt. Jde zjevně o tzv. univerzitu třetího věku.

Novým předsedou Akademie věd se stal prof. RNDr. Václav Pačes, který, jak píše Právo, v roce 1989 získal Státní cenu. Plný název ceny je, pokud se nemýlím, Státní cena Klementa Gottwalda.

Europoslanec Železný má malér: hnutí Nezávislí, za něž kandidoval, je pohoršeno tím, že si kdesi přiťukl s předsedou SdL Posseltem. Práskla ho Bobošíková. To český Nezávislý nesmí. Hanba mu.

Poslanecká sněmovna propustila do druhého čtení zákon o obecném referendu. Senát schválil zákon o jednorázovém referendu k euroústavě. Jak se zdá, žádný návrh nemá šanci projít ústavní většinou v druhé komoře. Zdá se, že obě komory soutěží v zabíjení času.

Sobota 26. března

Zeman vystoupil na sjezdu ČSSD s poměrně umírněným projevem, vyslovil se pro posílení levicové orientace ČSSD a nepřímo podpořil Škromacha. Potvrdil, že prý na sjezdu nehodlá kandidovat za předsedu strany, a večer odjel domů. Poslanec Křeček ovšem tvrdí, že může ještě svůj názor změnit. Jistě, za předpokladu, že v první volbě nebude zvolen nikdo, je to představitelné. Pokud se Zemanovi bude chtít.

Gross dal zase najevo, že zůstane v čele vlády, i kdyby se současná koalice rozpadla. Alexandr Mitrofanov se ho v rozhovoru pro Právo ptá: „Jste připraven stanout v čele menšinové vlády, která by jistým způsobem byla závislá na KSČM.“ A Gross odpovídá: „Já se takovým předsedou můžu stát, aniž by došlo k nějakému aktivnímu kroku z mé strany“. Pak ovšem připouští, že aktivním krokem může být i demise. Jenže: měl by na ni opravdu? Je těžké odhadnout, bude-li lepší, když vyhraje Škromach, nebo když vyhraje Gross.

Kartami zamíchal ještě prezident Klaus: těsně před sjezdem k velké nelibosti Stanislava Grosse prohlásil, že by jmenoval i vládu, která by se v Poslanecké sněmovně vykázala sto jedničkovou většinou. Tím vyslal sociálním demokratům signál, že se nemusí tolik bát Grosse svrhnout z premiérského postu. Je otázka, proč by zrovna prezident měl Grosse sice nepřímo, ale účinně držet v premiérském křesle. Pověřit vytvořením vlády opět sociálního demokrata a nežádat jinou než dostačující většinu při hlasování o důvěře je docela korektní. Gross se nemá co zlobit.

Podle toho, co na sjezdu ČSSD vytýkal Zemanovi předseda PS Zaorálek, měl Miloš Zeman ve své knize mj. vylíčit následující scénu z volební kampaně v roce 1998: „Když jsem vystoupil ze Zemáku a rozhlédl jsem se kolem sebe, tak jsem se polekal, kolik kreténů chci vytáhnout do Poslanecké sněmovny“. Knížka je, jak vidno, docela zábavná a obsahuje mj. i trefné postřehy.

Advokátka Rejžková, kterou si Gross najal, aby vyřídila záležitost s jeho půjčkou na byt, hodlá veřejnou výzvou zjistit, kdo vlastně je Grossovým věřitelem. Bude zajímavé, kolik adeptů se ještě přihlásí.

Ostravský žalobce Bláha odložil kauzu Kořistka, protože neshledal podezření z trestného činu, Zdá se, že se rozhodl pro to nejrozumnější, co se s kauzou Kořistka dá udělat. Naneštěstí ještě není všem dnům konec, do věci se hodlá vložit, jak ostatně už před časem slíbila, nejvyšší státní zástupkyně Benešová. Může provést „kontrolu skončené věci“. Takže se případ potáhne jako turecký med, pokud ho nějak skrytě neovlivní výsledek sjezdu ČSSD.

Úterý 29. března

Usnesení sjezdu ČSSD je nakonec věc dvousečná: dohodli se na tom, že vedení odstoupí a bude mimořádný sjezd, ale jenom tenkrát, když „nikdo z představitelů ČSSD nebude veřejně kritizovat a zpochybňovat rozhodnutí orgánů ČSSD a vlády“. Na návrh exministra Kubinyiho byl navíc do usnesení vložen požadavek aby vedení ČSSD v následujícím období „podpořilo jenom takovou politickou linii, která umožní pokračování nutných strukturálních reforem ČR. Rovněž žádá vedení ČSSD, aby i nadále prosazovalo co největší sociální citlivost v postupu reforem.“ Obojí formulace umožní divoké a nedůstojné tahanice (bylo to zpochybnění? Byla zachována nejvyšší sociální citlivost?).

Nově zvolený místopředseda Paroubek vyrazil do boje za svobodu slova pro papaláše. V rozhovoru pro Právo řekl: „Nastává také čas debatovat napříč politickým spektrem o zákonech týkajících se médií. Nelze tolerovat, že svoboda tisku je jenom pro někoho. Když o mně někdo jako o ministru napíše něco vysloveně lživého a nechce pak se mnou komunikovat, je to nehoráznost. Musí existovat nějaký účinný tiskový zákon, na základě kterého by bylo možné požádat o právo na odpověď nebo na doplnění informace, a aby soud takové rozhodnutí provedl během dne nebo dvou. Tedy svobodu slova pro všechny, ne jenom pro publicisty.“ Myslím, že to je věc, na níž se poslanci napříč politickým spektrem docela dobře shodnou: publicistům je třeba zatnout tipec. Je hezké, že i sjezdem obrozená ČSSD, pokud jde o vztah k médiím, ctí odkaz svého duchovního otce, ač ten sám tento víkend příliš neexceloval.

Ministryně Buzková dostala při volbách místopředsedů nečekaně málo hlasů. Podle vždy dobře informovaného Alexandra Mitrofanova proto, že se ostře ohradila proti tomu, co o ní napsal ve svém bestselleru Miloš Zeman. Na druhé straně těžko se Petře Buzkové divit: je to ze Zemanovy strany opravdu prasárna, která se vymyká zásadám slušného chování, jak se v Evropě zavedly někdy před tisíci lety (a to prosím bez ohledu na to, zda je to, co píše Zeman, pravda nebo ne: i kdyby to byla pravda – a kdo to má rozsoudit - , je to z politického hlediska naprosto irelevantní, soukromé věci se nemají zatahovat do politiky). Zajímavé je nakonec jen to, jak úspěšně se Zemanovi podařilo završit akci Olovo.

Stanislav Gross si zatím připravuje oslí můstky ke KSČM. Společné schůzky nikoli, společné akce ano: „Rozhodně si nemyslím, že je možné, aby někdy došlo ke schůzce vedení soc. demokratů a komunistické strany a abychom udělali na této schůzce dohodu, která bude mít část programovou a část mocenskou. Nic takového nepřichází v úvahu. I kolegové z KSČM si musí položit otázku, zda chtějí nebo nechtějí pomoct naplnění plánu ODS zkrátit funkční období této vlády. A pokud komunisté řeknou, že jejich dlouhodobý politický zápas proti soc. dem. je pro ně důležitější nežli hrozba modrých experimentů v této zemi, tak to bude jejich rozhodnutí. Každý ponese následky tohoto rozhodnutí, včetně KSČM. Máme řadu programových věcí, ve kterých se shodujeme, a kvůli nějakému populismu vytrubovat do světa, že s nimi nikdy a v ničem nebudeme hlasovat společně, taky není odpovědné. KSČM velmi často hlasuje spolu s ODS a nikdo to ODS nevyčítá.“ Konec konců, co mu vlastně zbývá.

Komunisté jsou ovšem na koni: „Hlasování o vyslovení nedůvěry vládě je politické gesto ODS, je v její režii a dosud o tom s námi nejednala,“ dal se slyšet místopředseda KSČM Jiří Dolejš. „Nechceme předčasné volby, protože by při současných volebních preferencích znamenaly výrazné posílení pravice, což rozhodně není naším přáním.“ V zásadě tedy nejsou připraveni dát vládě nedůvěru, ale kdyby s nimi ODS jednala (a něco makavého nabídla), kdo ví! Od doby bezprostředně po listopadu 1989 vyhrávají komunisté jednu bitvu za druhou, aniž se jich museli zúčastnit, jejich soupeři, vrtáci, se mezi sebou pomydlí sami, a oni vždycky jen seberou kořist. Teď mají fakticky co nabídnout vládě i opozici. Záleží na tom, kdo bude vstřícnější.

Středa 30. března

Komunisté se konečně trpělivou a usilovnou prací dopracovali v naší společnosti toho postavení, které měli v letech 1945-48. nepotřebovali k tomu tentokrát Stalinovu tyranii, ruské tanky a součinnost NKVD, stačily demoralizace a vrtáctví českých nekomunistických elit. V tuto chvíli komunisté rozhodují o tom, zda bude příštích patnáct měsíců „vládnout“ pod jich řízením loutková Grossova vláda, nebo zda dají přednost předčasným volbám, při nichž oholí sociální demokraty přinejmenším o polovičku mandátů. Záleží na tom, kdo dá víc. Žádají ovšem „otevřená jednání“. Za účelem úspěšného ždímání nekomunistických hejlů vznikly ve straně dvě křídla, „tvrdé“ Grebeníčkovo (zlý policajt) a „měkké“ Dolejšovo (hodný policajt). Grebeníček vyhrožuje pádem vlády, Dolejš věcně upozorňuje, že daleko lepší je, aby se koalice „vařila ve vlastní šťávě“. Grebeníček si ovšem asi jen připravoval půdu pro dnešní setkání s Grossem. Předem si nadiktoval ministry (Kavan nebo Laštůvka na zahraničí, ježíšmarjá, Kupčová spravedlnost, přitom chudáci unionisté se ještě nevymáčkli, zda z vlády opravdu odejdou). Poté, co setkání proběhlo, už zdaleka není tak neoblomný. Jak dopadlo, to se jako za totality dovíme jen z indicií: otevřená jednání s tajným obsahem. Lidové noviny se domnívají, že se komunisté stali na chvíli klíčovým hráčem na politické scéně. Omyl, stali se jím nastálo.

Místopředseda Kasal je pro vyslovení nedůvěry vládě. Odmítá myšlenku, že by za náměstkovská místa mohli lidovci v parlamentě vládu nadále podporovat. Lidovečtí náměstkové jsou totiž tak odborně na výši, že by byl vyslovený hřích je kvůli nějaké vládní krizi odvolávat. Je to drzost, nebo naivita? Nejspíš obojí.

Unie svobody nevysloví vládě nedůvěru (opačný názor zastává jen poslanec Karásek). Rovněž jen poslanec Karásek a poslankyně Fischerová zatím expresis verbis nechtějí, aby US-DEU participovala na menšinové vládě, kterou by podporovali komunisté. Ostatní se zatím nevyjádřili. Smutný konec ODS s lidskou tváří.

ODS, KDU-ČSL a KSČM zbrzdily vládní návrh na legalizaci prostituce, který kdysi předložil (asi ještě jako ministr vnitra) Stanislav Gross. ODS zlomyslně vyslovila podezření na střet zájmů (vzhledem k podnikatelským aktivitám paní Grossové a Barkové), jinak opozice namítá, že zákon jen legalizuje pasáky a problém prostituce neřeší. Komunistické Československo se v roce 1952 připojilo k mezinárodní úmluvě, která bojuje proti obchodu s lidmi a prostituci a zavazuje signatářské země, aby nepřijímaly zákony požadující registraci nebo dozor nad prostitutkami. Aniž bych se chtěl vyjadřovat přímo ke kvalitám té navrhované právní normy, obávám se, že jde o to, budeme-li mít prostituci na divoko nebo pod kontrolou (za totality dělali óbrpasáky důstojníci StB). Nutit někoho k prostituci je samozřejmě zločin, ale drtivá většina těch žen to dělá úplně dobrovolně a ráda. Ideální by bylo, kdyby takové věci neexistovaly (ideální by taky bylo, kdyby neexistovaly alkoholické nápoje), ale v tomto nedokonalém a hříšném světě je země bez bordelů, viz ČSR, později ČSSR v letech 1948-1989, něco úděsného.

Radim Masný, prototyp podnikatele nové éry, hodlá založit novou politickou stranu. Lépe řečeno oživit svými miliardami mumii, která se jmenuje „Svobodní“ a v posledních volbách získala asi tisíc čtyři sta hlasů. Chce jí dát „energii a palivo“: „Každopádně si myslím, že se mnou přijde do velké politiky konečně rozumný a jednoznačný styl, se kterým se voliči jistě ztotožní… A taky humor, ten nebude chybět určitě. Už se těším, jaké taškařice mě napadnou.“ S panem Masným si užijeme kopec srandy, máme v dobré paměti, jak nás kdysi v devadesátých letech minulého století poslal prostřednictvím České televize všechny do prdele. Možná, že to nakonec dotáhne na prezidenta, pak by mohl každoročně na prvního ledna svou výzvu zopakovat.

Ministerstvo spravedlnosti prý navrhuje (v novém trestním řádu, jehož věcný záměr dnes obdržela vláda), aby u méně závažných trestných činů a pokud se pachatel sám přizná, si mohl sám navrhnout trest. Tato spoluúčast pachatelů na výkonu spravedlnosti poněkud připomíná tzv. jugoslávský model řízení podniků, kde se na rozhodování účastnili i pracující. Odhlasovat navržený trest by pak mohlo publikum v soudní síni. Konečně budeme mít demokracii i na soudech!

Čtvrtek 31. března

Všechny poznámky k dnešnímu dni jsou předběžné, protože klíčovou událostí bude rozhodnutí výkonného výboru KSČM o tom, jak budou zítra komunističtí poslanci hlasovat. Lidovci, jak se dalo očekávat, na konferenci požehnali vystoupení z vlády. Kalousek postavil konferenci víceméně před hotovou věc, a tak se na jakýsi odpor zmohli jen ministr Svoboda a několik jeho stoupenců. Výsledek hlasování 74 pro odchod, nikdo proti, 14 absencí svědčí o formálním charakteru toho rozhodování. Předseda Kalousek prohlásil, že lidovci neotvírají prostor pro KSČM, protože ten už je otevřen výsledkem voleb a 41 komunistickými mandáty. Před časem mluvil o tom, že je třeba zachovat koalici, protože není možné dát komunistům šanci. Tak jak to s těmi šancemi je? V každém případě se na (minimálně) patnáct měsíců otvírá pro komunisty dosud nebývalá příležitost hrát roli ještě vyčuranější než byla ta lidovecká: lidovci dělali opozici v koalici, KSČM bude koaličním partnerem ČSSD v opozici. Těžko říci, co z toho je větší karikaturou parlamentní demokracie.

Stačilo jen důrazné komunistické zadupání (Filip: nepřipadá v úvahu, že by komunisté ČSSD pomohli tím, že se hlasování nezúčastní; Grebeníček: komunisté budou hlasovat pro nedůvěru vládě) a Gross přiběhl ke křížku jako vyplašený zajíc. Pan Gross není pro Grebeníčka partner na úrovni (ostatně těžko si představit politika, který by byl pro pana Grosse partnerem na úrovni). Schůzka proběhla se vší parádou a oficialitou, o čem se opravdu jednalo a na čem se braši dohodli, zůstává pochopitelně utajeno. Grebeníček před ní naznačil, koho by rád viděl ve vládě, z jeho vyjádření a vyjádření místopředsedy Dolejše vyplývá, do čeho všeho hodlají strkat nos: zahraniční politika, spravedlnost(!), majetková přiznání, daně, privatizace, „poměrný systém při rozdělování funkcí“ (jak kulantně řečeno). Kryptokomunisté v ČSSD se smějí, až se za břicho popadají. Začíná mi to vzdáleně připomínat moskevské protokoly z roku 1968. Tentokrát se to, jak se zdá, obešlo bez zásahu ozbrojeného protektora. Opozice se tváří, jako by se nic nedělo. KSČM je přece standardní strana. KSČM vůbec není standardní strana: je to ze své tradice a zkušenosti jev mnoha tváří: politická strana, paravojenská organizace, ilegální uskupení, podle okolnosti vystupuje do popředí ta či ona vlastnost. A pokud si někdo představuje, že komunisté dostanou jen jakousi prchavou příležitost na pár měsíců a pak se zase všechno vrátí „do normálu“, hrozně se mýlí: zabydlí se v nových pozicích a nikdo už je z nich nevykouří.

´

Jako poslední věrný spojenec zbývá „reformnímu“ vedení ČSSD Unie svobody. Nedá vládě nedůvěru, pokud se Gross zaváže, že do června předloží vládě zákon o střetu zájmů. Co by se všechno muselo stát, aby US-DEU z vlády odešla?

Čtvrtek 31. dubna (dodatek)

Výkonný výbor KSČM, jak se dalo čekat, doporučil poslancům strany, aby se v zítřejším hlasování o důvěře vládě zdrželi. Doporučení není závazné a bude o něm nyní jednat poslanecký klub strany. Budou o něm jednat i zítra po Grossově projevu ve Sněmovně a před vlastním hlasováním. Místopředseda Filip dále oznámil, že KSČM zároveň požaduje demisi premiéra Grosse. Shrnuto a podtrženo: KSČM drží Grosse a jeho stoupence pevně pod krkem a hned tak je nepustí. Několik komunistů zítra nejspíš vyjádří Grossově vládě nedůvěru, takže formálně vzato nikdo nebude moci tvrdit, že vláda existuje z milosti komunistů – KSČM nebyla jednotná. Požadavkem na Grossovu rezignaci si zároveň strana dělá alibi u členstva a u voličů (my ho přece nepodporujeme). Ve skutečnosti je vláda vydána komunistům na milost a nemilost, jen je to šikovně zamaskováno. Prezident vede svalnaté řeči o tom, že vláda fakticky ztratila podporu v parlamentu, ale sám nemůže kromě těch řečí dělat nic. V takhle potupné a zároveň nebezpečné situaci tahle země od listopadu 1989 dosud nebyla. Komunisté nejsou v tuto chvíli sice nejsilnější politickou stranou, ale v každém případě nejvlivnější. Pánové Topolánek a Kalousek zjevně vůbec netuší, oč se v tuto chvíli hraje. ČSSD je rozložená a ti sociální demokraté, co nejsou srozuměni s faktickou spoluvládou komunistů, se nejspíš nedokáží vzchopit k žádnému politicky relevantnímu kroku. Naděje, že by tahle situace vyhnala lidi do ulic, je nulová: až to veřejnosti dojde, bude nejspíš už pozdě. Připomíná mi to podzim 1968, postrádám už jen ruské tanky.

Pátek 1. dubna

Výkonný výbor KSČM se po diskusi rozhodl pro stanovisko, které je z hlediska zájmů strany racionální: Grossovu vládu nepotopí ani výslovně nepodpoří. Při hlasování o nedůvěře se zdrží. Pro toto řešení bylo prý 13 členů Výkonného výboru, proti 8 (9 krajských organizací chtělo vládu podržet, čtyři potopit, zbytek se nedokázal jednoznačně rozhodnout). Zdá se, že místopředseda Filip a jihočeská organizace by byli ochotni jednat i s ODS o případné podpoře, ODS však neprojevila dostatečnou iniciativu. Ve sněmovní rozpravě před hlasováním o důvěře hřímal Grebeníček proti vládě jako Klement Gottwald blahé paměti, ale předem ohlášený požadavek na Grossovu demisi vznesl jen nepřímo a kuňkavě (byla to zjevně jakási úlitba tupějším voličům strany), Gross se o možné spolupráci s komunisty zmínil taky jen zcela okrajově. Z toho lze usuzovat, že už je ruka v rukávě (přesněji řečeno komunistická ruka pevně pod sociálně demokratickým krkem), jen se o tom na veřejnosti nebude zbytečně žvanit. Je jakási móda (např. v dnešním domácím zpravodajství MfD) všechno svádět na Grosse coby na druhého Fierlingera. To je pravda jen zčásti. Gross měl samozřejmě dát už dávno demisi. Komunistům ovšem otevřel dokořán dveře v družné spolupráci s předsedou KDU-ČSL Kalouskem, který se rozhodl pro populistickou distanci od ČSSD, aniž by zvážil, jaké důsledky to bude mít pro českou politickou scénu. Počítal vůbec s tím, že by Gross taky nemusel odstoupit? Neponechal si vůbec žádný prostor pro manévrování a jeho strana je teď vydána všanc ODS podobně jako ČSSD komunistům. Mimořádně hanebnou roli sehrála doposud US-DEU, to, co předvedli ve sněmovní rozpravě pánové Němec a Kühnl, se tu odehrávalo naposled v roce 1969. US-DEU je galvanizovaná mrtvola, a podle toho se chová. Když (ex)ministr Ambrozek mluvil o tom, že roli Fierlingera tu hraje někdo úplně jiný než Gross, měl pravdu. Lépe řečeno, kandidátů je víc. Je mi líto poslanců Fischerové a Karáska, kteří vlastně neměli šanci vybrat si dobré řešení (pro ani proti být nemohli a nakonec se zdrželi spolu s komunisty, což jim teď bude spousta indolentů vyčítat, chtěl bych je vidět na jejich místě). Ze zbývajícího fragmentu vlády si uznání zaslouží zatím jedině ministr Mlynář, který udělal přesně to, co měli udělat všichni: oznámil svou demisi. Bude ho vůbec ještě někdo následovat? Nebo budou všichni držet své pozice na vládním titaniku, aby snad na jejich místo nepřišel někdo jiný, ještě daleko horší?

Situace ovšem není jednoduchá nejen v tom, že nelze označovat za Fierlingera jednoduše Grosse a že komunisty do role rozhodující politické síly v ČR neprotlačil jen Gross, ale Gross ve spolupráci s Kalouskem. Zároveň je velmi nepřesné mluvit o levicovém puči: zároveň totiž probíhá pokus o jakýsi pravicový polopuč, na roli českého Pilsudského kandiduje prezident Klaus. Dělá to jako obvykle šikovně. Žádá, aby Gross závazně slíbil, že jeho vláda bez lidovců požádá Sněmovnu o důvěru. Dokud tak neučiní, nepřijme demisi lidoveckých ministrů. Požadavek je věcně jakoby v pořádku a spousta lidí bude vidět v Klausovi zachránce české demokracie. To je ale úplně falešné, demokracie se nedá zachraňovat neústavním způsobem. Klausův požadavek nemá žádnou oporu v ústavě, ale kdyby mu Gross vyhověl, stane se to precedentem. Gross mu ovšem vyhovět nemůže ani nechce, Klaus nemá instrumenty, jak si to vynutit (leč že by podobně jako kdysi jeho věčný rival Havel dal zorganizovat masové demonstrace, což je ryze revoluční prostředek), a tak jeho iniciativy nejspíš jen přispějí k všeobecnému rozvratu.

Sobota 2. dubna

Prezident Klaus vznesl svůj požadavek, o němž jsme psali včera, v dopise premiéru Grossovi. Zní přesně: „Dříve než přijmu demise a než eventuelně jmenuji nové ministry, dnešního předsedu vlády požádám o veřejný slib, že s novou, rekonstruovanou vládou předstoupí v patřičné době před parlament se žádostí o důvěru a tím o potvrzení svého mandátu.“ Gross to udělat nemusí a navíc se mu velmi nechce, protože pro důvěru vládě už komunisté hlasovat při nejlepší vůli nemohou, pokud v ní nebudou přímo sedět. A kdyby Gross důvěru nedostal, byl by pak pouhým předsedou ČSSD bez poslaneckého mandátu, navíc předsedou, jehož funkční období je omezeno nesplnitelným požadavkem třiceti procent v příštích volbách. Ty by teď ČSSD mohla dostat jen tenkrát, kdyby jako v minulosti splynula s komunisty. A to ještě kdoví jestli.

Poté, co ministři US-DEU předvedli v rozpravě v PS pravé orgie servility, rozhodl republikový výbor strany, že mají žádat o demisi vlády. Vláda už se totiž neopírá o demokratickou většinu v Poslanecké sněmovně. Proboha, to včera ještě nevěděli? Pokud vláda odstoupit odmítne, mají podat demisi. Ministři US-DEU nejsou přitom podle slov místopředsedy Karáska vázáni žádnými časovými termíny (Karásek požadoval okamžitý odchod z vlády, stanovení termínu však prý bylo odmítnuto). Je to výsledek jakéhosi opožděného zhodnocení situace, nebo pouhá zdržovačka? Ministr Němec ještě včera odpoledne mluvil o tom, že odchod z vlády připadá v úvahu jen tenkrát, kdyby vláda „uhnula od vládního prohlášení“. Takových alibi si lze vymyslet spoustu. Např. ministra Dostála drží ve vládě to, že z ní neodešla US-DEU, a vymlouvá se tedy na dosavadní nemravné chování jejích poslanců. Odešel by „kolektivně“ tenkrát, když by cítil že jsou k něčemu tlačeni komunistickou stranou“: precizní formulace, dá se vždycky okecat. Ministr Bureš chce předat rozdělanou práci, ministryně Buzková je zase „vnitřně rozhodnuta“. Ve skutečnosti jediný možný způsob jednání v takové situaci je nefilozofovat a vypadnout. S lítostí konstatuji, že tuto cestu nezvolil až na světlou výjimku ministra Mlynáře nikdo.

Gross je přitom asi pod jistým tlakem svých kolegů, kteří by přivítali jeho rezignaci (sňal by z nich jaksi jejich nerozhodnost a vyletěl by, aby oni mohli zůstat sedět ve svých seslích). Gross je k tomu zatím méně než odhodlán a více než neochoten.

Místopředseda KSČM Filip má zase recept pro prezidenta: správné by bylo, kdyby Klaus požadoval, aby Gross spojil otázku důvěry s nějakým zákonem (zjevně má na mysli zákon o majetkových přiznáních); naproti tomu úplně nesprávné je, chce-li, aby Gross požádal o důvěru formálně. Prezident ho asi neposlechne, ale mohl by ho poslechnout Gross: hlasování prvního typu by komunistům umožnilo vládu bez problémů s voliči podržet. Ostatně něco podobného kdysi už navrhoval Škromach. Gross stojí před rozhodnutím, zda najede na politiku svých oponentů ve straně.

Zbývá pár otázek: bude sesuv vlády pokračovat, nebo se zarazí? Považuje česká veřejnost situaci za nebezpečnou, nebo ne? Zdá se, že tahle krize hned tak neskončí.

Pondělí 4. dubna

V sobotu večer zemřel papež Jan Pavel II.

Včera oznámil premiér Gross, že vláda vyhoví požadavku prezidenta republiky a požádá o důvěru. O tom, jaké povahy je premiérova vstřícnost, je možné spekulovat. Pouhá formální žádost o důvěru by byla bezpochyby politická sebevražda a je otázka, proč by Gross volil tuto velmi bolestnou cestu místo jednodušší prosté demise. Proto se zdá být pravděpodobnější, že otázka důvěry bude spojena s nějakým významným zákonem. Tuto cestu už dříve naznačovali kryptokomunisté v ČSSD i skuteční komunisté (Filip), a dokázali se shodnout i na příslušném zákonu, totiž na zákonu o majetkových přiznáních. Výhoda by byla, že by jeho aplikace pak asi umožnila kompromitovat některé čelné představitele ODS a stranu jako celek, což KSČM nutně potřebuje k tomu, aby i po příštích volbách zůstala zachována převaha „levice“ anebo aspoň patový stav. Místopředseda KSČM Dolejš mluvil taky o některých významných zákonech z oblasti zdravotnictví (nejspíš měl na mysli zákaz privatizace zdravotnických zařízení), Grebeníček zmínil jako možnost i zákon o střetu zájmů. Nelze vyloučit, že ČSSD se bude aspoň zpočátku snažit najít takový zákon (např. z okruhu finanční reformy), pro nějž by mohli nebo dokonce museli hlasovat i bývalí koaliční partneři. ODS, KDU-ČSL i US-DEU však už daly na vědomí, že ani v případě vazby hlasování o důvěře na nějaký zákon vládu nepodpoří. V této situaci už ovšem vládě nestačí pouhá tolerance KSČM (neúčast při hlasování), potřebuje její aktivní podporu. To stupňuje komunistickou drzost.

Ministr Dostál je svým naturelem práskač. Měl jsem sám příležitost se o tom přesvědčit, dokud ještě působil v dvojroli ministra a komentátora Práva. Teď to zažil na vlastní kůži jeho (ex)kolega Šimonovský. Dostál o něm v Právu (kde jinde) prohlásil, že KDU-ČSL hodlá, jak se mu prý svěřil, hlasovat nyní v parlamentu i proti zákonům, které sama navrhla. Představitelé KDU-ČSL ovšem přesně řečeno sdělili, že budou hlasovat jen pro zákony, které jsou v souladu s jejich programem, a ne např. pro ty, které jsou plodem kompromisu. Mohou to být přirozeně i takové, které sami navrhli, ovšem s ohledem na koaliční partnery. To dá rozum, KDU-ČSL už není vázána koalicí.

Předseda poslaneckého klubu Kraus si stěžuje, že Poslaneckou sněmovnou kolují jména ministra Bureše a poslance Kavana jako možných příštích premiérů, a poukazuje na blíže nespecifikované, ale lehce rozšifrovatelné „dohody mimo oficiální reprezentaci ČSSD“ (myslí si zjevně, že větřík fouká z hradních výšin). Úplně vyloučit to nelze, pan doktor Bureš oznámil, že je pevně odhodlán podat demisi, nedělního jednání v Kramářově vile se nezúčastnil, ale demisi dosud nepodal: připomíná člověka, který skočil ze stodvacátého patra mrakodrapu, v šedesátém se zastavil a přemýšlí, co dál. V praktickém životě, na rozdíl od politického, takový postup není možný.

Na bobříka vyčuranosti mohutně nazrává ministr Kühnl. Rovněž v Právu zdůvodňuje náhlý obrat US-DEU od servility k opozičnímu vzdoru slovy: „Hlasování ukázalo, že v Poslanecké sněmovně vláda nemá podporu většiny založené na demokratických stranách.“ Co proboha od hlasování očekával? Samozřejmě že výsledek unionisté věděli předem. A i kdyby nevěděli, servilní výlevy, jako byl ten jeho, si mohli bez problémů odpustit.

Kongres Poláků, který se o víkendu sešel v Českém Těšíně, pověřil nově zvolenou radu, aby se zabývala problémem restitucí polského majetku a dvojjazyčných nápisů v obcích. Jde o majetek polských organizací, který byl zkonfiskován nacistickým Německem po německém záboru Těšínska v roce 1939 a který pak ČSR zkonfiskovala jako majetek německý. Problém je v tom, že Polsko na podzim 1938 vojensky obsadilo území ČSR obývané polskou menšinou: tato akce neměla žádnou oporu ani v dodatku k mnichovské dohodě, který zavazoval sporné strany k jednání. Postup čs. úřadů po roce 1945 byl tedy svým způsobem odvetou. Naše morální rozhořčení by mělo poněkud tlumit vědomí o nepříliš korektním způsobu, jímž ČSR sporného území nabyla: po skončení první světové války Poláci navrhovali v zásadě korektně rozdělení tzv. Velkoknížectví Těšínského podle etnické hranice (zásada sebeurčení národů), čs. strana zdůrazňovala ohledy hospodářské a strategické (železnice spojující české země se Slovenskem, zásoby černého uhlí), což je typicky imperialistický způsob uvažování. Železnice se dá postavit a uhlí dovézt, ale vztahy Čechů a Poláků byly českým postupem poškozeny natrvalo, jsem přesvědčen, že úplně napravit se škody z té doby nepovedlo dodnes. Naši občané polské národnosti dnes chtějí jen symbolické gesto (navrácení nějakého objektu, kde by se mohly usídlit polské spolky), ale i to bude pro středoevropské matadory demokracie nepochybně příliš. Naši polští spoluobčané také (a řekl bych, že i v tomto případě právem) protestují proti tomu, aby o umístění dvojjazyčných nápisů na označení obce a na úřadech rozhodovalo referendum. Poukazují na to, že podobné akce vedou k oboustranné národnostní agitaci a k rozeštvávání lidí. Mělo by rozhodovat národnostní složení obyvatel. Jsou naše úřady schopné jim vyhovět? Obávám se, že naše národní sebevědomí může nakonec snadno vést k tomu, že se u nás bude psát jednotně azbukou. Naposled jsme se této vábné vyhlídce vyhnuli s odřenýma ušima.

Úterý 5. dubna

Prezident zvolil kverulantskou taktiku. Prohlásil, že premiérův slib požádat o důvěru otvírá cestu k řešení krize, on sám však vyčká dalších ohlášených demisí (ministři US-DEU, ministr Bureš), protože pak by se už nejednalo jen o výměnu ministrů, byl by to docela jiný kabinet. Věcně je to pravda, právně ne, odchod ministrů neznamená podle ústavy pád vlády. Klaus zároveň nevyloučil, že by mohl Grosse znovu požádat o předložení nejméně sto jedna poslaneckých nekomunistických postupů. Ani k tomu nemá prezident právo, nicméně Gross mu už jednou vyhověl v situaci přehlednější než je ta dnešní a bude se opakovanému požadavku těžko bránit. Je velmi těžké zbavit se dojmu, že jde o tím či oním způsobem koordinovanou akci prezidenta, KDU-ČSL a ODS, o zdánlivě výhodný obchod na politické burze v okamžiku, kdy akcie ODS stojí vysoko a akcie ČSSD naopak nízko. Příležitost k němu vytvořil ovšem svou politickou obratností a svými podezřelými majetkovými aktivitami premiér (svádět to na média je nesmysl: nikdo si Grossovy problémy nevycucal z prstu). A tak problémy výše zmíněného komplotu jsou dva, v podstatě formální, ale zároveň zásadní: za prvé, prezident se podle vymezení své funkce nemá takhle aktivně plést do politiky, a za druhé, jeho požadavky a vůbec jeho chování (zdržování demisí) není v souladu s ústavou. Politický zápas probíhá už mimo ústavní žíněnku, a pokud lze v současné době zachránit zemi před vládou komunistů jen za cenu jakéhosi prezidentského puče, byť v tom nejlepším slova smyslu a prováděného s těmi nejlepšími úmysly, nemůže se to nepromítnout podstatným způsobem do stavu české demokracie a do budoucí úrovně našich občanských svobod. Kromě toho podílet se na eskalaci krize (kterou ovšem vyvolal Gross) takovýmhle způsobem je projev politické nezodpovědnosti: Gross, Kalousek, Topolánek a teď i Klaus dávají komunistům velkou šanci.

A teď něco k druhé straně barikády. Jindřich Šídlo (Mladá fronta Dnes) je toho názoru, že vládě (možná) jde už jen o to, zvolit důstojný ústup a populisticky naladit veřejnost k volbám např. slibem snížení daní (v případě, že spojí hlasování o důvěře s daňovým zákonem, což naznačil náměstek Mládek; zároveň se proslýchá, že by snížení daní pro slabší příjmové kategorie mohlo být ještě razantnější, než se původně plánovalo). Je taky přesvědčen, že pro většinu členstva ČSSD je podpora ze strany komunistů nepřijatelná. Tento útěšný optimismus ani v jednom případě nesdílím. Vláda se může tisíckrát zapřísahat, že si zákon, o nějž půjde, nenechá vnutit od komunistů: ale v žádném jiném případě nebude mít šanci. Bude manévrovat, zjevně s cílem dosáhnout toho, aby při hlasování o důvěře unionisté hlasovali s vládou a komunisté odešli. KDU-ČSL a ODS vyhovět nemůže, ty se už dohodly a rozhodly. Musí tedy ke komunistické vůli přihlížet, jinak by její manévrování nemělo žádný smysl a mohla by rovnou podat demisi. Zkušení komunisté nepřistoupí na žádnou jinou dohodu než takovou, která jim umožní držet socany pevně pod krkem, protože pro ně je tahle situace sice krajně výhodná, ale kdyby náhodou došlo na mimořádné volby, svět se pro ně nezboří. Je tedy iluze si myslit, že si vláda vybere jiný zákon než takový, který ji vydá do rukou komunistů. Nesmyslný je taky postoj ministryně Buzkové, která nepokládá za dobré destabilizovat vládu před její žádostí o důvěru, zůstane však v kabinetu jen tehdy, když se bude opírat o nekomunistickou většinu. K tomu je třeba říci: za prvé, prezident Klaus má pravdu, když poukazuje na to, že spojení důvěry se zákonem znamená vleklé parlamentní tahanice, během nichž bude Grossova vláda nerušeně pokračovat v práci a pelešit se s komunisty, včetně paní ministryně, která demonstruje svou zásadní nechuť k takovému jednání. Za druhé, paní ministryně nejprve tím, že nepodá demisi, a tím, že při hlasování o důvěře dá hlas vládě, která bude pak odkázána na komunisty (a že bude odkázána na komunisty je předem jasné, ať si nikdo nic nenamlouvá), vládu podpoří, což údajně nechce, a pak ji opustí v okamžiku, kdy už na tom – a hlavně na ní – nebude záležet. Její kolegové, které předtím podpořila, její příchod naopak uvítají, protože se zbaví nepohodlného živlu. Jediná možnost je odejít pokud možno hned: další běh událostí člověk možná neovlivní (možná že ano, kdo ví), ale spasí svou politickou duši, na které záleží v první řadě. Postoj paní ministryně vypadá na první pohled korektně vůči Grossovi: jenže Grossovi už není pomoci a ten postoj je ve skutečnosti výrazem politického nihilismu.

O stanovisku ministra Bublana a místopředsedy Jahna je zbytečné se šířit, jen to standardní kolaborantský postoj, kladou sami sobě podmínky, o nichž budou schopni se za všech okolností přesvědčit, že byly splněny (was heißt: „změníme politický směr“?). Ministr Bureš vypadá, že chce opravdu odejít, jen nechápu, na co čeká: myslí si snad, že ve středu vláda opravdu podá demisi? A hlaváči US-DEU začínají obracet. Ministr Kühnl prohlásil, že by byli eventuelně ochotni počkat na hlasování o důvěře, pokud bude „brzo“ (co to znamená?), ministr Němec najednou není zásadně proti spojení důvěry se zákonem, záleží prý na tom, jaký záklon by to byl (o tom je možné se dohadovat ještě půl roku). Stanovisko US-DEU je přitom nyní při vší bezvýznamnosti této strany klíčové – jak může někdo chtít na sociálně demokratických politicích, aby se k věci postavili zásadně, když jim US-DEU dává zároveň alibi a příklad nemravného chování?

A konečně, pokud jde o vztah sociálních demokratů ke komunistům, nechápu, proč by se mělo předpokládat, že je jiný než u drtivé většiny české společnosti. Lidé je nijak zvlášť nemilují, ale necítí v nich žádné velké a bezprostřední nebezpečí. Členstvo ČSSD se navíc považuje za levicové a jeho značná část si myslí, že je to určitým způsobem s komunisty pojí. A za třetí, ne bezvýznamná část ČSSD jsou komunisté překabátění po roce 1989 nebo někdejší komunisté reformní, pro něž je charakteristický výrok ministra Kavana: „Z hlediska realizace našeho programu je s prominutím jedno, kdo nás podpoří, když nebude měnit obsah toho zákona. Nelíbí se mi takové to studenoválečnické ,řekni mi, kdo ti tleská, já ti řeknu, kdo jsi‘, tedy, že je vše špatně, když pro to hlasují komunisté.“ Většina sociálních demokratů spolupráci s komunisty uvítá, když to posílí jejich pozice.

Rovněž v MfD Vladimíru Mlynářovi lehce vyčítají, že kdysi „potopil“ předsedkyni US-DEU Hanu Marvanovou. Myslím, že to není spravedlivé: paní Marvanová mnohokrát prokázala, že je politicky slabě příčetná bytost, o níž by si člověk na základě jejího politického jednání skoro myslel, že patří buď do mateřské školky nebo na psychiatrickou kliniku, kdyby nebylo její obrovité politické vyčuranosti, kterou jsme zde mnohokrát honorovali různými bobříky. Tragédie české politiky je, že v jejím falešném světle často vypadá jako politická zásadovost něco, co je ve skutečnosti obyčejnou potrhlostí. Podporovat paní Marvanovou byl politický nesmysl, a pokud to (ex)ministr Mlynář nedělal, šlechtí ho to.¨

Výkonná rada ODS vydala manifest, podle něhož je strana znepokojena počínáním ČSSD, která chce udržet svoji vládu za cenu úplné rehabilitace KSČM. To je poměrně šťastná formulace. Jde jen o dovršení procesu, na němž se podílela mocným dílem i sama ODS, když závodila s komunisty o vavříny v šovinistickém, zejména protiněmeckém štvaní a když např. spoluiniciovala ostudné jednomyslné hlasování PS (s komunisty, s Grebeníčkem) o hájení národních zájmů. Lidé jako Zahradil, Říman nebo Nečas jsou v téhle věci od Grebeníčka k nerozeznání. ČSSD teď jen uzavírá to, k čemu oni lví silou přispěli.

Středa 6. dubna

Václav Klaus zareagoval poměrně rychle na výzvu US-DEU. Upozornil, že jako prezident nemůže podporovat či nepodporovat tu či onu politickou stranu, ale zároveň dal najevo, že by ještě jednou (i když naposledy) nejspíš pověřil sestavením nové vlády představitele nejsilnější parlamentní strany. Prezident něco takového naznačil už dříve a teď znovu zkomplikoval Grossovi jeho politický život. Neodmyslitelnou součástí nepřirozené politické situace jsou různé úkazy. Tak například: sociální demokraté chtějí otázku důvěry spojit s nějakým zákonem (jinak by se ani nemuselo hlasovat, vláda by důvěru nedostala). Nechtějí však předem říci s jakým, protože to bude věc rekonstruované vlády. Existuje důvodné podezření, že ať ČSSD chce nebo nechce, bude to nakonec takový záklon, který bude vyhovovat komunistům, protože od nikoho jiného sociální demokraté důvěru prostě dostat nemohou. Aby bylo možné vládu rekonstruovat, musí prezident přijmout ministerské demise. Těžko se divit, že se do toho prezidentovi za popsaných okolností příliš nechce. Lidovci chtějí čelit situaci, kdy by museli hlasovat proti návrhu zákona, který podali jejich ministři, protože by ho Gross spojil s otázkou důvěry vládě, tím, že zároveň vždy navrhnou jako vlastní tentýž zákon bez otázky důvěry vládě. Tím jednání PS ztratí i ten zbytek důstojnosti, který si doposud udrželo. A konečně místopředseda vlády Jahn, zřejmě dílem aby přehlušil vlastní svědomí (měl za této situace z vlády odejít), dílem aby vytvořil ireálnou situaci, v níž by nekomunistické strany byly přinuceny dát vládě své ano, navrhuje daňovou reformu tak dalekosáhlou, že ho Jana Bendová v MfD podezírá z toho, že by za chvíli mohl navrhnout zrušení daní vůbec. Návrh přitom zjevně nekonzultoval se svými kolegy ve vládě (např. s ministrem financí). Zdá se, že před tím, než premiér Gross konečně sbalí fidlátka (učiní-li tak vůbec) se můžeme ještě nadít lecčehos.

The Daily Telegraph přišel se zprávou, jež údajně pochází z kruhů blízkých italskému premiérovi Berlusconimu: papež ve skutečnosti zemřel už v pátek, ale „konzervativci“ v čele katolické církve zprávu o úmrtí odložili, aby se mohli lépe připravit na ideovou a mocenskou ofenzívu. Zítra se možná dozvíme, že „konzervativci“ papeže přímo zavraždili. Hysterické pojímání dějinných událostí, zejména když jde o smrt významné osobnosti, s sebou vždycky přináší takové divoké spekulace. Je s postupem času bohužel čím dál tím častější. Když zemře oblíbený člověk, je to pro veřejnost něco tak nepřirozeného, že za tím musí být lež nebo přímo zločin. Civilizovaný člověk takové věci prostě přeslechne.

KDU-ČSL bude dnes ve vládě prosazovat, aby v pátek, v den papežova pohřbu, byl vyhlášen státní smutek a vyvěšeny smuteční vlajky. Lidovce podporuje ministr Němec a zjevně z pokrytectví i ministr Dostál, který si takto laciným a populistickým způsobem chce na účet zesnulého papeže vylepšit svou poctivě zaslouženou image jakéhosi Antikrista. Pokud toho chce opravdu dosáhnout, musel by pan ministr místo laciných gest zvolit cestu pokání a účinné lítosti. Jinak si myslím, že vláda by požadavku vyhovět neměla, ze státně politického hlediska jde o úmrtí nejvyššího představitele cizího státu a ovšem hlavy katolické církve, která by – jako každá církev – měla být od státu oddělena. Zesnulý papež byl významná a úctyhodná osobnost – jenže já si také velmi vážím např. Henryho Kissingera, ale až zemře (pokud ho přežiji), nebudu požadovat vyhlášení státního smutku. Něco jiného je např. požadavek senátora Mejstříka, aby se státem uznaným svátkem stal Velký pátek. Jednak jde o svátek všech křesťanů – a to ten největší – a stát by měl této významné části svých občanů vyjít vstříc aspoň tak jako všichni naši sousedé. Dále je tu precedens s Vánoci a navíc sám „institut“ svátků je křesťanského původu a všechny evropské státy tuto skutečnost respektují.

Pavel Přikryl píše v Mladé frontě Dnes: „Bývalí komunisté v té či oné demokratické straně a ve státním aparátu jsou však daleko větším nebezpečím pro demokracii než sami Grebeníčkovi soukmenovci. Jsou to oni, kdo zavedli celou politickou kulturu do teatrálního stavu, ve kterém se nachází. Od soudruhů z KSČM se liší pouze členstvím v jiné partaji a svou neprůhledností. Tím nechci říci, že někteří nevstupovali do politiky s dobrým úmyslem. Avšak žádný z nich se nemohl natolik vnitřně přetvořit, aby začal uvažovat, jednat a konat demokraticky. To se totiž doposud nepodařilo ani těm, kteří nikdy v KSČ nebyli. Aniž to oni sami vědí, mají hluboko v podvědomí zakořeněné typické vlastnosti vedoucích komunistických partajníků, jako jsou arogance, neochota k diskusi, pocit nadřazenosti a direktivní rozhodování.

Prakticky se to projevuje v jejich jednání na každém kroku, ať jde o demagogické mlžení, očividné lhaní či neopodstatněné návrhy řešení, sloužící pouze k vlastnímu zviditelnění. Většinou jsou to zkušení mistři slov, neboť není jednoduché se přetvařovat a kličkovat tak, aby nebylo možno rozpoznat, že jim vlastně vůbec nejde o blaho národa, ale o moc.“

To je naprosto nepřijatelný fundamentalismus, normalizační komunisté jsou tu smícháni do jednoho pytle s osmašedesátníky, ti kteří z KSČ odešli po převratu s těmi, kteří odešli nebo byli vyhozeni na počátku šedesátých let minulého století, řadoví členové s tajemníky ÚV KSČ. Je pravda, že člověk, který v té hnusné organizaci vytrval až do roku 1989, prokázal určitou řekněme mravní slabost a že je to důvod k jakési opatrnosti. Zároveň platí, že každý člověk má do posledního okamžiku svého života faktickou možnost se polepšit (i když ji využijí jen nemnozí) a že existovala a existuje spousta velmi nebezpečných darebáků, kteří s KSČ neměli nikdy nic společného (a jejich počet tím, jak se vzdalujeme od převratu, roste geometrickou řadou. Situace je složitá, nezjednodušujme si ji nadměrně.

Čtvrtek 7. dubna

Poté, co se ukázalo, že i někteří dosavadní věrní Grossovi stoupenci (např. ministryně Buzková) váhají, zda by snad přece jen premiér nemohl podat demisi, rozhodl se předseda vlády k ústupu. Nabízí rezignaci, pokud by on a ČSSD mohli nominovat nástupce. Šlo by o jednorázovou dohodu, na jejímž základě by vznikla vláda, v níž by nezasedali vedoucí představitelé koaličních stran. Pokud jde o poslední podmínku, KDU, přesněji řečeno Kalousek se cuká (už se těšil, jak se usalaší v nějaké významné vládní funkci a zároveň vystrnadí z Černínského paláce svého soka Svobodu, přičemž ani jedno, ani druhé není ani trochu v zájmu ČR). US-DEU souhlasí, té už nezbývá nic jiného než souhlasit, prostor pro aktivní politiku se jí uzavřel a takhle se aspoň dostane ze šlamastiky: ocitla se v tak mrtvolném stavu, že nebyla schopna zvednout zadnice (dvě, Mlynáře nepočítejme, jednal sice správně, ale na vlastní pěst, což není žádná výtka) z polstrovaných vládních křesel. Klaus Grossovo rozhodnutí (které s ním premiér zjevně konzultoval) přivítal s tím, že vyžaduje ještě souhlas dalších stran. Půjde zjevně o to, jak zkrotit zlého Kalouska; ten ovšem možná hraje partii, již mu předepsal pan prezident. Pokud všechno požehná ještě ÚVV ČSSD, zdá se, že vládní krize skončila. A je-li tomu tak, je na tom přece jen něco pozitivního: ukázalo se totiž, že se české nekomunistické strany přece jen ještě dostatečně bojí komunistů. S nějakým závěrečným zhodnocením vyčkejme aspoň do pondělka.

Vláda podlehla populistickému tlaku a vyhlásila na pátek státní smutek za papeže Jana Pavla II. Zdá se, že si česká společnost tímto způsobem prostřednictvím svých politických představitelů léčí nepřiznaný mindrák z nehorázného atheismu. Byl jsem a jsem proti tomu, aby se tímto způsobem pletlo dohromady náboženství ze státními záležitostmi. Mé další výhrady pak vyjádřil přesněji, než bych to dovedl já, Stanislav Novotný v dnešních Lidových novinách.

Ostatně, možná že jsme už byli za své pokrytectví vytrestáni: zdá se, že Moravskou branou a přilehlými prostorami se dnes přes nás valily miliony našich severních sousedů směrem Řím.

Ministr Bureš podal demisi. Udělal to, co slíbil, a to ho šlechtí. Možná, že tím taky přispěl ke Grossovu dnešnímu rozhodnutí. Jakousi vadou na kráse je exkulpace pana prezidenta. Prý svými kroky jen naplňuje ústavu: „Nic mu nebrání, aby při přijímání demise využil prostor, že budou ty politické poměry uspořádány jinak, v širším slova smyslu. Nemohu mu vytknout neústavnost jeho kroků.“ To si pan doktor mohl odpustit, jako zkušený právník musí přece dobře vědět, že to není pravda.

Senátoři Mejstřík a Štětina podali trestní oznámení na KSČM a Komunistický svaz mládeže za šíření třídní zášti. Vycházejí z toho, co píše jakási pokoutní tiskovina jménem „Mladá pravda“. Zároveň asistent komunistického poslance Mandíka David Hofman poslal rakouskému Sudetoněmeckému sdružení pozdrav skládající se ze slov „Deutsche Schweine“. Pan asistent se pak omluvil, jenže to nic nemění na skutečnosti, že spáchal trestný čin podle paragrafu 260 odst. 1 trestního zákona (a navíc se k němu sám přihlásil). Trestný čin zůstává trestným činem, omluva sem, omluva tam. Termín „Deutsche Schweine“ se netýká jen rakouských vyhnaných, ale taky např. spolkového kancléře Schrödera nebo Ludwiga van Beethovena. Pánové Mejstřík a Štětina si ovšem na tento kluzký terén určitě netroufnou – není vhodný pro intelektuálský antikomunistický populismus. Němcům do sviní nadávat smíme, vždyť jsme přece vítězové druhé světové války!

Pátek 8. dubna

Podmínky, kterými premiér Gross provází své odstoupení, a vůbec celý plán, jehož součástí Grossova rezignace je, bude asi třeba ještě dosti upřesnit, pokud má mít šanci na úspěch: a úspěch znamená, že na něj přistoupí oba vlastně už bývalí koaliční partneři ČSSD. Gross si představuje vznik vlády na základě jednorázové dohody tří koaličních stran. Vláda by měla být zodpovědná za schválení euroústavy a v optimálním případě i státního rozpočtu. V dalších návrzích by se ucházela o podporu napříč sněmovnou. Má to snad znamenat, že vládu s výše uvedeným minimálním programem by odhlasovala stojedničková koalice, a vláda by se pak ve všech ostatních případech těšila stojedenáctkové většině ČSSD a KSČM, přičemž lidovečtí a unionističtí ministři by byli ve vládě snadno přehlasováni a v podstatě za kašpary? Tak by se zlomil odpor některých estétů v ČSSD (Buzková, Dostál), z toho, že by vláda měla dostat důvěru jen díky přímé či nepřímé podpoře komunistů (dostala by podporu stojedničky). A pak by už klidně mohla spolu s komunisty vládnout (se stojedenáctihlasovou podporou).

Jinak je nesporné, že Gross nabídkou demise vyšel KDU-ČSL vstříc a že představa vlády, v níž by neseděly stranické špičky ani jedné ze zúčastněných stran (tedy ani ČSSD) je sama o sobě rozumný kompromis, na nějž by lidovci měli přistoupit: jistěže teprve tenkrát, až se odstraní výše zmíněná potíž. Pozice Grosse a jeho spolupracovníků je poněkud svízelná, plán není úplně v souladu s usnesením sjezdu strany, v nejužším vedení sice získal výraznou podporu, ale poslanecký klub (jemuž nebylo dáno o něm ani orientačně hlasovat) je rozdělen zhruba půl na půl a co řekne zítra mnohočlenný Ústřední výkonný výbor, je ve hvězdách – nižší složky strany jsou na lidovce velmi rozezleny, čemuž se těžko divit. Gross teď zjevně ve formulacích bere ohled na potenciální nespokojence v ÚVV. Trochu podezřelá je horlivá podpora prezidenta (s nímž Gross svůj návrh zřejmě předběžně konzultoval). Berme to z té lepší stránky, v optimálním případě by vládní krize asi skončila a nebezpečí tiché spoluvlády komunistů taky.

Zdá se, jako by i komunisté svůj zápas o podíl na moci potichu vzdali: Grebeníček přišel s absurdním návrhem, aby ČSSD spojila hlasování o důvěře s komunistickým návrhem zákona o majetkových přiznáních, který by platil retroaktivně prakticky od listopadu 1989. To by byla velmi účinná zbraň na odstřelování politických oponentů, je ovšem problematické, zda by vzhledem ke své vyloženě revoluční povaze prošla přes Ústavní soud. Předseda KSČM si udělá dobře u vlastních voličů za cenu toho, že zřetelně naznačí sociálním demokratům, co by je čekalo ve spojenectví s komunisty: takže už mu na nich asi moc nezáleží.

Podle svědka, kterému se podařilo uprchnout z Íránu, měla zavražděná kanadská novinářka íránského původu strhané nehty, přeražený nos a rozbitou lebku, bylo zjevné, že byla před smrtí brutálně bita a znásilněna. Íránské úřady ovšem všechno zatloukly. Co však je to proti ohavným zločinům amerických imperialistů na ubohých nevinných iráckých zajatcích! Předpokládám, že Írán je členem Komise OSN pro lidská práva, velmi by se hodil do toho panoptika.

Jindřich Šídlo cituje v Mladé frontě Dnes jména těch, jež kdysi Václav Havel označil za mladé nadějné politiky podle svého gusta: Stanislav Gross, Cyril Svoboda, Vladimír Mlynář, Michal Lobkowicz, Martin Bursík… Zdá se, že náš exprezident má schopnost vynášet nad lidmi nechtěná, ale nesmírně účinná prokletí. Jeho imaginární polibek je smrtící jako objetí Rusalky z Dvořákovy opery. Pan Bůh nás chraň před přízní Václava Havla (naštěstí nám příliš nehrozí).

A Václav Havel má taky zvláštní dar přesných sebedefinic. Postkomunismus je podle něho „zvláštní období, kdy probíhají veliké privatizační procesy, komunistická nomenklatura se do nich rychle zapojuje a vzniká cosi jako mafiánský kapitalismus, jako klanová demokracie“. Klanová demokracie, to bylo přesně to, co se u nás bezprostředně po listopadu pokusil zavést. Naštěstí skoro na všech, které poctil svou přízní, ulpěla výše zmíněná strašlivá kletba, takže z toho nakonec nic nebylo.

Sobota 9. dubna

Na „Grossově plánu“, který dnes zjevně velkou většinou odsouhlasil ÚVV ČSSD, se asi bude muset ještě dost pracovat. Gross a jeho lidé si to představují tak, že se strany bývalé koalice jednorázově dohodnou na podpoře nové vládě, aniž by ji vázali nějakou širší programovou dohodou. To (a představa, že dosavadní koaliční partneři nedostanou po třech vládních křeslech) bude nejspíš pro KDU i USD-DEU nepřijatelné. Lidovci požadují „protikomunistickou pojistku“ (v podstatě právem) a navíc nejsou svolni vzdát se svých dosavadních ministrů (což bude pro ČSSD nepřijatelné a netroufl bych si říci, že úplně neprávem). Požadavek, aby ve vládě nebyli „rozbíječi“ je absurdní, prvním rozbíječem byl premiér Gross, pokud se ČSSD bude ohánět pseudomorálními argumenty, nová vláda nemá šanci. Je představitelné jen formálně technické řešení. Gross má ovšem za zády spoustu kryptokomunistů ve vedení vlastní strany (v tom se ČSSD vzdáleně podobá své předchůdkyni z let 1945 – 48) a jeho pozice je nelehká. Komentátoři Práva (zpravidla dobře informovaní ve věcech ČSSD) jsou k vyhlídkám dohody velmi zdrženliví, vykládají Grossovu nabídku v podstatě jako fintu a alibi pro budoucí spolupráci s komunisty (pokud jeho úsilí ztroskotá, setrvá Gross v premiérské funkci a jeho vláda bude pokračovat jako jednobarevná a menšinová) a požadavek, aby ve vládě nebyli Ambrozek, Šimonovský a Svoboda, jako přehnaný. Nebyl bych zase až tak skeptický, požadavek by se dal držet, kdyby se netýkal jen KDU-ČSL, ale taky ČSSD a kdyby byl pojat formálně a ne morálně (vedoucí představitelé stran, nikoli rozbíječi). Vytýkat rozbíječství ministru Svobodovi je ostatně nespravedlivé a vytýkat je ministrům Němcovi a Kühnlovi je směšné. Situace je svízelná: těžko hledat řešení ve společenství, které je provázané tím, jak jeden druhého drží pod krkem.

Novým premiérem by zjevně mohl být nynější český velvyslanec u EU Jan Kohout. V bleskovém průzkumu STEM a P-Consulting pro Právo se ukázalo, že většina našinců by do funkce premiéra podporovala Pavla Teličku. Pan Kohout nebyl coby kandidát do průzkumu zařazen. Nepochybně by dosáhl stejně příznivého hodnocení jako pan Telička: pokud jde o osobnostní a životopisné parametry, liší se od něho totiž jen poněkud důkladnějším osrstěním lebky.

Podle dalšího bleskového průzkumu STEM přes 60% lidí odmítá jakoukoli obnovu dosavadní koaliční vlády (podle průzkumu SC&C pro Mladou frontu Dnes si stejné množství lidí přeje pád nynější vlády, což je podobné). Mimořádné volby lidé většinou odmítají, menšinovou vládu (podporovanou komunisty, jiná být nemůže) taky nechtějí. Tak co chtějí? Příchod nových lidí, jako pan exprezident Havel? Kde by se vzali? Museli by přiletět odněkud z Marsu. Řešení téhle politické krize je možné jen na stávajícím půdoryse české politiky.

Zatímco zuří vládní krize, preference zúčastněných stran jsou stabilní (viz nejnovější průzkum CVVM), a nejen to: nezaměstnanost klesá, inflace rovněž. Hospodářské výsledky nejsou asi tak dobré, jak tvrdí sociálně demokratičtí politici, ale i laik vidí, že nejsou zdaleka tak katastrofální jako výsledky české politiky. Jako laik v národohospodářské oblasti bych si z toho vyvodil, že se nám vstup do EU začíná rentovat. Koráb se zatím nepotápí, i když rozdováděné mužstvo porazilo hlavní stěžeň a použilo ho k tomu, aby si na palubě rozdělalo táborák. Jen bychom na to neměli hřešit.

Pondělí 11. dubna

První schůzka představitelů tří stran o další spolupráci nepřinesla, jak se dalo očekávat, žádné viditelné výsledky, ale nevedla taky k úplnému krachu. Gross žádá nezpochybnitelnou dohodu aspoň mezi ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU, podpořenou prezidentem. Koaliční smlouvu podle něho nelze obnovit, je třeba uzavřít „jednorázovou smlouvu“, obsahující „pouze základní mechanismy spolupráce“. Lidovci žádají klasickou koaliční smlouvu a mechanismy, které by zabránily ČSSD vládnout přes hlavy svých partnerů s komunisty. Něčemu podobnému se ovšem prý rezolutně brání poslanecký klub strany, kde mají zjevně velkou většinu kryptokomunisté. V tuto chvíli se dá pouze říci, že by bylo hloupé a směšné, kdyby „dohoda“ vedla pouze k očištění vlády od lidí, kteří se chovali více či méně slušně: jde v první řadě o ministry Svobodu, Mlynáře, Bureše, Buzkovou. Bylo by absurdní, kdyby ve vládě zůstal sedět oportunista Paroubek (který mi velmi připomíná různé „slušné lidi“, co v roce 1969 vycítili příležitost a snažili se udělat kariéru ve chvíli, kdy byl normalizátorům ještě kdekdo dobrý) a výše zmínění byli vykopáni. Je taky nesmyslné srovnávat nynější situaci s nástupem Tošovského vlády. Tošovského vláda byla výsledkem prezidentského komplotu a stála a padala s tichou tolerancí opoziční ČSSD.

ODS taky kritizuje prezidenta Klause za to, že vychází příliš vstříc Grossovi. Myslím, že kritika není oprávněná, prezident uvažuje reálně potud, pokud se snaží všemi silami zabránit faktické spoluvládě komunistů. Neohrožená slepota ODS v této věci je opravdu zarážející. (Pokud ovšem ODS vytýká Klausovi příliš tvrdý postoj k EU a zejména k „euroústavě, má pravdu).

Lidé podle průzkumu agentury Median pro MfD vidí největší hrozbu pro ČR v terorismu. To je dobrá zpráva. Špatná zpráva je, že věří, že nás před ním nejlépe ochrání EU (Spojeným státům nedůvěřují). EU není schopna ochránit nikoho, v této věci zastává kapitulantskou politiku, která bude do budoucna teroristy naopak přitahovat.

Úterý 12. dubna

I po dnešním jednání se zdá, že se obě strany „vnitrokoaličního“ konfliktu zakopaly ve svých pozicích. Lidovci žádají standardní koalici, stejný počet ministerských křesel (přičemž Šimonovský, nejnenáviděnější z lidoveckých ministrů, dal najevo, že na své funkci nelpí) a protikomunistickou pojistku, ČSSD zřejmě zatím vyšla lidovcům vstříc jen v poslední věci, chce vládu nikoli koaliční, založenou na jednorázové smlouvě, s tím, že by se snížil počet členů vlády a KDU i US-DEU by obdržela po dvou postech. Navíc zvláštních pravomocí se má při vytváření vlády dostat designovanému premiérovi. „My se domníváme, že setrvání lidoveckých ministrů již není dost dobře možné, protože nová vláda nebude již koaliční“, prohlásil ministr Sobotka. „Bude na novém premiérovi, aby si zvolil kvalitní tým. Nebude již muset bezpodmínečně respektovat stranické uspořádání, jak bylo v minulé vládě.“ Každá strana má nahlásit Kohoutovi několik kandidátů a on si vybere. Takový postup by se ovšem dal držet jen v tom případě, kdyby Kohout byl někdo politicky neutrální, nikoli člen ČSSD, a kdyby si podobným způsobem vybíral i z kandidátů ČSSD. Aby byla dohoda možná, musel by Kalousek, poté, co mu Gross vyšel vstříc a vyjádřil ochotu odstoupit, zapomenout na hambinec paní Berkové a Gross na černou lidoveckou zradu. V zájmu stabilizace politické situace po zbývajících čtrnáct měsíců vlády. Ale je taková zdrženlivost vůbec představitelná?

V každém případě je zvláštní, že prezident Klaus se omezuje na to, že uděluje účastníkům jednání řízné rozkazy pokud jde o časové limity jednání (asi jako urguje přísný šéf líné a nedbalé úředníky). Předpokládal bych, že k prezidentské funkci patří v první řadě umění zprostředkovávat v takových situacích, jako je ta dnešní. Vždyť co vlastně může udělat, když mu zlobiví politici nevyhoví? Dupat a kverulovat, nic víc. Jenže co kdo ví, možná že se nějaké zprostředkování někde za kulisami děje, ostatně proč ne, i to patří k politice, hloupé je jen, když se to děje pořád a neděje se kromě toho ještě něco jiného. Přitom i nespokojenost ODS s prezidentem je těžko pochopitelná: Předseda Topolánek mu vytýká, že s ním své rozhodnutí nekonzultoval, prezident ale vůbec nemá takovou povinnost a navíc, co konzultovat, když ODS provádí jednotvárnou a sterilní politiku „nulové tolerance“, kterou se nedá sice mnoho pokazit, ale nedá se tak rovněž nic zlepšit nebo napravit. A voliče to dřív nebo později otráví.

Středa 13. dubna

Premiér Gross si stěžuje na představitele KDU, že se nechtějí bavit o vládě, která by byla „trošku posunuta od politických stran“. V tom případě by ale neměl být jejím předsedou člen ČSSD, ale člověk, který je formálně nestraník (jako kdysi Tošovský). Kalousek trvá na dosavadních ministrech KDU-ČSL, nechce nominaci nechat na Kohoutovi a žádá klasickou koalici. To je divné: lidovci by měli pochopit, že trvat na tom, aby se uskutečnil beze zbytku jejich původní projekt (současná koaliční vláda bez Grosse) nejde, na to prostě nemají. Jinak se mi zdá, že sociálně demokratický návrh je jako východisko k debatě přijatelný, problém je v technice, jak má být vláda utvořena (tady výhrady KDU-ČSL chápu). Navrhovaná pojistka je na první pohled dostatečná. Nedivím se Klausovi, že na tiskovce řekl: „Chtěl bych také připomenout, že nalezení řešení je cennější než jednotlivé maličkosti, chtěl bych připomenout, že usilovat o výhru 10:0 nad všemi svými dalšími politickými partnery je neproduktivní pokus, a chtěl bych všechny poprosit, aby i když vím, že slova jsou občas důležitými symboly,tak aby spíše přemýšleli o obsahu než o formální symbolice některých slov…“ A ke Grossově nabídce: „Rozuměl jsem, že je to nabídka demise s jistými podmínkami. To bych považoval za přesnější analytické hodnocení toho, co se ve čtvrtek stalo. Předpokládal jsem, že o těch podmínkách budou koaliční strany jednat. Jestli teď vzniká z druhé strany zájem na demisi bez jakýchkoliv podmínek, tak to si dovedu představit, že to vyvolává nedohodu. Přesto bych apeloval na všechny politiky, aby se nalézt řešení ve velmi krátké době skutečně pokusili.“ To tentokrát sedí. Pokud rozhovory o vytvoření nové vlády nepovedou v horizontu hodin k výsledku, chce Klaus pozvat k jednání vůdce politických stran. Je ovšem otázka, co pak ještě bude možné dohodnout.

Také ODS se probudila ze zimního spánku (je pravý čas, v této době opouštějí své brlohy medvědi v Yellowstonském parku) a předseda Topolánek nabízí duhovou koalici výměnou za předčasné volby, které by byly spojeny (v tom je vstřícný krok) s referendem o EU. Vstřícný krok je slepičí, protože pan Topolánek jistě zaslechl něco o posledních průzkumech veřejného mínění, z nichž plyne značná skepse české veřejnosti k euroústavě, ale přece jen je to pokrok proti sterilní „nulové toleranci“ a např. předseda PS Zaorálek to ocenil. Jenže se bohužel zdá, že nakonec všechny kompromisy padnou a bude záležet na tom, zda se v poslaneckém klubu ČSSD najde aspoň jedenáct poslanců, kteří by byli ochotni říci v každém případě ne tichému komplotu s komunisty. A to chci vidět.

Místopředseda vlády Jahn je znepokojen: jak plyne z rozhovoru pro Právo, nikdo mu zatím neřekl, že se s ním počítá. Pan místopředseda je, pokud jde o politiku, zřejmě buď úplně nezkušený zajíc, nebo má trochu delší vedení: z toho přece úplně jasně plyne, že se s ním nepočítá. Pan místopředseda udělal velkou chybu, že nepodal demisi zároveň s dr. Burešem. Z jeho působení ve vládě bylo zjevné, že měl dobré úmysly, bohužel se je pokoušel uplatnit v nevhodné vládě a konec si navíc pokazil.

Karel Steigerwald píše v Mladé frontě Dnes: „Normální řešení jsou dvě a každý to ví: předčasné volby nebo spoluvláda KSČM. Než toto vládnoucí politika pochopí, uplyne v politických řekách ještě mnoho zbytečné hanby.“ Bohužel zároveň platí to, že jak se zdá, jediné možné řešení je spoluvláda KSČM. Předčasné volby jsou sice normální, ale neuskutečnitené.

Předseda SMK Bugár vyzval v diskusním pořadu televize Markíza Slováky (zjevně slovenské politiky), aby se omluvili Maďarům (na Slovensku) za Košický vládní program, který vyhlásil diskriminaci Maďarů, a Benešovy dekrety, které ji pak uzákonily. To vzbudilo na Slovensku neklid a zuřivost: Slováci se Maďarů přece jen ještě bojí. Nadto je „vlastenecký postoj“, jak víme z vlastní české zkušenosti, vítaná záminka k populistickým hrátkám. A tak poslanec SNDK Banáš žádá oplátkou omluvu za vídeňskou arbitráž či za tzv. „Malou válku“, a Robert Fico hřímá: „Měl by zvážit, zda jsou tyto postoje slučitelné s výkonem ústavní funkce místopředsedy parlamentu. Otevírat tuto otázku je nebezpečné z hlediska vyvolávání nacionalistických vášní. Benešovy dekrety a Košický vládní program jsou pro nás nedotknutelné.“ Bugár navrhl, aby se maďarský parlament oplátkou omluvil slovenské menšině v Maďarsku. To je snaha o vytvoření jakési symetrie, která de facto neexistuje, na slovenských námitkách je pravda to, že se maďarská strana v druhé polovině třicátých let spojila k prosazení svých národnostních požadavků s Hitlerem (a ani ty nejspravedlivější požadavky nelegitimují spojenectví se zločincem). Nikde jsem nezaznamenal, že by na to dnes byli Maďaři nějak pyšní, ale pokud by na tom slovenská strana trvala, neměl by snad být problém spojit omluvu za dekrety s maďarskou omluvou právě za toto. S dekrety je ale jedna potíž: byla to daleko víc česká záležitost a česká iniciativa (tím nechci říci, že by tehdejší slovenští politici byli proti nim nějak vehementně protestovali). Měly bychom tedy začít my a jít Slovákům příkladem. Věřím, že někdy mezi rokem 2150 a 2200 se tak opravdu stane.

Navrhovaný premiér Kohout se chce obrátit na Ústavní soud s žádostí o dobrozdání, zda lze o euroústavě v parlamentu hlasovat prostou většinou. O něco (formou) podobného se před časem pokusil Klaus ve svém dopise Rychetskému. Problém je v tom, že ÚS je soud a ne informační kancelář, a k věci se může vyjádřit jen tak, že se z ní stane kauza a on bude mít za úkol ji vyřešit. Pak už ovšem bude pozdě. Rozhodnout ji jaksi předem nemůže.

V Orlové budou obnovovat památník padlých z konfliktu po první světové válce. Padlí mají jistě nárok na to, aby jich bylo vzpomenuto. Přitom je třeba vzít v úvahu, opakujeme, už jsme o tom psali: po první světové válce vzneslo Československo nárok na celé Velkovévodství těšínské, jehož severní část byla čistě polská. Využilo polských obtíží s Rusy (bolševická vojska maršála Tuchačevského tehdy pronikla až k Varšavě) a pokusilo se slabě bráněné území vojensky obsadit. Československé jednotky postoupily až k městu Bialsko-Biala, které dnes leží hluboko na polském území. Následoval energický zákrok Dohody a arbitráž, při níž ovšem Československu připadla i určitá část Těšínska s polskou většinou. Polské město Cieszyn bylo rozděleno, část předměstí s nádražím na strategické trati vedoucí na Slovensko, připadlo ČSR (dnes se mu říká „Český Těšín“). Ve hře byla ovšem taky uhelná ložiska, jejichž část se tak dostala do ČSR. Tento nesmyslný, českou stranou započatý konflikt otrávil na dlouhá léta česko-polské vztahy a zbavil ČSR přirozeného spojence. (Pro spravedlnost je třeba dodat, že Poláci se nám revanšovali po Mnichovu, kdy v rozporu s dodatkem Mnichovské dohody bez dalšího vojensky obsadili sporné území; dlouho se z něho neradovali, za pár měsíců je o ně připravil Hitler. To ovšem nijak zpětně neopravňuje české jednání z doby bezprostředně po první světové válce.) Poláci z české části Těšínska byli za totality zčásti bohemizováni, ten zbytek bych velmi nedoporučoval dráždit nějakými nejapnými šovinistickými demonstracemi.

Ani stará, ani nová, ale velká Evropa, píše v Lidových novinách paní Natalia Sudliankova z RFE. Jde o koncept spolupráce mezi Francií, Německem a Ruskem. Vždycky, když slyším Rusa vést takové úvahy, běhá mi mráz po zádech: je ve společném zájmu malých středoevropských národů, aby se zase nestaly pumlíčem ve hře evropských polovelmocí: a ani Chirakova Francie, ani Schröderovo Německo (o Putinovu Rusku raději vůbec nemluvím) nevzbuzují v současné době velkou důvěru – zvlášť pokud se ti tři dají dohromady.

Čtvrtek 14. dubna

Je sedm hodin večer a pořád ještě není oficiálně jasné, co se vlastně včera dohodlo. Zdá se, že dohody byly učiněny jen ústně, protože ve tři hodiny v noci už jednající neměli sílu je dát na papír. Je to tedy dohoda virtuální. Proto také zjevně vládne v řadách aparátu a v regionech ČSSD chaos a není jasné, zda se nižší patra strany a kryptokomunistická vnitřní opozice nevzbouří. Důvodem ke vzpouře ovšem může být i to, že Kalousek v rozhodujících věcech dosáhl svého: nepůjde o jednorázovou dohodu (tento požadavek ČSSD byl legrační finta), bude protikomunistická pojistka (upřímně řečeno, za daných okolností je pro oba menší koaliční partnery nezbytná), Gross odchází a KDU, jak se zdá (personální záležitosti nebyly potvrzeny) udržela své ministry s tím, že opouští bezvýznamný resort životní prostředí a vrací se do původní lidovecké bašty – na ministerstvo zemědělství. Ačkoli se prý pan Kalousek bil jako lev, nepodařilo se mu udržet ministerstvo zahraničí. Ve skutečnosti se nepochybně rád dohodl s Grossem na tom, že se zbaví svého stranického rivala Svobody, Gross udělá gesto, kterým vyjde vstříc svým kryptokomunistům (Kavan a Laštůvka už dlouho žádají Svobodův skalp) a dá se předpokládat, že pan prezident taky neuroní slzu lítosti nad politickým hrobem hlavního oponenta svého euroskepticismu. Je to poněkud hnusné: ministr Svoboda se choval relativně zodpovědně ve chvíli, kdy Kalousek byl ochotný položit vládu bez ohledu na to, že se tím komunistům otvírá cesta k moci. Navíc ministr Svoboda dělal relativně rozumnou zahraniční politiku, snažil se vyvažovat mezi evropskými a transatlantickými vazbami. Pokud ho nahradí Pavel Telička (prý se mu nechce, a nedivím se mu), bude ministerstvo daleko vstřícnější k představám Lidového domu, kde zjevně dávají přednost tomu, aby v rámci EU byla ČR poslušným přívěskem kontinentálního německo–francouzského bloku, a pokud by už chtěla něčím vyvažovat, tak jedině Ruskem. Nezbývá než doufat, že se za těch čtrnáct měsíců Svobodovu nástupci už nepodaří napáchat nenapravitelné škody. Pokud jde o samotného premiéra (rovněž nebyl ještě potvrzen), je to prototyp českého loajálního úředníka rakouského střihu, kteří se za staré monarchie uplatňovali po celém jejím území. V Maďarsku se jim kdysi říkalo (už jsme o tom psali) Bachovi husaři, mluvme tedy o Grossovu husarovi. Vazby na ČSSD jsou zajištěny jeho stranickou legitimací, to, že si nebude ani náhodou vyskakovat, zase tím, že nemá ve straně žádnou funkci ani zázemí, a pak tou drobnou vadou na kráse, jíž je někdejší členství v KSČ. Bude to hodný, asertivní politik, nepomýšlející na žádnou vzpouru. Vládu bude mít neustále na mušce ostřelovač Kalousek, pevně zahnízděný na svém stranickém sekretariátu (dobře ví, proč sám do vlády nechce). Manévr přeskoku z této nynější koalice do té budoucí s ODS je náročná akce a na to, že nynější vláda dožije do příštích voleb, bych příliš nevěřil. Václav Klaus, který se nakonec choval relativně korektně, nebude na nové vládě žádat záruku v podobě stojedna podpisů, zjevně se bojí, že by se při jejich sbírání mohla hned rozsypat. A zda ji schválí vedení stran, je velká otázka. (Právě se z televize dozvídám, že grémium ČSSD vyslovilo s dohodou nesouhlas, bude ovšem projednávána ještě v poslaneckém klubu a na Ústředním výkonném výboru. Potíže v ČSSD se daly čekat).

ODS přišla na poslední chvíli s pružnějším protinávrhem než dříve: předčasné volby spojené s referendem o EU, do té doby koalice všech demokratických stran, která by měla projednat některé méně konfliktní návrhy zákonů z programu ODS a možná i rozpočet. Zároveň ODS žádá trvalou změnu ústavy, která by umožnila Poslanecké sněmovně, aby měla možnost sama se rozpustit, taková změna by byla krajně potřebná. Pokud dohoda uzavřená v noci na dnešek padne, dostane se návrh ODS opět na pořad dne.

Podle celosvětové ankety společnosti Global Scan se 58% populace zeměkoule domnívá, že Evropa by měla hrát ve světě větší roli než USA. Jak by ne, Evropa je očividně jednak výrazně nemožnější, jednak výrazně bezmocnější než USA. Nebyla by schopna nic prosadit a různé lumpárny by se různým darebákům mezinárodního formátu prováděly daleko lépe než dnes.

Čtvrtek 14. dubna (doplněk)

Omlouvám se za nechtěnou dezinformaci: rozhodnutí předsednictva ČSSD je zjevně definitivní, dohoda padla. ČSSD trvá na tom, aby ve vládě nebyli vůdci stran. Tento vývoj situace zaskočil ministry Němce a Kühnla (kteří by museli vládu opustit, pokud by chtěli ČSSD vyhovět) natolik, že podali demisi. Spoluvláda ČSSD a KSČM se opět stala reálnou hrozbou. Poměry v této zemi jsou zcela neuvěřitelné. Je to situace, za níž ve dvacátých a třicátých letech docházelo v nestabilních státech východní Evropy (Rakousko, Polsko, baltské státy) k převratům, pří nichž se prosazovaly autoritativní režimy.

Pátek 15. dubna

I dnes se budeme takřka výlučně věnovat vládní krizi, která se včera propadla ještě nejméně o dvě patra hlouběji. Předsednictvo ČSSD a poslanecký klub strany důrazně odmítly dohodu, uzavřenou v noci ze středy na čtvrtek. Odmítnutí zdůvodnily tím, že neodpovídá „zadání“: vláda bez stranických špiček. V centru pozornosti byly personální otázky (ve vládě jsou Ambrozek se Šimonovským), není jasné, není-li to jen vhodná záminka. Je fakt, že středeční dohodou získal Kalousek daleko víc než sociální demokraté, zřejmě přecenil své síly a síly své strany a sociální demokraté se rozhodli, že za dané situace je pro ně než kalouskův obojek přijatelnější dokonce i menšinové vládnutí s komunistickou tolerancí. Kalouskův nátlak (nebo chcete-li, vydírání) mohl být účinný jen za té podmínky, že by sociální demokracie byla parta počestných brachů, která před jakoukoli spoluprací s komunisty dá přednost kolektivnímu harakiri. Je nejen nemorální, ale navíc i nešikovné, když někdo počítá ve svých neslušných plánech s tím, že soupeř je přece jen slušnější než on. Většinou se ošklivě zklame.

Na polízanici se tedy podílí rovnou měrou KDU i ČSSD, Kalousek i Gross. Grossovo jednání je ovšem neuvěřitelné: večer a v noci dohodu odsouhlasil nebo aspoň nedal najevo jakýkoli nesouhlas, přes den se buď operativně postavil do čela protestující stranické většině (jakmile zjistil, že je to opravdu většina), nebo protesty navíc ještě povzbuzoval. Dohodu svedl na své spoluvyjednavače Krause, Zaorálka a Sobotku. Ti to, jak se zdá, s jakýmsi remcáním spolkli. Zároveň věšel bulíky na nos prezidentu Klausovi, když ho o dohodě informoval a poté ji na zasedání předsednictva strany pomáhal zabít. Prý Klause upozornil na to, že dohoda bude nejspíš pro ČSSD nepřijatelná, prezident však nic takového nepotvrdil a důvěryhodnost Stanislava Grosse je po včerejšku celkově nulová. Ministři Kühnl a Němec podali demisi, včerejší večerní pokus o další vyjednávání ztroskotal na nezájmu partnerů ČSSD. Gross sám se menšinového vládnutí neobává: „Formálně to není věc neřešitelná. Vláda normálně může fungovat, může rozhodovat. Pravdou ale je, že samozřejmě je zapotřebí tu situaci obecně více stabilizovat.“ Exekutivní rozhodování, 70-80% činnosti vlády, prý může dělat vláda nezávisle na komunistech, „pokud jde o návrhy zákonů ve Sněmovně, to ať vysvětlí poslanci, proč hlasují proti zákonu, který je prospěšný pro tuto zemi, jen kvůli tomu, že ho předložila vláda“. Z toho se zdá, že už se rozhodl.

Jak vypadají možnosti dalšího vývoje? Nejobyčejnější, nejpohodlnější cesta je: prezident přijme dřív nebo později demise ministrů či návrh na jejich odvolání (nic jiného mu podle ústavy nezbývá) a dříve či později jmenuje na Grossův návrh jejich nástupce. Budeme mít menšinovou vládu, které bude hledat podporu napříč politickým spektrem, to znamená u komunistů, a nepochybně ji dostane. Oba partneři budou mít jeden základní společný zájem: aby volby byly pokud možno co nejpozději. ČSSD jako chasník, který se upsal čertu a teď se snaží oddálit termín, k němuž smlouva vyprší, KSČM, protože tento způsob spoluvlády je pro ni v současné době optimální. Vláda nemusí žádat o důvěru a není osudově závislá na tom, kdy Klaus nové ministry jmenuje. To je široká cesta, která vede do pekel, a po níž už ČSSD vlastně vesele mašíruje.

Co by mohlo tuto eventualitu zmařit: demise premiéra je vyloučena, jeho úmrtí velmi nepravděpodobné (je mladý a zdravý). Vláda se o důvěru ucházet nemusí, a pokud se o důvěru ucházet bude (nebo pokud někdo opětovně vyvolá hlasování o důvěře) muselo by se najít jedenáct sociálně demokratických poslanců, kteří by vládě nedali důvěru nebo, což je ještě obtížnější, vyslovili ji nedůvěru. Přitom někteří kritici spolupráce s komunisty (Buzková, Urban) sedí ve vládě a na Grossův návrh se před časem vzdali poslaneckých mandátů, takže jsou ze hry (nápad s rezignací na mandáty skoro vypadá, jako by to měl Gross už tenkrát promyšlené, ale nebuďme hned paranoidně podezíraví). Znamenalo by to rozkol ve straně (přičemž ti, co by se vzbouřili, by byli v krajně nevýhodné pozici) a upřímně řečeno nepovažuji to za pravděpodobné. Druhá možnost je, že ještě předtím, než Klaus odvolá odstoupivší ministry, si vláda odhlasuje vlastní demisi. Kromě těch sedmi, co odstoupili, by pro ni museli hlasovat ještě tři další. Všechno by se to muselo zařídit během příštích několika dnů. Gross udělá jako premiér všechno možné i nemožné pro to, aby tomu zabránil. Ani tahle možnost není příliš pravděpodobná. Vyvolat předčasné volby lze jen ústavní většinou v parlamentu, nebo trojnásobným neúspěšným jmenováním předsedy vlády (což zase předpokládá demisi stávajícího). Prezident podle ústavy nemůže nic dělat.

Shrnuto a podtrženo: celá situace vypadá jako karikatura na únor 1948: číše trpělivosti KDU-ČSL přetekla v nevhodný okamžik a nevhodným způsobem, ministerská demise posloužila Grossovi, kryptokomunistům v ČSSD a komunistům v KSČM. Tentokrát nejde ovšem komunistické spiknutí, ale totální indolenci nekomunistických politických stran. Komunisté stojí jako chytrá liška pod stromem s otevřenou tlamou a čekají, až hloupé zpívající vráně vypadne sýr ze zobáku.

Pan ministr Kühnl na rozloučenou ještě organizuje oslavy našeho vítězství v druhé světové válce. Jejich součástí bude (další) posmrtné povýšení odbojářů Morávka, Mašína a Balabána. To neumíme těmto opravdovým hrdinům českého odboje projevit úctu nějakým méně groteskním způsobem? Vypadá to, že protože nám bohužel chybí živí hrdinové, jsme odsouzeni k tomu, abychom neustále povyšovali mrtvé.

Sobota 16. dubna

Hlavním tématem zůstává pochopitelně vládní krize. V tuto chvíli je jasné, že jde o zcela zásadní krizi polistopadového vládnutí, něco, co tu ještě nebylo. Narůstala pomalu tím, jak se do vedoucí pozice na politické scéně propracovávala nesourodá a nevypočitatelná ČSSD a jak sílila KSČM. Věci budeme samozřejmě věnovat zvláštní komentář, zde jen několik předběžných poznámek.

Za prvé, prezident. Jeho pozice je nelehká, nemá prakticky instrumenty, kterými by mohl do krize aktivně zasáhnout. Když odhlédneme od toho, že se v rozporu s těmito svými možnostmi stylizoval do pozice hlavního manažera ČR, nedá se mu mnoho vytknout: byl si od počátku vědom nebezpečí, které v sobě tento politický vývoj skrývá. Bylo mu jasné, že jediný způsob, jak zabránit tomu, aby zde čtrnáct měsíců vládla Grossova loutková vláda v režii komunistů (těch z „levého křídla“ ČSSD i těch z KSČM), je nějaké slepení rozklížené koalice. Dal jasně najevo, že je možné jen za cenu oboustranných ústupků. Nejdřív ho neposlechl Kalousek, pak ho Gross obelhal a zesměšnil. Svůj veřejný slib, že nepřipustí menšinovou vládu s nejasnou podporou ve sněmovně, může splnit jen tehdy, když se bude pohybovat, jak se říká, „na hraně ústavy“. Z ústavy v zásadě plyne, že demisi ministrů má přijmout hned a odvolat ministry na návrh premiéra taky hned. Zdržovací taktika je sice představitelná, ale zvyšuje labilitu situace (v krajním případě může dát jakési zdání legitimity pokusům o státní převrat). Legální cesta pro nespokojence z ČSSD – stížnost k ústavnímu soudu – je velmi zdlouhavá. Prezident trvá buď na dohodě stran dosavadní koalice, která je po čtvrtku nepředstavitelná, nebo na předčasných volbách, které jsou neuskutečnitelné (ani ČSSD, ani KSČM s nimi nebude souhlasit). A navíc se zdá, že může prosadit svou a zabránit katastrofální variantě (menšinové vládě s nedefinovanou podporou) jen za cenu faktického porušení ústavy.

Koaliční partneři: KDU-ČSL a Kalousek se podílí na celé vládní krizi i na krachu středeční dohody. Dohoda byla nevyvážená a znamenala vlastně jen ústupky ČSSD. Kryptokomunisté z ČSSD toho pak plně využili. Proč musel Kalousek trvat na Ambrozkovi a Šimonovském, kteří po celou dobu svého působení vůbec nijak nepřesvědčili o své nenahraditelnosti, a naproti tomu pustil Svobodu, který představoval zcela jasnou, pro kryptokomunisty sice nepřijatelnou, ale pro ČR v zásadě prospěšnou zahraničněpolitickou linii? Otázka je, jak vidno, čistě řečnická. V zásadě přitom bylo možné dohodnout vládu neutrálních osob, nezúčastněných na dosavadních konfliktech, která by údržbářským způsobem dokončila toto volební období (nejméně špatné ze všech špatných řešení). Jinak se ovšem nelze divit ani KDU-ČSL, ani US-DEU, že k dalšímu handrkování nemají chuť a považují středeční dohodu pro sebe za závaznou.

ČSSD: Grossovi se do demise moc nechtělo (komu by se chtělo), a když zjistil, že se jeho straničtí oponenti k dohodnutému staví víc než kriticky, vyřešil svou svízelnou situaci tím, že se jim postavil do čela. Tím podtrhl zároveň koaliční strany, prezidenta, kterému ve čtvrtek věšel bulíky na nos, i své spoluvyjednavače, od nichž se veřejně distancoval a málem je označil za zrádce. Jeho straničtí oponenti přijali tento obrat s nadšením, mají ho v hrsti, potřebují ho momentálně k vládnutí a až ho nebudou potřebovat, odkopnou ho. Gross zjevně v tak vzdáleném časovém horizontu neuvažuje. Tu je třeba zdůraznit, že neexistuje v polistopadové době politik na aspoň trochu exponovaném místě, který by se byl tak dokonale znemožnil jako on. Pokud jde o ČSSD, je třeba se vzdát jakékoli naděje. Kryptokomunisté přejali iniciativu a směřují jednoznačně k vytčenému cíli: rekonstruovaná menšinová vláda ČSSD s komunistickou podporou. Pokud premiér neodstoupí, nemusí žádat o důvěru, má ji z minula ,vláda formálně zůstává. Jsou tu tři hypotetické možnosti, jak katastrofálnímu scénáři zabránit. První a druhá se týká vlády: Vláda (včetně ministrů, kteří už podali demisi, ale protože ji Klaus dosud nepřijal, zůstávají jejími členy) si sama odhlasuje demisi. K tomu je třeba deseti hlasů, odstoupivších je sedm. Jenže ani nestraníci Jahn a Bublan, ani „reformisté“ Dostál a Urban nejsou k něčemu takovému ochotni, souhlasila by snad jen Buzková, ale nepochybně si to sama netroufne a ostatně, ona samojediná na to nestačí. Navíc by se to muselo stát rychle, Klaus nemůže Grossovi do nekonečna vzdorovat. Skrovnější možnost je, že odstoupí jen devět ministrů a vláda se stane neusnášeníschopnou. Ani to se nepovede. ČSSD teď vypadá jako KSČ na podzim 1968, vedení se ujali Kavan, Hojdar a spol. a ostatní budou „držet pozice“ a „zachraňovat“. Když Sobotka hovoří o tom, že „ve vedení ČSSD není žádný rozkol, pouze rozdílné názory na otázky taktické povahy, ale strategický cíl je společný: soc. dem. chce zabránit předčasným volbám a chce najít řešení, které by znamenalo ukončení krize“, je to jasná a srozumitelná výpověď o situaci. Také druhý podtržený vyjednavač, Zaorálek, mluví o tom, že situaci nepovažuje za fatální, jde jen o rozdílné názory ve straně, nuance, je to prý běžné a normální. Třetí možnost je ještě imaginárnější, spočívá v tom, že by po faktickém nástupu prokomunistické vlády (kdy to bude, se nemusí dost dobře poznat, a kdo to nebude chtít poznat, může se úspěšně vymlouvat) bylo opět vyvoláno hlasování o nedůvěře (hlasování o důvěře Gross nepotřebuje) a nejméně dvanáct poslanců ČSSD by se přidalo k opozici. Karel Steigerwald si myslí, že by se snad v ČSSD těch dvanáct našlo. Jsem přesvědčen, že by se nenašli ani tři. ČSSD možná není jednotná – ale je totálně neschopná bránit se spolupráci s komunisty. Uplatňují se v ní zároveň a najednou dvě kapitulantské tradice: ta z roku 1948 a ta z roku 1968-9. Potud politická krize v ČR.

Předseda ODS Topolánek představuje velmi výrazné zpestření našeho politického panoptika. V rozhovoru s Alexandrem Kramerem v Právu prohlásil, že kdyby se o euroústavě hlasovalo v parlamentu, řekla by ODS možná své „podmíněné ano“, podmíněné tím, jak schvalovací proces dopadne v jiných zemích (!). Kdyby se ovšem hlasovalo v referendu, tam by svým voličům doporučila (tj. navedla je) jednoznačné ne, protože jde přece o lidové hlasování. Podobně vyčůrané myšlenky se sice jistě honí v hlavách mnoha politiků, ale málokterý je tak bezelstně sděluje veřejnosti.

Ve Volgogradu vztyčí sochu Stalina. Zatím nikoli samotného, ale ve společnosti Churchilla a Trumana coby představitelů vítězných mocností druhé světové války. Vida, jak lze vítězství ve válce využít k faktické legitimizaci stalinských zvěrstev. Doufám, že Churchill a Truman budou do pomníku zabudováni tak, aby se ve vhodném okamžiku dali jednoduše odmontovat.

Ve středočeské rubrice MfD kdosi dojatě vzpomíná příbramského rodáka Jana Drdy. V článku chybí podstatná informace o tom, že dotyčný byl hlavou stalinistického „Svazu československých spisovatelů“ a jedním z nejvýraznějších exponentů literárního stalinismu v bolševickém Československu. Bylo by třeba vztyčit jeho sochu, ovšem, nikoli v Příbrami, nýbrž v Dobříši – škoda, že památný zámek byl už restituován jakémusi zrádnému šlechtici.

(www.bohumildolezal.cz)

Zpátky