Květen 2005

Byl nacismus minulost nebo budoucnost?

Adam Drda

Osvětim dnes

Do Osvětimi se sjeli bývalí vězni a v obrovském počtu dorazili státníci z Evropy i Ameriky. Pocit z politických projevů je ambivalentní. Na jedné straně jsou samozřejmě patřičné, protože utrpení a ďábelskou brutalitu takových rozměrů je třeba studovat, popisovat a pravidelně připomínat s hlavou skloněnou před mrtvými a trýzněnými. Navíc jde o katastrofu, která navždy změnila Evropu, dokonce se dá říct, že ji v jistém ohledu nenávratně zničila. Zároveň se ale zdůrazňovalo především to, co se stalo tehdy a co se už nikdy nesmí opakovat?

Aniž by chtěl člověk zpochybňovat upřímnost těch, kdo ta slova říkali, je tu jistá potíž. Podobné výroky přicházejí z nejvyšších míst už od porážky hitlerovského Německa, od chvíle, kdy se svět seznámil s tím, co se v Osvětimi, Majdanku, Sobiboru či Treblince dělo. Ale co z nich vlastně vyplývá? Vyvražďování milionů Židů tu nikdy recidivu mít nebude, protože už většina z nich byla zplynována, utýrána, postřílena nebo ubita? Jde o událost, která nemá a nemůže mít srovnání.

Systematické, mechanizované, cynicky chladné a vládou iniciované vraždění nějaké jiné skupiny lidí, vraždění podle nacistického vzoru, v blízké době zevnitř Evropy nepřijde. Není tu skupina lidí, která by byla v pozici srovnatelné s Židy a již by chtěla některá vláda zničit. Nacismus je sice zrůdná, ale navzdory holým lebkám dnes prakticky mrtvá ideologie, spjatá s konkrétní dobou, s konkrétními okolnostmi a konkrétním národem. Sotva se dnes někde objeví hákový kříž nebo deklarovaná sympatie k třetí říši, nastane všeobecné pozdvižení (kontrastující s tím, jak shovívavě se přistupuje ke zločinům komunismu).

Pokud však jde o lidskou schopnost páchat strašlivé obludnosti svým bližním, ta se po šoa bohužel nezměnila. Kolik genocid se od války stalo a kolik brutálních režimů existovalo a existuje? Za všechna místa, abychom zůstali na tomto kontinentu, stačí připomenout bývalou Jugoslávii v poslední dekádě dvacátého století, vyvražďování a mučení mužů, žen i dětí, jemuž Západ dlouho nečinně přihlížel. Bylo to po Osvětimi a Evropa se přesto na dlouho proměnila v kus ledu. Není tohle dostačující důkaz nepochopení a částečného zapomnění?

Člověk si zvykne na všechno

Zkušenost z lágrů dále ukazuje, že civilizační slupka, která obaluje člověka, je nesmírně křehká, je tím citlivější, čím víc ji v normálním životě považujeme za samozřejmost. Mnoho autorů, od Hannah Arendtové přes Primo Leviho až po Simona Wiesenthala popsalo zrůdné vraždící dozorce a architekty konečného řešení nikoli jako ztělesnění ďábla, ale jako často průměrné, v civilu nenápadné lidi, kteří by se zřejmě za normálních okolností v civilním životě nikdy nedopustili vraždy a násilí. Sadismus v nich dřímal kdesi hluboko zasutý. Ale okolnosti, fanatická ideologie a příležitost ho dokázaly náhle vyvolat.

Osvětimský vězeň Prima Levi se ve svých textech opakovaně pokouší analyzovat, co dokázaly lágry a systematické ponižování udělat pro změnu z mnoha vězňů. Tím, že je nacisté uzavřeli do všudypřítomné smrti a hrůzy, vystavili nepopsatelnému hladu a slovy nepostižitelným životním podmínkám, tím, že je zbavili jmen a identity, je dočasně zbavili citu, schopnosti vzdorovat a jednat tak, jak jedná člověk ve svobodě. V tomto směru má Osvětim jako obludná laboratoř nesmírný význam, protože člověku ukazuje jeho hranice, které nikdy nesmí překročit, které mu nesmí být dovoleno překročit.

Ve vztahu k šoa vyvstává i otázka spoluviny. Základní vinu nacistů a většiny Němců, kteří podporovali Hitlera, nikdo soudný nepopírá, poválečné Německo se nepřetržitě kaje. Víc než půl století jsou Němci jako národ kritizováni za to, že mlčeli a dobrovolně neviděli; zkoumá se, jak velký počet z nich měl informace o vraždění v lágrech, o podílu německých firem na konečném řešení, o plynových komorách. Diskutuje se též o tom, jestli Spojenci udělali pro záchranu Židů vše, co mohli, proč nebombardovali železniční tratě apod. O vyhlazovacích táborech nevěděli jen Němci.

Ve velkofilmu Clauda Lanzmanna Šoa, Zpráva o velikém neštěstí vzpomínají polští rolníci, jak naznačovali Židům v transportech brzkou smrt: přejížděli si prstem přes hrdlo. Jeden z nich popisuje, jak oral pole hned za dráty jednoho z lágrů a jak slyšel křik obětí. „Nevadilo vám to?“, ptá se Lanzmann. Odpověď: „Člověk si zvykne na všechno.“

Zatím nemůžeme s určitostí říci, že to o nás neplatí, že si na všechno nezvykneme. S určitostí ale můžeme říci, že nezapomenout na Osvětim znamená nezapomenout na vlastní selhání. Vina za židovský osud nezačíná v Osvětimi, nýbrž na cestě, která k ní vedla. Začíná nejpozději u žlutých hvězd, přišitých na kabátech a okolím tiše nebo nadšeně akceptovaných, u krádeží majetku, u zákazu pro Židy chodit do určitých veřejných míst a jezdit v dopravních prostředcích, u norimberských zákonů a u jednání s Hitlerem poté, co byly přijaty.

Příště na Blízkém východě

Antisemitismus nezmizel, jen je tu v nové, maskované podobě antisionismu, jemuž dnes čelí (a zčásti podléhá) euroatlantická civilizace. Antisionismus a nenávist k Izraeli v sobě nese všechny znaky staré nenávisti: doprovází ho příslušné teorie spiknutí, fanatická islamistická ideologie a příslušné ústupky jejím teroristickým nositelům. Nacismus, proti kterému se Evropa dodnes sjednocuje, chtěl Židy vyhladit a ovládnout svět. Dnešní islamističtí fanatici, proti kterým se Evropa sjednotit nedokáže, je chtějí „zahnat do moře“ a ovládnout svět rovněž. Bylo by strašlivé, kdyby se příští Osvětim nacházela na Blízkém východě.