Květen 2005

Je na Západ cesta dlouhá… (…zbytečná a marná je touha?)

Luděk Frýbort

Politicky nekorektní komentáře amatérského prognostika. Výběr z úvah a esejí 2000 - 2003

(Část 8)

(Knihu nedávno vydala ANNONCE, k. s., ISBN 80-900125-7-4. Přetisk v CS-magazínu na pokračování s laskavým svolením autora i nakladatele)

X. Střet civilizací ve velkém i v malém

O čem bylo ještě před nemnoha lety nevhodno mluvit, máme teď na talíři: svět není jedna rodina, jeho národy a kultury nejsou na jedné lodi, ani si nejsou tak zcela rovny, jak bylo příkazem doby se domnívat. Zjevně není záměrem osudu, aby se jeho rozdíly vyrovnávaly a rány zacelovaly, nýbrž zřetelně spěje k roztržkám ještě hlubším, k střetům, jejichž dosahu je dnes nesnadno dohlédnout. Západní veřejnost, zakazující si posud jiný pohled než růžovými brýlemi, si je vedena holou nezbytností sňala a zaraženě zírá: co se to s námi děje? Proč? Proč zrovna teď? Články následující kapitoly se pokoušejí dát na tyto otázky alespoň částečnou odpověď. Jednu připomínku bych však chtěl vyslovit už předem: to nejhorší, jak bychom mohli na proměny světa reagovat, by byl pokus znovu si pro lepší pohodlí nasadit růžové brýle mámení.

O právech a slušnosti

Paul Johnson ve své knize Intelektuálové popisuje a výstižnými příklady dokumentuje stav ducha mnoha slavných myslitelů, kteří sice nedokázali mít rádi jedinou lidskou bytost, zato se však celí rozplývali v okázalé lásce k lidstvu. Pravda; milovat konkrétní Andulku nebo Honzíčka je věc často náročná, vyžadující jistá uskrovnění a potlačení sobeckých pudů. Milovat lidstvo, inu, k tomu postačí jen otevřít hubu. Čítám si tak v novinách a přemýšlím, jestli z nich poslední dobou nezaznívá něco dost podobného. Jako by společnost, mající občas potíže s obyčejnou lidskou slušností, tím raději brala do úst šlechetná slova všelidského ideálu. Zejména s lidskými právy se nám dočista roztrhl pytel, až začínám být na to slovní spojení háklivý. Pochopitelně. Slušnost klade na člověka jisté nároky. Nelze se jí vyvyšovat nad přízemní dav, nelze ji vykřikovat velkými slovy po způsobu jarmarečního šlejfíře, takže je ušlechtile kázavým duchům nezajímavá. Rovněž ji nelze mít jednostranně; na rozdíl od bezbřehého ideálu lásky má slušnost své hranice. Chová-li se kdo sobecky a hulvátsky, nemůže se jí dovolávat. Tím méně ji lze zaměňovat za poddajné vycházení vstříc bezohlednému sobectví, neboť přílišná poddajnost nese jméno podlézavosti. Pokud jde o zmíněná již lidská práva ... právo je věc advokátská, již člověk potřebuje, aby obstál mezi lumpy. Neupadl-li ani mezi lumpy, ani mezi advokáty, vystačí si se vzájemnou slušností. Stejně jako ve věci lásky k Andulce či Honzíčkovi ovšem nepostačí k jejímu naplnění jen otevřít hubu.

Ale asi ještě netušíte, k čemu tak zeširoka směřuji; inu ovšem že k těm patáliím s českými uchazeči o azyl v britském království, k jistým boudičkám na ruzyňském letišti a tak všelijak. Zdá se mi někdy, jako by komentátoři těch jevů nebyli ničeho tak žádostiví, než aby řečené království co nejdřív uložilo Čechům vízovou povinnost, pochopitelně všem bez rozdílu barvy pleti. A po něm i říše další a ještě další, jelikož zabouchnou-li se určitému typu lidí jedna vrátka, budou to nepochybně zkoušet u jiných, až nakonec bude český občan smět bez složitého úřadování jen na Slovensko, a kdoví, jestli i tam. Kdyby někdo chtěl vědět, komu to bude co platné, inu ovšem že nikomu. Ani zemi české a jejím tam či onam cestujícím občanům, ani království britskému, a už vůbec ne Romům, o nichž, jak se lze vsadit, půjde nakonec jedna řeč, že všechen ten nepříjemný tanec zavinili. Že jsou to oni, s nimiž jsou jen samé problémy a kteří jsou na obtíž všude, kde se objeví. Propast, už tak dost široce zející mezi tmavším a světlejším obyvatelstvem zemí českých, se zase o něco prohloubí, domácí ostuda se do celého světa roznese. Zato ale, zdůrazněme, si přijdou na své lidská práva.

Snad se milí komentátoři v těch britsko-romských patáliích dopouštějí jisté chybičky, hřímajíce nad špatnostmi diskriminace. Soustředili se na následky, aniž se příliš ptali po příčinách. Následek je nevlídné přijetí jisté části českých cestujících na britských ostrovech. Příčina ... nu, snad že existují jakási pravidla slušnosti pro ty, kteří někam přijdou jako hosté. Někomu třeba nevadí být nevítaný host, jen když mu vyjde jakýsi krátkodobý propočet, ale následky jsou truchlivé, ne-li pro něj, tedy pro komunitu, jejímž je členem. Každý pohostinství zneuživší chytrák navaří zlou kaši těm, kdo přijdou po něm: kaši špatné pověsti a zkaženého jména. Říkej tomu rasismus, kdo chceš. Pro samá lidská práva dnes téměř vymizelo jedno právo velmi staré a přirozené: rozhodnout se pro život v jiné zemi. Vystěhovalci, směřující na dřevěných plachetnicích do Ameriky, krajánci a tovaryši, vandrující se svým ranečkem do Uher či do Tyrol, ti všichni jej využívali zcela samozřejmě a nikomu nenapadlo jim je upřít. Ještě my, čeští exulanti, jsme byli vlídně přijati zeměmi, do nichž nás vítr náhody zavál, ale už jsme také byli z posledních.

Někdy v letech osmdesátých se cosi zlomilo. Kdo se pokusí o totéž dnes, narazí na bariéru úřední odmítavosti, třebaže lidské právo azylu, ó nikoliv, zrušeno nebylo. Změnil se tak svět? Inu, řekl bych, že ani ne. Změnil se jen výběr těch, kteří se chápou vystěhovaleckého práva. Vystěhovalci na plachetnicích, krajánci s ranečkem přes rameno a ještě i my jsme po příchodu do nové země hleděli, jak se pokud možno co nejdřív postavit na vlastní nohy, vlastní schopností si dobýt chléb. Své hostitelské zemi jsme nepřinášeli problémy a nároky, spíš se dalo mluvit o obohacení. Problém nastal, když začali přicházet lidé postavení na vlastní nohy z různých důvodů neschopní nebo ani nechtějící. Mnohdy jim to nelze zazlívat; svět je plný zemí, v nichž je těžké nabýt nějaké užitečné kvalifikace, takže v nich vládne bída a lidé z nich hledí utéci.

Méně už zaslouží pochopení, když se žadatel o pomoc z nouze ani nemíní něčemu naučit nebo se o něco přičinit, nýbrž se hodlá, děj se co děj, nechat vydržovat na účet jiných. Pak už cosi zazlívat lze. Dostává-li se v takových případech pojem slušnosti do rozporu s pojmem lidských práv, musím říci, že mi lidská práva hýbou osrdím až na druhém místě.

Kdosi nám zůstal viset na česlech lidských práv, zdá se: lidé slušní, hodlající se vystěhovat, aby se uživili vlastní schopností. Zdálo by se, že každá země by o takové měla stát. Ale nestojí, protože má svou zkušenost s příživníky z přesvědčení, kteří okamžitě spustí pokřik o diskriminaci, kdyby měli být odděleni od slušných. Co s tím? Co poradit mimo jiných i českým Romům, odháněným už s předstihem od britských hranic? Není už opravdu žádná možnost vzít svůj osud do ruky po způsobu krajánků?

Snad ještě je, i když značně omezená. Je ale nutno dbát určitých zásad. Především a jak už řečeno: každý, kdo se uchází o zapuštění přistěhovaleckého kořínku, se musí snažit, aby byl hostitelské zemi byl něco platný. Domácí obyvatelstvo může tu a tam povolit v dbaní zásad občanského soužití, přistěhovalec nikoliv. Nepsaný zákon slušnosti je pro něho závaznější než pro domácího člověka. Zákony psané neméně. Vyžírkovství, vychytralost, zneužití veřejných zdrojů, jež jakž takž projde domorodci, neprojde jemu. Musí bedlivě pozorovat své okolí, co je v něm žádáno; je-li to náhodou čistota, zdvořilost, nerozhulákanost, je na něm, aby se těmto požadavkům přizpůsobil a své navyklé obyčeje opustil. Obráceně to nejde a není většího pokrytectví než žádat, aby se domácí obyvatelé přizpůsobili obyčejům přistěhovalců.

Kdo v tomto příkazu vidí porušení svých lidských práv, udělá lépe, zůstane-li s nimi doma. Jsem dalek toho, abych se někomu dával za příklad; ale snad neuškodí, vzpomenu-li, jak jsme budovali svou uprchlickou kariéru my, kteří jsme před časem odcházeli z Čech za svobodou, a poukážu na příklad jiných, kteří tak úspěšní nebyli.

Svůj krok do neznáma jsem zevrubně rozvážil a přemýšlel nejen o tom, jakých krás si budu na tom bohatém Západě užívat, nýbrž jak se tam uplatním, jak a čím se uživím. Už tehdy jsem tušil, že ten, kdo nic neumí a o nic se nesnaží, nemá v cizích krajích žádnou překypující šanci. V první řadě jsem tedy zkoumal, kterou ze svých odborných znalostí bych tak nejlépe kdesi za mořem prodal. Ve své geologické profesi jsem dospěl k poněkud úzké specializaci a zbytek znalostí mi do značné míry vypadl z hlavy; i snažil jsem se, seč jsem byl, si je do jedné půlky mozku zase nastrkat zpátky. Do té druhé jsem si cpal vědomosti jazykové. Nevěděl jsem přesně, v které končině světa zakotvím, ale vypadalo to na něco amerického; i učil jsem se jak mourovatý anglicky, o něco méně mourovatě francouzsky.

Z čehož vyplývá první poučení: kdo chceš zkoušet štěstí za horami, hledej, co tam na jarmarku schopností nabídneš. Není-li to víc než zboží nevalné, případně vůbec žádné, dobře ti nebude, i kdyby kolem tebe všichni krasoduchové světa tančili a o lidských právech dumky pěli. Zboží vysoké kvality bude naopak oceněno a odměněno, a to bez ohledu na zbarvení pokožky.To se ví, šlo pak všechno docela jinak a místo za oceánem jsem skončil v Německu, pár set kilometrů od českých hranic. Z jazyka Goethova jsem sice znal několik filologických pouček jako der, die, das, psí ocas, ale jelikož by mi patrně k velké kariéře nestačily, učil jsem se nanovo a ještě mourovatěji. Koupil jsem si arch hnědého balicího papíru, rozstříhal jej na maličké čtverečky, na hladkou stranu jsem napsal německý výraz, na hrubou jeho český ekvivalent, nosil cedulky po kapsách, a kudy jsem chodil, tudy jsem se učil. »Ten váš přízvuk ... nojo; ale slovní zásobu máte obdivuhodnou,« říkali mi Němci.

Dopuštěním osudu jsem pak přišel do zařízení, kde různí lidé údajně německého původu, leč jazyk předků už dávno zapomněvší, si měli svou bývalou mateřštinu znovu osvojit. Pocházeli, jak si vzpomínám, zejména z Ruska, z různých Kazachstánů a podobných sovětských končin. Už tehdy, za hlubokého brežněvismu, si totiž směli uznaní Volksdeutsche podat na úřadě žádost o vystěhování; tato blahovůle ze strany sovětské vlasti byla kalena pouze tím, že se na kýženou bumážku čekávalo deset, patnáct i dvacet let. Přesto přicházeli, aniž jazykem své zaslíbené země uměli byť i pípnout. Během celé své čekací doby neuznali za vhodné se něčemu učit. Nepřišli totiž, aby prokázali nějakou dovednost či zdatnost, nýbrž aby o sebe nechávali pečovat. Ani ve škamnách devítiměsíčního kurzu ještě neobjevili, že se znalost jazyka dostává do hlav vlastním úsilím; byliť toho náhledu, že jim ji má a musí poskytnout Stát. A rozčilovali se náramně, když Stát s žádným nalejvacím trychtýřem nepřicházel, takže výsledky byly bídné.

Vzpomínám si mimochodem, jak se jeden takový starosovětský strejda vztekal, nač že ti blázniví Němci vymysleli tak divné písmo, když přece máme naši výbornou azbuku ... ale abych se vrátil k věci.

Byli to takhle hodní, srdeční lidé. Jednou jsem dostal na komando houfec Rusáčků, pardon, Russlanddeutsche, abych je odvezl dráhou z jednoho města do druhého - sami to nedokázali - a ukázněnější, poslušnější stádečko aby člověk pohledal. Přesto oblíbení nebyli. My Češi a Slováci - byla nás v řečeném zařízení také hrstka - jsme měli své posrpnové averze vůči ruštině a Rusům, ale ty jsme dokázali potlačit, zrovna tak jako každý rozumný člověk dnes dokáže potlačit pouhou averzi vůči odlišně zbarvené pokožce. O něco méně nám šly pod nos jejich neustálé nároky a stížnosti, jídlo jim bylo špatné a postele tvrdé, co jsme my s povděkem brali za nezbytný začátek naší exilové existence, to oni chápali jako nedostatečnou péči a zlobili se.

Měli vysoce vyvinutý smysl pro sociální spravedlnost; rozšířila se mezi nimi zvěst, že každý Volksdeutsche má nárok - nevrdloužu! - na rodinný domek se zahrádkou, a byli pobouřeni, že jim jej ještě nikdo nepřišel poskytnout. Viděli všude tolik krásných domečků, jak jinak by k nim ti lidé přišli, že ano, než že jim je přidělil Stát.

Nejvíc nám ale po nervech rajtovalo jejich neúchylné sovětství. Žádost o vystěhování podali a do země předků odešli, protože ... inu dobře, krámy jsou tam plné krásných věcí, ojeté mercedesy za babku a chleba, kaše, ba i vodky co hrdlo ráčí. Ale svou sovětsko-brežněvskou vlast milovali a obhajovali; a když nadešel den slavné Velké říjnové, i po ubytovně s rudými prapory pochodovali a údernické písně pěli. Prý, nebyl jsem už naštěstí u toho.

Učitelé z nich byli zoufalí, nechápajíce zplna jejich poskytovací postoj. Přitom německé učitelstvo v kvasu těch let sedmdesátých a osmdesátých - oj, jaké to bylo zřídlo narudlé i zcela rudé pokrokovosti, kolika marxisty, trockisty a jinými toho druhu uvědomělci se to v něm jen tak hemžilo! Navzdory své pokrokovosti však učitelé chovali jistou buržoazní představu o tom, že by vlídně přijatý přistěhovalec snad měl ukázat drobet vděčnosti; nenašli ji a byli rozladěni. Z čehož plyne další z pouček: přijdeš-li s prázdnýma rukama do cizí země a jsi nápomocně přijat, hleď aspoň dát najevo vděk.

A nemilovali je ani obyvatelé městečka, v němž se kurz pořádal. Averzí byli prosti, ale instinktem obyčejného člověka odhadli, že jim z takových hostů nekyne nic než věčné placení daní. Co se z mých ruských spoluúčastníků jazykového kurzu stalo, nevím. Ale hádal bych, že nic valného. Někteří si nechali pracovním úřadem přidělit podřadná zaměstnání a dospěli za ta léta do nízkého důchodu, zajisté naplněni pocitem sociální nespravedlnosti. Jiní se odebrali na úřad sociální, domohli se podpor a pobírají je podnes.

Přitom byli naši Rusáčkové ještě hloupí. Nic nevěděli o diskriminaci a o tom, jak krásně se dá té zbraně použít k získání všelijakých výhod a předností. Kdyby bývali uměli veřejně vykřiknout to, o čem beztak byli přesvědčeni, lecčeho se mohli domoci. Jak to, že ten a onen pobírá náramné peníze a já pár šupů? Vždyť jsem také pracující! Diskriminace! A když se někde objevím bez použitelné kvalifikace a aniž bych dovedl po německu pípnout ... oni mě nechtějí, že jsem Rus! Že jsem jiný! Oni mě nenávidí! Rasisté! Xenofobie! Předsudek! Pozdější generace stejně nekvalifikovaných a ke kvalifikaci neochotných přistěhovalců z celého světa tuto možnost bystře pochopily a blažený živůtek na cizí útraty si tak poskytly.

Svět od těch časů o něco poposkočil, s uprchlíky a azylanty se protrhl pytel. Obliby mezi obyvatelstvem si však valné nedobyli. Stalo se obyčejem svádět nedostatek příchylnosti na rasismus; ale kdo se nad těmi jevy trochu zamyslí, přijde mu možná podivné, že v některých případech vede odlišná barva pleti, ba i jen geografický původ k diskriminaci, v jiném nikoli. Nepozoroval jsem například, že by byl diskriminován Japonec, ačkoli zřetelně náleží k odlišné rase. Já, Čech, se sice barvou pleti tolik neodlišuji, ale původem ano; ani ten mi nikdo nepředhazuje. Jiní s ním mají potíže. Čím to? A jak by si měl počínat člověk vystěhovalecký, aby jim předešel? Kdybych dnes na stará kolena mohl radit českým Romům i Neromům, jak si mají počínat, aby nebyli v cizině diskriminováni, řekl bych na základě svých zkušeností toto:

Buďte připraveni vzít vlastní osud do ruky nejen odhodláním někam odjet a zůstat tam, ale i tím, že se sami o sebe postaráte. Kdo se nepostará, nýbrž se spolehne na úřední milosrdenství hostitelské země, také nezahyne; ale musí si nechat líbit titul příživníka. Musí očekávat, že bude nevítán a nerad viděn, a to nikoli pro odlišnou barvu pleti, nýbrž že obtěžuje, z talíře ujídá. Souvislost mezi sociálním poskytováním a obsahem poplatnické kapsy není v zemích českých ještě každému zřejmá, ale na Západě ano; lidé tam mají dost vlastních lajdáků a nejsou nadšeni příchodem cizích. Lze-li mluvit o rasismu, rozhodniž každý sám.

Na lidské právo azylu je nejlépe zapomenout, příliv neschopných a neochotných je zkazil, s tím se pro příští století nedá nic dělat. Větší naději na úspěch skýtá nabytí vysoké kvalifikace, již lze v osobním kontaktu nabídnout některé zahraniční firmě. Má-li zájem, povolení k pobytu i k práci už obvykle na místních úřadech sama zařídí. Ale musí to být kvalifikace hledaná, o niž je nouze. Socialistická schopnost zprovoznit pomocí drátů, provázků a lepicí pásky i havarovanou stanici Mir je obdivuhodná, ale ve vyspělých zemích nežádaná. Spíš než zlaté ručičky, které dovedou ode všeho něco a dohromady nic, dojde ocenění znalost jediná, zato na vysokém stupni, pokud možno podepřená vysvědčeními. Mozolnaté dlaně, zvyklé lopatě a krumpáči, nejsou dnes právě v kurzu a rovněž servírek a šenkýřů je všude poměrně dost.

Kdybych byl mladý člověk a chystal se do světa za štěstím, patrně bych se chopil něčeho z oboru informatiky, genové techniky nebo podobných věd a pokusil bych se dostat na tomto poli co nejvýš. Neméně naléhavý je požadavek jazykový, protože bez slušné znalosti místní řeči není ani nejkvalifikovanější odborník mnoho platný. Kdo si balí krajánkovský raneček, měl by do něj přibalit co nejdokonalejší znalost řeči své vyhlédnuté země a navrch ještě aspoň zlomky jazyků jiných, protože vystěhovalec nemůže nikdy s jistotou předvídat, kde skončí. Ostatně nevím, v jakém jazyce se odbývají rozhovory u těch zlořečených ruzyňských boudiček, ale soudil bych, že věrohodněji u nich působí asi ten, kdo umí anglicky aspoň žvejknout. Kdo neumí, musí si dát líbit otázku, co vlastně chce na své anglické dovolené dělat.

Ruští lidé, u jejichž příkladu jsem se tolik zdržel, byli možná k politování. Tak dlouho byli vychováváni k způsobu otrockému, tak dlouho jim byl vychvalován jako cosi nadřazeného a pokrokového, až jej přijali za svůj. Práva, spravedlnosti, jistoty žádat, podpory a úlevy vymáhat, sám ale se nepřičinit pokud možno o nic. Starost o sebe přenechat vrchnosti, na niž je pak možno ze srdce nadávat, vděk neprojevit. Znalostí, kvalifikace něnáda, však oni se o mě nějak postarají. Dnes, po dvanácti letech možností, jež skýtá svoboda, už tato omluva neplatí. Kdo šilhá po životní dráze vystěhovalce, mohl se bohatě informovat, co po něm bude žádáno. Nedbá-li toho, zdá-li se mu být příliš obtížné něco použitelného si osvojit, hodlá-li se místo toho někam bezohledně nakvartýrovat, tady mě máte, nic neumím, k ničemu nejsem, nic se naučit nejsem ochoten, starejte se o mě, živte mě ... ať jsem třeba předsudků plný rasista, ale takové lidské právo si nezaslouží, aby bylo respektováno.

(Hannover, 7. 8. 2001, Polygon, 6/2001)

Mezitím došlo k událostem, naznačujícím, že metoda nakvartýrování se k někomu a domáhání se doživotní bezpracné obživy vyřčením slovce »azyl« má vrchol své konjunktury už nejspíš za sebou. Jelikož tím však není ukončena jedna z ústředních patálií už tak dost zkoušené země české, mnohými k okrasnému řečnění využívaná, avšak neřešená a patrně i neřešitelná, vrátím se následujícími řádky k načatému problému ještě jednou. Pokusím se, dobře věda o úskalích takového počinu, o hlubší proniknutí ke kořenům problému, jenž bývá z povrchnosti odbýván málo obsažným slovem »rasismus«, ačkoliv by se méně dramaticky a přesněji dalo mluvit o rozdílu mentalit.

Aita pea pea

»Vy, Evropané se moc staráte,« kázal mi jeden snědý pán na krásných ostrovech tahitských. »Děláte si hlavu z toho, co bude zítra, co pozítří, co za rok, za sto let. To my Polynésané žijeme dnes. Co přijde zítra, o to se začneme zajímat také až zítra.«

A věru, pravdu děl. Nevím, má-li souostroví francouzské Polynésie nějaký znak a v něm heslo, ale nemá-li, mohlo by si do něj vepsat okřídlené rčení aita pea pea, jež je možno přibližně přeložit jako - jen si nedělat starosti. Tahitský život plyne radostně a bezstarostně, ve zpěvu a smíchu, ostrovy jsou krásné, podnebí vlídné, půda úrodná a moře rybnaté, co by člověk chtěl víc. Zachce-li se mu civilizačního komfortu, může jít někam pracovat a pobírat francouzský plat, což není zrovna málo; kdo se obejde bez něj, také žije, podle dávného zvykového zákona vlastní každý obyvatel kus půdy, na níž mu bez velkého přičinění rostou banány různých druhů, papáje, taro, kokosové ořechy, zachce-li se mu proteinové stravy, stačí skočit s harpunou do laguny a za chvíli už nese domů ryby a langusty... Za topení se neutratí, tričko a obnošené šortky jsou oděv vhodný do každé společnosti, jen v neděli do kostela je dlužno se obout a hlavu ozdobit kloboukem z proužků palmového listu. A ani ten kostel není po evropsku prodchnut uvzdychaným kajícnictvím, nýbrž od začátku do konce bohoslužby zní krásným, radostným zpěvem, povím vám, je to život jak malovaný, není divu, že se už někdy ve dvacátých letech na Tahiti usadila malá kolonie Čechů a od té doby se načisto potahitila. Žádné starosti, aita pea pea. Je jen otázka, na jak dlouho ještě, ale tu si pravý Polynésan neklade.

Vyptával se mě totiž řečený pán, kolik že mám dětí; když jsem se vytasil se svými dvěma pacholky, podíval se na mě málem soustrastně. To on jich měl kolem tuctu. Jak je uživí, s tím si dělal stejně málo starostí jako se vším ostatním. Tahiti uživí každého, a když se to s financemi nějak zadrhne, zaskočí francouzský kolonialista a připlatí. Místa je zatím dost, i když nelze nepozorovat, jak se hlavní a jediné město Papeete chobotnicovitě rozšiřuje, po svazích hor rozlézá. Všechno zlé je k něčemu dobré; když bílí námořníci před dvěma staletími zavlekli na ostrovy jižních moří chřipku a jiné neduhy, jejich obyvatelstvo málem vymřelo, ale aspoň dnes nejsou přelidněné, pár set metrů od mořského břehu už nestojí ani domeček. Je tedy možno se nějaký čas ještě množit, na počtu potomků si zakládat. Pak ... pak se lze obávat, že lehkost tahitského živobytí pomine a nastane trápení, společné všem nevyvinutým zemím produkujícím víc dětí než prostředků k obživě. Ale to bude pochopitelně až pak. Aita pea pea.

Rád bych přál tahitským lidem, aby jim jejich příjemná existence ještě dlouho vydržela, protože s ní jsou na světě už pomalu jediní. Všude jinde, kde rovněž panuje obyčej starat se o problémy zítřka až zítra, už obyvatele následky jejich rajské bezstarostnosti dohnaly, často i předehnaly. Snad by měl někdo vypracovat mapu, na níž by byly tmavší barvou vyznačeny oblasti aita pea pea a světleji ty, v nichž si lidé lámou hlavy budoucností, snažíce se předcházet malérům zítřka; ukázalo by se, že se světlé plochy téměř přesně kryjí s rozšířením evropsko-západního civilizačního způsobu. Slovo téměř píši proto, že existuje i oblast severovýchodní Asie, kde je dělání si starostí o zítřek obyčejem rovněž, i když v trochu jiné formě. Tytéž plochy by na mapě zaujímala i oblast zámožnosti a bídy, obchodně-technického rozvoje a zaostání, úspěchu a bezvýchodného zoufalství. O něco méně přesně, ale ještě stále převážně by se kryly i s oblastmi funkční demokracie a různých papalášských autokracií, zastírajících svou zvůli pláštíkem republikánsko-demokratického ceremoniáře. Tyto všechny souvislosti mají své příčiny. Nedají se odstranit ani koloniálním komandem jako dřív, ani šlechetnou slitovností a rozvojovými dárky jako nyní.

Dokonce bych se odvážil kacířského názoru, že rozdílení rozvojových almužen je z obojího to horší, neboť povzbuzuje v obdarovaných domnění, že si vystačí se svým aita pea pea i nadále, a když ne, nějaký šlechetný dárce už se najde, potraviny a šatstvo přiveze, nadělané dluhy odpustí.

Jakkoli už víceméně celý svět přejal vnější, spotřební znaky západní civilizace, ukazuje se, že její hlubší hodnoty jsou nepřenosné a nenaučitelné. Nevylíhly se náhodou, nýbrž jsou pevně zakódovaným genetickým znakem, vyvinuvším se za mnoho tisíc let ze způsobu života a myšlení zemědělce v chladném klimatickém pásu, který si buď dělal starosti o úrodu příštího roku, nebo zahynul. Stejně zakódovaný a v krátkém časovém rozmezí zřejmě nezměnitelný je i způsob opačný. Stačil se už projevit přelidněním, devastací krajiny, zpustošením přírody, vybitím původní zvířeny, destrukcí půdy a vodních zdrojů, ale k změně bezstarostného postoje to zatím nestačí. Nelze popřít, že dokud nezápadní kultury žily po svém, neovlivněny způsobem starostlivého Evropana, všechno na sice velmi bídné úrovni, ale přece jen fungovalo. Katastrofa nastala, když se svět předvídavé organizace a svět aita pea pea střetly. Západ obdařil neevropské kultury zdravotní péčí, podstatně nižší úmrtností (paradoxně je destruktivní přelidnění velké části světa přímý důsledek této humánní snahy), dopravními a komunikačními strukturami, odstraněním domácích krutovlád (kdo by si představoval původní společenský systém zemí třetího světa jako nějakou humánně-ekologickou selanku, tomu lze doporučit, ať trochu hlouběji nahlédne do jejich předkoloniální historie), funkčním právním systémem a četnými dalšími vymoženostmi, ale to všechno samo o sobě nedokáže vyvážit důsledky střetu civilizačních způsobů.

Můžeme si, my lidé Západu, sypat popel viny za rozdílný vývoj obojí části světa na svou úspěšnou hlavu, je to velmi módní a člověk si při tom připadá tak ušlechtile. Ale platné to není nic. A nebude. Propast mezi rozvinutými a nerozvinutými oblastmi se bude pravděpodobně i nadále rozvírat, i kdyby se antiglobalisté udemonstrovali. Bylo by krásné a nadějné, kdyby stavem věcí byl vinen Západ, protože by pak měl i prostředky k změně ve svých rukou. Ale nemá. Kdyby se celý rozdal, bída nevyvinutých zemí zůstane, jaká byla, neboť bída se rozdílením almužen neodstraňuje, nýbrž utužuje. Kdo to chce vyzkoušet, nechť hodí žebrákovi na rohu do čepice pětitisícovku; až půjde zítra kolem, žebrák tam bude sedět nad prázdnou čepicí dál.

Musíme si zvykat na pomyšlení, že jsou věci, jež neřeší člověk svou vůlí, nýbrž příroda a vývoj milionů let. Mám své zkušenosti s lidmi méně vyvinutých oblastí Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Jsou vesměs velmi hodní, milí, přátelští i ochotní a nápomocní, pokud to nic nestojí. Může být radost se s nimi zastavit, popovídat si, den nebo dva pobýt. Zvykne-li si člověk na to, že nesmí vyžadovat velkou přesnost ani konkrétnost a že domluva či daný slib platí dnes, ne však už zítra ráno, lze si některé končiny - mám na mysli zejména buddhistickou jihovýchodní Asii - i zamilovat. Jiná věc je, chtít v těch místech trvale žít.

Dost západních lidí, zlákaných příjemným podnebím, lácí a bezstarostným životním stylem, se o to pokusilo; ale ukázalo se, že buď se uzavřeli v bělošských komunitách a se svým domorodým okolím se víceméně nestýkají, nebo se mu zcela přizpůsobili jako čeští kolonisté na Tahiti. Kdo zkoušel způsob třetí, ponechat si svou západní identitu v neodfiltrovaném domorodém prostředí, zjistil časem, že se z jeho nespolehlivosti a nesolidnosti může vzteknout, i sbalil svá fidlátka a vrátil se na chladný Západ, roztrušuje pochmurné soudy o rajsky bezstarostném živobytí pod palmami.

Doufám, že jsem čtenáře předcházejícími úvahami nenudil, neboť až sem sahal úvod. Byl nutný, abychom si ujasnili důvody zásadní inkompatibility západního společenského stylu se způsobem aita pea pea. Neboť problémy vzdálených končin se nás zatím přímo netýkají, lámeme si s nimi hlavu proto ... inu, právě že jsme hlavu si lámající lidé Západu. Jiná situace nastane, obrátí-li se proud ovlivnění a lidská skupina, jejímž způsobem i hlubokým přesvědčením je bezstarostný život pro dnešek, se usadí mezi námi. Pozor; já vím, že se nyní dotýkám velmi bolavého místa české přítomnosti a že nebudu-li obzvlášť obratně balancovat na tomto tenkém laně, trouse kolem sebe šlechetná slůvka etiky a humanismu, velice snadno z něj mohu spadnout, byv označen za rasistu. Jelikož se však nedomnívám, že by se problémy řešily výběrem slůvek, odvážím se po něm ještě o kus dál.

Znával jsem totiž nejen snědý lid tahitský s jeho radostným přístupem k životu, nýbrž i lid jiný, přibližně stejně snědý a oddaný týmž zásadám, jenže tuzemský. Zajisté každý pochopil, že mluvím o Romech, ledaže se tenkrát ještě jmenovali cikáni. Pamatuji se třeba na jistého Laca, s nímž jsem házíval lopatou na uhelné šachtě; on jako trestanec kvůli nějaké vraždě, já jako kádrový element. Byl to člověk bystrý, vysoké přirozené inteligence a na rozdíl od té primitivní, podrazácké bandy ostatních kriminálníků i čestný, přátelský, spolehlivý. Ta vražda ... inu, prepchnul kohosi krivákom, když usoudil, že je toho zapotřebí jeho cti. To se cikánům občas stávalo.

Vzpomínám si i na děti v Galantě a jiných maďarsky mluvících končinách, kam jsem jako řidič náklaďáku vozil všelijaké zboží. Chtít se doptat se na cíl cesty bílých harantů bylo k uzoufání, zato když jsem dal korunu cikáněti, dovedlo mě k němu, hovoříc plynně třemi jazyky, slovensky, maďarsky a cikánsky, bystré, ochotné, věcné. A zažil jsem i cikány, mistry houslí a cimbálu, muziku měli v krvi jako žádný z gádžů, a k tomu rozuměli koním, kovařině, i čarodějství a hadačství ovládali ... ba, je škoda, že se z nich stali Romové, protože tím jako by všechny tyhle podivuhodné schopnosti zmizely.

Přesto je situace taková, jaká je, netřeba ji dlouze popisovat ani humánními slůvky okrašlovat. Sedm set let žijí Romové v Evropě, ale styk s okolím je nezměnil, zůstali lidem aita pea pea, i když z toho pramení všechny jejich problémy. Sedm set let je málo k změně genů, k tomu je třeba vývoje mnohem delšího, do hloubi pravěku sahajícího. Můžeme hloubat o tom, jak ten zapeklitý stav zlepšit, ale obávám se, že se ničeho použitelného nedohloubáme. To jsme zase celí my, lidé Západu, s naší představou o tom, že každý problém je řešitelný, jen vezmeme-li jej za správný konec a pořádně zabereme. Jsou i problémy, jež řeší moc vyšší, než je naše vůle, říkej si jí každý jak chceš, příroda, její zákonitosti, Bůh. Není to pokaždé řešení, jaké by se nám zamlouvalo, i to je takový náš zápaďácký omyl.

Mýlí se i ten, kdo ode mne čeká nějaké závěrečné rozřešení. Není žádného. Bílí vystěhovalci na blažených ostrovech Jihu se mohou uzavřít do své komunity a v ní, nestarajíce se o své cizí okolí, dál pěstovat svůj životní styl; způsob obrácený si ale vysloužil označení apartheid a je v opovržení. Čeští Tahiťané se mohli v jejich neopakovatelném případě přizpůsobit mentalitě své krásné země, ale nelze totéž v opačném smyslu vyžadovat v Libni nebo v Mostě; bezstarostnosti se lze naučit snadno, předvídavé péči o budoucnost nikoliv. A sebrat se, sbalit fidlátka a zmizet jinam, to také nelze, ani jedněm, ani druhým. Romové se o to občas pokoušejí, ale lze předpovědět, že se svých těžkostí nezbaví, majíce své aita pea pea v zavazadle s sebou. Nic nevyřeší ani výchova a převýchova, odvážím se prorokovat, ani hulvátský způsob sládkovský, ani omluvné etické šveholení. Střetly se dva světy na půdě zemí českých a z toho střetu vyjde další vývoj. Netěšme se, že bude snadný. Jen jedné zásady se lze přidržet: jedna norma budiž závazná pro společnost dvojího způsobu, odsouzenou žít spolu na témže prostoru, padni komu padni.

Extrabuřtíky, ulehčování, uznání výjimek z pravidel chování, odlišné postavení před zákonem jsou způsoby pošetilé a ve svém důsledku zhoubné, nevedoucí k uzavření propasti mezi oběma životními postoji, nýbrž k jejímu dalšímu prohloubení. Vím, že se nesluší takto mluvit; ale jak již řečeno, slůvky se problémy neřeší.

(Hannover, 14. 8. 2001, ANNONCE, 12. 9. 2001)

Hledím na datum sepsání uvedeného článku, a až mě úzkost pojímá: světu bylo souzeno, aby nezestárl ani o měsíc, a už jím hýbaly podstatně jiné starosti než s britskými boudičkami na ruzyňském letišti. Učitel národů jménem Usáma bin Ládin jej razantně poučil o tom, co je hravé škorpení a co propast zkázy zející, do níž je možno nespadnout jen při velké prozíravosti a za odložení frázovitých iluzí. Jak dávno se to zdá, jak nenávratně pryč je čas, jenž skončil dnem jedenáctého září 2001! K neuvěření, že od něj uplynuly teprve dva roky. Jím nastartovaný vývoj se pak už neměl zastavit a unáší nás dál ke koncům, jichž je nesnadno dohlédnout. Přesto: lze budoucnost do jisté míry, při značné opatrnosti a vyloučení iluzorních přání, odvodit z dění minulého. Vraťme se tedy k počátku a vizme, jak jsme signály doby hodnotili tehdy a k čemu jsme dospěli během těch dvou nekonečných let. Omylů zajisté nejsme prosti ani teď, ale jistého vystřízlivění jsme bezpochyby dosáhli. Aspoň v tom můžeme spatřovat určitý zisk, aspoň o to může být náš úsudek věcnější.

Porozumět islámu

Lidé jsou různí: jedni mluví, jak jim zobák narostl, kdežto jiní, jak jim nenarostl. K těm prvním asi patří italský pan premiér Berlusconi, vyslovivší se v souvislosti se současnou teroristickou patálií v tom smyslu, že západní civilizace je svými hodnotami nadřazena islámskému světu. Ó, bohové, ten to schytal! Kdo byl mysli povznesené a ducha ušlechtilého, okamžitě se navezl do pana Berlusconiho, hovořícího, jak mu zobák narostl. Je přece jasno a známo, že jsme si všichni rovni! Všichni jsme na téže lodi! A kdyby náhodou někdo dospěl k názoru, že si přece jen nejsme všichni tak úplně rovni a že se lidstvo této planety nalézá na více lodičkách, z nichž je každá jiná a každá jinam se plavící, má si to nechat pro sebe. Má zkrotit svůj špatně narostlý zobák a zapět jím raději vznešenou píseň o rovnosti a bratrství veškerenstva, i kdyby se právě hroutily mrakodrapy jakéhosi světového obchodního centra.

Též ve vlastech českých, to se ví, zazněla bouře nesouhlasu s výrokem signora Berlusconiho. Jest tomu tak s řečenými vlastmi, že v ledačem jim je zatěžko držet krok s krajinami Západu, avšak co se týče mód, módiček a jiných pitomůstek, už je načisto dohnaly, ba předehnaly. Z chóru karatelů vyberme namátkou třeba pana Martina Komárka, který v Mladé frontě z 27. září dal svému ušlechtilému a všelidskou rovnost vzývajícímu duchu zazníti takto: Co bychom řekli o muftim, který teď, vystoupiv na mešitu (omyl, pane Komárku, na mešitu vystupuje mufti právě tak zřídka jako pan farář na kostel) by horlil: »Musíme si být vědomi nadřazenosti naší civilizace, stojící na hodnotovém systému, který dal lidem ... nefalšovanou sílu víry a skutečného životního smyslu...«

Nuže, řekl bych, že se pan Komárek celkem zbytečně táže, co by se stalo, kdyby milý mufti tyto věty proslovil. Zaznívají totiž s naprostou samozřejmostí dnes a denně z úst veškerých imámů, muftiů a jiných mluvčích víry Prorokovy, aniž by je v nejmenším napadlo, že se tím dopouštějí hříchu proti ideálu všelidské rovnosti. Ba dokonce, kdyby se jich na to zeptal, sdělili by mu zajisté, že jim takový ideál může být ukraden, jelikož je lživý a jako celý Západ dekadentní, není-li už vůbec výtvorem samotného Satana. Vysvětlili by mu také proč. Ač nejsem imám ani mufti, zkusím tuto informační mezeru vyplnit, i když bych řekl, že každý, kdo se chápe určitého jevu jakožto nástroje své argumentace, by se o něm nejdřív měl aspoň přibližně poučit.

Islám je podivuhodné náboženství. Je nepodobné většině jiných v tom, že nepopírá hodnotu konkurenčních učení. Nezavrhuje a priori křesťanství ani židovství, dokonce uznává Abrahama, Mojžíše i Ježíše Krista (kromě jiných) za pravé a Bohem seslané proroky. Ovšem - a v tom je skryt háček celé věci - za proroky nedokonalé. Ano, řekl by páně Komárkův mufti, každá víra v jednoho Boha byla ve svém čase správná a hodná následování. Ale teprve příchodem Muhammadovým bylo prorocké dílo završeno. Z příkazu a návodu Božího dal prorok Muhammad počátkem sedmého století sepsat svatou knihu Al-Qur'án (korán), v níž je obsaženo všechno v naprosté úplnosti a dokonalosti, nepřipouštějící už další doplnění či zlepšení. Islám je nejvyšší a jediná pravda, předchozí pravdy sice nepopírající, ale činící zbytečnými. Na rozdíl od svatých knih křesťanů či jiných nevěřících, vyjadřujících se mnohdy nejasně a hádankovitě, je pravda koránu jednoduchá, jasná a každému srozumitelná; kdo se s ní jednou seznámí, musí být prostě zasažen plamenem naprostého a radostného souhlasu, musí se z plného srdce i zdravého lidského rozumu stát muslimem.

A aby si někdo nemyslel, že to platí jen pro jakousi oblast mezi Bangladéšem a Marokem, praví například učený Fadhlalláh Hajrí výslovně: Islám ... nahradil všechny dříve nalezené zákony proto, že se hodí pro jakoukoli dobu i společnost... Je tedy jen logické, že se blíží čas, kdy zelený prapor Prorokův zavlaje nejen nad dekadentním New Yorkem, nýbrž i nad Hradem pražským, třebaže se to nedostatečně informovaným jedincům může zatím zdát nepravděpodobné.

Jsou ovšem, trudno doznat, i tací, kteří se sice s dokonalostí islámské pravdy seznámili, ale nezaplanuli pro ni radostným souhlasem, nýbrž zůstali u svého úpadkového způsobu. O takových nemusí zmiňovanému muftimu nikdo dlouze vyprávět; z logiky věci vyplývá, že to jsou buď naprostí tupci, neschopní pochopit i věc tak zcela jasnou a přesvědčivou jako je islám, nebo jsou to ještě spíš zlovolní pekel zplozenci, chovající ve své zločinné mysli kdovíco zrádného. Mufti proto nemůže a ani nesmí sdílet představu západních krasoduchů o rovnosti všech kultur, i kdyby chtěl udělat panu Komárkovi radost.

Doktrína nadřazenosti vlastního způsobu nad všemi ostatními patří k základním kamenům myšlenkové stavby islámu, o níž je nemožno, ba zakázáno pochybovat. Připouští se leda, že zatím je ten zlořečený Západ jaksi Alláhem požehnanější, co se týče techniky a bohužel také zbraní; ale i v tom se nepochybně skrývá jakýsi tajuplný záměr Nejvyššího, který se v pravý čas projeví a obdaří věrné muslimy i tou technikou, i těmi zbraněmi.

Slýcháme od jeho zastánců, že islám je náboženství míru, odmítající zabíjení a násilí, což může ledakomu v těchto dnech připadat divné. A vskutku, sám jeho název je odvozen od arabského slova as-salamu, značícího mír. Avšak zároveň je islám náboženství tak dialektické, že by z něj mohl mít radost sám Marx; a pro správného dialektika není žádný pojem jednoznačný, nýbrž přijde na to, kdy, jak a vůči komu se jej užije. Zajisté že je islám proti válkám, leda by ovšem byly nezbytné. Určuje také hned, kdy jsou nezbytné: buď k obraně islámu, nebo též za účelem jeho šíření; již shora bylo zmíněno, že konečným a samým Alláhem schváleným cílem je rozprostřít jeho požehnání na celý svět.

Prezident Bush sklidil nejednu výtku, když americkou akci proti terorismu označil za křížové tažení; pravda, o křížových taženích slyší muslimové neradi. Uráží je to. Neuráží je ovšem nikterak pomyšlení na vlastní výboje, jimiž během dvou století rozšířili svou moc od řeky Indu až po Pyreneje a o něco později po samou Vídeň; co se toho týče, musí každý pochopit, že řečená tažení sloužila svaté věci, a pokud pravověrný muslim něčeho lituje, tedy že se na Pyrenejích a před Vídní zastavila. Spravedlivá válka získává titul džihádu. Jest stanoveno, že může být vyhlášen až po vyčerpání všech jiných prostředků k přesvědčení nevěřících. Podřídí-li se nevěřící dobrovolně, mohou mít mír; tomu islám dává naprostou přednost. Dokonce se jim pak ani nevede zle; smějí zůstat spánembohem u své víry, pouze jim je vyměřena zvláštní daň.

Poslyšte, tohle vůbec není špatný nápad; je-li člověk ve věci svého přesvědčení vystaven útlaku, vzepře se mu až do těch hrdel a statků. Ale napařte mu extra daň a už za týden ho máte za dveřmi s přihláškou k pravé víře. Co takhle, český berňáku, zavést zvláštní daň pro ty holohlavé hajlující figurky? Nebo docela pro komunisty? Jistě by se Čechy hned zahemžily samými přesvědčenými demokraty. Ale odpusťte, pozoruji, že začínám blbnout.

Není-li tedy nevěřící ochoten k dobrovolnému přijetí islámu, je stižen válkou. Je totiž zjevné, že ho k odmítnutí vedla jeho špatnost a zlovůle, vylučující jakýkoli ohled. Nevěřící si prostě může za svou smůlu sám. Je až zábavné srovnat, jak v tomto punktu souzní názor pravověrného muftiho s argumenty pánů Koháka, Štampacha a Patočky, jsoucích si rovněž zajedno v tom, že si Amerika může za teroristické útoky sama. Nepřijali, američtí ďaurové, radostně a dobrovolně jejich svaté a jediné levicovo-liberální učení, takže co s nimi, než je povyházet do povětří, Alláhu akbar.

Nikoli, ušlechtilí pánové. Můžete si ve své protiamerické zaujatosti hlásat jaké nesmysly chcete, protože žijete v demokratické zemi. Musíte ale vědět, že se s nimi vydáváte na tenký led; stojíte a padáte s touto západní, globalistickou a kapitalistickou společností, na níž neshledáváte chlup dobrý. Druhou stranu sporu svým cituplným relativismem nedojmete, nemá pro jeho příjem anténu. Říká se nám, že nesmíme házet všechny muslimy do jednoho pytle a že islám není totéž co terorismus. To je pravda. Dokonce bych z vlastní píle dodal, že terorismus ani není islámský vynález; uvedlo jej do života jiné hnutí s nárokem na absolutní pravdu, totiž krajní socialismus.

Nicméně nelze pominout, že současná vlna teroru, největší ze všech, jaké kdy postihly svět, se na islám odvolává, z islámu vychází a má v jeho prostředí širokou souhlasnou odezvu; nelze tedy jen tak tvrdit, že teror nemá s islámem nic společného. Přinejmenším se mu na jeho půdě dobře daří. Říká se nám také, že máme islám chápat, ba že máme chápat i pohnutky teroru. To je rovněž pravda. Ovšem s jistým upřesněním: chápat není totéž co souhlasit nebo dokonce schvalovat; abychom se vyhnuli nejasnostem, mluvme spíš o poznání než o pochopení. Poznejme islám, velmi správně. Poznejme, z čeho pramení terorismus. Ledaže tak asi získáme jiný obrázek, než jaký nám nabízejí pánové Kohák se Štampachem.

Co se týče nadřazenosti, kvůli níž je tolik bit pan Berlusconi, inu, řekl bych, že nelze stanovit, jsou-li nadřazeny hrušky jablkům nebo naopak. Lze ale s jistotou říci, že jsou jiné. Máme svůj západní způsob a islámský Orient má rovněž svůj; uznejme, že jsou to veličiny rozličné, z jiných předpokladů vycházející a jiné hodnoty uznávající, a nebudeme se hádat. Různice pramení z mylného předpokladu stejnosti. S výjimkou chronických karatelů a poučovatelů nepřichází nám, lidem Západu, zatěžko poznat přednosti našeho způsobu: jeho funkčnost a dynamiku, jeho toleranci, jeho schopnost diskuse a sebekritiky. Oceňujeme náš otevřený a demokratický řád, vážíme si jeho tvořivé síly, která nás obdařila vysokým stupněm blahobytu a vědeckého poznání. Známe i svou nedokonalost a víme tudíž, že náš způsob je zlepšitelný, schopný dalšího vývoje.

Společenský způsob islámský, s nímž se střetáváme v tomto čase, je jiný. Ukončil svůj vývoj v sedmém století a usoudil, že dosáhl dokonalosti, již už nelze vyvíjet dál. Nediskutuje o ní a veškeré sebekritiky je prost; tolerance je schopen, ale jen jako vztahu pána k podřízenému. V Boha pouze nevěří, nýbrž si je jist, že Bůh je jeho jednostranný přívrženec, který ho automaticky přivede k úspěchu, k štěstí, k vítězství. Je to pocit vlastnický: stejně jako jiné ultimativní systémy se islám cítí být výhradním majitelem pravdy, veškerého práva i samotného Boha. Je to též pocit velmi sebestředný: vlastní právo platí, cizí neplatí; platí i vlastní škoda a utrpení, kdežto cizí je zanedbatelné.

Tak můžeme porozumět, proč je svět islámu velmi choulostivý na všechno, co se přihodí palestinským házečům kamení, kdežto postřílená židovská rodina mu neznamená nic; proč se může pominout při pomyšlení na bombardování Afghánistánu, newyorskou destrukci však slaví jako vítězství. Kdo si při pohledu na košilaté davy, nenávistně křepčící v Pešaváru či Gaze, klade otázku - co mám já, proboha, s těmihle postavami společného, klade ji odůvodněně.

Západní člověk, nepřežene-li sebekritiku za meze veškerého rozumu, se v příčinných souvislostech svého způsobu snadno vyzná. Jsou-li hodnoty, na nichž je postaven, nadřazené nebo ne, je vedlejší; hlavní je, že fungují. Člověk islámského světa je naproti tomu zmaten. Je vlastníkem absolutní, neměnné a nezdokonalitelné pravdy; Bůh je jeho spojenec a straník; navzdory tomu pozoruje, že jeho systém je nefunkční, neproduktivní, netvůrčí. Veškeré odpovědi na otázky života i zásvětí si může nalistovat v koránu, přesto čehokoli užívá, musí přebírat od nevěřících. Události sleduje v televizi, již vynalezl protivník; komunikuje pomocí telefonu a internetu, na jejichž vzniku má pramalý podíl; jeho poslední příspěvek k dopravní technice je ohlávka na velblouda; a hodlá-li islámský mudžáhíd postřílet americké ďábly, musí si od nich nejdřív k tomu koupit samopal. Z rozporu mezi dokonalostí ideálu a jeho nevalnými výsledky rostou rozpaky a hlodající komplex méněcennosti, o níž je zapovězeno mluvit panu Berlusconimu, ale muslim ji dobře tuší. Pokusí-li se však svůj komplex setřást osvědčenými způsoby sedmého století, válkou, džihádem, dostává opakovaně na frak i od malého Izraele.

To všechno nakonec vede k vzkypění iracionální zášti, v níž nachází živnou půdu terorismus. Co proti tomu můžeme dělat my, lidé Západu, je otázka. Určitě nevede k ničemu pokus o zamaskování problému pokryteckým šmajchlováním, jak nám je předvádějí naši levičáčtí kazatelé. Udržet agresivní, k terorismu náchylnou část (zdůrazněme, že opravdu jenom část) islámského světa na uzdě převahou zbraní je možné, ale záštiplné pocity se tím patrně jen posílí. Je ovšem mezi muslimy dost lidí rozumných a ochotných ke smíru, kteří vědí, jak hrozně jim ládinovské nenávistnictví škodí, ale bohužel se mezi nimi zatím nevyskytl takový, který by svou osobní přitažlivostí na sebe upoutal islámskou veřejnost - a osobnost je v muslimském prostředí rozhodující faktor, mnohem významnější než v demokratických společnostech Západu. Snad, až bude nějak vyřešena současná krize, by bylo nejlepší nechat islám na pokoji. Nevměšovat se do něj, nic mu nevnucovat, ani západní hodnoty demokracie a tvořivosti, ale ani zboží, takové či onaké styky, obchody, politické dohody. Zbavit se poslední závislosti na něm vyvinutím nových, vyšších forem energie. Neužívat jeho přístavů a letišť, odpustit si beztak problematické prázdninové cesty. Náš svět by se tak bohužel zmenšil, ale on se zmenšuje i bez toho působením nejistoty, již vzbuzují bezohlední fanatici.

Svět islámu by se mohl vyvíjet po svém a podle vlastních představ a hodnot; a až by to s nimi domydlil k žalostným koncům, nezahrnovat jej hned pomocí, nepřijímat lítostivě jeho ztroskotance jako politické či jiné uprchlíky. Uznat konečně, že svět a příroda jsou velmi tvrdá zařízení, v nichž už od miliardy let vývoje schopné formy života pokračují k vyšším stupňům, kdežto méně schopné zanikají, i když někdy s velkým rámusem.Jenže to bychom museli umět rozdělit naši zeměkouli na dvě menší kuličky. Jelikož to nedokážeme, budou styky pokračovat a s nimi všechny problémy, co nám jich strká pod nos rozdílnost civilizací. Musíme s nimi žít. Pomoci nám v tom může jen uvědomění si sebe samého a svých vlastních hodnot. O to, co si myslí, co říká a čím se cítí být uražen islámský mufti, se můžeme starat až na druhém místě, pakliže vůbec.

(Hannover, 15. 10. 2001, ANNONCE, 24. 10. 2001)

Hádal bych, že by pan Komárek dnes už svou apologetiku nenapsal, jelikož Západ, jenž se do té doby o svět islámu příliš nestaral, mezitím nabyl bližších zkušeností se způsoby dítek Prorokových a jeho víra v rovnost všech učení jest nahlodána. Výraz »střet civilizací«, s nímž ne tak dávno přišel a pro nějž se stal terčem hněvivých odsudků jistý pan Huntington, se stal běžnou částí slovní výzbroje a ozývají se i mnohem ostřejší soudy, než jakého se dopustil někdy signore Berlusconi. Ukázalo se, jak omylné jsou myšlenkové konstrukce postavené na šlechetném, ale nereálném předpokladu všelidské rovnosti, neboť ti, jimž měl zalichotit, jej ze značné části nesdílejí.

Ale je zde i jiný problém. Vzruch kolem teroristického útoku na New York dal vzniknout povrchnímu zdání, že se ve vzájemném rozporu ocitl pouze vztah západní civilizace s islámskou. Je tomu jinak, a my si hned ukážeme jak a proč.

Panu biskupovi s úctou

Zámožný člověk mívá zahanbující pocit viny, octne-li se tváří v tvář bezvýchodné chudobě. Přesněji řečeno nevím, jestli každý člověk, ale aspoň mně takové pocity přicházejí, když se toulám různými zaostalými končinami světa s peněženkou sice dost splasklou, ale pořád ještě mnohonásobně plnější, než jakou disponují všichni ti lidé kolem. Smutek a beznaděj mě jímá, protože mohu ze své peněženky tu a tam něco nechat ukápnout, jistě k radosti obdarovaných, ale změnit na obecné bídě nemohu pranic. Z toho hlediska chápu postoj pana biskupa Václava Malého, jak jej formuloval ve svém článku »Vyjmout trám z vlastního oka«, uveřejněném v čísle 43 týdeníku Respekt.

Je to postoj pochopitelný, ale povězme si rovnou, že mylný. Každý, kdo se opravdověji zamýšlí nad chudobou ve světě, snadno zjistí, že zámožnost není její příčinou. Bylo by krásné, kdyby byla, neboť bychom tak měli možnost bídu světa pomocí své dobré vůle odstranit. Ale nemáme. Zboží světa není krajíc, z nějž jednomu ubývá tím, že z něj ukusuje druhý. Co se pak trámců v oku týče, inu, má jich náš západní, zámožný svět zajisté hromádku, ne však trám pyšné bezohlednosti, jak se stalo módou mu připisovat. Je nemravné zapomínat na miliony trpících ... každodenní skon mnoha hladovějících v Súdánu, v Etiopii ... nechává mocné tohoto světa netečné ... píše pan biskup Malý a nenapadá ho, že i Západu lze křivdit, a kdyby byl schopen toho stupně urážlivosti, jíž se vyznačuje například současný islám, jej i urazit. Postavu nadutého, tlustého bohatce, neznajícího většího potěšení než zbídačovat lidové masy, vynalezl Marx ve své záštiplné mysli a byl to samozřejmě nesmysl. Stejně tak se mýlí a Marxovu rétoriku bezděčně přejímá i citovaný řádek.

Nikdo na Západě nezapomíná na miliony trpících, pane biskupe; co se toho týče, je západní společnost nejspíš soucitnější než kterákoliv jiná. Také hladomory v Súdánu a propastná bída mnohde jinde nenechávají ji ani její představitele netečné, to je nedocenění a křivda. Západ se naopak velmi intenzivně stará o to, aby bída, největší pramen nestability dnešního světa, vymizela, kdyby už ne z lidumilných či jakkoli jinak etických důvodů, tedy v jeho nejvlastnějším politickém i hospodářském zájmu. Nikoliv. Snaha ze strany Západu o zmírnění světové bídy je pozoruhodná, vynaložené prostředky obrovské. Jiná věc je, bohužel, jejich účinnost.

Půl století už plynou z rozvinutých končin světa do nerozvinutých nesmírné částky pomoci, ať z vládních programů, ať z prostředků nesčíslných dobročinných organizací. Západní člověk není Marxův netečný tlusťoch, ale tvor citlivý a soucitný, o čemž mohou vydat svědectví každodenní sumy dobrovolných sbírek. Navzdory tomu se situace v tzv. rozvojových zemích spíš zhoršuje. Můžeme z toho vyvodit dvojí závěr: buď je té pomoci pořád ještě málo a Západ by měl sáhnout hlouběji do své tlusté peněženky, nebo selhává princip udílení almužen. Nejen že není schopen nouzi odstranit, nýbrž ji naopak ve svém důsledku utužuje. Útrpně utroušený šestáček snad ukonejší vlastní nepokojné svědomí, žebrákův osud se jím ale nezmění, naopak, utvrdí ho v přesvědčení, že nemá smysl se o něco sám snažit. Nikoliv; připusťme už jednou, že není skutečné pomoci, která by nevycházela z vlastní vůle, z vlastní snahy a schopnosti. Je to tvrdé zjištění, ale nejde-li nám o libý pocit sebemrskače, nýbrž o diagnózu chorob současného světa, nemůžeme se mu vyhnout.Poskytovat nerozvinutému světu peníze, potraviny a obnošené šatstvo je snadné. Zabalit a expedovat vůli, snahu a prozíravou schopnost je obtížnější, ba řekněme rovnou, že nemožné.

Může nám být líto lidí v Súdánu či v Etiopii. Ale pomoci si z největšího dílu musí sami. Mají k tomu dokonce v rukou nemalé prostředky, jen jich využít. Poukažme na některé:

Z vlastních zkušeností a pozorování dávám k uvážení, není-li jednou z nejzávažnějších příčin chudoby a zaostalosti prestižní způsob myšlení. V českých zemích, ležících na žebříčku světové zámožnosti někde uprostřed, se v té věci rádo věřívá tvrdošíjně tradovaným pověrám; není tomu tak dlouho, co jsem četl v jednom českém listu dosti hloupý článeček o tom, jak ti lidé na bohatém Západě nic jiného nenosí v hlavách než materiální chloubu a jak by se například věhlasný lékař společensky znemožnil, kdyby se objevil na veřejnosti v něčem jiném než v naprosto nejdražším modelu auta. Jelikož na řečeném Západě žiji, vím nejen jaký nesmysl to je, nýbrž také, že věc se má právě naopak.

V zámožné společnosti je každému dohromady jedno, v čem se vozí jeho bližní, byť i povoláním ranhojič. V polozámožné společnosti české už se na prestiž dá o něco víc; nu a v prostředí holé bídy, v níž i nejzákladnější životní potřeby jsou mnohému nedostupné, ovládá princip prestiže každodenní život těžko představitelným způsobem. Obrovská stáda dobytka a ovcí, spásající a ničící krajinu nejedné země do posledního kořínku, nejsou z největšího dílu chována ze skutečné potřeby, nýbrž kvůli vesnické prestiži; je přece nutno ukázat, že jsem Někdo, musím mít víc hubených a hladových hovad než ta ostatní holota, abych byl ctěn a vážen, třebaže by k obživě obvykle stačil zlomek toho počtu, zato zvířat sytých a produkčních.

A stalo se mi jednou, že jsem kdesi v Indonésii pomáhal staré babce s otepí dříví na záda ... ó, jak jsem se společensky znemožnil, dali mi hned najevo všichni kolemstojící! Ztratil jsem přímo tvář. Nesluší se přece na západního tuana, aby přiložil svou dlaň k manuálnímu dílu, to je úloha chudáků! I byl jsem jim už pouze pro legraci. Lze tu věc rozvlékat téměř donekonečna, ale raději úvahu ukončím: nebude lépe lidem nerozvinutého světa a nezvětší se jejich koláč, dokud bude jejich mysl ovládat prestižní princip. K tomu jim ovšem nepomůže ani nejslitovnější rozvojový program, na to budou muset přijít sami.

Z příbuzného zdroje pramení největší bič chudých zemí, totiž přelidnění a v jeho důsledku i odlesnění, odvodnění a jiné katastrofy. V Evropě na přelomu selského a industriálního věku došlo k téměř zázračnému automatismu: stejnou mírou, jakou se zlepšovaly životní podmínky a poklesla úmrtnost, se snížily i počty narozených. V mimozápadních končinách se takový automatismus neprojevil. Masivním nasazením moderní medicíny se v nich výrazně snížila úmrtnost, porodnost však nejen že zůstala na předkoloniálním stupni, ale je i předmětem značné pýchy. Obligátně mi v různých končinách bývá kladena otázka, kolik že mám dětí, potažmo synů; odpovím-li po pravdě, že jsem za celý život stačil zplodit dva, stíhá mě skrytý i neskrytý výsměch.

Situace mnohých na kost vyjedených a vypasených zemí je příšerná už dnes; co může nastat za několik desítiletí, si neodvažuji představit. Vinu za to ale neklaďme sobě, leda že jsme ve své slitovnosti exportovali do chudých zemí svou západní medicínu; i v tomto případě si budou jejich obyvatelé muset pomoci sami tím, že změní své myšlení a chování. Času k tomu, obávám se, jim už mnoho nezbývá.

Pan biskup Malý obviňuje Západ z bezohledného exportu zbraní, nu, něco na tom věru je, i když v té vině není Západ sám, nýbrž v nemalé míře i Rusko, Čína a jiné končiny. Ale především má každý export svého prodejce i příjemce; a zbraně by se neprodávaly, kdyby je nikdo nežádal. Cestoval jsem nedávno republikami Střední Ameriky a zjistil pozoruhodnou závislost: lze shledat bídu a rozvrat v zemích, které si dopřávají luxus rozkošatělých armád; v Kostarice a v Panamě, kde byly armády už před časem zrušeny, najdeme život skromně zámožný, přijatelně fungující. Přitom jsou armády nerozvinutých zemí nejen nákladné, národní krajíc do posledního drobku požírající, ale navíc absolutně k ničemu, leda k výživě generálů a k pořádání domácích válek a pučů. Kdybych do toho měl co mluvit, vázal bych rozvojovou pomoc na požadavek zrušení armády. Bezpečnost dotyčných zemí by bylo možno zajistit několika jednoduchými mezinárodními smlouvami. Ale ovšem, předepsat jim to nikdo nemůže, jsou přece samostatné, samy za sebe zodpovědné.

A musíme si, jsme-li upřímní, položit i otázku, k čemu je nejméně třem čtvrtinám zemí tzv. třetího světa kromě jejich armád i veškerá slavná státnost. Dodnes slouží slovo kolonialismus za nadávku, ale nelze zavřít oči nad skutečností, že rozpadem koloniálního systému se započala současná mizérie třetího světa. Řečený systém měl své hříchy, ale nebyl ve valné většině případů nahrazen ničím lepším, nýbrž státními útvary zkorumpovaně byrokratickými, chaotickými, neschopnými plnit své základní funkce.

Ukázalo se, že sláva hymen a barevných praporů nároku na stát ještě zcela nepostačuje. Západu je možno v té věci vytknout jistou naivitu: exportoval do všech koutů světa svou demokracii, parlamentarismus, svůj hospodářský systém i jiné osvědčené věci v dobré víře, že tam budou fungovat. Ale ony nefungují. Zřejmě jsou v zahradě světa stromky, jimž se nedaří než v půdě jejich vzniku. Mohlo by se jim - snad - aspoň zčásti dařit, kdyby na ně dohlížel cizí zahradník, jenže to už tady bylo, získalo opovržený titul kolonialismu a bylo odvrženo. Západ už nikdy nebude vykonávat přímý dohled nad oblastmi neevropských civilizací, ani kdyby jej o to na kolenou prosily. Budou si, jako i v jiných uvedených případech, muset pomoci samy. Nebudou to mít snadné.

Přeceňujeme možnosti našeho západního světa, pane biskupe, domníváme-li se, že je v jeho silách změnit běh věcí v končinách, dospěvších ve svém vývoji k nefunkčnosti a bídě. Můžeme nabádat, můžeme doporučovat, můžeme slitovně utrousit žebrácký šestáček, ale změnit nemůžeme nic. Nemůžeme za nikoho převzít jeho životní funkce. Asi se stala chyba, že Západ vystavil jiné civilizace konkurenci se svým dynamickým způsobem, ale je těžko si představit, jak se mohla nestat. Nelze postavit plot ani kolem Západu, ani kolem zbytku světa, nelze zabránit vzájemnému ovlivnění a následovnému převážení úspěšnějšího modelu. Správně píšete, že je třeba zkoumat, jak se jeví naše euroatlantická oblast ... ostatním civilizačním okruhům; ale tážeme-li se tak, měli bychom si i upřímně odpovědět. Lidé řečených okruhů, jak jsem si tisíckrát ověřil, nemají vyššího přání než sklízet plody úspěšnosti této euroatlantické oblasti. Bohužel jen plody povrchní, povýtce materiální. V zájmu jejich získání buď ochotně odhazují svou vlastní identitu a stávají se tragikomickou karikaturou Západu, nebo ji naopak hledají v křečovité netýkavosti, jak nám ji předvádí současný islám.

To je arciť látka pro jiný objemný článek. Jestli jedenáctého září došlo k zásadnímu dějinnému zlomu, což popírá pan biskup Malý, se ještě bude muset ukázat. Ale jistě jsme se o velký krok přiblížili reálnějšímu ocenění možnosti západního vlivu na neevropské civilizace a zjistili, že nejsou nekonečné. O stejný krok jsme se přiblížili realitě světa nezápadního. Zatím je to přiblížení dost neochotné. Blízká budoucnost nám poví, bude-li třeba dalších jedenáctých září, abychom přestali housti na šalmaje šlechetných iluzí a přijali realitu světa do důsledků.

(Hannover, 5. 11. 2001, ANNONCE, 14. 11. 2001, v upravené podobě Respekt 47/2001)

Čas mezitím zrovna netrhl oponou, jen jako by ji pomalu, leč znatelně posouval. K státům třetího světa, fungujícím mizerně a prachmizerně, se jedna po druhé přidávají končiny, v nichž se státní moc už rozpadla úplně, Somálsko, Libérie, Čadsko, dalším kandidátem zhroucení je Súdán ... a už to nikoho ani zvlášť nevzrušuje, a vzrušuje-li, k podstatnějšímu zákroku neinspiruje. Teď se kupříkladu zase daly dva konžské kmeny do vzájemného podřezávání krků a Západ nic nebo skoro nic, jen francouzská vláda se uvolila poslat tam houf vojáčků, kteří ovšem nesmějí operovat mimo hlavní město provincie, jelikož by mohli přijít k ouhoně. Ne řešení, ale gesto, ne zastavení tragického vývoje, ale přiznání bezmoci.

Američané se týmž časem hotoví zasáhnout v Libérii, v níž sport podřezávání krků došel nemenší obliby, ještě uvidíme, jak se té úlohy zhostí, ale... Vypadá to, že přes všechnu neochotu a přes všechen strach z nařčení z kolonialismu se asi začíná něco dít.

Doznávám, že jsem se jakožto prognostik poněkud sekl; předpověděl jsem v předešlém článku, že Západ už nikdy nebude vykonávat přímý dohled nad oblastmi neevropských civilizací, ani kdyby jej o to na kolenou prosily ... no, nejsem si už tak jist. O prošení na kolenou bych se nehádal, ale v přítomné situaci se zdá, že Západu tu a tam nic jiného než přímý dohled nezbude. A v tom je i jistá, byť nevelká naděje zubožených zemí. Jinak nevyhnutelně budou spět ... ale vždyť my nevíme, čím se stalo, že ze všech lidských čeledí nakonec zůstal obyvatelem planety Země jediný homo sapiens. Nevylučoval bych, že se příroda chystá svůj kousek zopakovat, třebaže chápu, jak pobuřující slova jsem právě uložil na papír. Jenže ono na slovech houby sejde, obzvláště na mých.

Na okraj diskuse aneb O dvou pekařích

Jak se dalo čekat, bylo událostmi 11. září podníceno veliké množství teoretických debat na téma vzájemné odlišnosti civilizací tohoto světa, přičemž byly vysloveny více či méně skeptické úvahy o možnostech jejich spoluexistence. Po desítiletích šťastných iluzí o lidstvu, sdílejícím navzdory jistým zanedbatelným podružnostem stejné ideály demokracie a humanity, se nyní list obrátil a ozvala se slova o střetu či dokonce o válce civilizací. Jak se rovněž dalo čekat, ústřední úlohu ve všech debatách toho druhu hraje islám.

Jedna z nich je už delší dobu vedena na stránkách Lidových novin a vystřídalo se v ní již mnoho myslitelů proslulejších i kvalifikovanějších, než je moje maličkost, takže jsem se do ní nepletl, i když jsem si o ledačem myslel své. Ale snad mám, když už ne vysokou profesní kvalifikaci filosofa či sociologa, aspoň svou zkušenost s mnohými kouty tohoto pestrého světa, a mohu tudíž zvednout výstražný prst: pozor, pánové. Nedopouštějme se věčné chyby jednostranných pozorovatelů a neměřme svět metrem našeho vlastního zvyku a našeho pořadí hodnot, byť bychom je považovali za optimální. Jsou na světě lidé, kteří si našeho metru zdaleka necení tak vysoko, dávajíce přednost vlastnímu. Jestli je podstata lidství na celém světě stejná, jak praví v titulku svého článku v jmenovaném listu pan Jiří Pehe, záleží na tom, kde nasadíme měřítko. Je stejná, postačí-li nám, že všichni lidé mají uši, nos a pár rukou, v některých případech ovšem obou levých. Jinak můžeme zjistit mnohou potíž ve vzájemné srovnatelnosti.

Především bychom se měli oprostit od jisté povrchnosti. Jistě, současné patálie mají výrazný nátěr islámu, pročež upadli mnozí hodnotitelé (především S. P. Huntington, autor proslulého spisu Střet civilizací) do pokušení klást rovnítko mezi náboženskou příslušnost a civilizační způsob. Hovoří tak o civilizaci islámské, civilizaci křesťansko-západní, civilizaci pravoslavné a ještě o řádce jiných. Je to, řekl bych, hodnocení značně nepřesné, neberoucí naprosto v úvahu, že civilizační způsoby existovaly už dávno předtím, než se zmíněné věrouky vůbec na povrchu zemském objevily.

Je-li už řeč o islámu, můžeme si všimnout, že s výjimkou náboženských příkazů nezměnil na charakteru své výchozí oblasti tak mnoho; pouze uzákonil dávný zvykový a morální kodex společnosti, skládající se z větší části z kočovných pouštních pastevců, z menší, ale vlivnější míry z kupců na křižovatkách karavanních stezek. Nikoli víra vtiskla svou pečeť místu svého zrodu, nýbrž místo a jeho společenský způsob víře. Podobně je tomu s vlivem křesťanství na západní společnost: původně orientální náboženský názor byl importován do Evropy a přizpůsobil se v ní způsobu myšlení oblasti, z níž se později stalo to, čemu dnes říkáme Západ. Předpoklady současného úspěchu, organizační schopnost a předvídavou starost o živobytí zítřka, nepřinesli západnímu člověku žádní věrozvěsti, ty jsou už dobrých deset tisíc let základní a nezbytnou výbavou zemědělce v chladném klimatickém pásmu, bez níž by nemohl přežít. V prostředí způsobu pasteveckého, loveckého nebo i zemědělského, avšak nepodmíněného výraznějším střídáním zimy a léta, tyto vlastnosti nevznikly, nebylo jich třeba. Proto také není neochota Západu přijmout za své učení islámu známkou západní dekadence a povýšenosti, jak se zhusta domnívají muslimové, ani známkou nadřazenosti křesťanských pravd, jak máme sklon se domnívat my, nýbrž pramení z neschopnosti severského zemědělce udělat ze sebe beduína.

Uši a nosy mají všichni lidé, pravda, téměř stejné. Hluboce geneticky zakódované instinkty nikoliv. Rozhlížet se po světě a přitom říkat něco jiného je buď vědomé odhlížení od zjevné skutečnosti, nebo holé pokrytectví a oběť módnímu božstvu rovnosti.Všechno, k čemu dochází, je výsledkem nějakého vývoje, mnohdy po čertech delšího, než se domníváme. Šel cestami vnitřních zákonitostí a dospěl k tomu, k čemu dospěl, nemohl dospět k ničemu jinému. I stav, v němž se současné civilizační okruhy nacházejí, není dán souběhem náhod, nýbrž jím vyvrcholil z hlubin věků vyvěrající vývojový proces. Říkat tomu jevu střet, souboj nebo dokonce válka civilizací zní velmi řízně, ale je to nepřesné; kdyby něco takového existovalo, muselo by se projevit daleko dřív než jedenáctého září tohoto roku. Je však možné i třetí pojmenování téhož jevu, výstižnější, třebaže ne tak hlučné. Konkurence civilizací. Neboť válka, konflikt, střet, to vše jsou jen nejviditelnější, explozivní fáze vývoje. Konkurence je však jeho trvalá zákonitost, již nelze ničím a nikdy vyřadit z provozu, ani kdybychom se za to sedmkrát denně úpěnlivě modlili.

Na rozdíl od všech střetů, bojů a válek nemusí být průvodním jevem konkurenčního vztahu nepřátelství ani žádné jiné soupeřské pocity. Jsou-li ve vesnici dva pekaři, mohou se mít vzájemně třeba i rádi, mohou spolu chodit na pivo a na kuželky, mohou volit tutéž stranu a jejich manželky se scházet k společnému štrykování; přesto, i když nechtějí, se nalézají ve stavu vzájemné konkurence. Jeden z nich má - třeba jen o málo - lepší předpoklady k provozu své živnosti, je o maličko bystřejší, má krám na výhodnějším místě - a za nějaký čas se rozdíl projeví, jeden z pekařů se prosadí a druhý buď zaniká, nebo živoří v jeho stínu. Totéž se děje lidskému rodu v těchto vzrušených měsících.

Je pošetilé si představovat, že zákon konkurence platí již od prvohor pro veškeré tvorstvo včetně pekařů, avšak jednotlivé civilizační oblasti tohoto světa jsou jej prosty. Možná bychom si něco takového přáli, aby byl na světě pokoj, ale jsou věci, které běží mimo dosah naší vůle. Je otázka, jak může vypadat další vývoj.

Nevzdávám se naděje na zavedení demokracie v nezápadních kulturách, píše pan Tomáš Halík ve svém příspěvku k diskusi Lidových novin. Což, naděje je to krásná. Ušlechtilá. Lze jen mít pochyby, zda se i při nejlepší vůli nás, lidí západních, naplní. Nezáleží totiž ani tak na ní, jako spíš na tom, jakou vůli i schopnost k demokracii projeví ti, jimž je nabízena. Všimněme si, jak vysloveně povrchně a povýtce materiálně jsou společnostmi třetího světa přejímány i ty součásti západního životního stylu, které by byly snadnější k převzetí. Kdepak. Známe i kultury velmi staré, stanuvší na vysokém stupni civilizace dávno předtím, než se v chladné Evropě začaly roztroušené zemědělské klany spojovat v cosi jako primitivní zárodek státu; navzdory tomu za celá ta tisíciletí nic demokracii podobného samy nevynalezly. Nemohly, neměly ji v genech. Kdyby k ní měly schopnost, bývala by se jim vytvořila sama sebou. Nevytvořily ji dokonce ani pak, když se už mohly přesvědčit, že taková věc existuje a nese záviděníhodné ovoce; a třebaže nejsem věštec, dovoluji si předvídat, že jim ji ani budoucnost nenadělí. Že by jim k tomu mohl dopomoci Západ, o tom rovněž velmi silně pochybuji.

Nelze, milí diskutéři, nelze zabalit demokracii a vyexpedovat ji jako rozvojovou pomoc tam, kde sama nevyrostla. Pan Pehe ovšem uvádí příklady zemí, kde se demokracie ujala, ale dovolil bych si mezi nimi vytknout rozdíl. V Japonsku, v Koreji ... ano, demokracii tam sice nevynalezli, ale dosti úspěšně její model přejali. Je totiž i Japonec, i Korejec, v jisté obměně i Číňan podoben Evropanovi v tom, že také jeho kultura vyrůstá ze způsobu zemědělce v klimatickém pásu vyznačujícím se střídáním ročních období.

U ostatních příkladů (Indie, Rusko) přijde na to, co nám stačí k udělení razítka demokracie. Má svůj ozdobný ceremoniální plášť v podobě ústav, partají, prezidentů a občasných voleb, ale víc záleží na tom, jaká košile se nosí pod ním. Není-li jí uvědomělá účast občana na věcech veřejných, jeho pocit nezbytnosti vlastního přispění a zodpovědnosti, státotvorná vyspělost vyjadřující se něčím víc než jen chutí sklízet plody předvolebních slibů, necítí-li se týž občan, octne-li se ve vyšší politické funkci, odpověden víc těm, kteří ho k ní vynesli, než svému osobnímu blahu ... pak nejde o demokracii skutečnou, nýbrž pouze na povrchu lacinými barvičkami namalovanou. Jí můžeme naplnit svět od pólu k pólu a přesto z ní nevzejde víc než režimy papalášské, kořistnické, občanem pohrdající. Jest jistý velmi důležitý úkaz, bez nějž není skutečné demokracie: její stromeček roste od kořenů ke koruně. Od jedince k rodině, od rodiny k obci, od obce ke kraji, kantonu či jinému vyššímu správnímu celku, a teprve až nakonec se úkolů, jež nižší úrovně nemohou vyřešit, chápe stát. Rozhlédněme se po světě, kde takový vzor funguje, a můžeme si zakreslit světovou mapu demokracie. Všechno ostatní jsou systémy vrchnostenské, které si pro lepší lesk připnuly vnějšková demokratická cingrlátka. Ostatně nabízím k uvážení, má-li vůbec smysl snažit se o uvedení demokracie do chudobných zemí, i kdyby o ni měly nejupřímnější zájem.

Pozorovnání v různých koutech světa mě upozornila na skutečnost, že demokracie jako hnací motor společnosti funguje až od jisté spodní hranice blahobytu. Není-li jí dosaženo, řídívá se svrchovaná vůle demokratického lidu jednak snahou o okamžité projedení existujících zdrojů na úkor budoucnosti, jednak holou závistí. Demokracie chudáků ... netěšme se iluzemi; je to zřízení spíš destruktivní. Problémy nezápadního světa ... ano, měli bychom a musíme se o ně starat. Ale až na druhém místě, když jsme co nejpoctivěji vyřešili problémy vlastní. Přitom bychom se měli vystříhat jisté pýchy a sebepřeceňování.

Západní intelektuálové je rádi vytýkají svému vlastnímu způsobu, čímž pokaždé nevzbudí kladnou odezvu, ale mají v určitém ohledu pravdu. Aspoň tehdy, domýšlí-li se Západ, že má schopnost účinně změnit či vylepšit způsoby jiných kultur. Zvykl si zřejmě, že se mu leccos podařilo, a začal se domnívat, že se mu podaří všechno, i úspěšné naočkování jiných civilizací jeho vlastním sérem. Nepodaří, předpověděl bych, nemůže, spíš se bude rozdíl mezi civilizacemi ještě dál prohlubovat. Neboť - příčí se mi vyslovit větu tak otřelou - svět se pokrokem dopravy a informatiky zmenšil. Jeho jednotlivé civilizace, dříve si hrající každá na svém dvorečku, se sobě navzájem přiblížily, octly se ve stavu konkurence, v němž nebývaly. To není dáno zlovůlí nějakých globalistů, nýbrž přirozeným a neodvratným vývojem. Co z něj pojde, můžeme ovlivnit stejně málo jako změnit oběžnou dráhu Měsíce. Místo toho si snad můžeme dovolit ten přímo nepřístojný přepych a hledět si v první řadě vlastního zdaru. Aby se naše civilizace dál vyvíjela k tomu, čeho je schopná a co jí je geneticky vrozeno, a přitom se pokud možno vystříhala přeludů a pošetilostí, tlačících ji někam jinam.

Co se ostatních civilizací týče - přejme jim všechno nejlepší, naštěstí jsme už venku z těch časů, kdy jsme se potřebovali rozpínat na jejich účet. Nechme je, ať se vyvíjejí rovněž po svém. Snad je při tom můžeme jen upozornit, že převzavše povrchní znaky západní úspěšnosti, snadno mohou ztratit to, co je dělalo sebou samými. A připravme se na příští výbuchy nevlídnosti, neboť pekař zjistiv, že jeho konkurent získal milionovou zakázku a on sám prodal od rána teprve tři housky, mívá už sklon vysvětlit si ten jev kohosi zavilým úskokem. Což ovšem nikterak nebývá důvod k zavření prosperující pekárny.

(Hannover, 27. 11. 2001, ANNONCE, 12. 12. 2001)

Takže ne střet, ale konkurence, dobře. Stojím si za svým odhadem, protože střet předpokládá dva aspoň přibližně rovnocenné protivníky; kde jich není, nelze mluvit o střetu, ale o sebepoškozování. Jenže co dál? Úspěšného pekaře nezničí, když mu méně zdatný konkurent každou noc vytluče okna, ale je to notně protivné. Pokaždé vyletět z postele, chytit klacek a hnát se za násilníkem ... to nakonec může i dost trpělivého pekaře otrávit. Jak odolný vůči dlouhotrvajícímu otravování může být pekař jménem Západ? Jak vytrvalý jeho neúspěšný konkurent? Přiznám se, že mě prognostická inspirace opouští.

Nejsme jako oni

Proběhla nedávno světem takováto zpráva: V Nigérii odsoudili mladou ženu k smrti ukamenováním za to, že porodila nemanželské dítě! Zvedla se vlna pobouření, sbíraly se podpisy protestních petic, ale než se sebraly, bylo už zase po všem. V Nigérii se na ten poprask ujal věci jiný soud, nalistoval si jiný zákon, který to s mimomanželským obcováním nebere tak přísně, ženu osvobodil, všechno dobře dopadlo.Že dopadlo? Podle toho, jak se to vezme. Rozhořčujeme se nad krutým soudem, zajisté. Nad nelidskými zákony. Ale možná že našemu rozhořčení ještě něco chybí: on by ten islámský sudí nešel tu ženskou sám ukamenovat. Ani by neřekl soudnímu posluhovi, víte, jako ve Švejkovi - pane Horáček, vezmou tady tuhletu paní a ukamenujou ji, potom sem přijdou, dostanou na pivo. Tak se to nedělá, už z toho důvodu, že trest smrti ukamenováním si nevystačí s jedním katem, a dokonce ani s deseti. Není proveditelný bez výrazného přispění veřejnosti. Je to takhle: biřici vyvlekou delikventa na veřejné prostranství, zahrabou ho po krk do země, poté se shromáždí lidé, každý vezme do ruky pořádný kámen a... Abych to pověděl naplno: mimořádně krutý, nelidský zákon může působit jen v mimořádně kruté, necitelné společnosti, aspoň podle našich měřítek.

Pokusme se představit si sami sebe, jak pomáháme někoho ubít kamením. To prostě nejde, to je nesmysl. Nezúčastnili bychom se takové ohavnosti, ani kdyby před námi stál někdo onačejší než to vrásčité stvoření pod plachetkou, které se s kýmsi spustilo, vrah nebo sadistický pedofil. Ovšem, abychom se tak moc nechválili, jistěže na dně každé společnosti, tedy i naší, leží kal, lidský odpad, který ochotně vezme do ruky kámen, jen když mu to někdo umožní. Ne z hněvu nad spáchaným skutkem ani z nenávisti vůči pachateli, nýbrž jen tak, ze zvrhlého potěšení, z možnosti vylít na někoho špínu své duše. Máme ve vlastní historii období, kdy takový kal vyvřel na povrch a vraždil, ubíjel, ponižoval, mučil, kochal se ve zvrhlostech; mluví se dnes v té souvislosti o excesech a o hněvu českého lidu vůči Němcům a kolaborantům, ale není tomu tak. To jen někdo, sám s kdovíjakým kalem na dně duše, otevřel dveře pekla a z nich se vyhrnuli ti, kdož neznají většího potěšení než bít, ubíjet, způsobovat bolest a šířit hrůzu. Chci vzít v ochranu české lidi toho času: vražední zběsilci mezi nimi tvořili jen velmi nepatrnou menšinu.

Běžný člověk by bít ani kamenovat nešel, hnusil by si sám sebe. V severní Nigérii ale jde. Ten, kdo sám uprostřed veřejné plochy čeká na smrt, nehledí do očí nějaké anonymní lůzy, nýbrž svých sousedů a známých. Vidí, jak s nadšeným jekem berou kamení a bez slitování, bez pocitu hanby se ho chystají ubít. To nelze vysvětlit jen zaostalostí nebo barbarskými zákony; i za toho předpokladu by se normální člověk aspoň sebral a šel pryč. Že nejde, k tomu je zapotřebí pěkné porce zvrhlého potěšení. Nebo aspoň zvrhlého, opakuji, podle našich měřítek. Musíme vzít na vědomí, že neplatí všude.

Můžeme se přenést i do epicentra současného dění, na scénu tragického sporu palestinsko-izraelského. Že se někdo ověsí výbušninami a jde se zabít jen proto, aby teklo hodně krve a utrhané kusy těl létaly povětřím ... třeba je to blázen. Nepříčetný fanatik, jemuž někdo tak dlouho vymýval mozek, až mu ho vymyl. Že se mezi Palestinci najdou i takoví, kteří mozky vymývají a posílají své oběti na smrt ... snad jsou to ti s kalem na dně duše, jací mohou být i jinde. Ale že po takovém skutku vypukne na ulicích palestinských měst velká sláva a jásot, že se lidé smějí a tančí, rozdávají se na oslavu té odpornosti cukrovinky a čaj ... to už je cosi velmi cizího, nepochopitelného a v našich očích zvrhlého. Zdá se, že ti lidé netuší, jaké pocity v nás vzbuzují. Že to netuší jejich mluvčí a politici, hovoříce o legitimních prostředcích oprávněného odporu proti okupaci. Mluví, ani se neotřesou, netuší, že v nás, lidech jiné civilizace, vzbuzují hnus, že škodí věci, jíž se domnívají sloužit.

Neříkejte mi nic o okupaci, zažil jsem ji, stejně jako všichni čeští lidé středních a starších ročníků, sám a dosyta. Odvážím se tvrzení, že Palestinci ještě houby o okupaci vědí; kdyby se jí chtěli opravdu zbavit, stačilo by jim vydržet to pár týdnů bez bomb a atentátů. Za dalších pár týdnů by mohli mít svůj vysněný stát. To my jsme nemohli, nám kynula okupace na věčné časy, a neměli jsme ani žádného Arafata, aby za nás mluvil před světovými fóry, jen smečku zbabělců a patolízalů. V zoufalství a se slzami v očích jsme pozorovali, jak cizí tanky drtí naši svobodu - nebo aspoň to, co jsme tehdy za ni pokládali.

Ale tady podoba končí. Pamatuji se na své rozpoložení toho času a vím, že bych ne sice s nadšením, ale z pocitu odpovědnosti býval vzal zbraň a šel bojovat, jen kdyby bylo kam a s kým. Ale neověsil bych se trhavinami a nešel se vyhodit do povětří v moskevském nákupním domě GUM. Ani bych se nešel strefovat letadlem do paneláků na Arbatu. Ne proto, že bych se tolik bál obětovat život, byl jsem připraven jej nasadit v boji. Ale nevzal bych samopal a nešel postřílet děti ruské školy v Bubenči. Neviděl jsem rád, pravda, ty ruské bábušky, skupující v našich krámech boty po bednách, ale nepřišlo mi na mysl hojit si na nich svůj vlastenecký hněv. Připadá mi šílené o tom i teď psát a nedělal bych to, kdybych nečetl a neslyšel všelijaká slova pochopení a omluv. To oni jsou ti Palestinci tak zoufalí, že...

Ne, prosím. Ze zoufalství se bojuje, a to s nepřítelovou ozbrojenou mocí, byť i marně a bez vyhlídky na úspěch. Nezúčastněné, bezbranné lidi ale zabíjí šílenec, zbabělec, člověk s vymytým mozkem, lidský odpad a kal. Kamenování cizoložnic v severní Nigérii a arabský terorismus mají mnoho společného. Vycházejí z téhož způsobu chápání, nerozlišujícího boj a zbabělý úskok, spravedlnost a hanebnou vraždu, čest a hnus. My nechápeme bojovníky džihádu a oni nechápou nás. Oni nám předvádějí krev a utrhané údy školaček a domnívají se, že tím na nás udělají pozitivní dojem. My vysíláme výzvy k jednání, k dohodě, k ústupkům a kompromisům, a domníváme se, že tím uděláme dojem na ně.

Mýlíme se obojí. Mýlíme se odvěkým omylem všech, kdo kdy poměřovali celý svět svým vlastním loktem. A nepřiblížíme se sobě navzájem ani o ten loket, dokud svou rozdílnost nepochopíme, dokud jí nepřizpůsobíme své jednání. Dokud muslimský svět nedojde k poznání, že sebevražednými útoky na bezbranné lidi v nás nebudí obdiv a souhlas, nýbrž hnus. Dokud Západ nedojde k poznání, že úpěnlivým vnucováním dohod a kompromisů nebudí v orientální duši touhu po smíru, nýbrž pocit převahy a povzbuzení k vystupňování konfliktu. Jednat můžeme. Ale měli bychom vědět, koho máme před sebou a co se děje v jeho hlavě.Není nad to představit si sám sebe v kůži druhého. Kdyby v ulicích mého města patrolovaly hlídky cizího vojska ... nu, rád bych nebyl, ostatně užil jsem si toho také a dost. Ale kdybych viděl, že mí synci, utřinosové dvanáctiletí, sbírají kamení a házejí je po vojácích, šel bych ven, vzal bych synátory za ucho a hnal je pryč, koukejte mazat domů, pitomci, vždyť vás mohou zastřelit.

Myslím, že by si tak počínal každý evropský rodič, ne ze zbabělosti, ani z nedostatku zaujetí pro politický zápas své vlasti, ale jednak z vědomí, že takový zápas není věcí utřinosů, jednak z pochopitelného strachu o jejich zdraví a život. Máme své děti rádi a neposíláme je do nebezpečí, navíc zbytečného; cítíme-li, že je v boji třeba nasadit život, uděláme to sami a ne prostřednictvím harantů. Ti lidé v Ramalláhu a Džanínu asi mají také své děti rádi. Ale z pole bitvy je za ucho domů nevlekou, naopak, nechávají je krvácet za svou dospěláckou věc. Je těžké tomu rozumět.

Kdyby tu a tamhle, dnes, včera a pozítří se sotva dorostlí sebevrazi nechávali roztrhávat výbušninami v cizích městech, kdybych viděl, že už to postihlo tuhle rodinu, tamtoho souseda a denně by přibývali další ... dostal bych strach. Trnul bych hrůzou v pomyšlení, kdy k tomu seznamu přibude i ten můj sedmnáctiletý pitomec. A dostal bych vztek ne na lidi v jakési pizzerii, kteří vyletěli do povětří, nýbrž na ty, kteří nedorostlíkům tak dlouho vymývají mozky, až je přivedou k smrti - neříkám, že dobrovolné. Snad by v západní zemi k takovým věcem ani nemohlo dojít, protože by jim zamezila veřejnost. Rozběsnění otcové by si přišli vyzvednout ty, kteří jim berou děti. Utvořily by se výbory matek, jež by nasadily všechno včetně svého života, aby sebevražedné útoky skončily a vymývači dětských mozků, sami k oběti neochotní, táhli k čertu.

V Palestině jsem ale o takovém výboru ještě neslyšel, spíš jako by rodiče sebevrahů byli na cosi pyšní; jako by se jim splnilo něco žádoucího. Není tomu rozumět a nelze se v tom vyznat, jakáž pomoc, nejsme jako oni.Ano, obojí máme rádi své děti. Ledaže my, lidé západní civilizace, je máme rádi pro ně samé, stojíme k nim a chráníme je i tehdy, když nám způsobí ztrátu nebo smutek. Orientální rodič je hodnotí v poměru k sobě. Má syny, aby se o něj měl kdo postarat v stáří. Má dcery, aby je vhodně provdal. Jinak je dítě jen materiál, který se teprve musí zhodnotit. Třeba společenskou prestiží - hle, říkají lidé, to je otec toho, který to někam přivedl. To je matka mučedníka, který se obětoval za věc islámu. Nebo konečně těmi dvaceti nebo kolika tisíci dolarů, co je v takových případech posílá strýček Saddám.

Nám, jsme-li normální, by oběť dítěte nestála za poklady celého světa. Jiným, také normálním, stojí. Je to jiný svět, jiní lidé, jiné chápání, jiné hodnoty, kdo je pro jedny mučedník, je pro druhé blázen, sto let může spolu sedět Západ a Orient za jednacím stolem a ničeho se nedojednají, leda by jeden jako druhý pochopili, že nelze protivníkovi vnutit svůj loket. Zdá se to být zřejmé, ale asi není, protože to by pořád tolik výmluvných úst chápavě nezdůvodňovalo arabský terorismus. Upřesněme tedy a zopakujme: v západní civilizaci je rozkoš z mučení, zabíjení a ponižování jiných věcí nejhlubšího lidského kalu, šílená a nepochopitelná, nehodná, aby se jí někdo zastával. V některých z ostatních civilizací - ne ve všech, zdůrazňuji, jsou i civilizace způsobu smírnějšího než naše - je přijatelná, snad i záslužná, příkladná a chvályhodná. Lidské způsoby pramení z tisíciletých návyků a každá civilizace má sklon klást ten svůj nejvýš, s tím nic nenaděláme.

Měli bychom si ale toho být aspoň vědomi. Neměřit cizí civilizace naším loktem a divit se, že nám propočty nevycházejí. Také nemít pochopení pro to, chce-li kdo měřit svým loktem nás. Nachází-li se kde v ohrožení náš vlastní způsob, stát při něm a netančit ohleduplně kolem něčího kamenování. Počítat se světem, jaký v důsledku pradávného vývoje je, a nechtít jej nalámat do škatule vlastních představ; přitom se ale postavit na odpor, chce-li kdo nalámat do té své nás. A shledáme-li na vlastním dně kal, ve vlastní minulosti vražednou zběsilost a zvrhlé potěšení z bolesti jiných, měli bychom je umět ze sebe bez všech ohledů a výmluv vyvrhnout. To už, jak jistě chápete, neříkám na adresu Palestinců, ale nás samých. Aby nás totiž někdo omylem nestrkal do Nigérie.

(Hannover, 18. 4. 2002, ANNONCE, 4. 5. 2002)

Jak to dnes chodí v Nigérii, mi není přesně známo, ale ve Svaté zemi jako by se něco dělo. Ještě nedávno jsme slýchali ze strany Hamásu a jiných organizací toho druhu stereotypní odpověď na veškeré mírové návrhy: toho že bohdá nebude, že se jejich intifáda nespokojí s ničím míň než s úplným vyhnáním židovského nepřítele a že útoků na dětské školky, autobusy a restaurace nenechají, neboť tak velí jejich nezlomné přesvědčení. Kromě toho to má Alláh hrozně rád. Teď najednou ... nerad bych se unáhlil, orientální politika má své přílivy a odlivy, ale jako by se vývoj začal ubírat jiným směrem. Sebevražedných atentátů je od jistého času méně a izraelská reakce ostřejší; přesto už neslyšíme ze stran západních ten příboj kategorických odsudků na adresu židovského státu jako ještě před nedávnem. Není mu už doporučováno přihlížet s líbeznou shovívavostí k hromadným vraždám, ba dokonce i kritická slova o palestinském teroru se ozývají a z donedávna všemi tóny slávy opěvovaného geroje a Nobelova ověnčence Arafata se stala persona podezřelá, o níž je lépe pomlčet.

Co se děje? Řádění Hamásu a příbuzných spolků možná trochu zaťala tipec Šaronova berlínská zeď a cílená likvidace teroristických šéfů; také už asi adepty mučednictví tolik neláká pozvánka do ráje, když, šejtán aby to spral, odpadly ty tisíce dolarů od strýčka Saddáma. Co ale se hnulo v myslích tón udávajících kruhů Západu? Uvědomily si konečně nepřijatelnost způsobu, jímž palestinské organizace vymáhají své požadavky? Že užití metod teroru, ať už za jakýmkoli účelem, je bez pardonu diskvalifikuje? Či snad dokonce jim začíná docházet, že není rovnosti kultur, není srovnatelnosti způsobů myšlení a jednání, že krátce řečeno nejsme jako oni? Ještě počkejme, navřelé hrnce vyčichají váhavě, ale kdyby ve sporu arabského světa s Izraelem Západ konečně došel k náhledu, že podporou Izraele hájí sám sebe, bylo by to obrovské vítězství. Buď jak buď, něco se v posledních měsících změnilo. Možná že Američan, odstraniv iráckou diktaturu, mimoděk zasáhl nerv palestinské intifády.

Možná že její ochromení povede spolehlivěji k zapuzení duchů vyvolaných jedenáctým zářím 2001, než kdyby byl slavně polapen Usáma bin Ládin i se Saddámem Husajnem, neboť ne v Iráku a ne v Afghánistánu, ale v Palestině tkví kořeny zla, jež je třeba vytrhnout. Těžko vědět. Říkalo se nám, že ostrá reakce Izraele na teroristické útoky povede jen k ještě ostřejší protireakci. Totéž jsme slýchali na adresu USA a jejich zákroku proti ládinovsko-saddámovské zvůli. A věru, sám bych býval řekl, že rána si říká o ránu. Jenže to zase přenáším vlastní city na příslušníky jiné kultury, kteří jimi třeba vůbec netrpí. Třeba odezní celý střet civilizací snadněji, než by se kdo nadál. Nebo také neodezní. Ke kvalifikovanější prognóze mi chybí schopnost převtělit se v Orientálce, třebaže nějakou zkušenost bych měl.

Jedenácté přikázání

Octl jsem se loni v zimě v takové té jižnější části Mexika, v níž se za dávnějších časů prostíraly hrdé a mocné mayské říše, nyní však potomci té slávy žijí v chudičkých chýškách na pokraji džugle a živí se ... nu, všelijak. Jdu takhle po stezičce mezi zříceninami mayských staveb, když ke mně přistoupí indiánská dívenka, natáhne ručku, dívá se žalostivě a cosi prosebného špitá. »No mendiga,« řekl jsem. Nežebrej! Holčička tedy poodešla, ale vtom se do mě velmi zhurta pustila bílá dáma, která se nacházela opodál a tu scénu pozorovala. Ostentativně podarovala indiánskou holčičku dosti značnou částkou, načež mě poučila o tom, že jsem povýšený necita, jemuž je lhostejná lidská bída, že my bohatci máme všechno a ti chudí tady nic, a proto že je víc než naší povinností se s nimi o naše bohatství podělit. Pověděvši to, odkráčela s nosem vysoko zdviženým, aniž mi poskytla příležitost k obhajobě. Co jsem jí také měl říci, že. Odmítl jsem žebráckou dlaň, z takového skutku se hájit je velmi obtížné. Přitom jsem celý ten rozbroj vyvolal zbytečně. Mohl jsem si snadno ušetřit rozladění, kdybych býval malé indiánce strčil do dlaně jeden peso (kolem tří korun). Ona by byla ráda, já bych věru nezchudl, ta přísná dáma by na mě nezanevřela, a navrch jsem se mohl kochat v povznášejícím pocitu ušlechtilého dárce. Leda bych byl zvědavý na to, co se pak s obdarovanou dívenkou bude dít dál ... ale proč bych se o to měl starat? Ušlechtilí dárci se také nestarají. Co jim je do toho, jak žebrák naloží s almužnou? Důležitý je povznášející pocit, který je navíc tak levně k pořízení.

Jenže jaký už jsem mizera, nestačí mi to a starám se. Představuji si, jak dívenka dál obíhá bledé tváře, natahuje ručku, tu do ní dostane peso, tu půl, a když večer přijde domů, vyklopí na stůl mnohonásobek toho, co si její tatínek vydělá za celý den tvrdé práce. To je ovšem důrazné životní poučení: proč si křivit hřbet v práci, když žebrota vynáší víc? Z takové dívenky, lze s jistotou předpovědět, už nikdy nic pořádného nebude, nikdy nepřijme za zdroj obživy vlastní úsilí, nýbrž peněženky těch ostatních. Až povyroste, zjistí pravděpodobně, že jsou i onačejší metody, jimiž mohou chudé dívenky přijít k penězům; i zůstane negramotná, nekvalifikovaná, bude ošlapávat rohy nějakého provinčního města, až ... čert ví jaké až. Čert ví, jak dopadají opotřebované dívenky. Kdo je chceš ušetřit takových konců, neuč je žebrotě. I když se tím připravíš o povznášející pocit ušlechtilého dárce a můžeš se dostat do konfliktu s přísnými dámami.

Nechal bych si tuhle poněkud trapnou vzpomínku pro sebe, kdyby nedávno neprobíhal v jihoafrickém Johannesburgu ... moment, hned se podívám, ano: Světový summit o trvale udržitelném rozvoji. Vedly se na něm řeči o problému světové chudoby a vcelku vyzněly jednoduchým požadavkem: naval prachy, bohatý Západe! Nenavalíš-li... Sám prezident hostitelské země, Jeho Excelence Thabo Mbeki, upřesnil tu výzvu slovy: Na počátku devadesátých let byl třetí svět pouze hladový. Dnes je nejen hladový, ale také rozzlobený. Vida! Nenavalíme-li, třetí svět se bude zlobit a pak se těšme.

A jen vzpomínka mi zůstává na ten čas před patnácti lety, kdy jsem se toulal Jižní Afrikou, rozvinutou a bohatou zemí, která nejen že nenatahovala ruku po rozvojové pomoci, ale sama ji ve velké míře poskytovala. Nyní jihoafrický prezident poněkud výhrůžně žebrá. Co se to stalo?

Podle různých odhadů žije dnes na světě od 1,5 do 3 miliard lidí v hluboké chudobě, tendence stoupající. Jde o to, jak vzestupnou křivku chudoby aspoň srovnat, a jestli my, lidé bohatého Západu, máme nějakou možnost se o to přičinit. Na rozdíl od obecného názoru se obávám, že asi ne valnou. Upustit milodárek do chudé dlaně řešením není, jím se chudoba neodstraňuje, nýbrž upevňuje. Existuje dvojí, ve svém výsledku velmi odlišný způsob, jímž jí zámožnější člověk může čelit: podpora, nebo almužna. Podpořit lze něčí aktivní úsilí o vlastní povznesení. Almužnou utvrzujeme prosebníka v pasivitě, v ochablém přesvědčení, že sám pro sebe nemůže nic udělat. Vytáhnout z kapsy peso almužničky, strčit je do nastavené dlaně a dál už se nestarat, je ovšem velmi snadné. Najít způsob podpory vlastního úsilí o vymanění z chudoby je obtížnější, a neexistuje-li takové úsilí, i nemožné. Zatím se nezdá, že by západní svět rozdíl mezi podporou a almužnou pochopil. Ještě méně jej zajisté chápou adresáti milodarů, čímž ani tak nemyslím chudé této planety, jako spíš jejich ministry, prezidenty a jiné potentáty, z jejichž beder zahraniční almužny v lepším případě snímají starost a zodpovědnost, v horších případech končívají v jejich kapsách. V tom světle jest asi rozuměti i pohrůžce Jeho Excelence Thabo Mbekiho.

Mimoto jeho výrok dokumentuje už značný pokrok na cestě do pekel, na níž se ocitá nejedna vláda třetího světa a s ní, bohužel, i její poddané obyvatelstvo. Je totiž jistá stupnice, po níž, jde-li všechno špatně, se ubírá vývoj chudoby. Na počátku je prostá bída. Má své příčiny, jimiž mohou být omezené možnosti, nepříznivá výchozí pozice, nedostatek prostředků k nastartování pozitivnějšího procesu, někdy i trocha lehkomyslnosti, lajdáctví či nezodpovědnosti. Ale ještě postižený s bídou bojuje, snaží se z ní vyprostit, napíná svou sílu a svůj důmysl, aby dosáhl lepšího postavení, a jen málokdy je chudoba tak bezvýchodná, aby byl zdar jeho snahy naprosto vyloučený. Za zdůraznění stojí, že jen k tomuto bodu jde o chudobu, která cti netratí. V rozporu s ustáleným míněním je totiž čest to první, co se z chudoby vytrácí.

Stává se však, že chudobou stižený člověk z ní nedokáže vlastními silami vybříst. Marnými pokusy ztratí vůli a protlouká se, jak se dá. Ani to ještě není zcela ztracená pozice; podmínky se mohou změnit, bariéra zdánlivé beznaděje může být prolomena. Tu však jde kolem někdo zámožný, jemuž se zželí jeho bídy, a obdaruje ho. Zůstane-li u jednoho obdarování, dobře; opakuje-li se však a chudý člověk mu přijde na chuť, stává se z chudáka cosi mnohem zoufalejšího, totiž žebrák. Tvor bez vůle a bez síly, spoléhající se na přispění jiných. Ale ještě je aspoň svému dobrodinci vděčný, ještě ví, co se sluší.

Pamatuji se na žebráky mého dětství: když se jim upustil do čepice šestáček, linul se za dárcem květnatý proud zbožného chvalořečení. Všimli jste si, že dnešní žebrák už neděkuje? Není to úpadkem zbožnosti, nýbrž dalším postupem zežebráčtění: almužna na tomto stupni vývoje už není považována za dobrovolný výraz soucitu, nýbrž za jakousi povinnost těch bohatších. Žebrák počne nahlížet, že se mu od nich děje nespravedlnost, neboť mu nedávají tolik, aby se jim v zámožnosti vyrovnal. Cítí se být soudcem světa, jehož jest pravda; a pravda, jak známo, spočívá v chudobě, kdežto zámožnost je hříchem.

Mnozí vznešení duchové lidstva tuto žebráckou filozofii přebírají a staví na ní své ušlechtilostí zářící postuláty.Tu je už pak jen krátký krůček k tomu, aby žebrák začal nadávat a vyhrožovat; a když se věci dostanou tak daleko, už také ohrožovat, přepadat, loupit, vraždit. Kdo se trochu potoulal některými problematičtějšími zeměmi, jistě to zná: agresivní žebrácké shluky, které nejsou-li uspokojeny, přecházejí od proseb k nadávkám a od nadávek k násilí. Ano, čím dál větší části světa jsou nejen chudobné, ale i pěkně nebezpečné; kam člověk mohl ještě před deseti lety bez obav vstoupit, dnes už jde o krk, kam může vstoupit dnes, půjde o krk zítra či pozítří. Možná je to přirozený vývoj žebroty, ale spíš bych řekl, že není; tisíce let se určitý lidský typ uchyluje k žebrání (nemusí to být vždycky ti nejchudší), teprve dnes se však do jejich trpělivé pokory začíná mísit agresivita. Dost možná proto, že ze všech stran slyší, že jsou v právu; že pravdu světa nemá zámožnost, nýbrž chudoba, a esencí chudoby je přece žebrota.

Nedovedu si přesně představit, jak konkrétně by se hrozba rozzlobeného prezidenta Mbekiho mohla naplnit, ale nějakých patálií se Západ pravděpodobně dožije. Sklidí plody své pošetilosti, v níž se kárá za svou zámožnost a podporuje i posvěcuje žebráckou mentalitu.Nikoliv. Chce-li Západ užít svých prostředků k něčemu rozumnějšímu než k nabytí pocitu prostoduché ušlechtilosti na vlastní straně a k nikam nevedoucímu bezmyšlenkovitému spotřebovávání na straně obdarovaných, bude muset přejít od rozvojových milodárků k podpoře vlastní iniciativy. Trocha decentního nátlaku při tom asi nebude od věci. Kupříkladu nátlak k upuštění od různých chlubných, ale neužitečných projektů by mohl udělat své. Ostatní problémy, ujídající chudým zemím z talíře, korupci, nefunkci a rozpad státních struktur, především však destrukci v důsledku apokalyptického přemnožování, budou muset řešit samy, na ně Západ nemůže mít vliv, leda by se vrátil k principu přímé kontroly.

Lepší než obdarovat hladového rybou je naučit ho ryby chytat. Velmi často můžeme slýchat tento rozšafný výrok, ale budiž upřímně řečeno, že jeho moudrost je pouze částečná a zůstává na povrchu. Skutečnost je jiná: kdo je schopen chytat ryby, ten už to obvykle dávno umí sám. Budeme si muset zvykat na pomyšlení, že naše možnosti podpory chudých tohoto světa nejsou neomezené a že, bohužel, jsou i případy, v nichž není žádná účinná pomoc ani podpora možná.Vraťme se na závěr do našich vlastí českých. Znepokojuje mě totiž poněkud, že i z nich tu a tam slýchám jakési rozzlobené hlasy. O tom, že nám ta Evropská unie, potvora, nechce poskytnout subvence a jiné milodárky v té výši, jak bychom si představovali. Že jiným dává víc a jak my k tomu přijdeme, být almužníci druhé třídy. Že se teď po těch povodních nějací Kanaďané nebo kdo nepředali s tím svým půlmilionem, no bóže, to je toho, jsou bohatí, mohli dát víc.

Zadržte, karatelé dárcovské neužilosti, protože se nalézáte na stupních cesty vedoucí do pekel. Dostane-li se nám podpory a dokážeme-li ji účinně využít, buďme za ni vděčni. Ale nepokládejme ji za povinnost, neošklíbejme se nad její mírou, nedělejme ze sebe žebráky. No mendiga! Nežebrej! Snad je to jedenácté přikázání, jež Hospodin zapomněl sdělit lidu izraelskému na hoře Sinaj. Neboť je vskutku málo - co zhoubnějšího pro lidskou duši než ochablé, závisti a zášti plné spočinutí v žebrotě.

(Hannover, 25. 9. 2002, ANNONCE, 9. 10. 2002)

Nejsem vždycky tak tvrdého srdce, jak by se z předešlého článku mohlo zdát, to se ví, že tu a tam upustím minci do žebrácké dlaně, jako asi každý. Ledaže při tom trochu rozlišuji. Jsem ochotnější odměnit někoho, kdo alespoň vrže na foukací harmoniku, třebaže to není k poslouchání, ale přece jen neloudí peníze, aniž by nabídl protislužbu. Kdo nenabízí nic, protože ani na tu harmoniku vrzat neumí ... taky mu dám. Ale musí na něčem sedět, na štokrlátku nebo aspoň na bedýnce od jablek; těm, co dřepí na holé zemi nebo dokonce vkleče spínají ruce, nedám nic. Nemám totiž rád, když mě někdo pokládá za pitomce, což činí každý, kdo předstírá takovou chudobu, že ani tu ubohou stoličku nemá.

To už není upřímná prosba o slitování, nýbrž profesionální fígl; jím žebrota ztrácí svou nevinnost i důvěryhodnost a zaslouží, aby byla oslyšena. Abych přešel od osobních preferencí k stavu současného světa: je zlé, že značnou část jeho povrchu pokrývá oblast zoufalé chudoby. Ještě horší ale je, že šéfové takto postižených zemí se nejen naučili spoléhat na podpory z rozvinutějších končin, ale už se ve své žebrotě docela zdárně vycvičili a zprofesionalizovali. Už není, aspoň na vládních úrovních, dobře znát, co ještě je poctivá nouze a co už fígl, předstírání, podvod, na ještě vyšší úrovni nátlak a vydírání. Kam všechno může dospět a jakého stupně rozvratu může dosáhnout nerozvinutý svět, přesahuje rámec veškeré fantazie. Jen tolik lze předpovědět, že mu sotva pomohou almužny, i kdyby se jihoafrický pan prezident spravedlivým hněvem nadmul a pukl. Rád bych na závěr vyřkl nějakou naději, východisko, ale nevidím žádné, kdo je vidí, nechť je vysloví.

Jen mi, prosím, zase neopakujte něco o Západu, který je cosi chudým končinám světa dlužen; dělá co může, ale účinek je spíš opačný, neboť nedbá jedenáctého přikázání. No mendiga! A když už, tak aspoň tu stoličku, Excelence, aspoň tu stoličku!

Svatoanenské rozjímání aneb Pokrok z řetězu utržený

Koukám na kalendář ... podívejme se, máme tady jubileum. Šestadvacátého července 1914 ... kdopak ví, co se tehdy stalo? Nu, kdo neví, pomohu mu: nestalo se nic. Vůbec nic. Tím je ten den památný. To až nazítří Rakousko-Uhersko vydalo ultimátum Srbsku, přespříští den mu vyhlásilo válku a pak už to šlo samotíží a s kopečku až do dneška.

Válka, z ní rozvrat, z něj revoluce, to se ví, za samé překrásné cíle, jenže jediné, co přinesly, byla destrukce principů, jimiž do té doby držela pohromadě měšťanská společnost. A jak se ten vůz jednou rozjel, už nebyl k zastavení, další násilnická hnutí se inspirovala revoluční představou, že svět lze uzdravit na komando, z toho vzešla další válka, další rozvrat po staletí uznávaných hodnot ... co bychom si vykládali. Vězíme v tom dodnes až po uši.

Den svaté Anny 1914 byl poslední, kdy ještě svět byl v pořádku, jak mě poučil můj pamětnický dědeček. Myslel jsem si tenkrát o dědečkově informaci své, maje ji za výraz staromilské nostalgie. Ale uplývá pomalu devadesát let od řečené meze dějin a ukazuje se, že milý dědeček měl pravdu. Po celý ten čas spěl svět, a Evropa obzvláště, ke svobodě, ke spravedlnosti, za jasnými zítřky a ještě k půl kopě jiných takových věcí, ale když přešel, vidíme, že si mohl své jasné zítřky až na výjimky ušetřit. Těmi výjimkami je bezesporný vědecký a technický pokrok, k němuž by ale došlo i bez slavných vítězství a nových cest lidstva, jakož i skutečnost, že v západnější Evropě, někdejší to líhni neustálých válek za čest a slávu a jiné hlouposti, se to dnes už, doufejme že definitivně, nepere. Tím je výčet pokroků ukončen, co se přihodilo nad něj, mohly si dějiny směle nechat od cesty. Světový řád, jehož byl den svaté Anny roku čtrnáctého posledním vzdechem, byl rozbit, ale místo něj nevzniklo nic lepšího.

Nové pořádky byly sice hlučně oslaveny, nové prapory zasvěceny a hymny zkomponovány, to vše zpečetěno nesčíslnými konferencemi, ale ohlédneme-li se po výsledcích, jsou žalostné. A výsledek je jediný soudce slavných záměrů. Mohly být dobře míněné, mohly k nim dát podnět celé pluky vynikajících osobností, ale co je to platné: idejí a činů, o nichž lze bez rozpaků říci, že se osvědčily, bylo v průběhu posledních sta let jako šafránu, a snad i toho je víc. Řeknete mi možná - a co Masarykovo Československo? Obnovení české samostatnosti?

Ano; ale pokusme se na ně podívat očima neutrálního pozorovatele, jemuž nehárá v hrudi plamen tuzemského vlastenectví. Poví nám, že prvních dvacet let zmíněného státního útvaru nebyl sice žádný zázrak, ale aspoň slušný průměr v mezích obvyklé evropské demokracie. Co následovalo poté, stálo bez výjimky za starou bačkoru, a naskýtá se otázka, jestli dvacítka prvorepublikových let tu truchlohru vyváží. Jistě, já vím, že za pád první republiky jsme nemohli my, to že jiní, pravda.

Jenže zrovna tak je pravda, že vývoj, nastartovaný po svaté Anně roku čtrnáctého, těm jiným dílo zkázy umožnil. Lze se s jistotou domnívat, že při zachování předválečného řádu by žádný Hitler ani Henlein nemohl na sebe ani upoutat pozornost, natož strhnout moc. Ani Lenina by nebylo, ani Velké říjnové a mnoha dalších revolucí... Jestli by císař pán dosud seděl na svém trůnu v Schönbrunnu, o tom je arciť těžké se bavit; ale stabilita v Evropě by byla zajištěnější než všemi Velkými, Malými i ostatními dohodami, co jich následovalo poté.

Rakouská říše, ač předmět mnoha posměchů, měla v středoevropském prostoru svou funkci: byla účinnou hrází jednak proti velkoněmecké, jednak proti velkoruské pýše a rozpínavosti. Hráz se však zřítila a ledy se pohnuly. O čtvrt století později se zhroutilo Německo - jistěže vlastní vinou, ale to bohužel před následky nechrání - a východní povodeň zaplavila půl Evropy. Málo chybělo, a mohla ji o nemnoho let později zaplavit celou. Dodnes nebyla mezera po oněch dvou hrázích zcela zaplněna.

Jestli Evropská unie či NATO ... zatím bych se zdržel překotného soudu. Přijďte se zeptat po dvou, po třech stech letech, což je doba, která dává vyzrát politicko-kulturním systémům. Oběma jmenovaným útvarům sice držím palce a pokládám je za to nejlepší, co je právě na tržišti dějin nabízeno, nicméně se nemohu zdržet jistých obav. Svou liknavostí, svou slabostí a ohlížením se, kdo by vyřídil konflikty současnosti za ně, občas upomínají na obě někdejší dohody, Velkou i Malou. Je známo, že když nastala hodina zkoušky, nezbyla z naděje v ně kladené ani pára. To se však ještě stále pohybujeme na půdě staré dobré Evropy, kde důsledek zhroucení bývalého pořádku nemusí být každému zřejmý, zejména cení-li si nade vše toho, jak si přišel na své nacionální princip.

Jinak to vypadá v širých okruzích okolního světa, kde někdejší systém, kritizovaný, ale dobře fungující, byl s opovržením rozbit, ale cokoli jej mělo nahradit, selhalo buď naprosto, nebo není konečnému selhání daleko. Ten systém, ať už přestanu chodit kolem horké kaše, se nazýval kolonialismus. Můžete nyní do mě bušit, jsem připraven. Nicméně si dovolím i v tomto případě setrvat při názoru, jejž jsem naznačil o několik řádek výš: neměřme ideje ani ušlechtilostí vyhlášených zásad, ani schopností shromáždit kolem sebe houfy přitakajících krasoduchů, nýbrž jedině a pouze praktickým výsledkem. Je-li jím hlad, rozvrat a krveprolévání, jsou veškerá ohleduplná vysvětlování zbytečná. Den svaté Anny roku čtrnáctého byl poslední, kdy byl svět v celé své kulatosti přístupný, i když někdy s obtížemi. Ještě obsahoval neprobádané plochy pralesů a odlehlé ostrovy s kanibalským folklorem, ale nebylo v něm oblastí oddělených ostnatými dráty ideologických diktatur, ani nebyl rozštěpen útočným náboženským fanatismem. Velmoci pořádaly své obřadné války, ale neměnilo se jimi dohromady nic, když trouby válečné dozněly, vítěz i poražený pokračovali v dosavadním životě, nikoho ještě nenapadlo vnucovat sousedům umělé návody na přeorání společnosti, ani k nim vyvážet svá revoluční bláznovství. Práce byla prací, píle se vyplácela, lenost nikoliv, zlovůle byla trestána, dobrá pověst ceněna, návody na zásadní rekonstrukci světa nepřesahovaly omezený prostor kavárenských debat. Zlatý byl ten tvůj svět, dědečku, svět jako květ, teprve teď, po málem stu let, to začínáme chápat.

Výsledky první světové války otevřely cestu pokroku. Zatím si nikdo nepoložil otázku, co vlastně to slovo značí; až dnes začínáme tušit, že pokrok, toť z řetězu utržený vývoj. Nastává, když člověku nestačí, jak se příroda a dějiny odvíjejí samy sebou, a chce ten postup uspíšit, případně otočit do jiného směru dle zdání své osvícené mysli. Západní svět zasáhl domnělý pokrok tragicky, ale nezahubil jej. Světy jiné ... můžeme mít různé názory, ale vezměme si k ruce atlas a podívejme se, kam bychom se ještě bez velkého strachu mohli vydat; tím také zjistíme míru destrukce. Kdepak výpravy napříč Afrikou jako za časů Holubových nebo ještě Hanzelkových, jedna za druhou odpadají donedávna bezproblémové země, naposledy se od světa rozumu odtrhla téměř celá rozlehlá oblast islámských kultur, až nakonec zbývá už jen o málo víc než okruh naší vlastní, západní civilizace. Co se to stalo? Do jaké propasti se zřítil z řetězu utržený vývoj neboli líbeznějším slovem pokrok?

Před svatou Annou ještě Západ nic nepředstíral. Šířil svůj vliv ve světě, veden v tom výhradně vlastním zájmem, jímž někdy byly přírodní zdroje nebo strategická poloha, ale většinou jen větší sláva evropské vlasti, osudem vyhlédnuté k tomu, aby nad ní slunce nezapadlo. A ono to, kupodivu, fungovalo. Kolonialismus možná jemu podřízené národy utlačoval, ale nehynuly mu pod rukama hladem, nevybíjely se navzájem v krvavých kmenových konfliktech, jimiž jako by se hlásila zpět ke slovu doba kamenná, nestávaly se oběťmi zkorumpovaných samovlád. To proto, že kolonialismem vnutil Západ africkým i jiným národům svou vládu a svou organizaci, ne však své ideové hodnoty. Po ukončení druhé světové války (o jejíchž nedotknutelných výsledcích je pořád tolik řečí) evropské mocnosti od koloniální praxe upustily. Snad že nebyla tak výnosná, jak si ledaskdo podnes představuje, snad že bylo čím dál svízelnější se potýkat s domorodým nacionalismem, který sice v oblastech dnešního třetího světa nebyl doma, ale jako každý plevel se tam docela pěkně uchytil. Především však že z řetězu utržený pokrok přehodil výhybku: země neevropských kultur se sice zbavily bílé nadvlády, zato však spěchaly převzít od bílého muže všechno, i to, k čeho převzetí naprosto nebyly schopné, jeho parlamentní demokracii, jeho vládní a jiné formy. Výsledkem nebyl demokratický stát, nýbrž jeho tragická karikatura, rostlinky pokroku možná s dobrou vůlí zasazené, ale v neúživné půdě zplanělé. Západ se rozhodl toho nedbat, selhání nevidět, a když i viděl, naložil si vinu za všechny neúspěchy a katastrofy, k nimž stále hojněji docházelo, na vlastní hřbet.

Shrňme výsledek těch snah: po padesáti letech už nelze přehlédnout, že je pramizerný. Doufalo se v rozvoj, ale místo něj se dostavil jen rozklad, urychlený posvátnou zásadou nevměšování. Co vybudoval koloniální systém, se už jen rozpadá, až na konci z řetězu utrženého vývoje stojí ... ó, kéž by se koloniální jho navrátiti ráčilo. Některé druhdy kolonialisty utlačené země, Somálsko či Kongo například, dospěly ke konečnému rozpadu všech struktur, stát zanikl, vládu vykonávají už jen lupičské bandy. Jiné stojí na hraně takové propasti, ještě jiné k ní z větší či menší dálky směřují.

Experiment dekolonializace, kdysi s velkými nadějemi a mnoha ušlechtilými řečmi započatý, ztroskotal, západní hodnoty zůstaly tam, kde byly, a pokus nahradit je hodnotami místními, z tradic a schopností nerozvinutých zemí vycházejícími, selhal. Co teď? Povyházet rozplemenivší se domorodé papaláše, rozpustit ničemné armády, obnovit v nouzi nejvyšší nějakou formu přímého západního dohledu? Obyvatelé mnohé rozvrácené země by jistě rádi takové řešení přijali, i když jejich mocnáři už méně. Poslední dobou se zdá, že je takové východisko místy hledáno. Receptem všeobecné spásy se ale sotva stane, státy Západu stěží znovu zatouží se celé vyčerpat v té nevděčné úloze. Jakáž pomoc, omyly a pošetilosti uplynulého času nesou své následky jako vždy, je-li příliš překotně opuštěn osvědčený způsob a zahájena honba za bludičkami. A už se nedá nic dělat, lidem i národům nezbývá než se ubírat dál cestou, již v bláhovém sebevědomí nastoupily, zpětný pochod před den svaté Anny není možný. Snad jen poučení ... nechytat se hned všeho, co krásně, slavně zní, vybírat si bedlivě v nabídce času. Návod k výběru je snadný: rozumný vývoj přicházívá sám, co je uměle popostrkováno, zabloudí.

(Hannover, 22. 7. 2003, ANNONCE, 30. 7. 2003)

Pravda, značně jsme osaměli, věru že současný stav světa může vypadat jako střet Západu se všemi ostatními civilizacemi, jak o tom napsal knihu pan S. P. Huntington. Ono to sice není tak hrozné, při bližším pohledu se projeví, že střet na krev se vede výlučně s fundamentalistickým islámem, což je sice notně protivné, ale Západ na to bohdá nezahyne. Ale v jistém závistivém, někdy popudlivém obklopení se ocitá a není velké naděje, že by se na tom v dohledné budoucnosti mohlo něco změnit. Spíš si bude muset na tuto situaci zvyknout a přizpůsobit se jí, protože občas doporučovaný ústup z vůdčí pozice a láskyplné rozdání všech statků mezi chudé tohoto světa se nejeví jako s rozumem přijatelné řešení. Co vlastně nám, lidem západním, brání v tom, abychom si při všech starostech o okolní svět hleděli především svého, jak je to dovoleno jinak každému? Je takový hřích se hrdě přihlásit k hodnotám vlastní civilizace a uznat její nadřazenost v mnohém (neříkám že v každém) ohledu?

Když jsem svého času přišel z komunistické klece na Západ, pochopil jsem, že toto je teprve můj domov, toto je svět, s nímž se mohu ztotožnit a zastávat se jej, ne Německo, ne Evropa, ale celá ta rozlehlá, po třech kontinentech rozložená oblast západního životního způsobu. Trochu mi vadí, že na Západě zatím lze stejně smýšlejícího člověka potkat jen výjimečně. Jako by se všichni za svůj civilizační způsob styděli, jako by bylo cosi nečistého být zámožný a mít úspěch, jako by bylo nutno se z toho neustále na všechny strany omlouvat a zodpovídat. Chtěl bych se dožít toho dne, kdy se tento pošetilý a nemálo pokrytecký obyčej změní, dne, kdy nebude na pováženou říci, ano, jsem vlastenec, vlastenec Západu. Bojím se, že k tomu poznání bude Západ muset být dotlačen ještě mnoha neštěstími a selháními iluzí. Je však naděje, že stane-li se tak, přijme-li Západ uvědoměle a bez vytáček svou vůdčí roli, může se vrátit stav, jaký zde byl naposledy na svatou Annu roku čtrnáctého: svět uklidněný, do jehož každičkého kouta bude možno bez obav vstoupit. Jenom ... nač a proč jsme se pak celé to století prali, lidé dobří?

Kam s památkami starověku

Dozvídám se z tisku, jaká nepravost se děje Egyptu, jehož vzácné archeologické památky si přivlastňuje kdejaké londýnské nebo pařížské muzeum, ačkoliv jsou nezpochybnitelným majetkem svrchovaného egyptského lidu. Ale to už nebude pyšnému Západu dlouho trpěno: sám generální tajemník egyptské Nejvyšší rady, pan Zahí Havás, vydal počet zavlečených staroegyptských památek a oznámil, že je bude s veškerou přísností žádat zpět. Je mezi nimi například rosettská deska, pomocí níž vyluštil Champollion hieroglyfické písmo, známá busta královské krasavice Nefertiti, ba dokonce obelisk, zdobící nyní pařížské náměstí Place de la Concorde, o hromadě dalších a méně proslulých ani nemluvě. Nebudou-li britští a jiní zachvatčici ochotní zmíněné poklady vydat, hodlá prý pan generální spolu s egyptskou vládou zakročit důrazněji. Máme-li tomu rozumět tak, že se v takovém případě chystá Britského muzea zmocnit útokem egyptská námořní pěchota, již zpráva neuvádí.

Asi jsem se nechal svést k příliš uštěpačnému tónu, za což se tímto omlouvám; ale když ono se něco ve mně vzbouřilo. Chovám hluboký zájem o svědectví dávných věků a představa, že by se nenahraditelné památky měly vrátit do rukou zrovna egyptského lidu, mě plní nepokojem. V čem vlastně se zakládá egyptský (a jiný takový) nárok? Že svrchu uvedená díla vznikla na území dnešního egyptského státu? Možná že jsou majetkem lidu, definici kteréhožto pojmu pro tentokrát ponechme stranou; ale nejsou nejméně z téže míry společným dědictvím lidstva? Jestli ano; není hlavním aspektem péče o ně nikoli vlastnický nárok toho či onoho lidu, sběhem náhod právě nyní obývajícího území dávné civilizace, nýbrž solidní zabezpečení na dlouhý čas dopředu? Co možná nejvyšší jistota, že v dobrém stavu přečkají další tisíce let? Lidy se na daném území během tak dlouhých časových úseků střídají, jednou ten, podruhé onen, současný Egypťan se má ke svým někdejším předchůdcům zhruba jako obyvatel Vinohrad k lovcům kultury únětické, kteřížto kdyby se bývali rozhodli táhnout za jeleny o pár set kilometrů dál, mohly střepy jejich uren dnes být nezpochybnitelným majetkem lidu třeba zase maďarského. Nemělo by platit nějaké méně povrchní měřítko?

Neboť je zjevné, že půda Předního východu tisíciletým památkám nesvědčí, jak mnohý příklad ukazuje. Současná egyptská vláda ovšem dovede rázně zatočit s každým, kdo by jevil fundamentálně-kajdovsko-talibanské spády; ale starověké památky musí být chráněny ne na pět či deset let, kam až se dá s určitou zárukou dohlédnout, nýbrž na staletí. Jaký má odkaz staroegyptských dynastií jistotu, že svrchovaný, idejím islámu oddaný lid svou liknavou vládu - beztak samý americký zaprodanec, račte vědět - jednou nesmete, jako už se to stalo například v Íránu a v Afghánistánu, a nenastolí místo ní něco islámsky říznějšího? Že nebude busta krasavice Nefertiti prohlášena za symbol Satana a rozbita kladívkem na malinké kousíčky? Že vláda Božího státu nezavelí dělostřelectvu napochodovat před tisícileté stavby a rozmetat ten zbytečný, neislámský, Alláhovi protivný krám? A že až bude mít svrchovaný lid Božího státu plné zuby, nesvrhne jej také a z radosti nad osvobozením nevyplundruje veškerá muzea až do posledního hřebíku?

To všechno už se v jiných oblastech téže kultury stalo a nestojí psáno v nebeských knihách, že se to nemůže přihodit zrovna v Egyptě. Ale to bychom se pak neměli tolik třást před nároky různých svrchovaných lidů a nevracet jim hned poklady, o něž se zasloužili dávní obyvatelé jiného jazyka, jiné víry a jiné kultury, slavný lid však včetně jeho ještě slavnějších vlád i s generálními tajemníky ani halířkem. Měli bychom mít tolik kuráže a zodpovědnosti, abychom odpověděli - houby, milý lide. Tebou nárokované drahocennosti nejsou tvým výlučným vlastnictvím, nýbrž dědictvím celého světa. Obelisku z luxorského chrámu je nejlépe na Place de la Concorde, jelikož kdoví, jestli časem nebude tím posledním, co z celého Luxoru zbude. Ostatním památkám, jež se různými cestami osudu dostaly mimo oblast svého vzniku, že je nejlépe v západních muzeích, v Londýně, v Berlíně, v New Yorku, v Paříži. O čemž ostatně vlády a jiná příslušná místa Západu vědí, ledaže jim je o tom nepříjemno mluvit; ono vyslovovat se proti svrchovaným právům různých lidů se dnes nenosí, jelikož je to politicky nekorektní. Je tomu jako se vším ostatním. Západ dokáže odolávat vlnám nepřízně ze strany mesiášských fanatiků, ale může zničit sám sebe svým pokrytectvím. Jemu svěřené dědictví neméně.

(Hannover, 30. 7. 2003, Polygon, 4/2003)

Kámen mudrců a kámen pokrytců...

druhý na křehkost sklenných nádob naříkal, třetí na nevčasné planét aspekty ukazoval, čtvrtý na kalnaté při merkuriášovi přímisky se hněval, pátý na nedostatek nákladu žaloval. (Jan Amos Komenský: Poutník alchymii prohlédá - Labyrint světa a ráj srdce)

Zkoušeli staří alchymisté, jak pomocí kamene mudrců vyrobit zlato, destilovali, kalcinovali, žíhali, vařili a škvařili, ale ničeho se nedoškvařili. Nevěděli ještě, co víme my: že sebelepší snaha, protiví-li se zákonu přírody, je odsouzena k neúspěchu. Právě tak, lze už předem odhadnout, se nezdaří pokusy alchymistů současných. Evropská populace stárne, říkají nám, a pomalu už nebude mít kdo platit do sociálních pokladen, náš důchodový a nemocenský systém se zhroutí. Proč tedy nepřivést nové plátce z míst, kde je mladých lidí dost? Proč nedoplnit populační mezeru pomocí přistěhovalců z chudších, leč dětmi bohatých zemí? Až se někdy zdá, jako by v zaplavení Evropy vlnami afrických a asijských imigrantů byl spatřován jakýsi etický cíl, v jehož zájmu jsme my, lidé západní, provinivší se svým hříšným bohatstvím, povinni vystoupit z archy Noemovy a jít se utopit.

Dovolil jsem si v následujících odstavcích zapolemizovat s těmito tezemi, v nichž nespatřuji ani naději pro naše přetížené sociální pokladničky, ani volání po spravedlnosti, nýbrž k vlastnímu zvýraznění směřující pokrytectví. Bědování nad následky nemívá mnoho smyslu, odmítáme-li pohlédnout k příčinám. Chaos a rozklad ve velkých částech třetího světa má příčin celou ošatku, ale ta ústřední se jmenuje přelidnění. Svět patří nám, pro všechny dosti místa, zpíval ještě Jan Werich optimisticky, ale od jeho dob se svět pootočil, optimismus z něj vyprchal, ukázalo se, že na něm nikterak není dosti místa, a kdoví, komu vůbec patří; dost možná že samému Pánubohu, a my lidé jsme jen pověřeni jeho dočasnou správou. Vykonáváme-li ji špatně a nezodpovědně, může nám vrchní nájemce smlouvu vypovědět, což, jak se zdá, už se místy děje.

Než postoupíme dál, povězme si, proč právě tam a ne jinde. Západní člověk se také přece docela zdatně množil, jiné kontinenty zaplavoval, až se cosi zlomilo a on má teď potíže udržet osídlení svých vlastních zemí. Proč?I v našich končinách se ještě v historicky nedávné době lidé obklopovali houfy dětí, vidíce v nich zabezpečení v nebezpečích života. Neúroda, nemoc, požár či povodeň, nakonec nevyhnutelné stáří, to všechno bylo přímou poukázkou na žebráckou hůl. Jedinou pojišťovnou byla modlitba k Bohu, a kdo se na ni nechtěl tak zcela spolehnout, neměl jiné možnosti než rozsáhlou, solidární, k pomoci ochotnou rodinu. Deset dvanáct dětí proto nebyla výjimka. Děti ovšem nebyly vždy úplně ochotné živit dědečka, také se obživa vesměs omezovala na hrnek zapražené polévky denně a peřinu ve výměnkářském koutku, mimo to i děti mohly zchudnout a neposkytnout ani tak málo, zkrátka tak ideálně idylický stav to nebyl, jak si dnes ledaskdo představuje. Proto také byl ochotně a všeobecně opuštěn, když po přelomu devatenáctého století začaly tutéž službu poskytovat za nějaký groš pojišťovny. Ale ještě stále dokázaly rodiny s třemi nebo čtyřmi dětmi zajišťovat přirozenou reprodukci.

Další zlom nastal radikálním zkrácením pracovní doby, kterážto skutečnost bývá neznámo proč podceňována. Někdy v šedesátých letech odpadla nutnost pracovat o sobotách, prodloužily se dovolené a západnímu člověku se najednou naskytly velké celky volného času: co s nimi? Spolu s nárůstem příjmů se nabízely nejrůznější možnosti, ale ukázalo se, že jim v rozvinutí brání sakramentská okolnost: děti, haranti, cháska rozjívená, péče vyžadující, svázanost mnohými ohledy a v neposlední řadě školou, s níž si každý poradí, jak dovede. Někomu ten kříž stojí za to, i oželí lákadla volného času. Jiný jim dá přednost před plozením potomstva, ohrnuj nad tím pysk, kdo dokážeš oba zájmy skloubit. Vcelku stačí dnešní Zápaďan vyprodukovat za život půldruhého dítěte, což je ovšem málo k udržení demografické rovnováhy, o plnění sociálních kasiček ani nemluvě.

Ale řekněme si s určitostí, že je to pořád ještě stav daleko, daleko pozitivnější, než v jakém se nacházejí národové třetího světa. V něm totiž nezafungoval onen záhadný automatismus, o němž by mysticky založený člověk měl sklon se domnívat, že jej řídila ruka Páně: obrovský nárůst populace, umožněný rozvojem medicíny, tam nebyl vyrovnán poklesem porodnosti. Místo toho došlo k tragickému vykolejení dobré vůle a ochoty pomáhat. Kdyby býval byl třetí svět ponechán zdravotní péči svých přírodních léčitelů a jejich tradiční medicíny (kterážto, to rýpnutí si neodpustím, jest dle názoru mnohých nadřazena opovržené medicíně školní), umíraly by dodnes čtyři z pěti narozených dětí, k přelidnění a s ním související devastaci širokých pásem Země by nedocházelo. Jenže Západ (opět tak mnohými odsuzovaný za svou pyšnou netečnost) se jal vysílat do chudých končin celé pluky lékařů a jiných odborníků, kteří všichni obětavě léčili, životy zachraňovali, kojeneckou úmrtnost potlačovali, až ji úspěšně potlačili. Což se pochopitelně stalo předmětem obdivu a úcty, ba byli někteří z nejzasloužilejších zachránců prohlášeni za svaté.

A my teď stojíme před vskutku ohyzdnou otázkou. Dobrá vůle vedla k dnes už nepřehlédnutelné katastrofě: měl si Západ zachraňování životů nechat? Měla se matka Tereza raději věnovat štrykování oltářních deček? Šeredné, prašeredné pomyšlení, věru že si sám připadám zvrhle, když toto píši. Snad zasáhne Nejvyšší nájemce a odebéře licenci těm, kdo si s ní počínali nemoudře. Sami si můžeme jen připomenout neselhávající pravidlo: jsou rostlinky, jimž se daří jen v půdě vzniku, přeneseny jinam usychají nebo přebují v plevel. Kámen mudrců k šťastnému živobytí na celé planetě tedy vzdor dobré vůli nalezen nebyl. Jakou má vyhlídku náhradní řešení, tak mnohými doporučované převzetí populačních přebytků nerozvinutého světa stárnoucím Západem? Jak na to, abychom zase ze samé dobré vůle nepustili z pytle nějakého zlého, pustošivého čerta?

Odpověď se opět neobejde bez několika bodů, s nimiž zdráhavě a nerad může souhlasit rozum, stěží však srdce. Neboť o čem ještě nedávno nebylo taktní mluvit, je dnes už nepřehlédnutelné: ani jiné přesazení na cizí půdu se nezdařilo, tentokrát květinky západních představ o funkčním demokratickém státu. Na mapě se nám šíří rozlehlé oblasti, v nichž už nevykonává moc stát vůbec žádný, nýbrž ozbrojené bandy a holá zvůle; a z těch, které tak daleko nejsou, mnohé k těm koncům usilovně spějí. Můžeme nebo také nemusíme si položit otázku, nejde-li náhodou o tytéž země, jež se s takovým bojovným sebevědomím osvobodily z koloniálního jařma, a nesklízejí-li tedy dnes plody toho osvobození, jež si asi měly lépe rozmyslet. Neboť zbaven odpovědnosti za své činy je pouze blázen. Jelikož snad nepokládáme obyvatele značné části světa za blázny, musíme konstatovat, že mají, co chtěli.

Je to tvrdé zjištění, ale svět se, jak již řečeno, řídí zákony přírody a ty jsou takové, jaké jsou, větší slitovnost na nich vymodlit nelze. Nemusíte mi říkat, že bych na to jinak koukal, kdybych hladový, otrhaný a bosý, pod zkorumpovanou a nefungující státní správou, obklopen rabujícími smečkami různých osvoboditelů, stál uprostřed krajiny dávno vyplundrované pod úroveň úživnosti. Že bych nepřemýšlel, kdo a jak za ten stav může, nýbrž bych hledal, kde nechal tesař z toho pekla díru. Jenže: byli by ti jacísi lidé na druhé straně tesařské díry bezpodmínečně povinni mě přijmout?Toť otázka.

Zčásti ovšem otázka peněz, jež by do mě museli nadosmrti sypat, jelikož bych nic vhodného k své obživě neuměl. Ještě spíš a zásadněji však otázka osudové srážky dvou světů, dvou životních a myšlenkových způsobů. Kdo si myslí, že jde o podružný, při dobré vůli překonatelný problém, tomu doporučuji poučnou lekturu: Salmana Rushdieho slavné Satanské verše. Hovoří o tom, kterak mladý, inteligentní, vzdělaný a nijak chudý Ind má po krk své rodné Bombaje s jejím chaosem, bídou, dotěrností, smradem, rámusem a špínou a sní o novém životě v Anglii. Když se mu ale sen splní, nenalézá slov, jimiž by vyjádřil své pohrdání oním chladně sterilním, nudným, xenofobním městem zvaným Londýn, v němž se lidé nescházejí po rozích k hlomozným radovánkám, používají toaletního papíru, dbají dopravních předpisů a vůbec vykonávají hromadu nesmyslných a směšných věcí. A nebude šťasten, dokud z Londýna neudělá týž špinavý a rámusivý chaos, před nímž utíkal z Indie. Chci se mít jako Angličané, říká. Přitom mi ale nechte mé indické způsoby, jež jsou jediné správné a ostatním nadřazené. Logika, jež samotnému autoru nepřipadá podivná, protože ... inu, právě protože je Ind. Jeho poukazu na xenofobii je třeba rozumět tak, že se Britové nemíní přizpůsobit indickým obyčejům. Že dokonce vyžadují - nadarmo ovšem - aby se přistěhovalec podřídil mravům země, do níž nijak zvlášť nezván přišel. Nu ano, to dnes není nic zvláštního, sám jsem četl nejednu důmyslnou úvahu o ideálu multikulturní společnosti, v níž by domácí člověk i přistěhovalec žil každý podle svých tradic a zvyků, přitom však ctil a toleroval zvyky druhého.

Jenže ono to nefunguje. Všude je a bude přistěhovalec hodnocen podle toho, do jaké míry je schopen se podřídit většinové společnosti. Je-li v ní ceněn klid, čistota a pořádek, je na něm, aby je přijal za své. Ne-li, nemůže se příliš divit nevlídným reakcím svého okolí. Lidé z kulturně blízkých okruhů se zpravidla přizpůsobí snadno a jsou svým novým prostředím bez výhrad přijímáni - o tom bych si jakožto příslušník českého exilu v Německu dovolil něco vědět. Lidé z okruhů vzdálenějších, mravů rozdílnějších, se přizpůsobují nesnadno a neradi, zvláště jsou-li přesvědčeni o své nadřazenosti; úměrně k tomu také nenalézají u domorodců mnoho lásky, říkej si tomu xenofobie, kdo chceš. Leda by většinová společnost přestala takovou být. Leda by příliv lidstva ze zubožených končin Afriky a Asie překonal všechna uvedená procenta, takže by nad původním obyvatelstvem převládl a pohltil je.

Dojde-li k tomu, Londýn (Praha o něco později) se změní v cosi podobného Bombaji, sterilní, chladně nudní Evropané se buď zavřou se svými směšnými požadavky klidu a čistoty doma, nebo také přestanou používat toaletního papíru a oddají se pestrému a halasnému živobytí na chodnících ... ostatně jaké chodníky. Hromady bláta a odpadků shrnutých z ulice taky postačí. Lidská práva přistěhovalců si tak bezpochyby přijdou na své a zastánci multikulturní společnosti se mohou cítit ve svých tezích potvrzeni. Jenom ... k čemu to celé bude? Když už se obětujeme my, pomohou si k něčemu trvalému aspoň ti všelijak tmaví lidé? Když už naprosto opovrhneme nárokem evropského člověka na určité životní podmínky a ustanovíme, že jeho lidská práva nejsou lidská práva ... je stěhování národů ze zbídačeného Jihu na zámožný Sever oním kamenem mudrců, jemuž je určeno, aby zažehnal nerovnováhu a nespravedlnost ve světě?

Není, nemůže být, zanechme vznešených, leč nereálných a ve svém důsledku zhoubných fantazií. Oblast světa zvaná Západ neslyne prosperitou a funkčností pro svou zeměpisnou polohu, nýbrž pro jisté vlastnosti svého obyvatelstva. Buď zůstane jeho struktura zachována a tvůrčí síla Západu s ní. Nebo zachována nezůstane, uskuteční se Rushdieho ideál a celý svět se srovná v jedinou chaotickou, páchnoucí, všemi barvami bídy a rozkladu hrající (doporučuji vlastní zážitek, protože každý popis je nevýstižný) Bombaj. Řekl bych, že se nedopustíme ničeho nečestného ani neetického, když takovou možnost odmítneme. Kdo zná nějakou třetí cestu, všem vyhovující a bezbolestnou, nechť o ní informuje tápající lidstvo; jen bych upozornil, že tím nejsou rozuměna ušlechtilá, leč nic konkrétního neobsahující nabádání, těch bych si dovedl vymyslet sám dost, kdyby mi nevadilo, že jsou k ničemu. Nikoliv, buďme věcní a střízliví, mluvme o tom, co je uskutečnitelné. Západ má dost schopností a tvůrčích sil, aby se navzdory své současné generační nerovnováze postaral o vlastní budoucnost. Cesty k tomu jsou dokonce dobře známy, jen zatím není chuti se jimi vydat, jelikož by to odporovalo některým ideologickým představám.

Zatím má Západ i dost sil, aby vypomohl z nejhoršího tam, kde se lidé o svou budoucnost v té míře postarat nedokážou. Ale jejich zodpovědnost za ně převzít nemůže. Sám sebe obětovat, dobrovolně se rozplynout v přívalu, jenž už stačil svou vlastní budoucnost zpustošit, jak v principu zní nejeden nesmlouvavý požadavek, by v případě úplného zatmění smyslů mohl. Ale kámen mudrců k záchraně planety tím nalezen není, spíš kámen hlupáků a pokrytců, jejichž pošetilé nápady se neosvědčily zatím nikdy a neosvědčí se ani v tomto případě. Leda že malér, do nějž má západní civilizace zásluhou nezodpovědných žvanilů příležitost se zřítit, může být katastrofálnější a neodvolatelnější než kdy dosud.

(Hannover, 13. 8. 2003, ANNONCE, 20. 8. 2003)

Až se někdy musím divit. Jsou témata, v nichž se mnou jen málokdo chce souhlasit, neboť se zdráhám vidět budoucnost světa tak ponuře, jak ji malují proroci různých globálních katastrof. Na druhou stranu ... jsem jen já sám takový škarohlíd, prorokující černé konce mezicivilizačního střetu, o němž se všichni ostatní oddávají nadějím, že nakonec nějak dobře dopadne? Nebo na ně pro klid duše raději nemyslí? Nebo by se mnou v té věci ledakdo byl zajedno, ale pro jistotu svůj názor nevyslovuje? Bojí se, zač všechno by mohl být označen, za rasistu, za pohrobka kolonialismu, za bílého šovinistu, za věčného zpátečníka ... leč zastavme se u tohoto slova.

Je zpátečník ten, kdo se bez ohledu na právě panující obřadnosti pokouší srovnat přítomnost se zkušenostmi minulosti a usoudit z ní na budoucnost, vyjdi z toho co vyjdi? Jestli ano, rád přijímám ten titul. Naštěstí jsem v takové situaci, že si to mohu dovolit. Nejsem profesionální žurnalista, abych musel potlačovat myšlenky nevedoucí právě schvalovaným směrem, a třebaže věru nenáležím k vyšším příjmovým kategoriím, skromné živobytí, jež vedu, nezávisí na výtěžku z mého psaní. Dík vzdávám bolševikovi, jenž mě, ač nechtěně, přes mnohá protivenství k tomuto skvělému, privilegovanému postavení přivedl. Jenom ... to opravdu musí člověk projít očistcem, aby na sklonku života mohl svobodně, bez ohledu na kariéru a cokoliv jiného psát tak, jak ho život a zkušenost naučily?

Tím zakončeme přemýšlení o dějstvích divadla zvaného - možná příliš dramaticky - střet civilizací. Svět k němu spěl už od chvíle, kdy se Vasco da Gama vylodil na březích indických, dosáhl však svého prozatímního vrcholu v událostech jedenáctého září 2001 a následných válečných střetnutích. Asi to není vyvrcholení konečné. Může se vyjádřit rachotem zbraní a bitevním pokřikem, ale také tichým upadáním v chudobu, v rozklad, a z něj ... kdoví kam. Odvážím se předpovědi, že střet zbraněmi, jehož jsme byli svědky v iráckém případě a jaký se dost možná ještě nejednou bude opakovat, není tou zcela nejbeznadějnější alternativou.

Společnost islámského Orientu má svou jiskru životní síly, má své tradiční hodnoty, jež v ní udržují stabilitu a nenechají převládnout naprostému rozkladu. Jejich pomocí, bude-li zbavena své výlučnické pýchy a útočnosti, může orientální společnost žít po svém dál, v bazárovém hemžení, jemuž sice příliš nerozumíme, ale které zřejmě funguje. Tiše do úpadku klesající společnosti Afriky takovou jiskru nemají a skončí pravděpodobně daleko hůř. Ale co s tím můžeme dělat? Jak si ten stav chceme klást za vinu? Leda snad že jsme se svou technikou, svou medicínou, svými demokratickými zásadami přiblížili na dotek světu, který může existovat jen v odloučení, čímž jsme mu způsobili otřes, v němž přes všechnu podporu a dobrou vůli podléhá a zaniká. Což se ale nestalo obzvláštní zlomyslností či agresivitou Západu, jak je právě módní věřit, nýbrž působením vzájemné konkurence. Spíš vyřadíme z provozu samy sebe než tento nejzákladnější přírodní zákon.

XI. O té velké potopě

Tam na tej Světskej hrázi stojí tam mnoho dubů. Rychle sem pospěšte, píseň mou poslyšte, co já vám zpívat budu. Bylo to dne prvního měsíce devátýho v devadesátým roce zrovna o jarmarce, pršelo jen se lilo. Třetí den už pršelo, vody furt přibejvalo,ten panskej rybník Svět nalil se vodou hned, že to až hrůza bylo. Tam na tej Světskej hrázi všechno se to tam schází, fišpartaj s fišmistrama, fořtmistr s půlmistrem, a direktor neschází. Ti páni ingenieuři, ti vodu stále měří,vody jim přibejvá, rozumu ubejvá, plány se jim nedaří. K největší situaci dělají marnou práci, sbíjejí hned trámy, chtějí vect do Branný vodičku po silnici. Kdyby voda nohy měla, tak by se vodit dala, ale že je nemá, tak se vodit nedá a teče si kam chce sama. Předměšťáci ti už jdou, kopáče s sebou nesou, chtějí rozkopat hráz, konceptpraktikant zas zuří tam jako ďas. Fišmajstr jim na to řek, pakáž, stěhujte se hned. Já jsem největší pán, rozumím všemu sám, hráz rozkopat nedám. A když už bylo moc zle, tu fišmajstr se ozve: Porode, drž to! Porod kůlem píchá, všechno to utíká, voda teče kam chce. (Kramářská píseň o protržení rybníka Svět, 1890)

Tolik úvodem, aby si někdo nemyslel, že toho léta 2002 stihla země české katastrofa dosud nevídaná; pršelo sice, jen se lilo, vody přibejvalo a rozumu leckomu ubejvalo, ale například v Třeboni se ten panskej rybník Svět taky nalil vodou hned, avšak hráz to tentokrát vydržela. Jinak by všechno souhlasilo: i jistý fišmajstr, co nedal rozkopat hráz, jelikož rozuměl všemu sám a navíc se bál, aby mu neutekly ryby, takže voda nakonec spláchla jednu vesnici. I ti ingenieuři, co při největší situaci dělali marnou práci, a nakonec i vodička, která si tekla kam chtěla, ježto nemajíc nohy, nedala se vodit.

Jenom nevím, kdo v celé epopeji měl být ten Porod; ale i zde bychom našli paralelu v pánech direktorech, ba i ministrech, kteří se v takových pádech opatří gumovkami a stavební přílbou, fotogenicky položí na hráz jeden či dva pytle písku, načež diskrétně povědí svým ingenieurům: Porode, drž to! A zatvářivše se optimisticko-energicky, nasednou v služební vozy a odjedou. Ingenieuři pak dělají, co dovedou a co by dělali i bez ministrů, a nakonec nějak zabrání nejhoršímu. Ministři a jejich partajní konceptpraktikanti se tou zásluhou ověnčí sami, což předměšťáci i jiná pakáž s uznáním ohodnotí: oni jsou to sice ... ale tu povodeň zvládli dobře!

Tak vznikají politické úspěchy a preference. Dopějme však kramářskou píseň a osvěžme si paměť událostmi, jež toho času hýbaly myslemi českými.

Po potopě

Ve chvílích, kdy píši tyto řádky, se povodňová vlna pomalu sune po Labi k severu a starosti začínají mít jiní. V Čechách po ní zůstávají trosky, počítání škod a myšlenky, jaké nás předtím v té míře nenapadaly. Co se vlastně stalo? Zasáhla nás mimořádná kalamita, souběh extrémních náhod, jaký se stěží bude v dohledné době opakovat, nebo se něco pohnulo v zemském klimatu a my se můžeme na taková nadělení těšit častěji? Nejedna úvaha a nejeden novinový článek cosi takového zvěstují. Jestli ano: čím tomu můžeme čelit? Jaké důsledky pro své chování vyvodit? Jen menší část odpovědi lze hledat v oblasti politické.

Co je malé, to je hezké, říkává se, ale když postihne jednu malou, hezkou zemi přírodní katastrofa takových rozměrů, může být i při nejlepší snaze obtížné odstranit její následky vlastními silami. Příroda sama jako by dala odpověď všem, kteří se ještě zcela nedávno sebevědomě bili v hruď vyhlašujíce, že české země nikoho nepotřebují, že mohou vzdorně čnít z moře cizáckého obklopení. Nikoliv, rozvášnění národovci, nikoli, euroskeptický pane Klausi: Česká republika potřebuje své evropské okolí, a to možná naléhavěji než ono ji. Je asi na čase, aby politika začala chápat otázku připojení k Evropské unii ne jako vstup do zaopatřovacího ústavu, jehož úkolem je do nás sypat své peníze, ale jako přijetí vzájemného závazku, mimo jiné i pro případy jako je velkoplošná povodeň století.

Rovněž bude užitečné co možná často připomínat, kterak si česká vládní strana plnila ústa sociálními řečmi, netušíc, že už nemnoho týdnů po volbách bude postavena před nutnost osvědčit je skutky. Neboť je mnoho lidí, kteří se náhle octli zcela na mizině v těchto srpnových dnech, lidí, kteří jsou daleko naléhavěji i daleko nezaslouženěji odkázáni na pomoc z veřejných prostředků než velká část těch, kteří jí byli velkoryse zahrnováni doposud. Vláda, pohrávající si jako pírkem miliardovými částkami určenými k prostému projedení, nyní buď najde peníze, jimiž pomůže z nejhoršího obětem povodní, nebo bude usvědčena z klamu. Neodváží-li se v prospěch rekonstrukce postižených oblastí slevit ze své bezmyšlenkovité rozdavačnosti, nedokáže-li z téhož důvodu omezit nabubřelý státní aparát, o jehož účelnosti lze mít ze značné části pochyby, může si ušetřit své sociální řeči; v tom případě by se dostatečně prokázalo, že smyslem její existence není víc než byrokratický samoúčel. Ale to je jen odbočení.

Politika má své místo při odstraňování následků přírodních katastrof, ne však jejich příčin, jelikož poroučení větru dešti není v její kompetenci, to už spíš musíme vzít v potaz klimatologii, meteorologii a příbuzné vědy. Ostatně se tak děje víc než hojně, takže to ani není třeba zvlášť připomínat. Zato dodaly srpnové záplavy novou energii starým tezím o vině člověka, najmě jeho vyspělé západní civilizace, na klimatických změnách, přičemž to občas vypadá, že už nejde o záležitost vědy, nýbrž věrouky. Lidstvo se ve svém názoru rozštěpilo: jedni věří, že Západ svým bažením po komfortu způsobuje oteplování atmosféry a tím i různé potopy a jiná nadělení. Druzí tomu odporují řkouce, že zemské klima se mění odjakživa, dokonce že se měnilo dřív, než se vůbec na Zemi vyskytl první člověk, takže nejspíš přeceňujeme svou důležitost, když se domníváme, že máme moc poroučet větru dešti, byť i v negativním smyslu. Zasahovat do věroučných sporů je odjakživa nevděčná záležitost, ale někdy nezbývá nic jiného, nechceme-li, aby se místo důkazů a argumentů ujala vlády dogmata a našich životů se zmocnili extrémům oddaní ideologové.

Ptejme se tedy zaprvé: k čemu opravdu, bez zveličování i bez bagatelizování, došlo? Z médií v postižených zemích by se mohlo zdát, že rozhněvaný Hospodin dopustil na hříšné lidstvo novou potopu světa, ale skutečnost je skromnější: šlo o lokálně omezený úkaz. V létě tohoto roku se v naší zeměpisné poloze přihodilo to, co občas máme příležitost sledovat v televizi, ale nijak zvlášť to s námi nezalomcuje, jelikož se pohroma odehrává někde v Texasu nebo v Číně - inu, vlastní hřbet nejvíc bolí. Tentokrát trhlo na nás a nad střední Evropou se vytvořil úzký, podlouhlý pruh mohutných srážek, sahající zhruba od Alp k Baltickému moři. Jeho zvláštnost spočívala v tom, že se téměř nehýbal, nýbrž seděl několik týdnů na klimatické mapě jak přibitý, zničil za ten čas úrodu mnoha míst, až nakonec vylil své vody nad dvěma územně omezenými oblastmi. První, větší z nich, tvořila východní část Bavorska, Horní i Dolní Rakousy a jižní Čechy, druhý díl pohromy zasáhl svahy východního Krušnohoří. Povodňové vlny, valící se po proudu řek a zaplavující další oblasti, až se u Drážďan spojily, byly přirozeným pokračováním prvotní příčiny. Až sem sahá věcné konstatování faktů, vše ostatní už leží v říši více či méně opodstatněných dohadů. Poslouží další debatě, budeme-li mít tuto skutečnost na zřeteli a odoláme pokušení postrkovat hranicí mezi fakty a dohady sem a tam podle naší věroučné náklonnosti.

Co pohromu způsobilo, dochází-li skutečně k změně planetárního klimatu, liší-li se tato změna svým charakterem od všech předešlých, co se jich uvařilo v klimatickém kotli Země od počátku věků, má-li na ní svůj podíl člověk a jeho činnost, a má-li, tedy jaký ... to všechno jsou otázky, na něž ještě dlouho nebudeme moci jednoznačně odpovědět. To neznamená, že bychom neměli odpověď hledat; ale lámeme-li si už hlavu podílem odpovědnosti člověka na klimatických poměrech jeho planety, měli bychom si ji aspoň lámat poctivě. To se zatím neděje; debata k tomuto tématu je poznamenaná vysokým stupněm pokrytectví, velmi příznačným pro stav společnosti současného Západu - nebo, jak se stále častěji říká, hospodářsky rozvinutého Severu.

Zajisté: schopnost sebekritiky je chvályhodná věc. Bůh sám ale ví, proč jí v tak vysoké míře nadal právě severského člověka, neboť nikde jinde se nevyskytuje; hledejme v ostatních civilizačních okruzích ono příznačné sypání si popele viny za všechny hříchy světa na vlastní hlavu, nenajdeme jej ani za nehet. Člověk nerozvinutého Jihu obvykle necítívá zodpovědnost ani za to, zač odpovědný bezesporu je; severský člověk naproti tomu si s jakousi podivnou rozkoší nakládá vinu i za to, na čem nemůže mít nejmenší podíl. Jsou různé příklady toho zvláštního jevu, z nichž pouze jedním je přebírání veškeré odpovědnosti za kaprioly počasí.

Je to totiž divné. Slýcháme, že klimatické změny s jejich důsledky v podobě povodní a jiných malérů se začaly projevovat zhruba od počátku devadesátých let. Ale vždyť právě to je čas, v němž západní civilizace dosáhla výsledků v ochraně životního prostředí nesrovnatelných s ničím předešlým! Po staletí evropský člověk odlesňoval své země, ničil jejich půdu extenzivním pastevectvím a zatěžoval atmosféru zplodinami primitivního průmyslu i domácího pálení, ale světovému klimatu, jak se zdá, to nevadilo; teprve když plundrování přírody ustalo, plochy lesa a jiné zeleně se stabilizovaly, když se vzduch nad evropskými a americkými městy vyčistil a zmizely londýnské i jiné mlhy, když kouřící fabriční komín, někdejší to pyšné znamení pokroku, se stal žalovatelným jevem, když je voda v řekách a jezerech po desítiletích bezohledného vypouštění kalů opět čistá ... teprve teď si příroda vymyslela, že nás bude trestat klimatickými katastrofami.

Je tomu tak skutečně? Nezapomněli jsme ve svém sebekritickém rozhorlení na něco? Nezapomněli jsme - abychom dali maléru jméno a adresu - na náš omlouvaný, litovaný, nejrozličněji hýčkaný a velkými sumami rozvojové pomoci podporovaný třetí svět?Člověk asi musí udělat vlastní zkušenost, aby mu začalo vrtat hlavou, jestli v muzice sebeobviňování neskřípe jakýsi nelad. Musí procházet a projíždět truchlivými končinami Afriky či Indie, kde se ještě před nemnoha desítiletími prostíral nekonečný tropický les, dnes už však do posledního stromečku vymýcený a obrácený jednak v hubenou pastvinu, jednak vyletěvší do povětří z milionů domácích ohnišť. Musí na vlastní oči spatřit úděsně pusté pláně zdupané stády dobytka mnohonásobně početnějšími, než jaká stačí půda uživit. Musí pochopit šílené myšlení chudého pastevce, jemuž by k obživě stačilo deset zdravých dobytčat, ale z prestižních důvodů honí vyprahlou krajinou tři sta k ničemu rozumnému dobrých kostlivců. Musí se nadýchat ovzduší chudých zemí, permanentně zahaleného v modravě šedý čpavý dým, a vidět fronty ohňů, postupujících ze všech stran krajinou. Musí se protlouci apokalyptickým prostředím velkoměst, jejichž lidnatost nakynula během několika krátkých desítiletí z necelého statisíce na miliony a někdy i deseti miliony. Musí zažít - protože popsat se nedá - jejich úděsný dopravní chaos, zahalující všechno hustými, rakovinotvornými stěnami dýmů z tisíců zchátralých motorů.

Snad ho pak napadne, že se darmo tepeme v hříšná prsa pro ten poslední zbytek výfukových plynů, jež dosud unikají z našich úsporných a stále zdokonalovaných automobilů, když jeden jediný smrdutě rozklepaný vehikl indické ulice vydá za jejich stovku. Tu snad ze svých zážitků vyvodí závěr sice očividný, avšak pouze neochotně připouštěný: že funkční, ohleduplný, do budoucna plánující životní styl průmyslově-obchodní společnosti Severu v sobě chová daleko nižší potenciál ničivosti než bezstarostný, pomíjivé potřebě okamžiku i holé pověře sloužící životní způsob nerozvinutých zemí Jihu.

Že, vcelku shrnuto, je půdě, vodám, atmosféře i veškerému tvorstvu této planety chudoba neporovnatelně nebezpečnější než zámožnost.Je-li už totiž řeč o lidské vině na změnách klimatu v posledních desítiletích, budiž dovoleno vyslovit kacířskou myšlenku: je opravdu nápadné, jak se zemské klima během nich mění, a to - pozor - úměrně k postupu devastace nerozvinutých zemí. Nu ano; není nepředstavitelné, že proměnily-li se zelené, bující krajiny v dobré polovině světa v neplodnou, prašnou pustinu, může to už mít nějaký vliv i na evropské podnebí. Vysbírají-li indické ženy tisíce čtverečních kilometrů nejen do posledního dřívka, ale až do posledního travního kořínku, aby měly čím zatopit pod hrncem s rýží, může se nějaký následek toho počínání přenést například do Písku.

Nehodlám těmito řádky popírat naši vlastní zodpovědnost za obyvatelnost Země pro příští generace. Ale chci pro úplnost zdůraznit, že naše snaha může mít jen částečný úspěch, není-li provázena srovnatelnou snahou ve zbytku světa. Zatím tato část rovnice v obecně přijímaných propočtech chybí, zatím ji nahrazuje ušlechtile se tvářící, leč neplodné pokrytectví.Bude mi bezpochyby vyčteno, že se vysmívám bídě třetího světa. Nuže, nevysmívám se jí nikterak, protože jsem ji dost zblízka viděl, takže mi není do smíchu. Spíš bych se chtěl vložit do debaty otázkou: nevycházíme z falešného předpokladu, pokládáme-li ze zásady chudáka za oběť čehosi či kohosi a člověka zámožného za viníka jeho nouze? Není tomu spíš naopak, totiž že hříchem proti řádu světa je chudoba, kdežto sytost jeho naplněním?

Nemusíme chodit ani do zbědovaných končin Afriky, abychom si všimli, že si člověk obvykle uplete bič chudoby na sebe sám. V našich šířkách mívá ten jev různé příčiny, avšak ve světě takzvaně třetím lze najít příčinu hlavní, nepřehlédnutelnou, tím usilovněji však přehlíženou, patrně že si dobrý tón udávající krasoduch žádným způsobem nemůže naložit vinu na svůj vlastní západní hřbet. Je to úděsné, všemu rozumu se vymykající, ničivé množení. Bývají nám předkládána statistická čísla o růstu světového obyvatelstva, ale ta podstatu problému spíš zakrývají. Statistiku hrůzy, příšerné memento nadcházející zhouby lze vyčíst z geometrické řady, jíž narůstá lidnatost právě těch nejubožejších, nejméně produktivních zemí. Indie například, obr světové bídy i populačního růstu, zaznamenávala čtvrt miliardy obyvatel v okamžiku získání samostatnosti, 850 milionů v roce 1995, kdy jsem měl příležitost tu předsíň pekla osobně spatřit, už hodně přes miliardu nyní.

Čísla, jež je možno uvést o jiných končinách téhož osudu, jsou většinou nepřesná, ale lze je zhruba shrnout v údaj, že počet obyvatelstva zaostalé části světa se zdvojnásobuje jednou za pětadvacet let. To snad, obávám se, stačí. Každý, kdo ovládá násobilku, si může snadno spočítat, kdy v něm na každého obyvatele zbude pouze místo k stání. Ale ono nejde o místo. Nejde dokonce tak zcela a výhradně ani o zdroje obživy. Je to celý komplex problémů, navzájem ze sebe vyplývajících a jeden druhým se násobících: devastace půdy, vyčerpání a zničení vodních zdrojů, konečné zpustošení zdrojů paliva, jímž je bez výhrady dříví, a v neposlední řadě negativní zásah do podnebí, jenž za takových okolností nemůže nenastat.

Přírodní rovnováha je sice robustnější záležitost, než nám ji leckterý ekolog-samouk líčí, a nenaruší ji hned tak maličkost, ale i ona má někde svou hranici, již nelze beztrestně překročit. Je jí schopnost přirozené regenerace. V průmyslových zemích Severu člověk tuto hranici nepřekračuje a regenerační cyklus přírody funguje. Tak se stav životního prostředí buď postupně zlepšuje, nebo aspoň dál nezhoršuje, poměr mezi člověkem a přírodou sice není ideální, ale přece jen jakž takž vyvážený. Co víc, člověk Severu o svém problému ví a přičiňuje se, aby z vyváženosti zmizelo to jakž takž.

Přepřísní karatelé a vlastních hlav tepatelé se mohou přesvědčit: pohlédnou-li na svou domovinu z letadla, uzří dominantní barvu Severu, jíž je zelená lesů a luk. Přelétnou-li o pár tisíc kilometrů dále, do oblasti nerozvinutých zemí Jihu, změní se obraz a dominantní barvou se stane šedá kamenitých úhorů a vyprahlých stepí. Sever, kdyby byl závislý pouze na vlastním přičinění, by dnes už dokázal zachovat si svou zeleň a s ní i vyrovnaný ekologický účet do příštích staletí. Je ale reálná hrozba, že šeď zpustošeného Jihu přesáhne i do něj.

Svět je zglobalizovaný nikoli mrzkými kapitalisty, nýbrž samotným Pánembohem, a nezodpovědné nakládání s životními zdroji na jeho jednom konci se časem projeví i na druhém. Tím se vracíme k otázce, co si s tím my, lidé rozvinutého Severu, můžeme počít. Zametat před vlastním prahem, jak bývá doporučováno, jistě můžeme a také budeme. Můžeme snižovat svou spotřebu energie a tím i emise kysličníku uhličitého; máme v tomto směru dokonce značnou rezervu, jen nechat rituálních tanců a v co možná nejvyšší míře využívat energie jaderné, žádné emise neprodukující. Starobylé strachy z ní jsou beztak jen hypotetické, kdežto hrozba zamoření atmosféry zplodinami spalování je velmi konkrétní. Dalším vývojem můžeme dospět k praktickému použití energetických forem, nalézajících se zatím v laboratorním stadiu, a dosáhnout tak stavu, kdy bude mít rozvinutý Sever k dispozici nesmírná množství levné a čisté energie, jíž zčásti užije k štěpení vody a tím k nahrazení dnešních motorů vodíkovými. To se bezpochyby nebude líbit těm, jejichž blahobyt závisí na těžbě ropy, ale snad nemusíme mít tolik ohledů ke každému šejkovi a povolžskému mafiánovi. Stane-li se tak, bude po problémech se škodlivými emisemi a jediný zápor toho stavu bude, že karatelé budou obtížněji hledat žíněný pytel, z nějž by si mohli ušít roucho kajícníka.

Jen jedno nesmíme za žádnou cenu připustit: nesmíme podlehnout nabádání k návratu k jakýmsi netechnickým idylám, v nichž sice není živobytí tak komfortní, avšak v souzvuku s přírodou, jako tomu bývalo v jakési blíže neurčené minulosti. Kdo jen trochu ovládá dějepis, ten ví, že idylická a s přírodou sepjatá minulost nikdy neexistovala, naopak že naši předkové přírodu plundrovali, jak jen mohli, a teprve současný věk na ni začal brát ohled. Je tomu prostě tak, že každý kladný vývoj je možný jen dalším rozvíjením stávajícího, ne sebemrskačskou askezí, a fanfáry, troubící k chudobě, vysílají signál zániku.

Tomu není v Evropě jinak než v Africe, kdo nevěří, ať tam běží a rozhlédne se. Ze strany rozvinutého Severu je zametání před vlastním prahem proveditelné a také k němu dochází, třebaže bychom si mohli přát bystřejší tempo. Jenže zametání je mrzutá práce, když nám bezohledný soused hned nanese před dveře novou hromadu smetí. Nic platno, chceme-li určit vliv člověka na záplavy ve Štěchovicích, musíme vzít v potaz i atmosférické smetí, jež nám naděluje zaostalá část světa. A můžeme-li si v delším výhledu poradit s našimi vlastními hříchy, tady je dobrá rada drahá. Co si počít s jeho obyčeji z bídy pramenícími a ještě větší bídu a zkázu produkujícími? Jak přimět civilizace, jimž není dáno myslet dál než k dnešnímu večeru, aby překročily tento svůj stín a začaly plánovat existenci v rozměrech staletí? Jak je především přesvědčit, aby zanechaly svého apokalyptického množení? Asi nijak. Rozvinutý svět, možná nevyhnutelně, se ukončením koloniálního systému vzdal přímého vlivu na země Jihu. Jejich národy měly své lidské právo se osvobodit a také že se osvobodily, až z nich cucky lítají. Zapomněly jen, že svoboda ... a ještě spíš samostatnost, protože slovem svoboda označujeme jiný stav ducha než pouhé vytrubování státních hymen ... znamená i odpovědnost. Po půl století je už možno konstatovat, že v ní selhaly.

Vysvobozením by mohlo být pouze obnovení samoregulace v chudých zemích, která by vyrovnala podíl lidského i přírodního vlivu na životní prostředí. To by vyžadovalo návrat k demografickým poměrům zhruba před půl stoletím, to jest k čtvrtině dnešních počtů obyvatelstva. Netřeba říkat, že je to nereálné. Dělejme co dělejme, postupující zkáze Jihu nemůžeme a ani neumíme postavit hráz, žádná pomoc není nic platná a mnohá je i škodlivá. Podpořme třetí svět třeba stonásobnou rozvojovou pomocí, dosáhneme jen toho, že se na ni spolehne a bude pokračovat ve svém zhoubném počínání. Zastavme ji a budeme se v televizi dívat na drásající snímky vychrtlých, mouchami oblezlých nemluvňat v náručí bezmocné matky.

Řešením by mohlo být, kdyby řečená matka dospěla k náhledu, že by za takových okolností nemusela ročně přivádět na svět jedno dítě, odsouzené k témuž příšernému osudu, ale napadnout by to muselo ji. Tatínky všech těch děťátek by muselo napadnout, že svou neobyčejnou mužnost mohou dokázat i něčím jiným než bataliony do bídy naplozených dětí, ale ani v to nelze doufat.

Klimatické změny má na svědomí 26 milionů km2 rozlehlá a tři kilometry silná vrstva toxických látek nad jižní Asií ... pohyblivá polévka sazí, kyselin a popele ... pochází ze spalování přírodních materiálů ... dřeva a hnoje, kterými topí miliony domácností ... velký podíl mají lesní požáry... Potud článek v Lidových novinách, vpravdě výjimečný ve své nic nezastírající adresnosti.

Jakáž pomoc, naše možnosti jsou omezené, můžeme jen čekat, rozprostře-li se mrak prokletí z devastovaného Jihu i nad nás. Asi že se rozprostře, a když ne ten popisovaný, tedy jiný a jindy. Je nutno se na to připravit. Můžeme bědovat a shledávat popel ekologických vin k vysypání na vlastní hlavu, je to efektní a jeden tím nabývá jakési obzvláštní prorocké ušlechtilosti. Nebo můžeme rozvinout invenci danou západnímu člověku a pokusit se mrak zkázy nějak neutralizovat, ale ani tím nebude nalezen konečný lék. Není vyloučeno, že nám voda pod Karlovým mostem přináší naléhavou zvěst: svět blažené bezstarostnosti, svět myšlení do dnešního večera, svět rozmnožující se za sto let šestnáctinásobně, dospěl k překročení meze, již si příroda ještě dává líbit, a zaniká. Není naší povinností zaniknout s ním, spíš užít všech svých prostředků a prozíravosti, abychom jeho zánik přečkali.

(Hannover, 22. 8. 2002, ANNONCE, 28. 8. - 4. 9. 2002)

A samozřejmě, nemůže být pohromy tak veliké, aby se jí opět nezmocnily povahy vznešené, z pověření Vyššího Principu seslané na zem, aby napomínaly chybující lidstvo. Někdy jsou svými vývody únavné, někdy pro legraci, jindy dovedou rozčílit, ale vcelku je nám souzeno s nimi žít, stejně jako s jinými metlami božími na tomto nedokonalém světě. Může však přijít čas, kdy by se jeho špatnosti nesnášející karatelé mohli drobátko umírnit, protože obyčejnější lidé mají jiné starosti než přihlížet jejich sebeobdivnému představení.

O sloních právech a důstojnosti

Žil jsem kdysi v domácnosti, kde měli v kleci dva ptáčky: stehlíka a čížečka. Musím říci, že se mi to nelíbilo. Byl jsem názoru, že do klece patří nejvýš tak kanárek, avšak stehlíkovi a čížkovi náleží být v přírodě. Tak mě ta věc zaměstnávala, že jsem vyhledal ornitologa, abych se ho vyptal na bližší podrobnosti ptačího živobytí; ale místo aby mě v mém názoru posílil, odcházel jsem od něj znejistěn. Stehlíček se v kleci může dožít kolem desíti let, bylo mi řečeno, než udolán věkem spadne ze svého bidélka. Ve volné přírodě má sotva naději přečkat jeden, nejvýš dva roky. Je možné, že slyšíme-li zjara někde v křoví jeho hlásek, cvrliká právě štěstím z toho, že se mu podařilo přežít zimu. Sám nevím, co bych si vybral, být stehlíkem. Předesílám tento odstavec jakožto předehru k tématu, k němuž jsem se po přečtení několika mimořádně hloupých a nadutých novinových článků rozhodl přiložit své polínko.

Poklesly totiž vody povodní v království českém, a jak již je zvykem, vyrojili se v tom okamžení ti, kteří všechno vědí lépe, každému dovedou poradit a především každého a všechno pokárat, plni ušlechtilého, etického osvícení. Jelikož povodeň století dost značně odskákala i pražská zoologická zahrada, je pouze přirozené, že se proud etických výtek soustředil na ni. A to ne snad proto, že by evakuace ohrožených zvířat byla provedena špatně, nebo že by při lépe fungujícím varovném systému bylo možné zachránit větší část zahrady.

Nikoliv. Radikálním ušlechtilcům katastrofa poskytla povznášející příležitost zaútočit na sám princip zoologických zahrad, prohlásit je za vězení zvířat a jejich existenci za zločin. Kdo chodí do zoologické zahrady potěšit se kontaktem s živými zvířaty, je tvor nízkých pudů, projevující hýkavou radost... (Martin Komárek, MF Dnes, 20. srpna). Pan Komárek totiž nikdy v Tróji nebyl, jelikož je to vězení zvířat, jímž opovrhuje. Natož aby projevil hýkavou radost. Jiní pisatelé na to šli ještě radikálněji a navrhli veškeré zoologické zahrady včetně pražské zrušit. Co s jejími zvířaty ... inu co jiného, než je propustit do volné přírody. Nepotřebujeme přece věznit slony, hrochy, gorily a jiná zvířata jen proto, abychom se na ně čas od času pro pobavení mohli zajít podívat (Marek Švehla, Lidové noviny 21. srpna).

Nelze sice odmítnout obavu, že mnoha z nich v původním prostředí hrozí zánik, ale i zde si šlechetní duchové vědí rady: existují přece i jiné varianty, jak je ochránit před vyhynutím, například střežené rezervace (Jakub Horák, tamtéž). A kdo chce vidět slony, ať si zaletí do Afriky. Vězme totiž, že autor doporučení, zachce-li se mu dětičkám ukázat slona, pokaždé se s nimi sebere a letí pod Kilimandžáro.

Jsem řízností i etickou vznešeností těch návrhů zcela ohromen a již hledám dostatečně velkou popelnici, abych si ji vysypal na hlavu v pokání za to, že jsem kdy překročil práh zoologické zahrady. Pouze bych se osmělil poukázat na některé podružné okolnosti, jež zmínění hlasatelé ve svatém rozhorlení opomněli vzít v potaz. Střežené rezervace například ... ano. Není snad afrického státu, který by na svém území jednu nebo dvě nevyhlásil, zvlášť když to některý bývalý kolonialista zaplatí. Největší z nich, jak známo, se nachází na území Demokratické republiky Kongo; i bylo by snad možno doporučit každému, kdo by za nic nevkročil do vězení zvířat, a létá se proto dívat na slony do Afriky, aby jednou do svého programu zahrnul i tuto lokalitu. Neuříznou-li mu ozbrojenci některé z tamních front národního osvobození hlavu dřív, než se k ní stačí na dvě stě mil přiblížit, jeho oko pravděpodobně spočine na zplundrované ploše, poseté mršinami chráněných zvířat. Je ovšem nutno zdůraznit, že půjde o mršiny velmi svobodné, které nikdy nepoznaly hrůzu zoologických zahrad.

Ve shora uvedených citátech byla zmínka též o gorile; i mohl by ten spanilomyslný muž navštívit okolí sopky Virunga v Rwandě, kde se střežená rezervace pro ně donedávna nalézala, ba není vyloučeno, že se na papíře dosud nalézá. Nalézají-li se i gorily, je věc jiná. Nějak podezřele dlouho jsem o ní neslyšel, třebaže kdysi bývala předmětem mnoha obdivných popisů, byl o ní natočen jeden jímavý film a rwandskému státu přinášela pěkné příjmy z ne právě lidového vstupného. Nyní ... není známo. Rwandský stát se od roku 1994 ocitá v neutuchajícím řetězci válek a mezikmenových masakrů, což málokdy přežije i méně choulostivé živočišstvo. Mohl-li bych se odvážit odhadu, řekl bych, že se přísně střežené gorily octly jednak v hrncích hladových uprchlíků, jednak padly prostřílené osvoboditelskými kalašnikovy. Co chcete, c´est Afrique, taková je Afrika, řekne vám bezradně každý, kdo ten šílený kout světa zná.

Snad bychom se neměli dopouštět té pošetilosti a narážet všechno na kopyto vlastního myšlení a vlastních hodnot, protože jsou na světě místa, kde neplatí. Ba je těch míst možná i většina a zcela určitě k nim patří africký kontinent. Což, ještě bych sám věděl, kam se vydat za slony: například do Krugerova parku a jiných skvěle řízených rezervací Jižní Afriky. Tam je bohdá ještě nevybili domorodí lovci pro jejich kly, ani hrdinové s kalašnikovy pro potěšení ze střelby do všeho, co se hýbe, ani hladoví obyvatelé pro kus masa do hrnce. Na jak dlouho ještě, není jisté. Zatím ještě v Jižní Africe, třebaže osvobozené ze jha apartheidu, funguje systém zavedený bílým utlačovatelem, jehož částí jsou i rezervace.

Sousední Zimbabwe však dává tušit, jak se točí africké hodiny a co pravděpodobně čeká i Jižní Afriku. Jakáž pomoc, ochrana přírody, něžná příchylnost k zvířátkům i starost o jejich budoucnost náleží k hodnotám západní civilizace a odchází s úpadkem jejího vlivu. Být panem Švehlou, nespoléhal bych se příliš, že za pár let ještě najdu v Africe nějaké slony. V zoologické zahradě jsou uchováni bezpečněji, i když, pravda, podrobeni jistým omezením. Jest vůbec otázka, jak je tomu u zvířat s citem pro volnost a svobodu, jejž u nich protivníci zoologických zahrad předpokládají, mluvíce o vězení a zločinu. Pokoušel jsem se na to vyptat našeho stehlíčka, ale on trouba pořád jen všelijak cvrlikal. Pánové Švehla a Horák mají ovšem ve svém radikálním soudu tak jasno, až vzbuzují dojem, že už takový interview vedli. »Milý slone,« otázali se jistě, »dáš přednost svému výběhu v Tróji, nebo bys raději unikal před střelami osvoboditelů, vyhýbal se pastem nastraženým lidmi, toužícími zpestřit svou hubenou dietu kusem tvého masa, a nakonec, prodán zkorumpovanými úředníky, bys skončil oloupen o své kly jako hnijící, supy ohlodaný kostlivec?« A slon jim bezpochyby odpověděl: »Ó, kterak raději bych byl tím ohlodaným kostlivcem s krvavými dírami po klech, neboť tento zločinný výběh uráží mou sloní důstojnost a rdousí mou přirozenou touhu po svobodě!«

Jinak by totiž mohlo být zarážející, že se tak absolutní svobodymilovností vyznamenávají právě sloni, gorily a jiní živočichové, takže jim nevadí, že budou ve svém původním prostředí během příštího až přespříštího desítiletí vyhubeni, kdežto tvor jménem člověk se k fenoménu svobody staví daleko mnohoznačněji.

Měli jsme krátce před těmi povodněmi, tuším, nějaké volby, v nichž se projevilo, že celá pětina lidu českého o žádnou svobodu nestojí, neboť volili stranu, škrtající výslovně toto zboží ze své nabídky. Nijak jim to nevadí, nýbrž truchlí po své ztracené totalitní kleci jako lachtan, bezradně kroužící nad svým zaplaveným bazénkem. Nu, zřídit nějaký výběh pro komunisty by nemusel být tak náročný projekt. Nezabral by mnoho místa, stačilo by pár pelechů, před nimi televize a někde uprostřed hospoda. Pivo v ní by mohlo být poskytováno rovně a zdarma, každému dle jeho potřeby. Možná bych dal i pětku za to, abych se mohl chodit na spokojené komunisty přes ochranný příkop dívat, jenže nevím, jestli by mě za to pánové Švehla s Horákem nesjeli ... ale snad abych nechal šprťouchlat.

Ne, prosím, nepopírám, že by sloni i jiná hovádka boží mohla mít víc rozumu i touhy po svobodě než levicový volič, ale všeho s mírou. Ideál absolutní svobody nebývá vlastní ani velkému dílu lidí, a když, tedy spíš hubou, jak ostatně lze předpokládat i u obhájců sloních práv.Raději se vraťme se k podstatě věci, jíž jsou životní podmínky zvířat ve volné přírodě. Růžové brýle jsou ten nejlživější přístroj, jímž na ně můžeme nahlížet. Podíváme-li se bez předsudků a vznešených frází, zjistíme, že jsou ve velké části světa bídné, znepokojivé a v mnoha případech už dávno za hranicí veškeré naděje. Co naplat, je to lidský svět, v němž žijeme, už skoro v něm nejsou oblasti, kde by zvířátka běhala bez ovlivnění a omezení jako před stvořením Adama a Evy. Mají-li to štěstí a žijí-li v oblasti západní civilizace, mohou doufat, že v ní budou s jistými omezeními žít i nadále. Taková naděje tu nebyla vždy, všelijací Buffalo Billové také dovedli vystřílet z čistého potěšení všechno, co se kolem nich živého hýbalo. Ten čas ale skončil a doznívá pouze v obyčejích lidových myslivců, kteří se však naštěstí občas postřílejí mezi sebou, takže přírodní rovnováha zůstává zachována.

V zoufalých končinách Afriky a zčásti i jiných zemědílů bohužel platí jiná pravidla. Neměli bychom je ze samé etické ušlechtilosti přehlížet. Jejich životní způsob je nesmírně destruktivní, ničící základ obživy i pro člověka, natož pro nějaká zanedbatelná zvířata. Jelikož jsme si přikázali nevměšovat se do jejich vnitřních záležitostí, musíme, nemáme-li si v příštích generacích prohlížet slony a gorily už jen v obrázkových knížkách (pan Švehla nám sice to řešení doporučuje, ale dovolím si jeho doporučení odmítnout), soustředit tolik ohrožených i zatím neohrožených zvířat, kolik jen je možno, do vlastní péče a chovu. Z mnoha důvodů to není možné jinde než v zoologických zahradách. Třeba jednou přijde doba, kdy hrozba vyhubení pomine a my budeme mít možnost je znovu vysadit v jejich přirozeném prostředí, ale zatím bych se netěšil, spíš naopak. Ale napadá mě, jestli jsem se o tom všem nerozepisoval zbytečně, protože povznesené výtky na adresu vězení zvířat beztak nebyly míněny vážně. To prostě zase jen jistá lidská odrůda, ten věčný Jediný Spravedlivý, nedokázala odolat pokušení se zaskvět svou neobyčejnou spanilomyslností, jíž je postavena nad nás, obyčejnou, tupou, radostně hýkající havěť. Snad by jen bylo možno Jediné Spravedlivé ve vší zdvořilosti požádat, aby si napříště ke svým samolibým tancům vybrali vhodnější dobu, než je čas těžké přírodní pohromy.

(Hannover, 3. 9. 2002, ANNONCE, 18. 9. 2002)

Tak to chodí v království českém. Naskytne-li se situace vážná, hrozivá, k níž je třeba se jednoznačně postavit, tu se zpravidla ozývají rady a návrhy opatrné, nemastně neslané, z nichž vyplývá snaha nepostavit se pokud možno za nic, s nikým si nic nerozházet a k ničemu se nezavázat. Veřejný činitel, vyslovivší se v čase zkoušky jednoznačně, neřku-li statečně, zaslouží zapsat zlatým písmem do kronik. Když je však po všem a vynoří se podružnosti převzetím zodpovědnosti nehrozící, okamžitě se srotí zástupy nesmlouvavých soudců, aby na nich předvedli vznešenost svého kromobyčejného ducha. Ďábel ví, jestli i tohle je ještě pozůstatek totality, nebo byl-li takový národ Husův už odjakživa.

(pokračování)

Zpátky