Květen 2005

Píka věděl o vraždách, proto byl oběšen

Jan Gazdík

Z pekla sovětského gulagu zachránil generál Heliodor Píka před jistou smrtí tisíce Čechoslováků. Když byl však po válce ve vykonstruovaném procesu poslán na šibenici, nezastal se ho ze strachu z podobného konce nikdo. Protestovala jen rodina, francouzský velvyslanec a místní národní výbor v Píkově rodné vesnici Štítině.

Nejnovější zjištění historiků o vraždě generála Heliodora Píky je jednoznačné: komunisté jej nepopravili za velezradu, jak zněla oficiální verze, ale proto, že měl jako šéf československé vojenské mise v Moskvě dokonale zmapované desítky sovětských koncentračních táborů a hlavně nelidské poměry, které v nich panovaly. Kruté zacházení, hlad, vyčerpání či choroby zahubily tisíce Čechoslováků, kteří po nacistické okupaci Československa utekli v roce 1938 do Sovětského svazu.

„Píka vlastně nestál o mapování sovětských gulagů. Jejich mapa o nich mu v rukou začala vznikat spontánně. S tím, jak přibývalo zoufalých dopisů vězněných Čechoslováků, aby je dostal z koncentráků,“ vysvětluje historik Zdeněk Vališ, jenž se zkoumáním okolností generálovy vraždy již léta zabývá.

Jen přihláška na frontu byla propustkou z gulagu

„Chceme umírat za vysvobození Československa od nacistů, ale neumírat od té hrůzy tak ošklivě, jako naši bratři umírají tu v pracovních táborech. V červnu nás bylo 350, ale teď už polovina,“ napsali Píkovi ze Soroklágru Rudolf Blaton, Arnold Herškovič a Jiří Rosenčák. Dopis k Píkovi propašoval dobrovolník Schlesinger, který měl to štěstí, že jej Sověti po opakovaných generálových urgencích propustili s několika dalšími Čechoslováky. Ovšem s podmínkou, že narukují do formujícího se československého praporu v městečku Buzuluku.

Někteří Čechoslováci, jako například Podkarpatský Rus Štěpán Fedorovič (Podkarpatská Rus patřila až do 29. 6. 1945 Československu - pozn. autora), prošli sedmnácti různými lágry. Píkovým lidem Fedorovič například prozradil, že s padesátkou Čechoslováků byl v lágru u přístavu Anderma. Většina z nich však podle Fedoroviče odešla jako nosiči do vnitrozemí, kde se otevíraly povrchové uhelné doly a petrolejové jámy. „A tam na ně - jak jsem se dozvěděl - čekala nepředstavitelná dřina,“ informoval československou vojenskou misi Rusín Fedorovič. Ve městě Narjan-Mar se setkal s dalšími krajany. „Pracují tam a nemohou se dostat k nám do Buzuluku,“ dodal.

Co propuštěný, to velmi cenné informace o dalších Čechoslovácích. Historici jejich počet odhadují na 30 000. Podle některých pramenů jich ovšem bylo podstatně víc. Jisté nicméně je, že do vznikající československé jednotky v Sovětském svazu se dostalo jen několik tisícovek vězněných Čechoslováků. Ostatní zmizeli v gulagu beze stop. „Přesný počet už dnes nezjistíme. Například jen z Podkarpatské Rusi utekla před nacisty téměř všechna mládež,“ říká Jiří Rajlich z Vojenského historického ústavu.

Píka si už za války stavěl nevědomky šibenici

O hrůzách gulagu měl Píka stále detailnější informace a připomínal je už v době, kdy svět jen cosi málo tušil o osudu tisíců polských vojáků, které Sověti popravili v Katyni - a už téměř nic o gulagu. Generál například československé vládě v Londýně oznamuje, že „propuštění Čechoslováci jedoucí ze Soroklágru do Buzuluku hlásili 11. března 1942, že už 22. února potkali na nádraží ve Vologně zcela vyčerpanou skupinu krajanů, kteří už neměli ani síly nastoupit do vlaku... natož aby si někde sehnali chléb“. Rovněž propuštěný český lékař Unger, který byl v gulagu náčelníkem 18. oddělení lazaretu, lidem z Píkovy vojenské mise vypověděl, že jen v jeho úseku umíralo denně v průměru 40 lidí. Unger otřeseným lidem z mise zmiňoval až dvaapadesátikilogramový úbytek na váze vězněných.

Vojínka Štěpánka Gejzlarová vypověděla: „Nucené práce v nejrůznějších táborech byly strašlivým utrpením. Převáželi nás polonahé v padesátistupňových mrazech v přeplněných vagonech. Umíraly jsme žízní, hladem i zimou. Když jme neplnily pracovní normu, dávali nám méně jídla. Denně jsme dřely patnáct hodin. Spaly jsme na holých prknech plných štěnic a vší bez přikrývek. Den, kdy nás propustili, byl nejradostnějším, neboť jsme byly vyzdviženy z veliké bídy a utrpení.“

Perfekcionista Píka zaznamenal následující detail: „Když se deset propuštěných a vyhladovělých Čechoslováků dostalo ve Čkalově do nádražního bufetu, snědli sto jedna obědů!“ Smyčka kolem generálova hrdla se tak začala stahovat už v době (oběšen byl 21. června 1949), kdy jako šéf československé vojenské mise v SSSR podnikal všemožné kroky, aby Sověti propustili týrané Čechoslováky. Nebýt ovšem těchto vězňů, nikdy by nevznikla ani československá jednotka v SSSR.

Fakt, že ji Píka u Sovětů prosadil (a to i přes počátečný umíněný odpor Gottwaldova komunistického vedení), generálovi po válce velmi přitížil. Na komunisty, kteří československý zahraniční odboj dlouho sabotovali a kteří se v únoru 1948 chopili moci, toho najednou věděl až příliš. Věděl také o pokořující šmelině s potravinami českého velvyslance v Moskvě Zdeňka Fierlingera. Ten navíc věznění Čechoslováků mezinárodnímu Červenému kříži seč mohl utajoval, ačkoliv věděl, v jak zoufalé situaci desetitisíce jeho krajanů jsou. Právě Píkovo riskantní pátrání a detailní přehled o poměrech v gulagu bylo po válce podle historika Zdeňka Vališe označeno za špionáž.

Rozkaz zněl: Zlikvidujte ho!

Generálův syn Milan Píka dnes říká, že jeho otec Heliodor byl zavražděn proto, že toho hodně věděl: „Nikdy ale přímo neřekl, proč se stal nepohodlným. V posledním dopise jen uvedl: Nejde o justiční omyl, ale politickou vraždu.“ První impuls k Píkově likvidaci přišel v létě 1948 z Moskvy.

Vlivný diplomat Michail Chazanov žádá šéfy československé komunistické rozvědky, že „...má být neprodleně řešena trestní věc proti generálu Píkovi, a případ má být předán vyšetřujícímu soudci Státního soudu Karlu Vašovi. Píka se za žádných okolností nesmí dostat na svobodu či na Západ.“ „Nemohl být vydán jasnější pokyn k Píkově likvidaci,“ míní publicista Jaroslav Čvančara, jenž se na druhou světovou válku specializuje. „A československým komunistům, jimž generál Píka viděl do karet jako málokdo, takže ve svých analýzách prezidenta Edvarda Beneše varoval o jejich poválečných plánech, se to náramně hodilo,“ dodává Vališ.

Předseda Výboru oni byli první Vladimír Bystrov, jenž mapuje osudy v gulagu zmizelých Čechoslováků, to dokládá i tím, že velitel československé jednotky v SSSR Ludvík Svoboda posílal pod tlakem komunistů zpět do gulagu nepohodlné vojáky. „Píky, který zachránil tisíce životů, se - když šel na šibenici - nikdo kromě blízkých a Francouzů nezastal. Zůstal sám, protože věděl o strašlivých kejklích s životy Čechoslováků,“ souhlasí s nejnovějšími závěry historiků Bystrov.

(MFDNES)