Květen 2005

Běž domů, Mittale

Marek Hudema

V současném souboji indického oceláře Lakshmi Mittala s českou vládou jde o jednoduchou, ale zásadní otázku: Dočkáme se ještě v tomto státě průhledné a čisté privatizace? A úřadům v Praze ji položil opravdu vážný hráč: třetí nejbohatší muž světa, který byl při svém kapitálovém vstupu do Česka před třemi lety oslavován politiky i ekonomy jako hotové požehnání. Dnes ho vláda za podivných okolností vystrkuje ze soutěže o nákup vítkovických hutí, za což českému státu hrozí arbitráž a řízení před Evropskou komisí.

Pane, vy jste ideál

Lakshmi Mittal je úspěšný podnikatel. Jeho společnost Mittal Steel je světovou ocelářskou jedničkou a tento měsíc získal titul podnikatel roku udělovaný prestižním listem The Wall Street Journal Europe. Když tomuto ocelářskému králi prodávala vláda Miloše Zemana před třemi lety ostravskou Novou huť, vychvalovala ho jako „ideální volbu“ – podnikatele proslulého schopností zachránit ocelářské podniky v potížích a přivést je ke slušnému zisku. A Mittal svou pověst potvrdil: ze zadlužené a trvale ztrátové firmy udělal podnik chlubící se loni ziskem 11 miliard. O to větší údiv vzbuzuje teď Grossův kabinet rozhodnou snahou nepustit indického zájemce do soutěže o privatizaci vítkovických železáren.

Přitom Vítkovice Steel s Novou hutí spojuje pupeční šňůra: Mittalův podnik dodává do Vítkovic nezbytnou surovinu pro jejich výrobu – tekuté železo. Proto měl taky indický podnikatel o Vítkovice zájem už při nákupu Nové huti, jenže tehdy se s vládou nedohodl. Nabízel totiž za železárny pouze 650 milionů korun, což experti označili jako příliš nízkou cenu. „Ocelářství bylo tehdy v depresi, Vítkovice Steel ve ztrátě a my jsme se tehdy ještě zcela neorientovali na českém trhu,“ říká k tomu ředitel Mittal Steel pro akvizice a fúze Ondřej Otradovec.

Vítkovické hutě tak zůstaly v rukou státu, který je rok předtím koupil za 3,3 miliardy po nepovedené „manažerské privatizaci“, aby zabránil jejich krachu. Touto operací vláda zachránila více než 1500 pracovních míst a státní společnost Osinek, které byly Vítkovice svěřeny do péče, pak dostala podnik z červených čísel: loni měly Vítkovice zisk jeden a půl miliardy korun. Nastal čas přikročit k privatizaci a vrátit do státní kasy investici věnovanou na záchranu firmy.

Nesuď se, a nebudeš souzen

Loni v listopadu vláda rozhodla o výběrovém řízení na prodej firmy. Kromě běžného postupu – podnik získá ten, kdo předloží nejlepší podnikatelský plán a poté nabídne nejvyšší cenu – se ale v podmínkách objevil i jeden prapodivný a nikdy předtím nepoužitý odstavec: o Vítkovice se podle něj nemůže ucházet nikdo, kdo by byl současně v jakémkoli soudním či správním sporu se státem, samotnými Vítkovicemi nebo se společností Osinek, která je vlastní.

Smysl nesmyslné podmínky se vyjevil vzápětí: jeden takový spor totiž existoval už před schválením podmínek a vyřazoval tak předem jednoho z nejvážnějších uchazečů o Vítkovice – firmu Mittal Steel. Indický podnikatel totiž v té době vedl s Vítkovickými hutěmi spor o surové tekuté železo, které jim dodával. V roce 2003 se obě firmy nedohodly na ceně, kterou chtěl Mittal zvýšit. Nová huť sice nadále dodávala surovinu Vítkovicím, ale ty jí nezaplatily celý objem dodávek. Obě firmy pak na sebe podaly vzájemné žaloby. Vítkovice Steel požadovala od Mittala miliardu, o kterou prý předražil své zboží, podle Mittala naopak Vítkovice dlužily za část dodávek 350 milionů korun.

Na míru šitou vyřazovací podmínkou stát Mittalovi vzkázal: Chceš-li soutěžit o Vítkovice, přestaň se soudit. To pro Mittala nebyl problém a také svou žalobu stáhl. Jenže se mu pochopitelně nechtělo zaplatit miliardu za to, aby totéž udělal ze své strany stát (mimochodem, Mittalovi dal za pravdu i antimonopolní úřad, který prohlásil, že jím účtovaná cena železa pro Vítkovice je cenou tržní). Navíc za situace, kdy úplně chyběla jistota, že s ním stát i po zaplacení požadované sumy neotevře náhodou nějaký další spor.

Mittal se proto nedávno pokusil se státem dohodnout. Na schůzce 8. února se sešli mimo jiné ministr obchodu a průmyslu Milan Urban, ministr financí Bohuslav Sobotka, ředitel Mittal Steel Ondřej Otradovec a syn majitele Adatia Mittal. Podle týdeníku Euro vypadala jejich dohoda takto: Obě strany stáhnou vzájemné žaloby, Mittal koupí zbytek státních akcií Nové huti za téměř dvojnásobek jejich tržní ceny (celkem asi o 62 milionů nad cenou na burze) a ministři zajistí jeho účast v privatizaci. Jenže ministr průmyslu a obchodu Milan Urban tvrdí, že k žádné dohodě nedošlo, a spor o znemožněnou soutěž tak pokračuje dál.

Vysvětlení, proč se „únorový kompromis“ nezdařil, je několik. Buď stát z nějakého důvodu Mittala v soutěži nechce (může za tím být například protežování konkurence nebo obavy z příliš silného podniku), nebo si ministři při uzavírání dohody s Mittalem neuvědomili, že je nereálná: stát totiž jednoduše už ustoupit ze své žaloby na Mittal Steel nemůže. Pokud by tak manažeři Osinku učinili a někdo si na ně pak stěžoval, že svým jednáním poškodili společnost (dovolili ji bez boje „okrást“ o miliardu korun!), mohli by být odsouzeni ke ztrátě veškerého soukromého majetku. Podobný scénář nebude nikdo riskovat ani na příkaz samotného ministra.

Vláda v kleštích

Mittalova přihláška byla tedy odmítnuta a o Vítkovice soutěží osm jiných zájemců. Privatizační komise odmítá jejich jména sdělit, nicméně je téměř jisté, že mezi nimi je například konsorcium Třineckých železáren (největší český konkurent Mittala) či firma Charles Capital, která vlastní Ostravsko-karvinské doly. Mittalův pokus soutěž zastavit byl sice neúspěšný, nicméně stát ještě nemá vyhráno. Firma již premiérovi oznámila, že zahajuje arbitráže podle nizozemsko-české dohody o ochraně investic (společnost Mittal Steel je totiž registrovaná na Nizozemských Antilách). Mittal si stěžuje navíc i u Evropské komise. Pokud vyhraje, může Česko platit podobně jako kdysi za Železného ukradenou Novu.

Tuto hrozbu vláda ještě může odvrátit, pokud „zapomene“ na spornou soutěžní podmínku a Inda nakonec přece jen do boje o Vítkovice vpustí. Tím ovšem riskuje protesty ostatních uchazečů proti změně stanovených podmínek. A co soutěž bez náhrady zrušit? To by bylo ideální řešení. Ale i tady je na misce vah peněženka: nová soutěž by privatizaci zdržela. A podle analytiků je nejvhodnější doba pro prodej oceláren právě teď, kdy jsou ceny surovin vysoké a zájem o nákup nových provozů trhá rekordy.

(Respekt, www.respekt.cz)