Květen 2005

Klaus jako pubertální revolucionář

David Klimeš

Prezident nemá argumenty, jen silácká připodobňování a stupňující se radikalismus. Puberta je těžké období. Okolí jedince, který jím právě prochází, lavíruje mezi pochopením, soucitem a špatně skrývanou mrzutostí. Mnoho jiných reakcí mu vlastně ani nezbývá. Jedinou útěchou bývá naděje, že z toho dotyčný „snad jednou vyroste“. Při pohledu na zahraničněpolitické urputné konání více než šedesátileté hlavy státu si však takovou naději může uchovávat snad jen nenapravitelný klausooptimista.

Podívejme se detailněji na jednotlivé příznaky nelehkého období Václava Klause. Evidentní je bod zlomu, kterého se každý rodič nejvíce obává – totiž proměna milého dítka v permanentně protestující nesmlouvavou bytost. Tento okamžik se v duši Václava Klause odehrál někdy v druhé polovině 90. let. Poklidné politické dětství nedávalo tušit, jak silně u něj puberta propukne. Ještě v roce 1993 jako premiér pověřil ministra zahraničí, aby za Českou republiku podepsal asociační dohody o přistoupení ČR k EU. Při setkání s Jacquesem Delorsem (kterého nyní považuje za hlavního „viníka“ propojující se Evropy) sebevědomě prohlásil: „Jsem pro vstup ČR do Evropské unie ještě před rokem 2000. Konec století je pozdě, nepřijatelně pozdě.“ Na počátku milénia však už podepsání dohod hodnotil „určitě jako chybu“ a stal se postupně definitivním oponentem Havlovy vize federalizované Evropy.

K neodmyslitelným atributům puberty patří i dramaticky vedený a vyhrocený způsob debatování. Kde nestačí věcné argumenty, nastupují útočné a jízlivé „větičky“. V tom dosáhl nejzkušenější český politik opravdového mistrovství. Pro časopis Time se například vyslovil o podobnosti EU a RVHP takto: „Nikoli ideologicky, ale strukturálně je to velice podobné. Rozhodnutí nejsou přijímána ve vaší zemi. Pro nás, kteří žili v komunismu, je to problém.“

Prezident dobře ví, že světová média převezmou jeho odsudek a Kancelář prezidenta republiky bude zase moci vydat prohlášení, že novináři nepochopili Klausův výrok o „strukturní podobnosti“. Tedy žádný argument, jen silácké připodobnění postupně se prohlubující spolupráce evropských zemí k Moskvou vynucené ekonomické unii, která ožebračovala přírodu i hospodářství východoevropských satelitů.

Zásadním průvodním znakem pubertálního jedince je také jeho touha být viděn. Viditelnost si Klaus (často na úkor zahraničněpolitické reputace ČR) zajišťuje ve světových médiích, která jsou hladová po menšinových či radikálních názorech. Mezi opakováním stejných výroků a hřáním se na výsluní zájmu médií však existuje nepřímá úměra. Klaus proto využívá starého léku. Tím je zvyšující se radikálnost jeho projevů. A tak se můžeme na pozadí evropské debaty o rozdílnosti evropské demokratické tradice, tureckého kemalismu a východokřesťanského pásu postsovětských republik od Klause dozvědět, že se tím nemáme zase tak zabývat a rovnou přibrat Maroko okupující Západní Saharu nebo Kazachstán, kde sice Klaus nedávno získal čestný doktorát, ale na podstatě autoritářské vlády prezidenta Nazarbajeva to nic nemění.

Je sice pravdou, že politicky slabý odstupující ministr zahraničí a (snad odstupující) nepříliš vzdělaný premiér nejsou ternem pro hodnotnou debatu o budoucím směřování Evropy, pubertální revolucionářství na straně druhé je však netrumfne, byť by Václav Klaus tisíckrát věřil tomu, že dokáže „rozlišovat mezi svojí státně-politickou rolí a svým osobním postojem“.

(Respekt, www.respekt.cz)