Květen 2005

Andrej Končalovský: Ruská politika je středověká

Jana Klusáková

S režisérem Andrejem Končalovským o světě, antisvětě a filmu.

Vzpomenete si, kdy jste byl v Praze poprvé?

V Praze jsem byl mnohokrát, ale vzpomínky tonou v mlhách, protože jsem se tu obvykle opil. Poprvé jsem tady byl v roce 1965. Natočil jsem svůj první celovečerní film „První učitel“ a stavoval jsem se tady cestou na karlovarský festival. Tehdy jsem se poprvé setkal s Milošem Formanem. Přijel v mercedesu a já si se závistí říkal, jaká jste svobodomyslná země. U nás tehdy jezdil v mercedesu jen Brežněv. Možná ještě jeho syn. O dva roky později jsem jel do Prahy na nějaké sympozium, ale ve skutečnosti jsem mířil na rande: byl jsem zamilovaný do francouzské filmové hvězdy Mashi Meril a v Praze jsme měli tajnou schůzku. Na letiště jsem pro ni poslal přítele, dnes slavného francouzského režiséra gruzínského původu Ioselianiho; tak moc jsem se bál KGB. Z téhož důvodu jsme s Mashou byli jen jeden den.

Štěstí

V roce 1979 jste dokončil čtyřdílný film „Sibiriáda“, získal jste Velkou cenu poroty v Cannes a komunistické studio Mosfilm vám leželo u nohou. Měl jste pro další práci volné ruce. Proč jste raději zvolil nejistou cestu emigrace na Západ?

V Rusku už jsem všechno znal; hrátky s mocí, kterou člověk musel ošulit, aby něčeho dosáhl, mě k smrti nudily. A taky jsem byl v té době ženatý s Francouzkou, podle sovětských zákonů jsem měl tudíž teoreticky právo pracovat na Západě. Odjel jsem do USA, kde mě nikdo neznal, kde mě většina filmařů považovala za agenta KGB a tři roky jsem nezavadil o práci.

Ale pak jste uspěl, dokonce jste mohl natočit film podle scénáře Akira Kurosawy („Vlak na útěku“). Co vám pomohlo prosadit se?

Najednou to vyšlo.

Většině lidí „to“ ale nevyšlo.

Většině lidí na světě „to“ nevyjde. Jen málokdo má štěstí, že se najde. Že dělá to, co ho těší. Patřím prostě k lidem, kterým to vyšlo.

Za Rusko jste dokázal v Hollywoodu vyniknout skoro stejně jako Miloš Forman za Česko. Spolu s ním tam ale odešel například jeho výjimečně nadaný kolega Ivan Passer. Proč se taky neprosadil?

Řekl bych, že Forman měl na rozdíl od Passera štěstí. Úspěch je jen otázka štěstí.

Patříte k nemoha umělcům, kteří uspěli na Východě i na Západě. Kde je jednodušší natočit film?

Jednodušší to bylo u komunistů. Stačilo, když člověk věděl, o čem musí mlčet. Komunistický systém na oplátku nešetřil na penězích. Často si říkám, že kdyby se dneška dožil Andrej Tarkovskij, asi by filmy netočil. Nedovedu si představit, že by sehnal na svoje projekty peníze – ať už kdekoli. Svoboda bez omezení není totiž ani na Západě. V Americe jsou filmaři omezováni strašně moc!

Co se tam nesmí?

Pokud jsem točil pro televizi, věděl jsem, že ve filmu nesmí zaznít jediné hrubé slovo. Za druhé nesmíte ukázat žádnou „visící část těla“. A platí tam tvrdá ideologická omezení. Kupříkladu nesmíte říci, že se v Americe špatně žije. Cenzura je nenápadná, ale existuje. A protože celovečerní film přijde na šedesát sedmdesát milionů dolarů, pořád se kolem dokola realizuje pět až šest námětů. Autorský film jako takový v Hollywoodu neexistuje. V USA je sice několik nezávislých tvůrců, ale ti nemají s Hollywoodem nic společného a jsou známější v Evropě než doma. Celkově bych řekl, že americký film se odcizil americké kultuře. Během těch několika let, která jsem strávil v Hollywoodu, dorostla nová generace diváků – hráčů počítačových her. Vkus těchto lidí určuje, co se bude točit. Říkám tomu filozofie Mickey Mouse.

Rusko

Loňský MFF v Karlových Varech uvedl váš celovečerní film „Dům bláznů“ (Dom durakov, 2002), který předkládá poněkud neruský pohled na rusko-čečenský konflikt.

Proč neruský? Je to naopak ruský pohled, přesněji řečeno pohled ruského intelektuála. Příběh se odehrává v blázinci za války. Za poslední rusko-čečenské války. Je to tak trochu „Přelet nad kukaččím hnízdem“, ale naopak. Zatímco ve Formanově filmu člověk utíká z blázince ven, na svobodu, v „Domě bláznů“ utíká z takzvané svobody do blázince, protože je to široko daleko jediné normální místo. Všechno naruby. Antisvět.

Proč ruská kritika film tak ostře odmítla?

Protože jsem ukázal Čečence jako lidi s právem žít po svém. Nejsou to teroristi ani blázni; bojují za vlastní identitu. Všichni ruští kritici s jedinou výjimkou psali, že je to můj nejhorší film, navíc protiruský. Líbil se jen jedné disidentce. A Čečencům. A Geraldina Chaplinová prohlásila, že je to nejlepší film, jaký kdy viděla.

Jak to v Čečensku podle vás dopadne?

Boje utichají. Řekl bych, že tam bude nastolen autoritářský režim a vlády se ujme některý z místních klanů. Čečenci musí žít v diktatuře, jakápak tam může být demokracie? Demokracie nemá co dělat v žádné islámské zemi; na nejvyšší příčce tam vždycky stál autoritářský vládce, hrdina.

Co říkáte myšlence zavést v takových zemích demokracii zvenčí?

Blbost! To je jen iluze. Ani v Rusku nemáme demokracii, jen její zdání: tyátr pro Mezinárodní měnový fond! Protože demokracie, to nejsou jen volby. V demokracii občané kontrolují vládu.

Připouštíte, že k tomu Rusko přece jen dospěje?

Docela jistě! Za takových čtyři sta let.

Zajímáte se o ruskou politiku. Jaká je?

Jako všechno v Rusku: středověká.

Kdo ji určuje?

Teď FSB, nástupkyně KGB. A Putin a Kreml. Jako vždycky.

Vadí vám, že váš prezident vyšel z KGB?

Naopak, díky Bohu za něj. Lepší plukovník, který se v systému vyzná, než šílený instalatér Jelcin, který dovolil uloupit naší zemi veškerou ropu. A od každého, kdo okrádal Rusko, mu kápl úrok. Ví se, že vlastní šestnáct procent ze zisku za všechny brilianty vytěžené v Jakutsku.

Nebojíte se říkat tohle všechno novinám, navíc v cizině a za Jelcinova života?

Za to se u nás zatím ještě nezavírá. Ale já si opravdu myslím, že moje země dosud neuzrála pro svobodu.

Ale žijete v Rusku a to, co říkáte, říkáte svobodně... Zkuste si představit něco takového před dvaceti lety.

To máte pravdu, jenže já nepřicházím s žádnou revoluční myšlenkou; v podstatě jen opakuji slova velkého marxisty Plechanova. Ten už kdysi říkal Leninovi, že Rusko neuzrálo pro svobodu. Lenin to ale bohužel nevzal vážně.

Rusko, to není jen Moskva a Petrohrad. Jak se žije lidem v hloubi Ruska?

Bídně. Většina Rusů jsou slušní lidé, ale žijí na úrovni neolitu. Doslova! Podle oficiální statistiky se 30 % Rusů živí sbíráním plodů: chodí do lesa na houby, na maliny, ve městě mají na balkoně slepičku...

Češi nemají s Ruskem zrovna nejlepší zkušenosti. Máme podle vás ještě dnes důvod se Ruska bát?

Myslím, že ne. Jednak v Rusku skončil agresivní komunistický režim, který hodlal rozšiřovat svou říši, jednak je Rusko slabou zemí, která nemá kromě ropy nic: ani armádu, ani ideologii, ani peníze... Češi by se měli bát spíš Ameriky. Američani kolonizují Evropu daleko chytřeji než Rusové, kteří to prováděli tak, že je všichni nenáviděli. S Američany si vlastně ani nevšimnete, že místo Staropramene začnete pít Coca-Colu a místo špekáčků budete baštit hamburgery.

Evropská unie – byl to dobrý krok?

Když už prší, je hloupé diskutovat o tom, jestli to je, nebo není dobře. Přijetí východoevropských zemí do EU, to byla pojistka proti islamizaci západní Evropy. Levná pracovní síla v podřadných profesích, která přijde z nových členských států EU, má nahradit Maročany, Senegalce a Turky. Integrace Čecha nebo Poláka proběhne (třeba v Itálii) mnohem rychleji a snáze, bez násilí a zavádění islámské kultury.

Kdo podle vás rozhoduje o osudu světa?

Rozhodují světové kultury, světové civilizace; ta nejsilnější bude světu diktovat své zákony. A západní civilizace podle mne zahyne, už teď je na smrt nemocná. Čínská, indická a islámská civilizace vezmou ve 21. století vrch a ta západní se jim bude muset přizpůsobit, protože ztratila ideály i národní identitu.

Zahyne? A co vyroste na jejím hrobě?

To netuším. Něco určitě ano; lidstvo zatím vždycky našlo nějaké východisko. Ale Západ se bude muset pokořit, aby pochopil, že nemůže donekonečna poučovat ostatní o své jediné pravdě. Demokracie je stejně pravdivý pojem jako autokracie, nebo různé jiné autoritářské režimy – každý z nich vychází z vlastní kultury. Tvrdit, že západní hodnoty jsou univerzální, to je Bushův nesmysl.

Kdo hraje proti komu?

Vydělával jste peníze na Východě i na Západě: kde to jde snáz?

V Americe to jde snáz poctivě. A v Rusku naopak.

Jste bohatý?

Mám dost, abych si splnil skoro veškerá svá přání, přičemž o to, nač nemám, neusiluji.

Například?

Nechci třeba letadlo. Většina bohatých Rusů si dnes pořizuje soukromá letadla.

Má váš bratr Nikita Michalkov letadlo?

Určitě ano, ale nevím to jistě. Možná to tají.

Jste kamarádi?

To nejsme, ale máme se rádi, jsme bratři. Kamarádi si pomáhají a mohou se jeden na druhého spolehnout. Nikita má jiné kamarády. Já jich mám jen málo. Počítám mezi ně především ženu a děti. Za největší štěstí na světě považuji ranní chvíle, kdy po mně leze můj patnáctiměsíční syn Péťa.

Kolik je vašemu prvnímu synovi?

Čtyřicet.

Je úspěšným režisérem. Dělá vám radost?

Jegor je nadaný filmař, mám ho moc rád; na rozdíl od jeho filmů. Jdou vstříc pokleslému většinovému vkusu, jsou to filmové hamburgery, které mohly vzniknout kdekoli. Ale mládež se na ně hrne, lámou rekordy návštěvnosti. I u nás trh vítězí nad uměním.

Co po vás zůstane ve „zlatém fondu“ světové kinematografie?

Nic. Ostatně ani žádný „zlatý fond“ nezůstane. Na všechny filmy se zapomene – většinou už se to přece stalo! Zbude tu 0,000001 procenta lidí, kteří budou poslouchat klasickou hudbu a znát klasické filmy.

Tak to bude už navždycky?

Ano. Rozhodně tedy v Evropě. Kdosi řekl, že 20. století je stoletím fotbalu, ale o sto let se spletl. Jednadvacáté století je fotbalové, peníze sponzorů tečou jen do sportu. Ale kdo vlastně hraje proti komu? Všichni proti všem, národní týmy neexistují, jen mixy národností. Ve sportu mně to tolik nevadí, ale v umění je to katastrofa, tohle tsunami globalizace. Musíme tomu vzdorovat.

Máte spoustu dětí. Není vám líto, když si představíte, do čeho podle vás rostou?

Není, protože budou patřit k tomu 0,000001 procenta.

Andrej Končalovský (*1937) je syn básníka Sergeje Michalkova (autora sovětské i ruské hymny) a básnířky Natálie Končalovské, jeho starší bratr je známý režisér Nikita Michalkov („Otrokyně lásky“, „Oči černé“, „Znaveni sluncem“ aj.). Studoval klavír na konzervatoři a režii na filmové fakultě u Michaila Romma. Už během studií začal spolupracovat s Andrejem Tarkovským (napsali společně mj. scénář k slavnému filmu Andreje T. „Andrej Rubljov“), absolvoval celovečerním „Prvním učitelem“ (podle novely Čingize Ajtmatova). Z jeho dalších prací je třeba připomenout snímky „O kulhavé Asje“ (22 let byl cenzurou zakázaný), „Šlechtické hnízdo“, „Strýček Váňa“, „Romance o zamilovaných“ a čtyřdílnou „Sibiriádu“. V roce 1980 odjel do USA, kde točil v Hollywoodu, dnes má pravidelný pořad v ruské televizi, často režíruje na světových operních scénách, natáčí pro americkou a francouzskou televizi. Před několika dny pobýval v Praze jako host Febiofestu.

(Respekt, www.respekt.cz)