Květen 2005

Konfucius náš vzor. Proč klesá kvalita evropských univerzit

Pavel Kohout

Evropané o tom faktu neradi slyší, ale je to tak: setřídíme-li světové univerzity podle kvality (publikační a vědecká činnost učitelů, počet objevů, patentů či udělených Nobelových cen), pravidelně a drtivě vítězí americké ústavy nad zbytkem světa.

V rámci Evropy se pak nejlépe umisťují tradiční anglické školy: Oxford a Cambridge. Skóre kontinentálních zemí, zejména EU, je znepokojivě nízké. V žebříčku dvou set nejlepších světových univerzit, sestaveném nedávno britským deníkem The Times, se mezi prvními pětadvaceti nenachází žádná vysoká škola z kontinentální části Evropské unie. Čest starého světadílu zachraňuje jen ETH Zürich na 10. místě. Francouzská École Polytechnique zaujímá 27. místo. Co je příčinou tak dramatického rozdílu v akademické výkonnosti?

Vítej v cechu

Tradiční vysvětlení vychází z odlišnosti severoamerické a evropské kultury. Evropané mají tendenci vnímat školy jako instituce, kde se udělují nároky na lepší postavení. Evropský student očekává, že na závěr studia obdrží titul, který představuje oprávnění k výkonu určité profese. Majitel akademické hodnosti je přijat do „cechu“ a jako takový má nárok na privilegia z členství vyplývající.

Evropa se ovšem na vzdělání nedívala vždy tímto způsobem. Tento kulturní postoj spíše připomíná uspořádání, které panovalo v konfuciánské Číně. Systém vzdělání založený v roce 124 před Kristem císařem Wu-ti zahrnoval složitou strukturu zkoušek a akademických hodností, jejichž držitelé měli nárok na určité konkrétní pozice ve státní správě. Konfuciovi je připisováno rčení „ti, kdo pracují hlavou, budou vládnout, ti, kdo pracují rukama, budou sloužit“. Výhodou čínského systému byla sociální otevřenost: šanci měli i ti nejchudší. Chudým studentům nabízelo vzdělání jedinou možnost, jak získat slušné živobytí. Odtud také pramení úcta Číňanů ke vzdělání, která je hluboce vštípeným národním rysem.

Nevýhodou konfuciánského vzdělání byla strnulost. Cílem nebylo vychovávat vědce a tvůrčí pracovníky, nýbrž disciplinované státní úředníky. Osnovy se téměř nezměnily po celou dobu trvání čínského císařství, tedy až do roku 1912. Výuka spočívala v memorování klasických autorů a zkoušky vypadaly adekvátně. Nikdo od studentů nevyžadoval samostatné kritické myšlení. Stagnace vzdělávacího systému byla jedním z hlavních důvodů, proč kdysi vyspělá Čína postupně upadla do bezvýznamnosti.

Evropské univerzity naproti tomu již od středověku pěstovaly učené disputace, výzkumnou činnost a všeobecně vytvářely motivační prostředí pro intelektuální rozvoj jednotlivce. Když nastala doba průmyslové revoluce, zcela přirozeně začaly vznikat technické školy a fakulty podle stejného modelu. O jejich vlivu na hospodářský růst, životní úroveň a moc Evropy není třeba dlouze hovořit. Během 19. století neměla Evropa ve světě konkurenci – ani intelektuální, ani hospodářskou, ani vojenskou.

Během 20. století však Evropa své pozice postupně ztrácela. Ještě během první poloviny 20. století získávali většinu Nobelových cen za přírodní vědy Evropané, byť mnozí z nich přesídlili do Spojených států. Po druhé světové válce se však z USA stala intelektuální velmoc, zatímco evropská věda relativně ztrácela. Tento stav trvá a dále se prohlubuje. Nejhůře jsou postiženy dvě tradiční evropské kolébky vzdělanosti: Německo a Francie.

Dolce vita

Relativní úpadek evropské vzdělanosti může souviset s explozí státu a počtu státních zaměstnanců v poválečném období. Kariérní řády dávají do úzké souvislosti dosažené vzdělání, služební postup a výši platu. Vysokoškolský diplom se tak stal konfuciánskou poukázkou na peníze a pohodlný život pod definitivou. Málokterý člověk na světě má ostatně tak sladký život jako francouzský státní úředník s vyšší kvalifikací: jeho práce je bez přesčasů, velmi slušně placená, dovolená je dlouhá. Navíc si lze kdykoli vzít neplacenou dovolenou, cestovat celé měsíce po světě jako bohatý turista – a pak se vrátit do práce bez sebemenších obav o místo.

Ve Spojených státech představuje vzdělání rovněž prostředek k dosažení vyššího životního standardu. Na rozdíl od Evropy se však mnohem menší důraz klade na pohodlí veřejného sektoru. Hlavním cílem typického amerického studenta je získat dobře prodejné znalosti. Americká univerzita není úřadem, nýbrž poskytovatelem vzdělávacích služeb. Za tyto služby se pochopitelně platí, zvláště, když jde o soukromé univerzity. Studentům nejde jen o „papír“, ale i o to, aby byl podložen skutečnou hodnotou. Na své univerzity mají vysoké požadavky – a univerzity se musejí snažit, protože konkurence je ostrá.

Běžné je například přeplácení špičkových vědců a mimořádně kvalitních učitelů. Brian Cannon, student státní školy College of William and Mary, se jednoho dne dozvěděl, že tamní oblíbený učitel odchází na lépe placené místo na Princetonské univerzitě. Nebyl nadšený. Když však studentská samospráva spočítala, že během předchozího roku odešlo celkem třináct učitelů na různé prestižní školy, došel k názoru, že je třeba něco dělat. Zorganizoval studentské referendum, jehož předmětem bylo zvýšení studentského poplatku. To mělo být určeno na zlepšení platů učitelů, kteří by jinak mohli odejít, protože škrty ve státním rozpočtu měly za následek zmrazení platů. Studentské poplatky jsou vybírány pro jiné účely, ale v tomto případě posloužily ke zvýšení ročních platů tří učitelů o 10 tisíc dolarů. Učitele vybral děkan společně se zástupci studentů.

„Toto je jen jeden příklad rostoucí propasti mezi platy na soukromých a státních univerzitách. Očekávám, že v průběhu času budou mnohé státní univerzity fakticky privatizovány,“ odhaduje ekonom Tyler Cowen. „Zůstanou nominálně pod státní kontrolou, ale jejich finance budou stále více závislé na soukromých zdrojích.“ Srovnejme tento přístup s tím, jak se na školné dívá česká veřejnost.

Vrabec vs. holub

Nárůst státního sektoru v Evropě však sám o sobě nemůže vysvětlit rozdíl mezi výkonností školství. Většina evropských zaměstnanců ostatně pracuje v soukromých firmách. Zde však rovněž existuje zásadní rozdíl mezi Evropou a USA. Američané jsou ochotni a schopni více riskovat a lépe odměňovat mimořádné výkony – včetně mimořádných výkonů v oblasti výzkumu a vývoje. Evropská firemní kultura je konzervativní, raději se spokojí s malým, ale zaručeným ziskem.

Nejde jen o myšlenkový postoj, ale hlavně o podnikové finance. Americké firmy jsou z mnohem větší části financovány primárními emisemi akcií. V Evropě převládá financování pomocí bankovních úvěrů. Například v Německu tvoří bankovní úvěry 83 % kapitálu, zatímco v USA jen 27 %. Podstatný rozdíl: když americká firma nedosáhne zisku, prostě nevyplatí dividendy. Akcionáři sice nemají radost, ale firma může přežít a posléze prosperovat. Když evropská firma nemá na splácení dluhu, buď zkrachuje, anebo se obrátí na stát (a zkrachuje o pár let později). Financování prostřednictvím akciových emisí znamená menší finanční riziko pro firmu – o to více pak lze riskovat v jiných oblastech, například v zavádění technických inovací na trh.

Německé firmy se stěží mohou financovat pomocí akciových emisí, protože jim v tom brání legislativa upravující řízení akciových společností. Spoléhání na bankovní úvěry vytváří úřednickou mentalitu. A právě ona pak v konečném důsledku vede nejen k ekonomické, ale také k intelektuální stagnaci.

(Respekt, www.respekt.cz)