Květen 2005

Wasserpolaci mluvili málo srozumitelnou řečí

Irena Korbelářová

To byl nějaký Wasserpolak, můžeme na Ostravsku i jinde zaslechnout na adresu toho, kdo mluvil zvláštním, ne vždy srozumitelným nářečím. Co toto pojmenování vlastně znamená? Národnostní poměry ve Slezsku byly od pradávna složité. Jeho území bylo už ve středověku osídleno slovanským obyvatelstvem, od 13. století sem přicházeli kolonisté německého původu. Po staletí se zde střetávaly vlivy německé, české a polské kultury a tomu odpovídala také jazyková roztříštěnost. Podstatná část obyvatelstva Slezska a zvláště lidé ve městech hovořili německy. Význam němčiny jako hlavního jazyka od 18. století vzrůstal, a to jak v Rakouském, tak Pruském Slezsku. Slovanské obyvatelstvo i nadále hovořilo místními nářečími. Čeština i polština se v archaizované podobě udržovaly v kostele či ve škole, z němčiny však do dialektů pronikala řada německých slov z oblasti správy, vojenství či spojená s pokrokem v hospodářství nebo společenském životě.

Zcela specifické podoby pak nabývala řeč v jazykově smíšených oblastech Slezska a na polsko-moravském pomezí. Jazykové zvláštnosti ve Slezsku mimo jiné také způsobily, že se zde národní vědomí slovanského obyvatelstva probouzelo pomaleji než jinde. Lidé se zpravidla nepovažovali za Čechy či Poláky, ale pojmenovávali se spíše podle území, kde žili - Slezané (na Těšínsku Ślązaci), Moravci (na Opavsku a Hlučínsku), Hornoslezané neboli Wasserpolané či Wasserpolaci.

Poprvé se s pojmem Wasserpolaci setkáme v 17. století. Označoval slezské Poláky, jejichž jazyk se lišil od tehdejší literární polštiny a kteří žili v Horním Slezsku, především na Opolsku a Ratibořsku (v dnešním Polsku), výjimečně také Těšínsku. Později se termín wasserpolština objevil ve smyslu slezskopolského nebo slezskomoravského nářečí prostoupeného německými výrazy. Termín Wasserpolak pak označoval slovanské obyvatelstvo Horního Slezska.

Vznik pojmenování je dodnes nejasný. Výklad z 18. století uvádí, že se název vztahoval na voraře plavící se po Odře. Tito Wasserpolaci (tj. Poláci plující po vodě) prý dali jméno obyvatelstvu v horním povodí Odry. Jiné vysvětlení hledá původ jména v jeho latinské podobě. Hornoslezané byli totiž někdy označováni za prapotomky Kvádů, kteří žili v části Moravy a Slezska počátkem našeho letopočtu. Záměnou a nepochopením označení quadico-polonica (kvádská polština) pro hornoslezské místní nářečí pak mohlo dojít k zavedení chybného výrazu aquatico-polonica, německy wasser-polnisch.

Na první pohled fantastická teorie se dostane do nového světla když uvážíme, že v 18. století se v církevních pramenech označoval moravský dialekt na moravsko-slezském pomezí jako idioma quadicum, tedy "kvádština". Od 19. století začalo nabývat slovo Wasserpolak pejorativního zabarvení, wasserpolština byla zesměšňována a označována za hatmatilku. Později bylo toto specifické nářečí zneužíváno zastánci germanizace k poněmčení slovanského obyvatelstva Horního Slezska patřícího z převážné části k Prusku, respektive Německu. Jeho příslušníci byli přesvědčováni, že jsou vlastně wasserpolacky hovořícími Němci. Tento tlak vyvrcholil za druhé světové války. Po jejím skončení připadla dříve německá část Slezska k Polsku a pojem Wasserpolak se stal historickým termínem. Wasserpolština ale mezi starousedlíky přežívala. Ještě dnes můžeme i u nás zaslechnout: Po polsku, to jest moja mutterspracha (Polsky, to je moje mateřština) či To jest Schnellzug, ten jeździe durch, nie muszemy umsteigovat (To je rychlík, jede skrz, nemusíme přestupovat).

(MFDNES)