Květen 2005

Zázrak má jméno iPod

Jan Kovalík

Vše, co potřebujete „k přežití“, se vejde do krabičky velikosti zapalovače. Před pěti lety vedl hudební průmysl proti přehrávačům MP3 nesmyslný soudní boj, teď je začíná vnímat jako jedinou šanci na své přežití.

Hollywoodský kasovní trhák Terminátor 2 představoval v době své premiéry (1991) světovou špičku na poli speciálních vizuálních efektů. Významní recenzenti tehdy s respektem konstatovali, že jejich realizace si vyžádala propojení několika supervýkonných počítačů o celkové kapacitě neuvěřitelných 16 GB paměti! Dnes jsme o čtrnáct let dál a miliony lidí po celém světě nosí v kapse místo walkmanů krabičky menší než balíček cigaret, které pojmou i čtyřikrát víc. Zřejmě nejznámější z nich – iPod – se v poslední době začala ve stále větší míře prodávat i na českém trhu. Čím dál více lidí tak považuje za běžné a normální si kdykoli na ulici vybrat k poslechu kterékoli z několika stovek hudebních alb, jež mají neustále k dispozici v kapse.

Požehnaná bitva zkázy

Ve stejném roce, kdy se na plátnech světových kin objevil druhý díl Terminátora, byl v německém Fraunhofer Institute vynalezen formát počítačové komprese zvuku známý pod šifrou MP3. Tato počítačová instrukce dovolila převést hudbu z regulérního kompaktního disku do souboru, který zabírá až dvanáctkrát méně místa, a to bez toho, že by se jakkoli snížila kvalita snímku. Vynález MP3 tak otevřel zcela nové možnosti v distribuci hudby prostřednictvím internetu a dal také vzniknout novému standardu při jejím poslechu na ulici. Walkman, vystřídaný discmanem, tak dostal nového kolegu – kapesní MP3 přehrávač.

Jeho vůbec první model začala v Asii na jaře roku 1998 prodávat firma Saehan. Dnes si však ji i její výrobek pamatuje jen málokdo. Opravdu světovou pozornost k tomuto novému typu přehrávače totiž dokázala strhnout až konkurenční společnost Diamond Multimedia. Přesněji řečeno především ostře sledovaný soudní spor, který vedla s Americkou asociací nahrávacího průmyslu RIAA. V té totiž vzbuzovala přímo panickou hrůzu představa, že prostřednictvím nové technologie by bylo možné hudbu prakticky nekontrolovatelně šířit po světové počítačové síti. RIAA proto vynaložila všechny své síly, aby nástupu formátu MP3 úplně zabránila nebo jej alespoň maximálně oddálila. Prostřednictvím svých právních zástupců kupříkladu požadovala, aby byl tento počítačový formát prohlášen za nelegální a aby jeho používání bylo kdekoli na světě striktně zakázáno. „Bitva zkázy“, jak novináři tomuto soudnímu procesu přezdívali, skončila v létě roku 1999. RIAA přitom odešla ze soudní síně na hlavu poražena.

Kromě toho precedenční rozsudek rázem vyjasnil situaci v zavádění nového a do té doby velmi nejistého standardu. Výrobci z celého světa pak přestali váhat a jeden po druhém začali představovat své první MP3 přehrávače. V té době ještě charakteristické především velmi malou kapacitou paměti a nápadně vysokou cenou.

Už záhy poté se však trh rozštěpil. Část výrobců se začala soustředit především na výrobu miniaturních přehrávačů – zhruba o velikosti zapalovače, zato však s menší kapacitou, zatímco další naopak preferovali vysokokapacitní – zato rozměrnější – přístroje označované jako „kapesní harddisky“.

Další zlom v tomto odvětví nastal před čtyřmi roky, když se na trhu objevil výrobek iPod, jenž v sobě do značné míry spojuje obě výhody – tedy minimální rozměry a vysokou kapacitu. Masivní reklamní kampaň podpořená zavedením internetového systému iTunes, jehož prostřednictvím si uživatelé mohou na síti kupovat a do svých iPodů stahovat libovolnou hudbu, udělala z iPodu svého druhu fenomén, jehož kouzlu propadly miliony lidí po celém světě.

Národ iPod

Přestože první „harddiskové“ přehrávače s vysokou kapacitou (kolem 20 GB paměti) se na trhu objevily už před iPodem, dokázal je jejich nový konkurent rychle převálcovat a doslova vymazat. Jeho předchůdci se totiž co do rozměrů podobali běžnému discmanu a vážili téměř půl kilogramu. iPod naopak vsadil na miniaturizaci a působivý retro design. A dá se říci, že do nejmenších detailů naplánovaný tah mu bezezbytku vyšel. Jeho bílá zaoblená krabička o velikosti cigaretového balíčku se navzdory poměrně vysoké ceně rychle stala prestižní záležitostí a téměř nepostradatelnou pomůckou milionů hudbymilovných lidí.

Výrobce toho využil a nenechal nic náhodě – i když měl majitel přehrávač na ulici schovaný v kapse, prozrazovala jej nezaměnitelná bílá sluchátka. Tento pocit výjimečnosti i sounáležitosti firma u svých zákazníků ještě dále podtrhla, když v reklamních sloganech zavedla pojem „národ iPod“.

Amerika byla dobyta během několika měsíců a iPodmánie se pak přesunula za oceán do Evropy, kde právě v těchto měsících zažívá svůj vrchol. I když ceny přístrojů postupem času pravidelně klesají, je pořízení přehrávače stále ještě poměrně nákladnou záležitostí. Přístroj s největší kapacitou (60 GB) se dnes prodává za patnáct tisíc korun. K dispozici jsou ovšem i levnější modifikace s přibližně desetinovou kapacitou, jež lze však pořídit už s poloviční investicí. I tyto „minimální“ verze přitom uživatelům zvyklým poslouchat hudbu „na cestě“ nabízejí dosud nepoznaný komfort. Místo jednoho neskladného stříbrného kotoučku, na který se v průměru vejde patnáct skladeb, jich teď v jediné malé krabičce o velikosti většího zapalovače mohou nosit až stonásobně více a kdykoli si z nich vybrat podle momentální nálady a chuti.

Centy v kapse, dolary na střeše

iPod ovšem nezměnil jen způsob poslechu hudby. Možná ještě větší roli sehrál při formování nového systému její distribuce. A paradoxně je to právě hudební průmysl, jehož lobbistická asociace bojovala za zákaz podobných zařízení, kdo z těchto změn nyní velmi dobře profituje. Výše zmiňovaný systém iTunes, který uživatelům přes internet nabízí jednu písničku za osmdesát centů, se totiž ukázal být do budoucna jedinou šancí hudebních vydavatelství na další přežití. Již dnes je totiž z čísel a tržeb více než zřejmé, že zaběhaný prodejní model je na nezadržitelném ústupu. Vysokorychlostní internet totiž dnes prakticky komukoli umožňuje pořídit si zadarmo hudbu i filmy podle chuti. Nechtějí-li tedy vydavatelství přijít o své tučné zisky z prodeje, budou nucena přizpůsobit se nové situaci a přejít na digitální distribuci. Americký trh přitom již prokázal, že je-li rozumně stanovena cena, jsou lidé ochotni za hudbu platit. A to i přesto, že při troše času a námahy by si ji na internetu mohli ve stejné kvalitě opatřit i zdarma.

Potvrzuje to krom jiného také čerstvá studie amerického Pew Internet and American Life Project, z jejíchž údajů vyplývá, že počet lidí, kteří si hudbu a filmy stahují z bezplatných serverů, v posledních letech citelně klesá. Zatímco předloni tak činila v průměru třetina amerických uživatelů internetu (cca 41 milionů lidí), loni už to bylo jen o málo více než pětina (28 milionů lidí). Naopak počet těch, kdo za hudbu platí prostřednictvím systémů podobných iTunes, se v posledních letech úměrně tomu stále zvyšuje. Za poslední rok stoupl z necelých sedmnácti na rovných čtyřiadvacet procent.

(Respekt, www.respekt.cz)