Květen 2005

István Szabó: Nikdy jsem na herce nekřičel

Darina Křivánková

Nikdy jsem na herce nekřičel, říká oscarový režisér István Szabó, který na Febiofestu uvedl předpremiéru snímku Božská Julie. Málokterý režisér je mezi herci oblíbený tak jako István Szabó. Hvězdy jako Annette Beningová, Harvey Keitel, Ralph Fiennes nebo Glenn Closeová ho poslušně následují do Evropy. Szabóa totiž Hollywood nezlákal.

LN: Váš nový film Božská Julie je o světě herců a o rozmarech žen. Komu se dá podle vás snáz porozumět, hercům, nebo ženám?

Točím filmy čtyřicet let a po celou tu dobu se snažím proniknout do hercovy duše. U žen o to usiluji ještě o něco déle. Myslím, že jediná cesta je dívat se na všechny jako na lidské bytosti.

LN: O Annette Beningové jste jako o Julii uvažoval od začátku. Čím je pro tuhle roli ideální?

Potřeboval jsem herečku s bohatou divadelní zkušeností. Beningová je filmová hvězda, ale hrála také na divadle Shakespeara, Čechova i Strindberga, dobře zná divadelní prostředí, zvyky a rituály.

LN: Máte nějaký recept na to, jak dostat z herce to nejlepší?

Musíte herce milovat. Musíte mít s nimi trpělivost, povzbuzovat je, dát jim svobodu, příležitost, aby mohli projevit svůj talent, a připravit jim ty správné podmínky.

LN: Křičel jste někdy na herce?

Nevzpomínám si. Možná, když jsem byl hodně mladý, ale spíš ne.

LN: Harvey Keitel tvrdí, že nejlépe se mu hrají ty postavy, které nenávidí. Jak se na takový přístup díváte jako režisér?

Herec opravdu nemusí svoji postavu zrovna milovat, ale každopádně by jí měl rozumět. Jeho práce je postavu obhájit, ale ne ji soudit. To by měl dělat divák.

LN: V Božské Julii je spousta humoru, to pro vaše filmy není moc typické.

Protože naše středoevropská zkušenost prostě není moc veselá. Ale v Božské Julii je to dáno tím, jaká je předloha Williama Somerseta Maughama, ta je plná humoru. Navíc se příběh odehrává v předválečné Anglii. Ne v Německu nebo v Maďarsku. Tam by to zdaleka nemohlo být tak vtipné.

LN: Natočil jste mnoho filmů, které se dotýkaly druhé světové války. Teď měl u nás premiéru hodně diskutovaný film Pád Třetí říše (Der Untergang – pzn. red. CS-magazínu). Co jste na něj říkal?

Je to nesmírně důležitý film. Po válce bylo snadné říci, že za všechno neštěstí může Německo a hlavně Hitler. Že vichistický režim ve Francii není vůbec za nic zodpovědný, že Rakušané za nic nemohou, ani Maďaři... Že dokonce Angličané nemohou za to, že nebombardovali železnici do Osvětimi. Za všechno mohl Hitler. Tenhle postoj byl pro všechny výhodný. Najednou jsou ale lidé ochotni uvažovat jinak. Pád Třetí říše ukazuje, zač byli odpovědní obyčejní Němci: sekretářka, lékař... Ukazuje, že nesou stejnou odpovědnost jako Hitler. To je mnohem zdravější způsob uvažování. Připustit svůj díl viny - to bychom se měli všichni naučit.

LN: Když jste v roce 1981 dostal Oscara za film Mefisto, otevřely se vám dveře Hollywoodu. Proč jste žádnou z nabídek nepřijal?

Jsem chlapík ze střední Evropy, narodil jsem se v Budapešti. Mohu vyprávět jen příběhy o tom, co znám. Ameriku je hezké vidět, ale jen když tam jedete jako turista.

LN: Nelákalo vás točit ve velkých studiích s vysokým rozpočtem? Nemáte rád americké filmy?

Co to je americký film? To co točil Huston, Cassavetes, Welles, Ford nebo Hitchcock? Nebo druhořadé filmy, které vznikaly jen s myšlenkou na peníze? Americký film je moc široký pojem.

LN: Teď jste uvedl jména svých oblíbených režisérů?

Ano. Mému srdci jsou ale blízcí především Evropané. Fellini, Bergman, Bunuel, Truffaut...

LN: To byli tvůrci, kteří zažili zlatou éru evropské kinematografie. Dnes musí evropské filmy o diváky bojovat. V čem je chyba?

Ztratili jsme diváky a je to naše chyba. Mnozí evropští filmaři točí jen jeden pro druhého a ne pro lidi. Ale změnilo se i publikum. Na filmy dnes chodí hlavně teenageři, kteří komunikují jazykem, který my neovládáme. Musíme hledat příběhy, které tohle nedospělé publikum osloví. To je ale úkol pro mladé režiséry, kdybych se o něco takového pokoušel třeba já, bylo by to falešné a směšné. Zásadní problém jsou i peníze. Leckde film živoří a politikům nedochází, že když přestane existovat třeba česká nebo maďarská kinematografie, bude evropská kultura o hodně chudší.

LN: U nás režiséři vaší generace točí jen sporadicky. Vám se daří, točíte stále, často velké evropské koprodukce. Jaké je tajemství vašeho úspěchu?

Nevím, jestli to je úspěch ani jestli je v něm nějaké tajemství. Snažím se vyprávět příběhy, které mě dojímají. Pokud dojmou mne, dotknou se i diváků. Usiluji o jediné, aby lidé pochopili sami sebe a dokázali porozumět druhým. Víte, filmy zas tak důležité nejsou, lidstvo bez nich žilo tisíce let. Ale je to skvělý způsob, jak se dívat na člověka, na jeho tvář.V pohybu, v životě, plnou emocí.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)