Květen 2005

Jak se volil papež

Petr Kubín

V pondělí 18. dubna začne ve Vatikánu volba nového papeže. Jak se hlava katolické církve vybírala v minulosti? Zejména na počátku dějin křesťanství mnohem demokratičtějším způsobem než dnes. Podle katolické nauky určil sám Kristus za nejvyššího pastýře křesťanstva apoštola Petra. Protože sv. Petr zemřel mučednickou smrtí jako biskup Říma, jsou za hlavu obecné církve považováni jeho nástupci na římském stolci.

V antice byla církev demokratičtější než dnes. Biskupové byli voleni místním klérem a lidem za spoluúčasti okolních biskupů, kteří museli volbu odsouhlasit, neboť měli právo svěcení kandidáta. Podobně římský biskup byl volen klérem a lidem hlavního města antického impéria, a to za součinnosti biskupů okolních měst Ostie, Albana a Porta. Tito biskupové pak zvolence vysvětili - až dodatečně se stal hlavním světitelem biskup z Ostie, který je dodnes nominálně prvním z kardinálů. Zvolenec nesměl být až do konce 9. století již biskupem, protože spojení biskupa s jeho diecézí se považovalo za pouto podobné manželství a nebylo ho možno rozloučit. Vybíralo se tedy většinou z jáhnů města Říma. Už v době prvotní církve, pronásledované římským státem, nebyly všechny volby jednotné, jak dokazuje případ papeže Ponciána a jeho protivníka (nejspíš prvního vzdoropapeže) Hippolyta z třicátých let 3. století. Je třeba však upozornit, že se název papež (papa = otec) užíval na Západě až od 3. století jako titul všech biskupů, a teprve od poloviny 5. století výlučně jako titul římského biskupa.

Zásadní obrat

Ve 4. století došlo k zásadnímu obratu v dějinách církve, kdy se křesťanství spojilo se státní mocí a nakonec se stalo jediným povoleným náboženstvím v římském impériu. Protože se římský biskup pozvolna stával uznávaným duchovním vůdcem západního křesťanstva, začali mít zájem na výsledku volby křesťanští císařové. Volby ovlivňovali prostřednictvím voličů, potvrzením zvolence či rozhodnutím při sporné volbě. Od 5. století začala také městská šlechta zatlačovat při volbě do pozadí římský lid, až byl posléze zcela vyřazen z účasti. Ostatně podobně tomu bylo i u voleb ostatních biskupů. Po pádu západořímské říše si vyhradili potvrzovací právo papežské volby byzantští (východořímští) císařové, počínaje Justiniánem I. (527 - 565). Ti pak až do roku 684 potvrzovali sami zvolence na papežský trůn, poté toto právo delegovali na své italské exarchy, rezidující v Ravenně. Teprve po císařském, případně exarchově potvrzení směl být kandidát vysvěcen ostijským kardinálem-biskupem za asistence dvou dalších biskupů. Opatřování císařského souhlasu v Konstantinopoli bylo zdlouhavé, zvolenci museli často čekat celé měsíce, někdy i léta.

V polovině 8. století získali na apeninském poloostrově rozhodující politický vliv franští králově z rodu Karlovců, z jejichž vůle tehdy vznikl papežský stát existující až do sjednocení Itálie v roce 1870. Aby se zamezilo světskému vlivu na volbu papeže, učinil už tehdy (r. 769) papež Štěpán III. pokus omezit volební právo jen na římský klérus, ale v praxi se toto rozhodnutí neprosadilo. Také Karel Veliký zasahoval do vnitřních záležitostí papežství: Lva III. zachránil před sesazením, a ten jej pak za to korunoval na prvního císaře středověké říše římské. Církvi oddaný Karlův syn Ludvík Pobožný naopak zaručil Římanům roku 817 svobodnou papežskou volbu a sám se spokojil jen s ohlášením výsledku. Ale už jeho nástupce císař Lothar požadoval po papeži Evženu II. přísahu věrnosti a po Římanech místopřísežný slib, že budoucí zvolený papež také složí věrnostní přísahu v přítomnosti císařského vyslance.

Po rozkladu karlovské moci na konci 9. století se volba papeže a papežství vůbec ocitlo zcela v moci římské aristokracie. 10. století bývá proto v dějinách papežství nazýváno saeculum obscurum - temné století. Tehdy po několik desetiletí Řím ovládal senátor Theofylakt a jeho žena Theodora, pak jejich dcera Marosie a vnuk Alberich. Papežové byli loutkami v rukou této mocné rodiny až do nástupu nové císařské dynastie německých Otonů. Ota I. ovládl Řím v roce 962 a znovu zajistil podstatný vliv na volbu papežů římským císařům. Jeho vnuk Ota III. pak nechal zvolit prvního papeže německého původu (Řehoř V. roku 996) a po něm i prvního Francouze (Silvestr II. roku 999). Doposud na Petrově stolci seděli jen Židé, Syřané, Dalmatinci, Severoafričané, Řekové a především Italové. V první polovině 11. století ovšem papežská volba opět upadla do moci římských šlechtických rodin, tentokrát Crescentiů a Tusculských, které dosazovaly na trůn zcela nehodné kandidáty, mezi nimiž se objevuje i nejmladší papež v dějinách Benedikt IX., který měl podle některých pramenů nastoupit jako dvanáctiletý. Přítrž tomu učinil až římsko-německý císař Jindřich III. z nové sálské dynastie, který začal z titulu římského patricije designovat na papežský stolec Němce oddané církevní reformě. Tato designace se fakticky rovnala jmenování. Po předčasné smrti císaře se však k reformě obrácené papežství vymklo z kontroly světské moci a dekretem papeže Mikuláše II. In nomine Domini z roku 1059 byla papežská volba do budoucna svěřena výhradně kardinálům-biskupům. Těch bylo celkem sedm a byli biskupy v okolí Říma. Nižší kardinálské stupně - kněží a jáhnové měli podle dekretu pouze právo aklamace, avšak už na počátku 12. století se na papežské volbě podíleli stejnou měrou jako kardinálové biskupové.

Klíčová role kardinálů

Zhruba uprostřed dvoutisíciletých církevních dějin tak došlo k rozhodujícímu zlomu, kdy se centrální úřad církve nadobro vymanil ze světských rukou a volební právo přešlo definitivně na kardinály. Jméno kardinál pochází od latinského slova cardo a znamená dveřní čep nebo stěžejní bod. V Římě jsou kardinálové doloženi asi od roku 500 v pozici vlivných kleriků, jejich hvězdná hodina však přišla až o pět a půl století později, kdy vytvořili kardinálské kolegium jako hlavní poradní orgán papeže. Okolo roku 1100 bylo celkem 53 kardinálů - kromě 7 biskupů ještě 28 kněží a 18 jáhnů. Jejich počet pak během středověku prudce klesal, roku 1322 byl redukován na pouhých 20, na kostnickém koncilu byl navýšen na 24 a až Sixtus V. jej na konci 16. století zvýšil na 70. Tento počet byl překročen až ve 20. století za Jana XXIII.

Je zajímavé, že hlavní protagonista reformy papežství - Řehoř VII. nebyl roku 1073 zvolen na základě nedávno publikovaného dekretu, ale dosadil jej římský dav. Až dodatečně jeho volbu aprobovali kardinálové. Ani reforma nezabránila tomu, aby nedocházelo k podvojným volbám. Když byl v roce 1159 většinou kardinálů zvolen Alexandr III., menšina podporovaná císařem Fridrichem Barbarossou zvolila Viktora IV. Aby se tomuto předešlo, nechal Alexandr III., těžce zápasící o uznání, o dvacet let později na III. lateránském koncilu ustanovit (dekretálem Licet de vitanda), že do budoucna musí papeže zvolit dvoutřetinová většina kardinálů. Tato zásada platí dodnes.

První konkláve (tj. uzavřená volba) se konalo po smrti Řehoře IX. v roce 1241. Šlo vlastně o urychlení papežské volby, kdy římský senátor Matteo Rosso uzavřel kardinály do zchátralé antické budovy na Palatinu zvané Septizonium. Kardinálové zde ovšem silně strádali a bylo s nimi brutálně zacházeno, takže vlastně pod nátlakem zvolili nového papeže Celestina IV. Ten ovšem, nejspíš i na následky pobytu v konkláve, po sedmnácti dnech zemřel. Poté trvalo dlouhé dva roky, než se ponížení kardinálové opět odhodlali k volbě.

Jméno tomuto uzavřenému volebnímu setkání však dala až volba Řehoře X. o třicet let později. Byla to nejdelší volba v dějinách papežství vůbec. Na konci listopadu 1268 zemřel ve Viterbu Klement IV. Tam se také sešlo volební shromáždění v počtu 17 kardinálů. Nemohli se však shodnout v požadované dvoutřetinové většině. Když ještě na Letnice roku 1270 nebylo známo jméno papeže, rozhodli se viterbští měšťané pro radikální řešení: Kardinály uzavřeli v jednací budově na klíč (italsky con chiave nebo latinsky cum clave = conclave), a poté jim dokonce odkryli střechu, takže volitelé byli zcela vydáni v šanc nepřízni počasí. Teprve pod tímto nátlakem byl 1. září 1271 zvolen nový papež Řehoř X. Ten pak vydal o tři roky později dekret Ubi periculum, v němž předepsal detaily pro jednání konkláve.

Bylo stanoveno, že po smrti papeže se má konkláve sejít do deseti dnů, a to v paláci, kde papež zemřel. Během konkláve nesměli kardinálové opouštět palác a nesměli být s nikým z vnějšku ve styku. Čím déle volba trvala, tím skromnější měl být přísun potravy. Tvrdá pravidla přinesla své ovoce. Po Řehořově smrti trvalo konkláve pouhý den.

Zajímavá byla volba po smrti Mikuláše IV. v roce 1292, která se znovu protáhla na dlouhé dva roky. Kardinálové chtěli tentokrát zvolit nepolitického, tzv. andělského papeže, tj. dokonalého svatého muže. Nakonec jednomyslně vybrali nic netušícího stařičkého poustevníka Pietra Morone, který prý volbu přijal až poté, co mu namluvili, že odmítnutí by bylo těžkým hříchem. Přijal příznačné jméno Celestin V. (coelum = nebe), ale na vysoký úřad evidentně nestačil a již po několika měsících abdikoval. Je to nejznámější, ne však jediný, případ, kdy se papež vzdal svého úřadu. V dějinách církve rezignovalo několik papežů, posledním z nich byl Řehoř XII., a to na nátlak kostnického koncilu v roce 1415.

Velkou část 14. století sídlili papežové na jihu Francie v Avignonu. Proto tehdy kardinálské kolegium ovládli Francouzi, kteří pochopitelně do čela církve volili opět Francouze. Po návratu papeže do Říma však došlo v roce 1378 k podvojné volbě. Kardinálové pod tlakem lidu na jaře zvolili Itala Urbana VI., který se posléze projevil jako nesnesitelný, a proto na podzim téhož roku přikročili k nové volbě Francouze Klementa VII. Schisma bylo na světě, křesťanstvo se rozštěpilo na dva tábory. Urban VI. pak jmenoval nové, sobě oddané kardinály, mezi nimi i pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimě, prvního českého kardinála.

Papežské schisma odstranil až kostnický koncil, na kterém byla zvolena nová jediná hlava obecné církve. Tato volba, která se konala na podzim 1417, byla zvláštní tím, že kromě kardinálů hlasovali i zástupci všech čtyř koncilních národů, vždy po šesti hlasech. 11. listopadu byl zvolen kardinál Colonna, který přijal jméno po světci toho dne - Martin (V.). Kostnický způsob volby se však už v dějinách církve neopakoval, do budoucna se volební právo vrátilo výlučně ke kardinálům. Rovněž na basilejském koncilu, který se snažil prosadit superioritu koncilu nad papežem, byl roku 1439 zvolen poslední vzdoropapež v církevních dějinách Felix V. jen hlasy přítomných kardinálů.

Uplacené volby

Za renesančního papežství, kdy se příliš nehledělo na přísné mravy, bylo konkláve několikrát uplaceno, aby zvolilo správného kandidáta. Známé jsou případy volby dvou nejslavnějších renesančních papežů, a sice Alexandra VI. v roce 1492 a Julia II. v roce 1503, kdy oba řádně zaplatili svým volitelům. V roce 1522 se konkláve naposledy shodlo na neitalském papeži. Byl zvolen Holanďan Adrian Florensz, který si výjimečně ponechal křestní jméno Hadrián VI.

Od 17. století se při papežské volbě mohlo uplatnit právo tzv. exkluzivy ze strany katolických velmocí. Pomocí tohoto práva byli vyloučeni z volby nežádoucí kandidáti. Naposledy bylo toto právo užito Rakousko-Uherskem při volbě v roce 1903, kdy habsburská monarchie zabránila volbě kardinála státního sekretáře Rampolly a byl zvolen benátský patriarcha Giuseppe Sarto jako Pius X. Na základě vlastních zkušeností s volbou však Pius X. vydal již následujícího roku dvě konstituce, které napříště zakázaly exkluzivní právo světských mocností.

V roce 1958 byl zvolen papežem další benátský patriarcha - Giuseppe Roncalli, který přijal po mnoha staletích opět jméno Jan. Protože poslední nositel toho jména nebyl uznán jako legitimní, získal nový papež znovu řadovou číslovku XXIII. Papež Jan XXIII. hned v roce své volby jmenoval 23 nových kardinálů, a tím poprvé překročil od 16. století stanovený počet sedmdesáti nositelů purpuru. Po jeho smrti v roce 1963 byl pak zvolen největší favorit voleb, milánský kardinál Giovanni Montini, který přijal jméno Pavel VI. Přesto mělo konkláve dramatický průběh. Konzervativci podporovali prefekta kongregace pro řehole Antoniuttiho, liberálové boloňského kardinála Lercara a střed kardinála Montiniho. Boj byl vyrovnaný, až po třech dnech při šestém hlasování 21. června získal Montini požadovaný počet hlasů.

Vyloučení seniorů

Pavel VI. změnil v roce 1970 podobu papežské volby nařízením Ingravascentem aetatem tak, že z ní vyloučil kardinály, kteří dovršili osmdesátý rok života. Skutečně konkláve po smrti Pavla VI. v srpnu 1978 bylo první, kde nebyli kardinálové starší osmdesáti. Účastnilo se ho 111 kardinálů ze 30 zemí, tedy více než kdykoliv předtím. Volba trvala pouhé dva dny, 26. srpna byl zvolen, tentokrát outsider, avšak již třetí benátský patriarcha ve 20. století, Albino Luciani. Nový papež poprvé v dějinách přijal dvojité jméno Jan Pavel I. na znamení návaznosti na oba své předchůdce. Při uvedení do úřadu však odmítl intronizaci s tiárou, která byla od vrcholného středověku symbolem plnosti papežské moci (plenitudo potestatis). Jan Pavel I. však už 28. září zemřel, a proto se od 14. října konalo další konkláve. Poprvé byli v mírné většině neevropští kardinálové - 56 z celkem 111. Italů bylo sice 27, ale italští kandidáti se ukázali jako neprůchozí. Vlivný vídeňský kardinál Franz König proto strhl papežskou volbu na málo známého krakovského kardinála Karola Wojtyłu, který byl v odpoledních hodinách 16. října skutečně většinou hlasů zvolen. Byla to senzační volba, protože po čtyřech a půl století nenastoupil na Petrův stolec Ital, nýbrž první Slovan, navíc z komunistické země.

Jan Pavel II. sám také zasáhl do volebního řádu papežů a v únoru 1996 vydal apoštolskou konstituci Universi Dominici Gregis, v níž stanovil, že maximální počet voličů nesmí překročit 120, potvrdil však hranici 80 let. Konkláve se má podle nové konstituce nadále konat v Sixtinské kapli, kde se od renesančních dob odehrála většina papežských voleb. Konkláve se má sejít 15-20 dnů po smrti papeže. K platné volbě je stále nutná dvoutřetinová většina hlasů, kdyby však hlasování nebylo po 33 jednotlivých hlasováních úspěšné (tj. asi po dvanácti dnech), přijde na řadu zcela nový způsob, kdy o volbě rozhodne prostá většina kardinálů.

Tento způsob volby má zamezit příliš dlouhému trvání konkláve, skrývá v sobě však případné nebezpečí nedostatečné podpory zvolence v kardinálském kolegiu. Pokud zvolenec přijme volbu, stane se okamžitě papežem. V případě, že by nebyl zvolen biskup, musel by být ovšem nejdříve vysvěcen. Poté je oblečen do papežských rouch, kardinálové mu holdují a slibují poslušnost, a nakonec jej první z kardinálů-jáhnů představí lidu slavnou latinskou formulí: Annuntio vobis gaudium magnum, habemus papam!

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)