Květen 2005

Papež a Reagan proti komunismu

Benjamin Kuras

Když je člověk ponechán osamělý, sám sobě měřítkem všeho a bez obecně platného morálního kontextu, ztrácí smysl existence, propadá morálnímu relativismu, jehož výsledkem je království nudy, z něhož se snaží osvobozovat plytkým rozptylováním místo tvůrčího soustředění. Stručné shrnutí rozhovoru, který BBC v reportáži z příprav na papežův pohřeb poskytl Rocco Buttiglione, kterého parlament EU před půl rokem odmítl schválit za člena Evropské komise jako katolického reakcionáře. Papeže, svého osobního přítele, Buttiglione v interview označil za nebojácného obhájce tradičního morálního kontextu, bez jehož udržování a pěstování Evropa těžko přežije.

Ať na různé aspekty a výsledky politiky polského světoběžnického papeže máme jakýkoli názor, ani ten nejzarytější liberální ateista mu nemůže upřít toto: byl jednou ze dvou hlavních světových osobností, které svým jasným a pevným morálním postojem porazily sovětskou komunistickou říši.

Druhou byl člověk, kterého většina levicových liberálů pokládala za šaška druhé kategorie. Ronald Reagan ke krachu komunismu přispěl tím, že v době appeasementu označil Sovětský svaz za „říši zla“ a odmítl dělat ústupky a poskytovat výhody bez recipročních podmínek. Tyto podmínky byly jasné a stručné - budeme spolu obcovat jen do takové míry, v jaké budete svým občanům vracet přirozená lidská a občanská práva. To byl po letech ústupků a smiřovaček přímý úder komunistům na bradu a Reagan v nich vytrvale pokračoval až do konečného k. o.

Reaganův i papežův útok na říši zla spočíval na dvou principech, které dnes v západní demokracii chybějí a které nejsrozumitelněji vysvětluje Natan Sharansky v nové knížce Obhajoba demokracie - síla svobody překonat tyranii a teror (The Case for Democracy, Public Affairs Books, New York 2004).

Jedním je „morální jasno“ - schopnost rozeznávat dobro od zla, nekolaborovat se zlem a stranit dobru. Druhým je vědomí existence dvou základních typů státního uspořádání, kterým Sharansky říká „svět svobody“ a „svět strachu“. Ten druhý stojí na strachu z vladařů a z vnějšího nepřítele, kterého si musí neustále vymýšlet a pěstovat vůči němu nenávist, aby odváděl pozornost od vlastních zločinů. To z něj dělá zdroj válečných konfliktů.

Svět strachu a svobody

Z tohoto úhlu se dnešní „střet civilizací“, který mnozí vidí jako počátek čtvrté světové války, dá vidět opět jednodušeji - jako další konflikt mezi světem svobody a světem strachu. Západní svět se z výsledku papežova a Reaganova morálně jasného, a proto nakonec vítězného útoku na komunismus nepoučil. Místo aby trval ve všech jednáních na přeměně tyranských režimů ve státy svobodných a smířlivých občanů, vede vůči nim další politiku appeasementu a říká jí respekt k jejich právům. Jenže jak Sharansky připomíná - bez morálního jasna může boj za lidská práva sloužit zlu.

Udržujeme při životě totalitní tyranie stejnými metodami, jako jsme udržovali komunismus, než na něj zaútočili papež s Reaganem. Jednou z nich je pohrdavý cynismus, že tyto „zaostalé“ národy nejsou schopny pěstovat demokracii. Druhou je naivita, že když tyranské vládce netrestáme, nýbrž naopak odměňujeme obchodem, hospodářskou pomocí a mezinárodní prestiží, budou na nás hodní.

Pak se divíme, když nás vyhazují do povětří. Jejich poddané udržujeme v otroctví a sobě dláždíme cestu ke zničení. Jediný způsob, jak nastolit mír na Středním východě a porazit terorismus, je přestat tamní totalitní režimy podporovat bez podmínek podobných těm, které porazily komunistickou říši.

(MFDNES)