Květen 2005

Daniela Kolářová: Komunisti to na mne zkoušeli chytře

Jana Machalická

Daniela Kolářová se po listopadu poctivě snažila změnit běh světa. Dodnes si podržela přímé jednání a otevřenost, s nimiž to asi v politice neměla jednoduché. Třicet pět let je v angažmá v Divadle na Vinohradech, které si po listopadu brzo vysloužilo přídomek měšťanské. Ona sama ale patří k hercům, kteří o divadle uvažují svobodně a v souvislostech. O tom svědčí i některé její herecké výkony z poslední doby ve hrách provokativních dramatiků. Kolářové Matka v inscenaci Bernhardovy hry U cíle je rafinovaná mrcha - při sledování jejího počínání až mrazí. Daniela Kolářová získala letošní Cenu Alfréda Radoka.

LN: Jak se cítíte coby laureátka ceny divadelních kritiků?

Nejdřív jsem byla v rozpacích. Když jsem se dozvěděla, že jsem nominovaná, byl to moc hezký okamžik. A pak jsem šla kupovat brambory a vyřizovat věci na úřad a říkala jsem si, co si s tím mám počít, jak to změní můj život? Když se ale ohlédnu za historií Cen Alfréda Radoka, tak vidím herecké osobnosti, které je dostaly. Cítím, že ty ceny mají váhu a vnímám je jako něco, co se uděluje na základě jasných kritérií. Teď jsem s mužem absolvovala České lvy a byl to otřesný zážitek. Doufám, že jsem tam byla poprvé a taky naposled. Pokud je něco v této oblasti absolutně zamlžené, tak pro mě to jsou právě Lvi.

LN: V poslední době jste úspěchy slavila hlavně mimo mateřskou scénu a v inscenacích, které se velmi liší od vinohradské dramaturgie. Znamená to, že při hostování hledáte to, co "doma" nemáte?

V tak velkém podniku je málo práce a stavba repertoáru zřejmě vychází z průzkumu diváků, kteří na Vinohrady chodí. Přetrvává strach, že o ně přijdeme, a dramaturgie tudíž nechce být výbojná, nebo aspoň trochu odvážnější, tak jak já bych si to představovala. Je to prý velké riziko. Pak mi ale Dušan Pařízek líčí, že Werner Schwab je se svými "sprosťárnami" v německy mluvících zemích téměř národním mýtem a hraje se v úctyhodných domech se zlatými portály. Tak to si na Vinohradech opravdu neumím představit a je vidět, jak jsme pořád strašně pozadu. O rozzlobených autorech tohoto typu jsme do počátku devadesátých let mnoho nevěděli a já jsem za takové příležitosti stále vděčná, protože jsem zvědavá a všechno mě zajímá. Bernhardem jsem byla dvojnásob potěšená, protože takový part pro ženu neznám. S ničím podobným jsem se dosud nesetkala, marně bych vzpomínala. Není to prvoplánové, role má hloubku a úžasnou mnohoznačnost.

LN: Postava Matky, kterou hrajete, je velmi autokratická. Navíc jde o člověka, pro něhož se výtečně hodí označení parvenu. Odkud může člověk jako vy nabírat při skládání takového charakteru?

Když jsem to četla a pak ještě na začátku zkoušek, napadala mě spousta lidí, z kterých jsem figuru mohla poskládat. A stejně tak jsem čerpala ze vztahů, které společnost chová k umělcům, a využila řeči, jež se kolem toho vedou. A inspirovala jsem se i tím, jak jsou lidé k člověku devótní, ale když si s nimi nedáte panáka, hned otočí. Bernhard úžasně vede, všechno je v něm uložené, ale ještě vás k tomu napadají situace, které jste v životě zažila.

LN: Z vinohradského divadla jste poprvé po dvaceti letech angažmá hostovala na Zábradlí ve Steigerwaldově Tatarské pouti. Jaké to bylo po tak dlouhé době vkročit do divadla s úplně odlišnou poetikou?

Hostovat bylo de facto možné až na konci 80. let, předtím to nikdo moc nezkoušel, všechno bylo zaletované. Každý seděl ve svém divadle a ani se moc nerozhlížel. Soubory byly stabilní a každý musel pracovat uvnitř svého divadla, když někdo hostoval, byla to spíš výjimka. Pokud jde o práci, neměla jsem vůbec žádný problém, Zábradlí je hezké divadlo a líbí se mi, když se tam dívám z jeviště. A pak šlo vlastně o generační záležitost, s Ivanem Rajmontem, který hru režíroval, jsme se znali ještě ze školy.

LN: A to jste za ta léta na Vinohradech neměla zaječí úmysly?

Měla. Milionkrát a z naprostého zoufalství, kdy jsem chtěla odejít od divadla úplně. Praštit se vším.

LN: Až tak?

To byly okamžiky hrůzy za normalizace, které se daly vydržet jen se skřípěním zubů . Navíc mě v divadle "potrestali", ale byla to neuvěřitelná historka. Po narození druhého syna jsem musela jít na operaci a v té době vinohradské divadlo jelo do Moskvy. Vezl se tam Car Fjodor, kde jsem hrála kněžnu Mstislavskou, a Tvrdohlavá žena, tam jsem měla roli Terezky. Oznámila jsem, že na tento termín musím nastoupit do nemocnice a tudíž nemohu jet, což bylo okamžitě kvalifikováno jako sabotáž. Zdejší stranická buňka z toho udělala, že se bojím Moskvy a tak jdu raději na operaci. Tři roky jsem nedostala roli. Nikde. Chodila jsem jenom hrát to, co jsem měla a byla jsem v kleštích. Kluci byli malí, říkala jsem si - půjdu mimo Prahu, ale vždyť by mě nevzali ani do mateřské školky. To všechno se mi samozřejmě doneslo až po letech, protože jsem se na to nikoho ptát nechodila. Bylo to přece tak absurdní, někdo mi šlapal po životě a já ani pořádně nevěděla proč. To byly chvíle, kdy jsem opravdu chtěla pryč.

LN: Kdy a jak se to zlomilo?

V druhé polovině osmdesátých let to bylo lepší. V roce 1985 přišel na Vinohrady Jan Vedral a dramaturgie začala nabízet zajímavé tituly i autorské projekty. Za rok tu byl Jan Kačer, který nastudoval pozoruhodné inscenace. Nějaký čas zde pobyl i dramturg Roman Císař a to byla také příjemná spolupráce.

LN: Konec osmdesátých let byl pro divadlo úžasně zajímavý, v mnohém i progresivnější než dnes, kdy může každý všechno. Jak je možné?

Bylo to i tím, že ve společnosti všechno bobtnalo, narůstalo a intuice divadelníků šla dopředu, naproti lidem. Všechno se úžasně spojilo emotivně i tematicky. A to už byl jenom krůček ke svobodě, ale s ní do všeho zase vstoupily prachy a všichni začali stepovat podle nich.

LN: Po listopadu jste dva roky byla poslankyní v České národní radě. Myslela jste vážně na politickou kariéru?

Ne, chtěla jsem jenom posloužit dva roky, protože jsem si netroufla vycouvat. Prosila jsem, aby mě dali na kandidátku dolů, ale v Praze jsem dostala hodně hlasů. Cítila jsem se za to hrozně odpovědná a nechtěla jsem lidi podvést. Za dva roky jsem ale skončila absolutně zdevastovaná. Viděla jsem, že to jde úplně jinam, než jsem si představovala. Tam někde nastal zlom, kdy se otevřely cesty všemu rozkrádání a korupci.

LN: Co jej vyvolalo?

Ze zahraničí nám vozili vyzkoušenou, vybetonovanou legislativu, týkající se státní správy a říkali, že nám chtějí pomoci, abychom nedělali stejné chyby. Naši poslanci byli ovšem hrdí a chtěli jít vlastní cestou - na té taky mohli snáze něco otočit pro sebe a pro své známé. Věřila, jsem. že se nám konečně podaří nasměrovat se k právnímu státu. To bylo zcela zásadní, a když se přijímaly zákony o malé a velké privatizaci, tak k nám z ciziny jezdili experti na finanční instituce, aby ohlídali úvěry a všechno ostatní. Ale ti, kteří rozhodovali o ekonomice, hlavně ODS a ODA se tomu strašně bránili.Oháněli se frázemi typu "věřím, že naši lidé jsou poctiví" nebo " ekonomie nezná špinavé peníze". Tam se to stalo - ekonomové absolutně pohrdali právem. Ti lidé, kteří nám tehdy chtěli poradit, to uměli hlídat, i když samozřejmě nějaké peníze občas utečou všude. Plody těchto selhání a chyb sklízíme nyní.

LN: Vyrovnala jste se s tím, nebo vás to ještě dál dráždí?

Jsou na světě horší věci, ale tehdy jsem cítila vinu a stud, že jsem selhala. Zakázala jsem si to pouštět k tělu. Nelze den co den vstávat a utlumovat se prášky. Za každý dílčí úspěch jsem dnes vděčná, třeba když jde o životní prostředí. Už ale nejsem hektická a nenechám se tolik vytáčet. Jenže ono stačí otevřít noviny. Zdá se mi, že u mnoha lidí, kteří se dnes v politice pohybují, existuje jakýsi deficit hodnotového žebříčku. Těsně po roce 1989 se na mě nějaká paní na ulici otočila a kladla mi otázky, jak má žít, když nejsou zákony. Tehdy jsem jí říkala, když nic jiného, je tady pořád staré dobré desatero a stačí se jej podržet.

LN: Vraťme se zpátky k divadlu. Nemáte někdy dojem, že v hledišti sedí nakynuté balvany a čekají, že je budete rozveselovat?

To, co říkáte, bývá zejména při sobotních odpoledních představeních. Netroufám si hodnotit, publikum je různé a všichni opravdu nechtějí jen řachandy. Vůbec nepoznám, kdo sedí v hledišti, jenom vím, jestli lidi jdou naproti a jestli spolupracujeme anebo se míjíme.

LN: Co říkáte permanentní kritice své mateřské scény, která pokračuje i za nového vedení?

Změnit něco v divadle je běh na dlouhou trať. Je tu určitá snaha okysličit stoleté vody. Možná není dobře, že se všude rozmetaly stálé režisérské týmy. Taky to byly konzervy, ale nějak se lépe hospodařilo s lidmi. Když přijel mladý člověk, vyzkoušel se ze všech stran, aby nespadl do stereotypu. Tak si to já jako mladá holka pamatuji - v Libni i na Vinohradech. Teď k nám přicházejí hostující režiséři a každý chce ty nejlepší herce. S některými kolegy se léta při práci nepotkáme, ale cizím režisérům je to jedno, oni žádné soubory pěstovat nepotřebují. Ženské jsou lepší, komunikativnější a vstřícnější. Třeba Lucie Bělohradská a teď i Hana Burešová, která mně velkoryse vyšla vstříc, když jsem potřebovala zkoušet s Goldflamem v Komedii a zároveň u ní.

LN: Co by podle vás mělo být prvotní pro změnu kursu?

Sehnat režiséry. Divadlo by se mělo dramaturgicky otevřít a postoupit od širších diváckých vrstev k mladým lidem, k vysokoškolákům, kteří by pak divadlu zůstali věrní. Vinohrady kdysi takovou pozici měly, nebo si ji vydobyly, uváděly se tu horké evropské novinky. Já bych se žádné drsné dramatiky nebála, ani trochu.

LN: Končila jste DAMU v roce 1968, což byla dost zajímavá doba. Jak jste ji prožívala?

Už od února jsem měla angažmá v Divadle S. K. Neumanna, kde jsem hrála Mirandu v Bouři. Pak ale přišlo léto a okupace - jedna z nejpříšernějších událostí v mém životě, s níž jsem se nikdy nesmířila. Léta jsem si přála, aby tahle banda od nás vysmahla a my byli suverénní stát. Takže začátky svého hereckého života jsem prožívala ve dvou polohách - naděje a pád. Od roku 1964, kdy jsem přišla do školy, se všude začali objevovat noví, zajímaví autoři. V Disku jsme tehdy dělali Burianovu Lidovou suitu - Hru o svaté Dorotě, Saličku a třetí částí byl Žebravý Bakus. Byli jsme s tím na jaře v roce 1968 v Moskvě na jejich herecké akademii. Vedení raději studentům dalo prázdniny, protože dobře věděli, že jsme infikovaní kontrarevolucí a mohli bychom je nakazit. Akorát tam pobíhali dva studentíci - fízlíčci. Kromě Doroty jsme tam hráli ještě Pouť života z poezie Bely Achmadulinové. Přišla na představení a byla to krásná mladinká Tatarka, ale už nesměla publikovat. S lidovou náboženskou hrou se v životě nesetkala a byl to pro ni šok. Byla dojatá, dávali jsme jí adresy a ona říkala - kdepak, já se odsud nikdy nedostanu.

LN: Neuvažovala jste o emigraci?

Tehdy jsme poprvé v životě s manželem jeli do Francie a napadlo nás, že bychom se nemuseli vrátit - ale zase jsme uvažovali přes divadlo. Tehdy jsme dostali nabídku hrát Morgensterna v Činoherním klubu a ten slib nás vedl k návratu. Stejně to pak šlo k ledu jako jiné projekty a já svého rozhodnutí mnohokrát litovala. Snažila jsem se aspoň, aby kluci chodili do jazykovky a uměli se domluvit, kdyby chtěli odejít.

LN: Vinohrady v úvodu normalizace dostaly přímý zásah, vyměnil se ředitel a byla stanovena linie podle strany. Jak se dalo se soudruhy vyjít?

Byl to stálý tlak. Do partaje mě lámaly Jiřina Švorcová i Světla Amortová. S Amortovou to bylo horší, seděla jsem s ní v šatně a zkoušela to na mne chytře. Přilípla jsem tehdy po prázdninách na nástěnku v divadle oznámení o mém sňatku s Jiřím Ornestem a Světla Amortová za mnou přišla, jestli jsem prý sionistka. Řekla jsem, že nechápu, na co se mě ptá. A ona, že jsem si vzala Žida. Odsekla jsem, že jsem nevěděla, že respektuje norimberské zákony. A pořád ty řeči, jak mají mladí lidé jít do strany a podobně. Už jsem to nemohla vydržet a řekla jí, že mi připadají jako spolek na ochranu koček. Proč koček? Protože ten chrání taky jen ty kočky. Ty jsi ale vtipná, no zavařila jsem si to. Leckdo se Amortové bál, já ne. Rozhodla jsem se, že se jí bát prostě nebudu. A byla neuvěřitelná, do očí lidem říkala, že je byla prásknout na ÚV.

LN: Dlouho jste hrála dívky - intelektuálky, veselé, smutné, Jak se vám je podařilo přehrát?

Začala jsem po tom toužit brzo, protože jsem nechtěla spadnout do klišé. Ale pořád jsem byla obsazovaná podle toho, jak jsem vypadala. Když mě ve třiatřiceti, po dvou dětech narvali Terezku ve Tvrdohlavé ženě, tak jsem chodila a tloukla hlavou do zdi. Moc jsem z toho chomoutu chtěla ven. Nakročila jsem si poprvé v televizi v seriálu Jakub sklář, kde jsem hrála Vilemínu. Bylo třeba volit jiné prostředky, přemýšlet jinak, budovat charakter. Další posun byla Kunhuta v Záviši z Falkenštejna. Pořád jsem o tom uvažovala a chtěla víc hrát charakterní role, i když jsem slýchala, že ženská u divadla nemá přemýšlet, ale starat se, aby dobře vypadala.

LN: Byla jste také častou hereckou partnerkou Jaromíra Hanzlíka. Jak jste se dali dohromady a proč vaše partnerství skončilo?

Bylo to fajn, Jaromír si vždycky dal říci, i když jsme se kolikrát na jevišti pohádali jako koně. Uměli jsme se spolu domluvit. Myslím, že nás dali dohromady na Vinohradech, protože pro něj hledali partnerku a mě k němu angažovali. Až po roce 1989 mi Jaromír řekl, proč jsme spolu skončili. Ani jeden z nás nechtěl do strany a tak nás rozdělili, už jsme spolu nesměli hrát. Nepátrala jsem po tom, říkala jsem si, že jednou to skončit muselo, ale když mi to řekl, zůstala jsem sedět s otevřenou pusou.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)