Květen 2005

Jak to chodí v české politice

Emanuel Mandler

Prvopočátek současné politické krize byl v tom, že se Stanislav Gross nechoval jako důvěryhodný státník, protože nedokázal objasnit zveřejněné údaje o majetkových nesrovnalostech svých a své manželky. Když se stal nedůvěryhodným, měl odstoupit. Neudělal to. Porušil povinnosti vyplývající z politické kultury?

Jistěže porušil. Ale brzy se ukázalo, že nejde o takovou politickou kulturu, jaká panuje u nás. Ta je sešita z mnohem hrubšího sukna, než na západě Evropy. Je to upadlá politická kultura. Snad je tomu tak hlavně proto, že voliči jsou po vývoji v Česku v posledních desetiletích letargičtí a dovolí vysoké politice i to, co je nekorektní a co směřuje proti zájmům obyvatelstva (jinak by nemohly brzy odeznít i větší skandály, než je ten ohledně premiérova majetku). A lidovci, když jim nevyhovovala premiérova zatvrzelost, měli podle ideální, "správné" politické kultury vystoupit z koalice a z vlády. Hned. Neudělali to, měli své stranické a politické plány. Dohromady se Stanislavem Grossem předvedli, že politická kultura, která u nás existuje, je právě ta hrubá, upadlá.

Na jejím základě vznikla a rozšiřovala se krize - nejprve stranická (v ČSSD), potom vládní. Jejími protagonisty byl nejen Stanislav Gross, jak se dalo očekávat, ale také předseda lidovců Miroslav Kalousek. O aktivitě "protigrossovského" seskupení se málo hovoří, a proto se o něm letmo zmíním. Ještě v polovině února lidovci neměli námitek proti své účasti v koaliční vládě a položili si tři podmínky: Gross měl urovnat své finanční záležitosti, jeho manželka měla přestat podnikat a koaliční strany si napříště mají sdělovat informace o závazcích nad 30 miliónů korun (Stanislav Gross jejich požadavkům vyhověl). Ale KDU ČSL rychle začala své požadavky zvyšovat a její šéf vyzval premiéra, aby do Velikonoc odstoupil; do té doby že proti němu nebude vznášet další námitky. Jenže během několika dní s nimi opět začal.

Bylo totiž před velikonočním sjezdem ČSSD a celá tato zpočátku nevinně vyhlížející záležitost se rychle rozvinula v politickou krizi. V přesvědčení, že premiér může být na sjezdu sociální demokracie poražen, zvyšovali lidovci spolu s ODS a se značnou částí médií útoky proti Grossovi. Miroslav Kalousek prohlašoval, že bude-li Gross opět zvolen předsedou ČSSD a neodstoupí, lidovci z vlády odejdou. Ostré útoky proti premiérovi ve skutečnosti Grossovo postavení v rozhádané sociální demokracii spíš pomohly upevnit: sjezd ČSSD ho potvrdil ve funkci předsedy strany a vzal na vědomí, že premiér se své vládní funkce nevzdá.

Za této situace měla sněmovna hlasovat o návrhu ODS na vyslovení nedůvěry vládě. KDU ČSL rychle odvolala ministry z vlády a vystoupila z koalice. Rozložení sil ve sněmovně je takové, že celá věc byla před hlasováním průzračně jasná. Vláda mohla padnout za předpokladu, že se k lidovcům a ODS přidají komunisté. Zdrží-li se komunisté hlasování, vláda (premiér) zůstane. Hlasování o nedůvěře vládě poskytlo komunistům nebývalou příležitost; museli by být padlí na hlavu, kdyby jí nevyužili. Stali se jazýčkem na parlamentní váze: pokud by vládu podrželi a vývoj v zemi se bude ubírat ústavní cestou, budou jim Stanislav Gross, vláda a celá sociální demokracie zavázáni. To se na vládní politice nepochybně pozná posunem doleva. A rozhodně to zvýší beztak stoupající prestiž komunistické strany. Takže komunisté nezaváhali. Zdrželi se hlasování a sněmovna návrh na vyslovení nedůvěry vládě zamítla.

Zdálo by se, že politická krize skončila tímto hlasováním a odchodem lidoveckých (a později i unionistických) ministrů z vlády. Ale kdežpak. Do hry vstoupil prezident republiky a prohlásil, že demisi lidoveckých ministrů nepřijme (hle, jaká podivná paralela s únorem 1948!), dokud premiér nepožádá sněmovnu o důvěru pro svou - nyní již menšinovou vládu. V tuto chvíli všichni víme, že si dokonce i seriozní média vylévají zlost na Grosse a na komunisty. Proč ne? Jenže zapomínají na druhou stranu, včetně pana prezidenta.

Především, když tato druhá strana nemá tak ráda komunisty, jak se zapřísahá, proč si vymyslela parlamentní fígl, jímž nahrála komunistům přímo na smeč? Proč se předseda lidovců ve svém tažení proti Stanislavu Grossovi dal unést vášněmi a opakovaně vznášel bezpodmínečný požadavek na jeho demisi? Muselo mu být zřejmé, že si neponechává manévrovací prostor, a protože je to logicky uvažující politik, dá se to těžko vysvětlit. Jedině snad tím, že vůbec nepomyslel na možnost nezdaru svého plánu, tedy na to že lidovečtí ministři odejdou z vlády. A do všeho ještě přišel zásah prezidenta republiky. Václav Klaus jednak kategorickou žádostí, aby Stanislav Gross požádal sněmovnu o důvěru pro menšinovou vládu, zopakoval požadavek ODS a vystavil se podezření, že je se svou domovskou stranou domluven. Navíc se tím, že svázal přijetí demise odstoupivších ministrů se splněním tohoto požadavku, ocitl dokonale mimo rámec ústavy, jejíž čl. 74 říká jasně: "Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády", (žádné "kdyby" a "jestliže" v tomto smyslu ústava nezná). Pokud bude Václav Klaus podezírán, že využívá napjaté politické situace k rozšiřování svých pravomocí mimo ústavní rámec, jak se bude bránit?

Bylo by pro nás pro všechny neobyčejně užitečné, kdyby se účastníci tohoto sporu zamysleli nad tím, jak v něm dosud fungovali, co napáchali dobrého i špatného, jak opravili či vychýlili naši upadlou politickou kulturu, a vyvodili z toho poučení pro budoucí postup. To platí pro Stanislava Grosse, pro komunisty, ale ovšem také pro lidovce, Miroslava Kalouska, ODS a rovněž - pro prezidenta republiky.