Květen 2005

Poznámky k době českého disentu

Emanuel Mandler

Abychom pochopili společnost v době, ve které disidenti oponovali režimu reálného socialismu, musíme se nejprve - i když jen nakrátko - vrátit až k letům 1945-1946, kdy se po nacistické okupaci obnovovala Československá republika. Kořeny disentu sahají až tak daleko do minulosti. Přinejmenším.

I. Všeobecné předpoklady disidentského hnutí od roku 1945 do roku 1989

Československá republika se od roku 1945 obnovovala v ovzduší všeobecné euforie z národní svobody, v politickém klimatu, které přálo uskutečňování velmi radikálních plánů první vlády a prezidenta Beneše. Ty počítaly s tím, že po válce několik stran (národně socialistická, sociálně demokratická, lidová, slovenská demokratická a komunistická), bude řídit nacionální a socialistickou revoluci. Tato revoluce vytvořila základ politického, hospodářského a demografického půdorysu, v němž jsme žili donedávna: bylo odsunuto třímilionové německé etnikum, byly zestátněny velké podniky a majetky a stát připoután k Sovětskému svazu. Převzetí moci komunisty v únoru 1948 na tom změnilo pouze to, že část národa chápala komunistickou moc jako zradu opravdového socialismu. V představách národa socialismus byl a zůstal nejdokonalejším politickým režimem.

Pozoruhodným způsobem to v červnu 1967 z tribuny IV. sjezdu Československého svazu spisovatelů charakterizoval jeho hlavní řečník, Ludvík Vaculík:

"A zatím uniká do času to, co jediné je hodno všeho patosu všech, to je ten sen o vládě, která bude totožná s občanem, a o občanu, jenž si vládne téměř sám. Je uskutečnitelný ten sen? Na cestě za tímto snem, k němuž naše národy mířily z hloubky svých dějin, prošli jsme body dílčích úspěchů. Jedním z nich byl i vznik samostatného Československa (…) /Tento státní útvar/ nenashromáždil v cítění a myšlení svých občanů žádnou významnou averzi k ideálům socialismu uskutečnitelným v druhé etapě státního vývoje. Kontinuita představy o státě sociálním se po válce proměnila přímo v program socialismu.…"

Vaculíkova slova nás přenášejí do šedesátých let. To už Československo mělo za sebou obtížná padesátá léta. To znamená socializaci vesnice, konfiskování úplně všech živností a řemesel, a především velké politické procesy s "nepřáteli" (Milada Horáková) i s čelným soudruhy, zejména proces s Rudolfem Slánským. Také ale státní bankrot (měnová reforma). Počátkem 60. let přispěly počínající potíže výroby ke krizi režimu, jehož symbolem byl první tajemník KSČ a prezident republiky Antonín Novotný. V polovině 60. let již mnozí intelektuálové chápali rozpor mezi podobou tehdejšího socialismu, řízeného diktaturou KSČ, a ideálním socialismem, k němuž se upínaly naděje většiny společnosti. Na tomto ideovém základě se v roce 1968 uskutečnil pokus o demokratickou reformu československého socialismu. Byl krátký, bez koncepce a bez uvědomělého řízení. Uvolnil však svobodu projevu, která logicky musela vést k dalekosáhlým důsledkům. Není divu, že Sovětský svaz v srpnu 1968 tento vývoj zlomil invazí do Československa Nicméně myšlenku na uskutečnění ideálního socialismu nebylo možno odstranit tanky. Ještě v prosinci 1968 o tom psal Milan Kundera:

"Pokus vytvořit konečně (a poprvé v jeho světových dějinách) socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova, s veřejným míněním, jež je slyšeno, a s politikou, jež se o ně opírá, to byl pokus, jímž Češi a Slováci poprvé od konce středověku opět ve středu světových dějin adresovali světu svou výzvu.… Smysl československé výzvy byl…: ukázat, jaké nesmírné demokratické možnosti leží dosud ladem v socialistickém společenském projektu…Tato československá výzva platí…" (Milan Kundera, Český úděl, Listy, 19. 12. 1968)

Opravdu, mezi intelektuály byla běžná představa, že Československo pro svůj důsledně socialistický charakter stojí v čele světového dění. Běžný, tehdy většinový názor pochopíme z článku Roberta Kalivody v Literárních listech. Podle Kalivody u nás probíhal vývoj socialistické společnosti ve dvou obdobích. První období je deformovaný socialismus (stalinismus). Komunistická strana Československa, píše Kalivoda, se však "stala onou silou, která uskutečnila rozhodující obrat v zemi a stala se (…) vedoucí silou v procesu, jehož smyslem je uskutečnění socialistické demokracie" (druhé období). Tento československý vývojový proces má podle Kalivody historický, světový význam. Tak smýšlelo mnoho intelektuálů, nakloněných zásadním společenským reformám.

V tomto smyslu byly nejdůležitější - zvláště později pro disent - myšlenky filozofa Jana Patočky. Bez pochopení jeho politických idejí (nikoli filozofie, ta s tím nemá mnoho společného) nelze pochopit to, co se odehrálo koncem 70. let. Jan Patočka byl v šedesátých letech čelným představitelem ne-stranického hnutí, které vycházelo z marxismu a na jeho základě usilovalo o ideovou obrodu společnosti. Doslova v předvečer Pražského jara 1968 veřejně označil za základní pozitivní perspektivu české filozofie marxismus. Napsal ještě další články, které shrnul v knížce O smysl dneška (vyšla roku 1969 a cenzura ji zkonfiskovala).

V nejzávažnějších statích tu Jan Patočka rozvíjel neomarxistické pojetí proměn současného světa. Říká, že naše doba už vývojem vědy a techniky odstranila dosavadní "materiální nasazení". V důsledku toho vzejde zrušení třídního rozkolu lidstva nikoli z masy proletářů, jak předpokládal Karel Marx v 19. století, nýbrž z masy inteligence a z jejího spojení v jednotu s celou pracující třídou. Počátky této doby, kdy zavládne hegemonie progresivní vrstvy společnosti, tj. inteligence, spatřoval Patočka ve studentských bouřích, násilnostech a výtržnostech, které tehdy otřásaly západním světem. V této souvislosti také připomínal čínskou kulturní revoluci. V blízké budoucnosti však podle něho poutem a podstatou, jíž se bude řídit inteligence a podle ní celá společnost, je vědecká morálka. Nezapomeňme na tyto myšlenky, zejména na podstatnou úlohu morálky. Je pro český disent neobyčejně závažná.

Časové omezení mi nedovoluje líčit, jak s pomocí Sovětů byl v roce 1969 nastolen Husákův diktátorský režim a jak se mu podařilo dosáhnout toho, že obyvatelstvo jej přijalo. Připomenu pouze, že Husákova tzv. normalizace to činila nejprve policejní brutalitou, prověrkami a soudními procesy s odpůrci normalizačního režimu, ale také zvýšením životní úrovně, politickým rozdělením obyvatelstva na Čechy a Slováky a posléze tím že lidem poskytla část velmi důležité osobní svobody.Tehdy vznikla chalupářská subkultura. Ve státě zavládlo bezčasí, typický stav totalitního režimu.

Pro počátek disentu je důležité, že režim působil násilně, ale také ještě mnoho dalších významných věcí. Zvláště důležité bylo, že - kromě Františka Kriegla - činitelé celé vedoucí garnitury reformního komunismu z jara 1968, jimž stále ještě mnoho lidí důvěřovalo, se jako správní komunisté podvolili Sovětům a jejich pomahačům. Spolu s mocí odevzdali československé obyvatelstvo Husákovi a jeho normalizátorům, jako by národ sestával z poddaných a jako by prosovětští dogmatici byli stoupenci reforem. Socialistický pořádek byl obnoven a občané pacifikováni na základě konsenzu mezi vládou a obyvatelstvem. Ten byl založen na víře velké části veřejnosti, že autoritativní komunistický režim je v Československu usídlen navždy a že právě a jenom za vlády poststalinských komunistů lze uchovat nejdůležitější rysy socialistického uspořádání společnosti. Většinou lidé uvěřili i tomu, že proti nepřátelům je třeba použít násilí.

Nelze se divit, že přežívající skupiny opozičního hnutí byly potlačeny. A co tedy měli v politickém smyslu dělat tzv. obyčejní lidé? Pro národ vytváří programy a projekty inteligence. V první polovině 70. let jako by se ztratila.

II. Václav Havel, dopis Husákovi a Charta 77

Ve skutečnosti opoziční inteligence přetrvala. Ohlížela se sentimentálně nazpět, k jaru roku 1968 a byla již tím samým dezorientovaná a dezintegrovaná. Teprve nová optika, jejíž základ položil Václav Havel v dubnu 1975 v Dopise Gustávu Husákovi, umožnila změnu a vzájemnou komunikaci uvnitř vznikajícího opozičního hnutí. Pokud odpůrci režimu tuto optiku nesdíleli, těžko se mohli dohodnout. Znám to i z vlastní zkušenosti. Členové redakčního kruhu bývalé Tváře se pokusili v polovině sedmdesátých let obnovit Tvář jako ineditní tiskovinu, a tento pokus ztroskotal. Nešlo o technické věci; nedokázali jsme se shodnout; každý z nás se po roce 1969 vyvíjel zcela jiným směrem. Někteří po svém, jiní podle vodítka, které jim poskytl právě Václav Havel Dopisem Husákovi.

Československou společnost popsal Havel v Dopise Husákovi jako společnost silně krizovou. Konstitutivním prvkem této krize je strach. Lidé se bojí násilných akcí režimu, a místo víry v možnost nápravy společných věcí se strachují o sebe a o rodinu. V důsledku toho je tato komunita zlhostejnělá; totální ovládnutí společnosti úplně potlačilo její vnitřní diferencovaný rozvoj, a tak se za pomoci režimu dostávají do popředí lidé ochotní hlásit se k čemukoli, když jim to přináší užitek. Lidé bezpáteřní a bezzásadoví, ochotní z touhy po moci a osobním prospěchu udělat cokoli. Zbytek se ze strachu přetvařuje a spolupracuje s režimem.

Křivdili bychom Havlovi, kdybychom popřeli, že dopis Husákovi obsahuje množství bystrých postřehů týkajících se tehdejší společnosti. Nepřekročil ale (a nechtěl překročit) Patočkův ideál socialismu. Z odstavce, ve kterém vytýká Husákovi řadu nesplněných socialistických cílů, je vidět, že v ně sám věří: "Kde ale ve skutečnosti zůstal člověk komplexně, harmonicky a autenticky rozvíjející svou osobnost? Člověk osvobozený ze zajetí odcizujících společenských aparatur, mystifikované hierarchie životních hodnot, zformalizovaných svobod, z diktatury majetku a z fetišizující moci peněz? Člověk plně se těšící ze sociální a právní spravedlnosti, povznesený ve své lidské důstojnosti a navrácený sobě samému? Místo svobodného spolurozhodování hospodářského, svobodné účasti na životě politickém a svobodného duchovního rozvoje je člověku nakonec nabídnuta možnost svobodně se rozhodnout, který typ ledničky či pračky si pořídí." Václav Havel tedy navazoval na politické myšlenky Jana Patočky a domníval se, že za socialismu lze člověka osvobodit ze zajetí odcizujících společenských aparatur, mystifikované hierarchie životních hodnot, zformalizovaných svobod, z diktatury majetku a z fetišizující moci peněz.

Podstatný pro další vývoj Havlovy politické osobnosti a pro celý disent je ovšem nejen socialistický základ jeho politické víry, ale také přecenění úlohy strachu v tehdejší společnosti. Jak jsem se už snažil naznačit, konsenzus Husákovy vlády a obyvatelstva byl založen na mnoha důležitých předpokladech. Jestliže však, jak to napsal Havel a po něm tomu věřili disidenti, jsou lidé disciplinovaní jen proto, že mají strach z režimu, vyplývalo toto mínění z iluze, že obyvatelstvo by bojovalo za reformy, ale pro strach z režimu nemůže. To byla pravda zhruba tak z jedné desetiny. O úloze strachu pro posouzení, jak se chovalo obyvatelstvo, pojednal už v roce 1990 velmi dobře Petr Rezek ve stati Pohled na Václava Havla zdola. Obhajoval a obhájil prostého člověka: "Jednání, které má pozitivní cíl, jako je klid a mít od všeho pokoj, se podstatně liší od jednání ze strachu, byť ze strachu, že o klid přijdu". Prostý člověk "stojí nejníže…v hierarchii moci, vykonává nejméně rituálu, pociťuje nejméně strachu; strach je podle mne pociťován spíše nahoře, dole je pociťováno jakési vyrušování z klidu…"

Z názorů Petra Rezka tedy vyplývá opak toho, co ze závěrů reformních komunistů a opozičních intelektuálů v 70. letech. Ti se domnívali, že je třeba dát patřičně silný impuls a že to stačí, aby národ narovnal páteř a vypořádal se s nenáviděným režimem. Nicméně iluze mají často charakter jakési sociální rozbušky. Havlovy myšlenky v Dopise Husákovi podpořily sjednocení nejangažovanějších odpůrců režimu (Pavel Kohout, Ladislav Hejdánek, Jan Patočka, Jiří Němec, Zdeněk Mlynář a další). Během tohoto sjednocování se pokusila skupina významnějších intelektuálů ovlivnit probíhající soudní proces s undergroundovou skupinou Plastic People prohlášením, které jeho signatáři rozeslali i do zahraničí. Měli úspěch, režim chtěl uchovat vnitropolitický klid, a tak byly rozsudky na tehdejší dobu mírné. Celá česká opozice v tom viděla své vítězství a dospěla ke svému nejtěžšímu omylu, totiž že Husákův režim je slabý. Tímto omylem nesmírně ublížila sama sobě. Výhodné pro ni bylo pouze to, že základna Plastic People, český underground odložil dosavadní apolitičnost a přidal se k opozici, tehdy většinou k bývalým reformně komunistickým funkcionářům.

Česká opozice se cítila vnitřně posílena. Navíc se domnívala, že její požadavky budou mít účinnou zahraniční podporu. A tak značná část intelektuálů - osmašedesátníků (byli to většinou reformní komunisté) - dospěla k přesvědčení, že nastala vhodná příležitost k vystoupení proti normalizačnímu režimu. Přitom nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že celé Československo je řízeno vedoucí úlohou strany. Paradoxní je, že to opoziční činitelé až moc dobře věděli a v Prohlášení Charty 77 zdařile vedoucí úlohu strany charakterizovali: "Nástrojem omezení a často i úplného potlačení řady občanských práv je systém faktického podřízení všech institucí a organizací ve státě politickým direktivám vládnoucí strany a rozhodnutím mocensky vlivných jednotlivců (…), přičemž jejich příkazy mají přednost i před zákonem."

Obyvatelstvo ale také až příliš dobře vědělo o vedoucí úloze strany. Uvidíme dále, že závěr prostých lidí z poznání této skutečnosti byl opačný než závěr disidentů: když je v české společnosti vše zorganizováno a zařízeno na základě vedoucí úlohy strany, nelze si s tím v dané situaci nic počít. Osmašedesátníci o rozpoložení obyvatel neměli tušení a spolu s několika významnými občanskými aktivisty (Patočka, Havel, Hejdánek) a aktivisty undergroundu byli přesvědčeni, že prostí lidé nenávidí režim právě tak jako oni. Byli přesvědčeni, že obyvatelstvo opoziční aktivity silně podpoří.

Výsledkem této fikce byl vznik Prohlášení Charty 77, petice a akce levicově radikální. Prohlášení se odvolávalo na mezinárodní pakty OSN o lidských právech - které ratifikovalo Federální shromáždění a v říjnu roku 1976 otiskla Sbírka zákonů - a žádalo od policejního režimu plnění všech norem uvedených v těchto paktech. Těchto norem bylo nadmíru . Upozorním jen na některé z nich:

Právo na svobodu projevu - odst. 4..

Právo na přijímání a rozšiřování informací. - odst. 8

Svoboda náboženského vyznání - odst. 10

Právo na svobodu sdružování - odst. 11

Právo podílet se na vedení veřejných věcí - odst. 11

Právo na svobodu odborů - odst. 11

Právo svobodně opustit svou zemi - odst. 14

Po deseti letech od potlačení pražského jara 1968, v době vrcholícího policejního režimu tedy požadovali autoři Prohlášení platnost obou paktů OSN o lidských právech, jinak řečeno vytvoření demokratické společnosti. Navíc ustavili organizaci - Chartu 77 -, která sice neměla být základnou k opoziční politické činnosti, měla však požadavky Prohlášení Charty 77 prosadit. Jako mluvčí tohoto prohlášení, které znamenalo zřetelné vyhlášení války normalizačnímu režimu, byli pověřeni prof. Dr. Jan Patočka, Václav Havel a prof. Dr. Jiří Hájek.

Režim sáhl proti chartistům k nebývale rozsáhlým represím. Až na to, že policejní orgány kromě výjimek obviněné fyzicky nenapadaly a netýraly, vypadalo to v Československu po Prohlášení Charty 77 spíše jako za výjimečného stavu. Na nějakou dobu ovládl celou společnost opravdový strach; nyní, v tuto chvíli jej režim potřeboval, aby mohl před občany zamlčet text Prohlášení Charty 77. O něm a jeho obsahu tedy řekl občanům - sám a prostřednictvím protiopoziční tzv. Anticharty - pouze tolik, že je to proklamace nepřátelská a ničemná. Pracující se obávali teroru, většinou zpanikařili a byli rádi, že s tím vším nemají nic společného

Zato sama Charta 77 se dostala do patové situace. Ocitla se bez podpory obyvatel a účinné pomoci ze zahraničí, a přesto požadovala, aby se autoritativní policejní režim, mocně střežený Sovětským svazem, sám od sebe přeměnil v demokratický stát. Byl to utopický, předem prohraný zápas, a tak chartisté pod policejním nátlakem sáhli k úhybnému řešení. Prohlášení Charty 77 označili za akt nikoli politický, nýbrž mravní. Už 21. ledna 1977 napsal Jan Patočka, že "…u Charty 77 nemůže jít o žádný politický akt v užším smyslu, o nižádnou konkurenci a zásah do sféry politické moci, ať už je chápána jakkoli. Charta 77 není ani spolek, ani organizace, její báze je čistě osobně-mravní a závazky, které z ní vyvěrají, mají týž charakter".

Brzy poté, vysílen policejními výslechy, Jan Patočka zemřel. Zanechal po sobě politicko-morální poloorganizaci, které jak policejní perzekuce, tak její vlastní programové zaměření znemožňovaly politickou činnost a vedly ji k tomu, aby se uzavřela do ghetta. V něm se sbližovali občanští bojovníci za lidská práva s politicky naivním undergroundem a s bývalými reformními komunistickými funkcionáři. Již při svém vzniku získala Charta 77 radikálně levicový charakter.

Vstup chartistů do ghetta znatelně rozdělil dobu normalizace na dvě období. Po prvním, v němž byla opozice dezorientovaná a dezorganizovaná, byla již v druhém období, po Prohlášení Charty 77 - až do Gorbačovovy perestrojky - myslitelná jedna opoziční poloorganizace, Charta 77. Nesměla se ovšem plést do politiky. Existence tohoto volného sdružení přesto visela na vlásku, a tak se mluvčí Charty 77 neustále obraceli do zahraničí s žádostí o morální podporu. Na druhé straně se Charta 77 odchodem do ghetta odloučila od "normálních" občanů a jejich všedních radostí i starostí. Opozice se neorganizovaně oddělila od národa a vznikla otázka, jak se do něho vrátí.

III. Moc bezmocných a ghetto disentu

Druhá část textu končí otázkou, jak se Charta 77 mohla dostat ze svého ghetta zpět do národa. Zmíněná otázka se dosud zdá nesmírně závažná a odpověď na ni obtížná. Nicméně jejím vyřešením bylo možno odstranit některé závažné překážky, bránící Chartě 77 v existenci. To se podařilo Václavu Havlovi v jeho nejznámějším spisu "Moc bezmocných". Po letech můžeme snad dobře pochopit šokantnost Havlova řešení: opoziční intelektuálové se podle něho neměli ze svého ghetta vrátit do národní společnosti, protože ta pro ně nebyla dost dobrá. Bylo třeba, aby se nejdřív "polepšila". Nebyla pro opozici dobrá, jelikož reagovala na Prohlášení Charty 77 přinejmenším lhostejně. Že tomu tak je, vyplývá i z toho, jak těsně před listopadem viděl ghetto disentu sám Václav Havel: "…ten krásně uzavřený a svým způsobem bezproblémový svět našeho paralelního bytí v našich paralelních strukturách, kde nás sice honili, zavírali, dělali domovní prohlídky, ale v podstatě byl ten život svým způsobem jednoduchý, protože jsme znali hranice svého světa…". (Čas. Sport č. 3)

A tak tedy vlastně není divu, že Václav Havel v tehdy proslulém obraze o zelinářích krutě polarizoval národ na nemorální masu obyvatelstva, proti níž stojí hrstka ušlechtilých demokratických intelektuálů. Tuto polarizaci společnosti Havel podal ideologicky jako protiklad "zelinářů", žijících bez základního sporu s nelidským režimem, a propadlých tedy "životu ve lži", a na druhé straně disidentů, to znamená opozičních intelektuálů "žijících v pravdě". Ti usilují s pomocí demokratů v zahraničí o pochopení, že politické poměry v Československu jsou neúnosné. Zelinářovi jde o to začlenit se do řady souhlasících, podlézajících moci, zatímco disidentský život v pravdě je hlavním zázemím jakékoli nezávislé alternativní, to znamená nepolitické politiky.

Jak již řečeno pokud by se měla tato masa "zelinářů", konformních a zbabělých pracujících stát svobodnými lidmi, musela by se podle Havla zásadně, revolučním způsobem proměnit. K tomu však nestačí parlamentní demokracie. Jestliže je někde možno spatřovat perspektivu, pak "v nějaké obsáhlé existenciální revoluci." Jejím "nejvlastnějším prostorem může být jedině lidská existence v nejhlubším slova smyslu. Teprve odtud může přerůstat v nějakou mravní - a nakonec ovšem i politickou - rekonstrukci společnosti.". Tedy k tomu, aby se disidenti spojili s národní společností, musela by se ona - tato společnost - proměnit a přidružit k disidentskému ghettu.

Dosavadní politika nemůže tento převrat uskutečnit. Musí být nahrazena tzv. "nepolitickou politikou", uskutečňující dokonale Patočkovy ideály o nejvýznamnější úloze inteligence a morálky ve svobodných sdruženích . Politické organizace, které se přidržují nepolitické politiky, od té doby až do dneška "realizují" morálku. Potíž je v tom, že morálka jsou normy, kdežto politika je činnost.. Normy však nemohou činnost nahradit i když politika má k těmto normám přirozený vztah. Někdy však morálka supluje za politiku, nejčastěji se to děje v převratových obdobích a - jak uvidíme dále - obvykle to přináší výsledky ne právě pozitivní, mnohdy naopak tragické.

Uvedu příklady činností a vztahů, které byly v té době pro disent příznačné:

1. Změny v "členské základně" (mohu-li to tak říci) Charty 77. Charta byla v té době, kdy existoval silný policejní teror, jediným opozičním společenstvím, a tak lidé, kteří pochopili neúnosnost komunistického režimu, se k ní připojovali, a tím do jisté míry měnili její charakter. Přijímali sice její morální konstrukci, ale chtěli pracovat proti režimu politicky. Mezi aktivisty Charty a jejím původním určením začal narůstat rozpor.

2. Aktivita disidentů se ubírala dvěma směry. Jeden byl soukromý, domácí, to znamená, že existovalo několik středisek (například kolem filozofa Hejdánka), která organizovala schůzky a domácí semináře. Druhý směr byl zahraniční. Chartisté soustavně spolupracovali s Tigridovým Svědectvím a s rozhlasovými stanicemi Hlas Ameriky a Svobodná Evropa. Disidenti jiný účinný způsob k oslovování vlastního obyvatelstva neměli - i když Svobodná Evropa byla až do roku 1988 rušena. Pokud jde o domácí směr (semináře), zřejmě dosti přispěl k rozvoji vzdělání mnoha chartistů, ponejvíc filosofickému. Ale tato věc má háček. Již od 60. let se mezi českou inteligencí šířilo přesvědčení, že politická aktivita má být podepřena filozofickým stanoviskem. Je to nebezpečná mýlka; od antiky po Heideggera byla filozofie většinou filozofům špatnou rádkyní. U nás tato bludná představa udělala své dílo za listopadového převratu roku 1989, kdy stoupenci OH věřili - kupříkladu - svým vedoucím činitelům, intelektuálům, že politické strany jsou zastaralá věc.

3. Opozice proti režimu byla u nás od počátku levicová a radikální a vývoj v 80. letech tento její charakter jen posílil. Pokud dnes vidíme, že celý společenský a politický vývoj po roce 1989 je pootočen doleva ("pravice" má proti němu pouze hesla), nemusíme se tomu divit. Současná realita navazuje na minulost.

Přece však existovaly ostrůvky - když ne pravicovosti, tedy občanskosti. O jednom takovém mohu hovořit, protože jsem byl jeho členem spolu s Bohumilem Doležalem, Janem Nedvědem, Karlem Štindlem, Milošem Hübnerem a Bohumilem Pechrem. Od roku 1978 jsme "vydávali" ineditní Sborníky, všelijak fušované na tehdejších psacích strojích. V roce 1986, kdy Gorbačovovy perestrojka vedla i u nás k jistému uvolnění, jsme vypracovali opoziční program, který, pokud vím, byl první ne-socialistický u nás. Nechtěli jsme ho zveřejnit, měl být podkladem pro diskusi s disidenty. Nemohu jej zde rozebírat, snad ale je jeho zaměření zřejmé z krátké ukázky.

"Ze souhrnu otázek týkajících se sblížení státu a společnosti patří k nejdůležitějším následující:

1. odstranění rysů konfrontace z veřejných institucí;

2. ústavní úprava česko-slovenské federace;

3. demokratizace orgánů státní moci a správy;

4. záchrana ohroženého přírodního a historického okolí a zaručení jeho ochrany;

5. úprava církevních a náboženských poměrů;

6. aktivizace společenských organizací;

7. decentralizace a demokratizace v oblasti vědy, umění, školství a výměny informací;

8. zákonné zajištění individuálních práv."

Jak je zřejmé z následujícího, občanský opoziční směr se u nás neprosadil.

IV. Příprava převratu a listopad 1989

Vše se změnilo v letech 1985-1986. V soutěžení se Spojenými státy se sovětské impérium dostávalo do stále větších potíží. Nový sovětský generální tajemník Michail Gorbačov se pokusil programem tzv. perestrojky tyto potíže zmírnit. Pokud jde o vztah k sovětským satelitním států, zašel tak daleko, že zrušil tzv. Brežněvovu doktrínu, podle níž směl Sovětský svaz vojensky zasáhnout v každé socialistické zemi, pokud se domníval, že je tam socialismus ohrožen. Gorbačov měl zřejmě iluze o přitažlivosti sovětského druhu socialismu ve východní Evropě a nebral na vědomí fakt, že sovětské polokolonie jsou umělé režimy a bez příkazů z Kremlu a jeho ochrany nemohou existovat. Sovětské politbyro je přesto posléze ponechalo samy sobě, a tím jednoznačně rozhodlo o rozpadu sovětské říše. My v Československu jsme brzy pocítili postupné uvolnění - dálo se ovšem proti vůli komunistické strany a vlády.

A tak se v polovině osmdesátých let i u nás poprvé zvyšoval počet lidí požadující demokratizaci. Jak postupoval čas, stoupal počet petic protestujících proti nejrůznějším autoritativním akcím režimu, a posléze i počet demonstrací a jejich účastníků. Charta 77, která si, jak víme, sama vstup do politiky uzavřela, alespoň vyzvala občany, aby se zapojili do společenského života, a hlavní chartisté začali spolupracovat s další občanskou iniciativou, která v roce 1987 vystoupila na veřejnost. Byla to naše skupina, založená těmi lidmi, o nichž jsem právě hovořil v souvislosti s vydáváním ineditních Sborníků (konkrétně ji založili Bohumil Doležal, Martin Litomiský, Karel Štindl a já).

My jsme ovšem od počátku usilovali o působení politické. Na rozdíl od ostatních opozičních iniciativ také neopouštěli naši aktivisté svá zaměstnání; chtěli jsme tak dát příklad k běžnému opozičnímu politickému působení jako k něčemu, co se odehrává v rámci zákona. Charta 77 chtěla, abychom se jí podrobili a to pro nás nepřipadalo v úvahu. A tak naše spolupráce s Chartou 77 skončila vlastně ještě dřív než začala. Charta začala místo toho komunikovat s dalšími opozičními skupinami (Nezávislé mírové sdružení, České děti). Ty byly složeny z mladých lidí, a řídily se nejen racionální politickou činností, ale také emocemi. Avšak jejich radikální odpor vůči režimu je vedl ke snaze co nejvíc demonstrovat, což se ovšem režimu ani trochu nelíbilo. Ještě o něco později vznikla Obroda, konzervativní opoziční skupina, složená především z bývalých reformních komunistů. A přibývalo rovněž malých opozičních skupin a iniciativ.

Charta 77 se v této situaci dost dobře nemohla omezit na morální působení a vyřešila to tím, že si pořídila jakousi politickou odnož, HOS (Hnutí za občanskou svobodu, v němž . působili významní disidenti Václav Benda, Rudolf Battěk, Ladislav Lis a další). Bylo zřejmé - a tak se také zpočátku HOS choval - že je to iniciativa, jejímž úkolem bude konkurovat Demokratické iniciativě, popřípadě kazit její akce. Jenže rychlý průběh událostí vedl k tomu, že obě opoziční organizace se sbližovaly a posléze úzce spolupracovaly. Bylo by teď na místě vylíčit přípravy, průběh, popřípadě i bezprostřední důsledky listopadového převratu. To ovšem přesahuje nejen moje síly, ale především naše časové možnosti. Ostatně já jsem chtěl pohovořit také o naší Demokratické iniciativě, a tak připomenu tato témata několika poznámkami z hlediska Demokratické iniciativy.

Poznámka 1. Příprava disentu na převrat. V roce 1989 a hlavně v jeho druhé polovině bylo zřejmé, že se sovětský blok rozpadá. Polsko i Maďarsko skončily s vedoucí úlohou strany, a jestliže jsme nechtěli zůstat úplně pozadu, bylo i v Československu zapotřebí podstatně zesílit opoziční tlak. To opoziční hnutí těžko mohlo, protože bylo organizačně roztříštěné.. Demokratická iniciativa navrhla vytvoření Koordinačního výboru opozice, v němž měly být zastoupeny hlavní občanské iniciativy. Koordinační výbor opozice měl usilovat o rychlou a účinnou demokratizaci země, a to tak, aby totalitní režim musel vyklidit pole demokratickým silám. Kupodivu zůstali jsme se svou snahou o koordinaci opozice osamoceni. Každý si hrál na vlastním písečku. Vytvoření koordinačního orgánu považovala za účelné pouze Obroda, kdežto Charta 77 se k tomuto plánu stavěla velice odmítavě. Místo toho připravovala velkou manifestaci-demonstraci na den lidských práv 10. prosince. Předpokládala, že vládní moc bude donucena takovou demonstraci povolit - měla to být demonstrace veselá - její součástí například měly být stánky s disidentskou literaturou -, a že to bude počátek postupného předávání moci; cosi na způsob polských kulatých stolů. Uvážíme-li že převrat u nás začal 17. listopadu, zvolila si Charta datum 10. prosince opravdu pozoruhodně. Nedávno jsem četl, že prý převrat u nás byl příliš brzy.

Pozn. 2. Pokud jde o Demokratickou iniciativu, chtěla už od jara prosadit celkový opoziční plán. Opoziční síly měly vyvinout tak mocný tlak na vládu, aby byla ochotna vytvořit přechodné demokratizační období, ve kterém by se soudy i výkonné orgány byly povinny řídit demokratickými ustanoveními i duchem Závěrečného dokumentu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě z Vídně. Na základě toho mělo k 1. lednu 1990 ukončit činnost Federální shromáždění, a mělo je nahradit Národní shromáždění, ustavené na základě demokratických voleb. To mělo do 1. ledna 1991 vypracovat novou ústavu a nový volební zákon. Takový plán se nám prosadit nepodařilo. A zatímco Polsko a Československo se omluvily Československu za účast na invazi v srpnu 1968 a rozklad sovětského bloku rychle pokračoval, u nás se uskutečňoval jiný opoziční postup. Je to snad neuvěřitelné, ale byl právě opačný: co nejvíc zdržet rozklad režimu, aby vše mohlo probíhat podle plánu a začít demokratizaci až 10. prosince 1989.

Pozn. 3. Obě politické složky disentu, Demokratická iniciativa i HOS však viděly, že vývoj nelze zpomalovat, nýbrž že je třeba ho urychlit. A tak na 21. srpen, výročí srpnové invaze, přichystaly velkou politickou demonstraci. Vyzvaly občany, aby se 21. srpna večer zúčastnili nejen v Praze, ale ve všech větších městech hodinového protestního pochodu, který měl být zahájen dvěma minutami ticha. Není pochyb, že kdyby se tento plán podařilo uskutečnit, umožnilo by to roztroušeným opozičním skupinám i občanům založit svůj odpor politicky: Urychlilo by to a usnadnilo rozpad komunistického režimu u nás. Nestalo se tak. Václav Havel nehodlal tuto demonstraci strpět. Neřekl z jakých informačních zdrojů vychází, ale prohlásil, že režim hodlá 21. srpna utopit Václavské náměstí v krvi ("učinit z něho náměstí Nebeského klidu"), a za pomoci dalších významných disidentů (Vaculík, Urbánek) se veškerou svou autoritou, zejména projevy ve Svobodné Evropě, zasadil o to, aby se demonstrace nekonala. To se podařilo a obě organizace, DI i HOS utrpěly porážku. HOS učinilo pokání a Demokratická iniciativa zůstala dokonale izolována. Tato naše porážka měla i svou mocenskou stránku, Charta 77 začala likvidovat opoziční organizaci, kterou považovala za konkurenční.

Pozn. 4. DI musela jednat sama a skutečně jednala: 11. listopadu 1989 požádala ministerstvo vnitra o registraci jako opoziční politická strana. To že jsme se prohlásili politickou stranou, mělo netušený ohlas. Během týdne, který zbýval do 17. listopadu, chodily na adresu všech známých disidentů přihlášky na další akce. V zahraničí v tom viděli začátek konce režimu. Mezitím však studenti, znechuceni tím, že disent nic nepodniká, uspořádali 17. listopadu demonstraci na Albertově a průvod Prahou, který skončil krutým policejním zásahem na Národní třídě. Převrat začal. Z hlediska časového odstupu lze studentskou akci vidět jako jistou českou zvláštnost. Nemohlo být většího důkazu roztříštěnosti české protikomunistické opozice, než byla ta, že studenti nedovolili žádné opoziční skupině účastnit se přípravy na tuto demonstraci. Studenti byli v té době už dosti radikalizovaní (alespoň někteří z nich), ale sami nedokázali zbavit komunisty moci.

Pozn. 5. Po létech dobře vidíme a nikdo o tom nepochybuje, že opozičním skupinám nebylo dáno "porazit" komunistický režim; režim se v listopadu 1989 v podstatě sesypal sám. Neměl jaksi vůli dál žít, protože nevěděl, podle čeho by se měl řídit. Moskva byla daleko. Opozičním skupinám nicméně připadl důležitý úkol, a to převzít moc. Podle toho, jakým způsobem si přitom počínaly, vytvořily modelové chování pro další vývoj, který pokračuje dodnes. Přebírání moci uskutečňoval Václav Havel jako přední (a nejznámější) činitel Charty 77. Charta 77 ovládla hnutí Občanské fórum, které vzniklo doslova přes noc a jehož většina se později přidala ke straně, ke Klausovu Občanské demokratické straně. Zbytek vládl v zemi pod názvem Občanské hnutí. To ve volbách roku 1992 zkrachovalo a zbyl pouze Havel jako prezident a symbol demokratického převratu. Nicméně přetrvaly a přetrvávají vzorce chování a jednání, které byly pro Občanské fórum konstitutivní. Některých podstatných si všimneme.

- Občanské fórum bylo hnutí zpočátku zcela neorganizované a později organizované pouze horizontálně; chyběly vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Ale také horizontální rovina byla ledasjaká. Jak se dnes neodváží nikdo popírat, jednotlivé skupiny opozice se začaly domlouvat na společném postupu teprve po 17. listopadu. Je to zcela přirozené, uvážíme-li že jediná politická doktrína, kterou se OF mohlo řídit, byla nepolitická politika. Byli jsme přítomni jejímu rozpuku v OF. Hned 20. listopadu jsem šli s Bohumilem Doležalem jako představitelé Demokratické iniciativy do galerie U Řečických, kde bylo dočasné sídlo Občanského fóra (než se přestěhovalo do Aurory v ulici 28. října) - a nechtěli jsme věřit svým očím. Kromě vedoucích chartistů a disidentů tu byla neuvěřitelně velká část lidí, které jsme neznali, a z nichž některé nebylo obtížné identifikovat na první pohled jako arivisty - lidi, kteří vycítili příležitost k co největšímu osobnímu uplatnění. Zpočátku Václav Havel nevěděl, co si s takovým nesourodým ansámblem počít, ale brzy zjistil, že toto revoluční shromáždění jej bez odporu následuje, poslouchá a přijímá pouze takové závěry, které požadoval nebo o něž stál. Samozřejmě, že zcela amorfní shromáždění by v oněch historických dnech nemohlo dělat vůbec nic, natož řídit přechod moci z rukou komunistické strany. Bylo proto přirozené, že se hned zpočátku volily hlavní komise a výbory Občanského fóra. Hlavní, takřka veškerou moc soustředil ve svých rukou tzv. krizový štáb pod Havlovým předsednictvím. Václav Havel tak od počátku získal, dalo by se říci hegemonii.

- Občanské fórum bylo silně ovlivněno politickými pozůstatky z předlistopadové doby. Především: komunisté lidem čtyřicet let vtloukali do hlavy, že jednou z největších nedostatků první republiky a jakýchkoli demokratických poměrů byla pluralita politických stran. Na rozdíl od pluralitní demokracie má být podle komunistů strana jen jedna - pro vyvolené (fanatiky a kariéristy), ostatní se mají starat o své. Samozřejmě, že každý přijímal tuto hrůznou totalitní ideologii poněkud jinak, nicméně celkově vytvořila psychickou bariéru proti stranám. A což teprve když přišli chartisté a Václav Havel s tím, že strany jsou antikvovaná nemravnost a že opoziční instituce nesmějí působit politicky, nýbrž jen morálně? Avšak Občanskému fóru nevadily všechny strany. Ve stranách Národní fronty, které byly diskreditované, nevidělo konkurenci a nijak proti nim nezasahovalo. Vadily mu pokusy o založení nových, demokratických stran. Ty byly součástí Občanského fóra (každý, kdo chtěl veřejně působit, musel být v popřevratové době členem Občanského fóra) a OF je znemožnilo tím způsobem, že jim neposkytlo žádné hmotné prostředky a uvěznilo je v tzv. politické komisi (byl jsem v ní také), kde představitelé demokratických stran mohli hovořit - a to bylo všechno.

- Zvláštní vztah mělo Občanské fórum a Václav Havel sám ke komunistům. To bylo dáno jednak tím, že mnoho reformních komunistů bylo příslušníky Charty 77, jednak okolností, že komunistická strana, jejímž členům šlo v dané chvíli pouze o přežití, mohla být demokratickému hnutí po formální stránce užitečná. Bývalý místopředseda Adamcovy vlády Marián Čalfa se Havlovi nabídl, že obstará formální stránku převratu a Havel nabídku přijal. Za to ho komunistické Federální shromáždění zvolilo prezidentem a komunisté prošli nerušeně sítem sametové revoluce. Spolu s OF a stranami Národní fronty vytvořili nepsanou, ale pevnou koalici - a výsledky dnes vidíme, kam jen se podíváme. V této souvislosti si nemohu odepřít poznamenat, že Občanské fórum odmítlo prohlášení, které po policejním zásahu na Národní třídě vydalo vedení Demokratické iniciativy. Říká se v něm mimo jiné: "Soudnost a svědomí (…) velí, aby současná vláda odstoupila a ještě předtím umožnila přechod k demokratičtějšímu a humánnějšímu způsobu vládnutí. Žádáme současnou vládu, aby se to stalo takto: nechť vláda odstoupí k 25. listopadu 1989; nechť do té doby uskuteční rozhovory a na jejich základě uzavře dohodu o vytvoření přechodné vlády občanského soužití. Tyto rozhovory má vláda vést s Alexandrem Dubčekem a představiteli státu před ozbrojenou invazí 21. srpna 1968, s Václavem Havlem a dalšími představiteli nezávislého opozičního hnutí. (…) Současné vláda ČSSR nechť ještě před svým odstoupením navrhne ústavní zákon, jímž se k 1. 2. ukončí činnost Federálního shromáždění, a nechť rovněž slavnostně prohlásí absolutní platnost občanských práv … Vláda občanského soužití pak jako jeden ze svých prvních kroků předloží Federálnímu shromáždění do 15. 12. 1989 nový, demokratický volební zákon, na jehož základě pak bude k 1. 2. 1990 zvoleno Ústavodárné shromáždění ČSSR."

- Znemožnění nových politických stran mělo ovšem důležitý vedlejší důsledek. Listopad 1989 vytvořil národní jednotu. Tu vedlo Občanské fórum, které si na základě této jednoty vytvořilo z komunistů a stran Národní fronty napůl spojence. A kde že byl nepřítel? Přestože zpočátku OF tvrdilo, že ono samo bude trvat jen do prvních demokratických voleb a za tu dobu se mohou připravit k činnosti a k volbám nové strany, svůj slib porušilo. Nepochopilo, že národní jednota je křehká a dočasná a rozhodlo se, že bude hnutím trvalým, které bude kandidovat ve volbách. Nové demokratické strany (KDS a LDS, jak se přejmenovala Demokratická iniciativa) považovalo OF za konkurenty a LDS dokonce za nepřátele. Václav Havel to nedávno potvrdil, když v rozhovoru pro Mf DNES, řekl, že jsme "zlobili". Samozřejmě, že Občanské fórum neudělalo všechno jen špatně. Převzalo moc od komunistů a uvedlo stát na dráhu demokratického rozvoje. Vážné politické chyby, které dnes kolem sebe všude vidíme, jsou ze značné části logickým důsledkem postkomunistického stavu společnosti. A rovněž vyplývají z omylů a prohřešků, kterých se dopustilo Občanské fórum a celé disidentské hnutí.