Květen 2005

Příprava na výročí

Emanuel Mandler

Chystáme se na oslavy 60. výročí konce druhé světové války. Bude to slavné výročí. Ale také zvláštní. Způsob, jakým se o tomto období hovoří, negativně ovlivnily mnohé okolnosti - kupříkladu to, že samo formální ukončení druhé světové války se odehrálo náhradním způsobem, bez mírové smlouvy, že geopolitická mapa střední a východní Evropy se podstatně změnila a že se z poraženého Německa stal opět mocný stát. V naší politice, publicistice i žurnalistice panuje po oněch šedesáti letech naprostý zmatek pojmů. Ale tento zmatek je do jisté míry zdánlivý. Autoritativní nacionalismus přispěl v Česku k tomu, že ani tak nezáleží na tom, co se říká, nýbrž na celonárodní konvenci, která podle daného kontextu přikládá jednotlivým pojmům sice často rozdílné, ale v zásadě srozumitelné významy. Vzniká značný rozdíl, často i rozpor mezi tvrzením a jeho významem. Tento nesoulad je mnohdy natolik zásadní, že by čtenář bez znalosti našich konvencí často vlastně nevěděl, o čem je řeč.

Bylo by jistě krásné, kdyby se při letošním výročí hlavní pojmy vztahující se k druhé světové válce a k událostem, které po ní následovaly, aspoň částečně "očistily" a objasnily. Byl by malý zázrak, kdyby se to stalo. Nicméně i tak se tu pokusím k některým z oněch pojmů vyjádřit. Pomohl mi k tomu sám prezident republiky, který k výročí osvobození Buchenwaldu pronesl projev plný takových pojmů, jako jsou ty, o nichž hovoříme. Umožnil komentovat příslušné termíny v živém kontextu v takové míře, že na tomto místě stačí pouhý úryvek:

"S rostoucí vzdáleností času a se zvětšující se nevšímavostí či neinformovaností pozdějších generací přibývá pokusů historii přepisovat a "napravovat". Stále znovu jsme vyzýváni k vyrovnávání se s minulostí. Jsou od nás vyžadována stále nová smiřovací politická gesta, která de facto stavějí viníky a oběti války na stejnou úroveň či je dokonce zaměňují."

Je užitečné vědět, že Václav Klaus vyrovnávání společnosti s vlastní minulostí zásadně odmítá. V 33. čísle časopisu Prostor napsal v anketě, že témata vyrovnávání se s vlastní minulostí jej spolu s otázkou národní viny "naplňuje obavami". Tato témata totiž vidí "především jako individuální problém každého z nás… tedy spíše jako věc soukromou a vnitřní…". Jak je to tedy skutečně, opravdu, když se k těmto věcem náš prezident staví tak skepticky? Má naše společnost (národ) svou minulost, své dějiny? A pokud má, lze je "přepisovat"? Jaký je vlastně rozdíl mezi naší minulostí a historií?

Rozdíl tu je, a to značný. Velmi zhruba řečeno je minulost to, co je součástí minulé reality, to, co se stalo. Proti tomu historie je zpracovaná minulost. Toto zpracování minulosti, které je výsledkem činnosti nejen historiků, ale i politiků, literatury, médií i školského dějepisu vytváří dějinnou optiku, kterou se většina z nás dívá na minulost. Je-li tomu tak jako v našem případě, kdy oficiální optika záměrně podává celé nedávné historické období falešně, vidí přirozeně minulost falešně i většina prostých občanů.

To není odtažitá záležitost. Václav Klaus říká v citovaném projevu: "…v tom všem vůbec nejde o historii, nýbrž o dnešek." Ano. Jistěže jde zejména o dnešek a v tom je právě pohled společnosti na minulost aktuální záležitostí. Tak kupříkladu národ vidí poválečné ožebračení, kruté zacházení a posléze vyhnání Němců z Československa skrze falešnou dějinnou optiku jako "souvztažnost zločinu a trestu" (Václav Klaus), tedy tak, že za své zločiny byli sudetští Němci potrestáni právem, spravedlivě. Rozumím-li tomu dobře, je to také pravý smysl výroku Václava Klause, na němž si dává zvláště záležet, totiž že se musíme smířit s minulostí.

A tak se naše politika a historická věda smířily s takovými věcmi jako například s hrozným zákonem č. 115/1946 Sb., podle něhož mohli být až do října 1945 beztrestně týráni a zabíjeni Němci. Tato zákonná norma, uzákoňující bezpráví a nerozlišující viníka a nevinného, podporuje pojetí, které de facto staví viníky a oběti války na stejnou úroveň či je dokonce zaměňuje. Dnes se diskutuje o zbytečnosti bombardování německých velkých měst spojeneckým letectvem koncem války, které postihlo velké množství nevinných civilistů, aniž uspíšilo konec války, a bylo tak zbytečným aktem kolektivní msty; právě taková kolektivní msta stojí v základech národně perzekučních Benešových dekretů, s nimiž většina naší společnost tak vřele sympatizuje. Na rozdíl od bombardování německých měst se však perzekuce Němců a Maďarů odehrávala po válce, když už se nemohli bránit.

Falešná spravedlnost je jeden ze způsobů, jímž "minulost" (přesněji řečeno to, jak ji vidíme) zasahuje do dneška. Samozřejmě, není to způsob jediný. Bez rozpaků k němu lze připojit nenávist vůči velkým vlastníkům ("buržoazii"), šlechtě a církvi, jejíž těžiště je rovněž v Benešových dekretech a dodnes trvá.

Spravedlnost, na kterou se tak rádi odvoláváme, tedy u nás kulhá na obě nohy; neomezuje se na dějiny, ale účinně prostupuje naší současností. Lze se upřímně divit pokrytectví a prolhanosti oficiální politiky? Aniž o tom víme, podílíme se na nectnostech postkomunistického období mimo jiné také neochotou reflektovat vlastní minulost. Takové vyrovnávání se s vlastní minulostí, které je pro demokratickou společnost zcela nutné, se uskutečňuje, jak ostatně vyplývá z toho, co už bylo řečeno, "přepisováním a napravováním historie". Historie není stabilní, navždycky daná, je v neustálém pohybu, stále znovu se upravuje, mění, doplňuje. Proti tomu si ji nejen prezident, ale celá oficiální politika představuje jako jednou dané závazné povídání, které se nesmí měnit.

Sami se podle toho neřídili: české země a Slovensko se v důsledku druhé světové války sjednotily, a rozdělení státu v roce 1993 tento "důsledek války" zlikvidovalo. A to přesto, že se česká politika brání odstranění "důsledků druhé světové války". To zní jako dobrý vtip, ale námitek proti této kontradikci lze číst a slyšet velmi málo.

Docela na konci se sluší ještě připomenout maličkost týkající se "stále nových smiřovacích gest". Náš prezident o tom mluví tak, jako kdyby snad naše republika činila nějaké smiřovací gesto každý měsíc. Také k porozumění této frázi je zapotřebí chápat celonárodní konvenci, a to tak, že naše politika za nic na světě smiřovací gesta dělat nehodlá.

Konec konců v tomto článku šlo jenom o to poukázat, že k pochopení takových textů, jako je ten, z něhož jsem citoval úryvek, musí mít člověk zkušenost a fantazii. A často i smysl pro černý humor.