Květen 2005

U nás v Evropě

Emanuel Mandler

11. března uplynul rok od největšího teroristického útoku v Evropě. Atentátu Al-kaidy podlehlo tehdy v Madridu takřka dvě stě lidí. Letos jsme na to vzpomínali; mnozí z nás porovnávali účinek newyorského atentátu 11. září na Ameriku a 11. března na Evropu. "Ameriku 11. září změnilo. Zato Evropou podobný zločin 11. září téměř nehnul" (MF DNES 11. března). Michal Mocek tu v článku "Jak se Evropa ´poučila´ z útoků v Madridu" nepřímo položil otázku, která trápí mnohého z nás: proč Evropu tak málo vzrušuje hrozba terorismu.

Existují už četné texty, které poukazují na negativní prvky tohoto zaostávání starého kontinentu za Evropou, zejména na rostoucí evropský antiamerikanismus a antisemitismus. Ale existují i prvky jiné než pohoršující. Uvažujme takto: Útok Al-kaidy v New Yorku (i když si odmyslíme jeho mnohonásobně větší rozměr než teroristického atentátu v Madridu), vzrušil celé Spojené státy. Byl spáchán hromadný zločin proti jejich spoluobčanům a to Američany excitovalo. Španělsko je podstatně menší země než USA a tak nelze pominout, že počet obětí madridského atentátu je, posuzováno relativně, větší. Celé Španělsko to vzrušilo a rozrušilo. Evropu jako celek ne. Pokud jde o Česko, oběti tehdejšího teroristického útoku nemluví naším jazykem, a tak ani nás tento zločin příliš nevyvedl z míry. Nemusíme být cyniky, abychom pochopili, že taková reakce není ani "evropská", ani "asijská" nebo "africká", nýbrž víceméně lidská. Za den se jenom ze zpravodajství dozvídáme o takovém množství katastrof a kriminálních případů, že nás nejvíce zajímají vraždy, které se odehrály u nás doma - a i těch je dost. Postihují naše spoluobčany; Španělé našimi spoluobčany nejsou.

Rozkouskování evropského subkontinentu má také určitý vliv na nepříliš početný kontingent vojsk, který Evropa do Iráku vyslala, a na to, že některé země své vojáky odsud urychleně stahují. Když dvě nejdůležitější evropské země, Francie a Německo Ameriku vojensky nepodpořily, bylo vyslání vojáků do Iráku pro ostatní státy poněkud exkluzivní záležitostí. Nemá smysl tento motiv slabé vojenské účasti v Iráku přecenit, ale jistý vliv rozhodně měl.

Suma sumarum: 11. březen více než cokoli jiného ukázal, jak málo Evropa pokročila ve své integraci. Nejde jen integraci institucionální (pro tu to platí také), ale především o integraci občanskou. Přesněji řečeno o to, abychom my, občané Evropy nabyli co nejrychleji rovněž evropskou identitu; abychom považovali Španěly za své bližní, za spoluobčany, a oni nás právě tak. Toho lze dosáhnout i bez vytvoření "superstrátu" a likvidace nynějších států.

K dovršení všeho se nyní konal evropský summit, který předvedl, jak takové vytváření evropské identity bude obtížné. Nejhorší snad je "legální" porušení paktu stability, které předvedlo, že státy Evropské unie nejsou (a pravděpodobně v dohledné době ani nebudou) schopny dodržovat závazky, které dobrovolně přijaly. Na druhé straně proti své dobré vůli upustily od utopického slovního vyjadřování v tom smyslu, že se beztak do roku 2010 všestranně vyrovnají druhé části naší civilizace, Spojeným státům. I když je to krok kupředu, není to ještě samo o sobě příliš potěšitelné. Vedoucí činitelé velkých evropských států nepochybně si tajně pohrávají s touto chruščovovskou myšlenkou "dohnat a předehnat", která nijak vytváření evropské identity neprospívá. Mnohem víc by Evropě prospělo utužení spolupráce s USA.

Náznak spolupráce s Amerikou se projevil víceméně "nuceně": Evropská unie chtěla zrušit embargo na dovoz zbraní do ČLR a Spojené státy byly proti tomu. Vyřešila to Čína sama, válečnickým zákonem proti Tchaj-wanu. I kdyby byla chtěla, Evropská unie embargo zrušit nemohla.

To vše jsou rozpory a rozmíšky, které k vytváření evropské identity příliš neprospívají. Nicméně myšlenky, že bychom se snad kvůli tomu neměli s Evropskou unií (a ústavou) rozžehnat, by to oslabit nemělo.