Květen 2005

Věčná debata o holocaustu

Emanuel Mandler

V časopise Babylon proběhla zajímavá diskuse mezi Adamem Drdou a Petrem Placákem o kořenech a podstatě holocaustu. Kdo chce, může považovat za alibismus, že tu nehodnotím jednotlivé názory obou účastníků diskuse a soustřeďuji se na podstatný rozdíl mezi nimi, ale nemusí každý pořád něco hodnotit. Ostatně chci na okraj celé věci také ještě přičinit svůj názor.

Podle Petra Placáka, (článek Nacismus není minulost Respekt 2005 č. 8) je holocaust v pojetí Adama Drdy pouhou součástí "mainstreamu": "nacismus je sice zrůdná, ale navzdory holým lebkám dnes prakticky mrtvá ideologie, spjatá s konkrétní dobou, s konkrétními okolnostmi a konkrétním národem" (Osvětim dnes, Respekt č. 5). "Antisemitismus uvádí Adam Drda, nezmizel, jen je tu v nové, maskované podobě antisionismu, jemuž dnes čelí (a zčásti podléhá) euroatlantická civilizace. Antisionismus a nenávist k Izraeli v sobě nese všechny znaky staré nenávisti: doprovází ho příslušné teorie spiknutí, fanatická islamistická ideologie a příslušné ústupky jejím teroristickým nositelům."

Tvrdit, říká Placák, že nacismus je dnes prakticky mrtvá ideologie "znamená přistoupit na obecnou tendenci zastírání těch nejvíce znepokojujících stránek moderní společnosti, které byl nacismus organickou součástí". Holocaust podle něho nebyl cílem nacistů, ale "jedním z kroků tohoto radikálně revolučního hnutí na cestě k vytvoření zcela nové společnosti, biologicky hodnotné, která by byla zbavená všech dědičných nemocí, společnosti zdravé, mladé a silné, ve které by nebylo místo pro nemocné, mrzáky, slabochy, přestárlé budižničemy a jiné parazity".

Adam Drda nevidí "šoa" jako zcela nový civilizační fenomén: " Pronásledování Židů v předchozích staletích jistě nevytvořilo holocaust (a to snad taky nikdo soudný netvrdí), ale vytvořilo pevné podloží, na něž nacistická ideologie nasedla.… Typ perzekuce, kterou nacisté začali postupně vůči židovskému obyvatelstvu praktikovat, se až do začátku vyhlazování prakticky v ničem nelišil od starých protižidovských nařízení (nutnost pobývat odděleně od Árijců, nemožnost vykonávat určité činnosti, zákaz sňatků a sexuálního styku s Árijci atd.)." V této souvislosti Drda hovoří o spoluvině německého národa.

Jenže právě tyto souvislosti jsou jedním z rysů Drdova pojetí, proti nimž Petr Placák vznáší námitky. Podle něho je třeba oddělit ideové motivy nacistického aparátu od konečného řešení, mlčenlivého přihlížení obyvatelstva nebo souhlasného postoje. Nemá prý smysl diskutovat o klasickém sociálním jednání známém jako, nehas, co tě nepálí; to Placák považuje za věci staré jako lidstvo samo. "Šém nacistického projektu /pozn.: vytvoření nové, ideální společnosti/ byl roztažen na staletí, zatímco Židé, bolševici, kapitalisté, Poláci, Rusové, Asiati, staré elity, církve a jiné ´pozůstatky minulosti´ (srovnej bolševické odumřelé třídy) byli dobový nepřítel, kterého se bylo třeba zbavit, aby se mohl spustit ten opravdový ´přírodní výběr´, na jehož konci zářil onen ´krásný, slušný a sociálně spravedlivý´ svět, jak ho v červenci 1941 zmínil Himmler náhradním oddílům SS, které se chystaly vyrazit na Východ."

Placákovo pojetí nacismu jako významného "radikálně revolučního hnutí" moderního světa přinejmenším neodporuje faktům. Nicméně bez "vývojového" hlediska, které zastává Adam Drda, se osvětlení tohoto totalitního fenoménu rovněž nelze dobrat. Tím nechci smiřovat nesmiřitelné. Chci jenom naznačit, že o nacismu - stejně jako o druhém souměřitelném moderním radikálně revolučním hnutí, komunismu - je třeba uvažovat v souvislosti s vývojem světa od druhé světové války až do dneška, a to jak z "vývojového hlediska", tak s vědomím, že existence radikálně revolučních hnutí cosi vypovídá o současném světě. Je otázka, co vlastně vypovídá.

Především tedy: při pokusech o analýzu nacismu (a podobně komunismu) je třeba vidět, že tu jde o největší a nejobludnější radikálně revoluční hnutí minulého století, ale nikoli o radikálně revoluční hnutí jediná. Existují další, i když méně rozměrná a důsledná. Nemusíme chodit daleko, protože československá (přesněji česká) národně socialistická revoluce let 1945 - 1960 byla rovněž radikálně revolučním hnutím se silným prvkem sociálního inženýrství. Jeho cílem bylo rychlé dosažení dokonalého slovanského světa v rámci československého státu. Naštěstí geopolitická situace země a tehdejší mezinárodní mocenské okolnosti (zejména to, že československá revoluce byla podpořena vítěznými demokratickými mocnostmi jako hnutí protinacistické) znemožnily, aby revoluce v Československé republice přerostla regionální rámec. V tomto regionálním rámci však byla vedena úsilím odstranit starý, nespravedlivý ( to znamená jiný než český a slovanský) svět, zlikvidovat etnické "menšiny", zničit kapitalistické pořádky a nahradit je socialistickými, přičemž tato česká revoluce měla být vedena autokratickou vládou s vyloučením opozice. I když počet obětí je i relativně nesrovnatelný s tím, co napáchal nacismus, desetitisíce Němců, kteří přišli o život v této poválečné době, byli obětí revolučních postupů.

Na rozdíl od Německa byly v malé zemi uprostřed Evropy mocenské a technicko administrativní možnosti pouze takového rázu, že sice revoluční hnutí v jistém směru posilovaly, ale v dosti základních oblastech je omezovaly. Československá revoluce se dobrovolně vydala do područí další z obludných revolučních struktur 20. století, vítězícího sovětského státu. Ten po únoru 1948 rázně ukončil jakékoli české nacionální vize a začal Československo krvavě drhnout svým vlastním revolučním kartáčem. Naštěstí diktátor brzy zemřel a Sovětský svaz nastoupil cestu nenávratného úpadku.

Po listopadu 1989 kupodivu česká politika, kde to jenom bylo možné, bez jakékoli reflexe navázala na české poválečné radikálně revoluční hnutí. Ale to už je jiná věc. Zde ještě upozorním na určité rysy současné Evropy, které zjevně souvisejí s jejím předchozím vývojem, které však nelze objasnit jenom jím. Je to rychlý růst antisemitismu a antiamerikanismu, jejichž současné hrozby jsou mocné a znepokojivé. Je zajisté velmi složité zjistit, jakým způsobem oba tyto druhy hromadné nenávisti souvisí nejen s minulostí, ale i se současným stavem starého kontinentu, a tedy také předvídat jak ovlivní naši budoucnost. Určitě je pravda, že "antisionismus a nenávist k Izraeli v sobě nese všechny znaky staré nenávisti: doprovází ho příslušné teorie spiknutí, fanatická islamistická ideologie…" (Adam Drda), jenomže obdobné rysy se projevují i v evropském antiamerikanismu. Jenom a pouze přílivem muslimského obyvatelstva do Evropy je vysvětlit nelze. Obě tyto hromadné nenávisti se pravděpodobně jistým způsobem usadí v realitě a v tom je jejich skutečné nebezpečí.

A tak je nepochybné, že diskusím o těchto věcech se nelze vyhnout.