Květen 2005

Mistr kulatých čtverců

Michal Mocek

Americký generál Wesley Clark byl šokován, když mu Javier Solana prozradil své základní politické pravidlo: "Nedělejte si nikdy žádné nepřátele. A neklaďte otázky, na něž neznáte nebo nechcete znát odpověď." Protože tak si už nejeden politik vytvořil nepřátele až za hrob. Druhá Solanova věta je tedy zdůrazněním té první.

Pro vojáka, jehož povinností je uvažovat o nepříteli a klást i nepříjemné otázky, aby dobře porozuměl rozkazu, musela být rada španělského politika překvapením. Javier Solana ji však myslel vážně i v době, kdy byl šéfem NATO, vojenské aliance, která s nějakým tím nepřítelem prostě počítat musí. Avšak právě zásada nedělat si nepřátele otevřela hovornému, usměvavému Španělovi se šišlavou angličtinou a třídenním vousem cestu k výšinám. Pravda, sem tam musel svou zásadu porušit - tak, jak to dělá se svými zásadami každý politik.

Přerody a obraty

Jeho prvním známým nepřítelem byla diktatura generála Franka, v jehož stínu vyrůstal jako člen rodiny slavného spisovatele a diplomata Salvadora de Madariagy. Už za studií vstoupil Solana do ilegální socialistické strany. Tak se "oženil" politicky. Ale když si skutečně vybíral ženu, padla jeho volba údajně na dceru frankistického generála. Jeho manželka Concepcion Jimenez, s níž má dvě děti, je učitelkou a žije tiše v Madridu, zatímco její muž cestuje po světě. V oficiálních životopisech se její původ nepřipomíná, kolují o něm pouze pověsti.

Sám Solana mluví o dobách -kdy studoval, ženil se, přednášel na univerzitě a bádal v oblasti fyziky pevných látek - jako o svém "dřívějším převtělení". A opravdu, načatá univerzitní kariéra či působení v učitelských odborech po pádu Franka mají jen málo společného s pozdějšími funkcemi poslance, ministra, generálního tajemníka NATO a vysokého zmocněnce Evropské unie.

Kdo ví, jak se přitom měnil osobně. Dnes už je jistý rozdíl mezi jeho vystupováním před kamerami a mimo ně, jak připomínají slova bývalé pracovnice sekretariátu NATO Kateřiny Fialkové: "Mám z doslechu, že Solana navenek působí jako velmi otevřený, přátelský Španěl, ale privátně tomu tak nebylo. Byl docela uzavřený a se svým nejbližším okolím tolik nekomunikoval. Vyžadoval naprostou podřízenost, volával lidem domů v sobotu ve tři hodiny. V životě jsem ho neviděla jít do kantýny a dát si oběd s ostatními."

Solana se však určitě měnil politicky. Když v roce 1995 usedal za volant NATO, byl ještě v živé paměti jeho pacifismus i agitace z dob referenda roku 1986. Tehdy Španělé hlasovali o setrvání v Severoatlantické alianci a Solana je odhodlaně přesvědčoval, že to nemá smysl. Jeho postoj nejlépe vyjadřuje titul pamfletu, který tehdy sepsal. Jmenoval se : 50 důvodů, proč říci ne NATO. Soalna to později floridskému listu El Nuevo Herald vysvětlil takto: "Stejně jako (exprezident) Bill Clinton a dokonce (bývalý) šéf CIA James Wolsey, jsem pacifista, který pochopil, jak se má s nástupem nových časů vyvinout."

Ale ať už jej provázely jakékoli pochyby, všechny skončily, když dal Solana jako šéf Severoatlantické aliance rozkaz k zahájení její první a jediné války - proti Miloševičově Jugoslávii. Tehdy se za něj všichni vděčně schovali: v rozporu s obvyklou praxí nevyhlásily Jugoslávii válku státy, ale mezinárodní organizace a její šéf. "Solana má tuto pravomoc," řekla v době sílící krize americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová. "Mluvíme jedním hlasem skrze Javiera Solanu." Žádný šéf NATO před ním ani po něm si nevysloužil podobné ocenění. Není divu, že Solana zaimponoval, a ještě než skončil jeho mandát v NATO, už se o něj ucházela Evropská unie, nabízející funkci s dlouhým a nejasným názvem: vysoký zmocněnec pro společnou bezpečnostní a zahraniční politiku.

Na evropský vrchol

Když Solana tuto neurčitě definovanou funkci přebíral, nastupoval do vozu se dvěma (a často i více) volanty: svou roli v diplomacii EU měl totiž ještě jeden europolitik, komisař pro zahraniční vztahy Chris Patten. Léta se mluvilo o napětí a "zákopových válkách" mezi oběma muži. Ale ať už byly jejich spory jakkoli tvrdé, napětí nikdy nepropuklo v otevřený skandál. V tom byli oba muži Evropany, tedy politiky schopnými hledat a nalézat kompromis.

Ostatně v této disciplíně Solana vždy exceloval. Prokázal to už v NATO, když do něho začlenil část někdejších sovětských satelitů včetně Česka, ale přitom si dokázal neznepřátelit Moskvu. V Unii tedy Solana jen pokračoval v aktivitách posilujících jeho pověst obratného tvůrce kompromisů, který dokáže i z nejčtvercovatějšího čtverce udělat hladké a kulaťoučké kolečko.

Unie vyvíjí politické aktivity po celém světě, ale je to Solana, kdo za ni jezdí do těch nejrizikovějších oblastí. Podle pravidel by neměl jezdit sám -než nastoupil, Unii reprezentovaly nejrůznější "trojky" složené z ministrů zahraničí a zástupce Bruselu. Ale Solana si tu postupně prosadil víceméně monopol.

Umění postát i v pozadí

Vždy však dokázal včas rozpoznat, kde je jeho místo. Když se před dvěma lety Britové, Francouzi a Němci rozhodli, že jen jejich tři země zneškodní jaderné ambice Íránu (a patřičně se zviditelní), Solana nebyl proti a ani na chvíli se netvářil ublíženě. Přitom byl krok tří mocností výrazným zásahem do jeho (neurčitých) pravomocí. Solana nejenže nedělal potíže - záhy si vysloužil i pochvalu za účinnou pomoc, kterou v Íránu poskytl diplomatům všech tří zemí. Solana měl totiž kontakty na lidi v Teheránu, stejně jako je má i jinde po celé Evropě, ve Washingtonu, na Balkáně a možná i u palestinského Hamasu, známého teroristickými útoky na Izrael. Situace tu není úplně jasná: zatímco část izraelského tisku ho z takovýchto kontaktů pravidelně obviňuje a sám Solana jednou v BBC připustil, že byla přímá jednání Evropanů a Hamasu, nikdy neřekl, že se jich zúčastnil on sám. Avšak mít kontakty, mít "síť" všude po světě, to je jeho zásada - když Solana mluví s novináři o své práci, nejednou zdůrazní, jak je to důležité.

Když tedy loni jednali šéfové unijních vlád o tom, kdo bude prvním evropským ministrem zahraničí, měli to snadné: Solana neměl konkurenci.

Atlantista, nebo antikrist?

V Evropě Solanův vzestup nikoho neudivuje a vlastně ani moc nezajímá. Ale na druhé straně oceánu je to jinak. Pro některé Američany je Solana muž, který "dělá zázraky pro svou obnovenou římskou říši" a přitom podkopává pozice USA ve světě. Pro jiné je to rovnou antikrist, jak ukázala nedávná bizarní diskuse okolo hesla o Solanovi v internetové encyklopedii Wikipedia.

Solana, považovaný za ateistu, by jistě nesouhlasil ani s jedním z těchto označení. Sám o sobě tvrdí, že je "Evropan a atlantista". Do viditelného rozporu se Spojenými státy se dostal jen jednou, před iráckou válkou. Tehdy odsoudil americkou "představu, že lze vojenskými prostředky nově uspořádat Střední východ", jako "špatně promyšlenou". Za války se však stal obětí evropské nejednotnosti. Jako společný představitel společné politiky k ní neměl moc co říci - a vlastně ani nemohl.

Antiamerikanismu však Solana neholduje. Na tvrzení, že USA si osobují nadměrnou moc, odpovídá: "Nemáme příliš mnoho Ameriky, máme jen příliš málo Evropy." A dodává: "Naše obyvatelstvo je dvakrát početnější než americké a čtyřikrát početnější než japonské. Nemáme volbu, musíme hrát (svou) roli."

Solana je totiž sebevědomý a má názor. Ve světě, kde se vážně diskutuje o "střetu civilizací", tvrdí: "Nevěřím, že existuje konflikt hodnot nebo civilizací. Civilizace se neměří v minutách či hodinách a nelze říci, že jsou nadřazenější a podřadnější civilizace." Odmítl i představu, že EU je v nějaké válce s terorismem. Evropa má podle něho roli i tam, kde o ni moc nestojí - třeba na Blízkém východě, kde by Izrael chtěl všechny problémy řešit jen přes Washington. Když loni vrcholily spory mezi Unií a Izraelem, šokoval Solana razantním prohlášením: "Evropa je důležitá mezinárodní síla a má na Blízkém východě své strategické zájmy. Proto bude hrát úlohu v (izraelsko-palestinském) mírovém procesu, ať se vám to líbí nebo ne."

Moc je však v politice důležitější než slova. Pod Solanou pomalu, postupně vzniká. Kdo ví, že kromě evropské politiky vede i Západoevropskou unii? "V určité chvíli by (tato funkce) mohla být velmi důležitá. Doufejme, že taková chvíle nikdy nenastane," řekl jednou. Díky místu v čele ZEU má totiž Solana podobnou moc jako šéf NATO -rozhoduje, kdy jsou její státy povinny poskytnout vojenskou pomoc některému členu Unie. Tuto jeho pravomoc posílí ústava Evropské unie, která zavazuje její členy k poskytnutí pomoci i v případě, že se někdo z nich stane terčem teroristického útoku.

Význam Solanových pravomocí zvyšuje i unijní sbor rychlé reakce, byť jeho budování probíhá zatím příliš pomalu - po technické stránce bude plně použitelný asi až koncem desetiletí. Kdy bude Unie schopna politicky rozhodnout o jeho nasazení do krizové situace, je jiná otázka.

Plánovaný nástup do funkce euroministra Solanu dále posílí: od této chvíle mu bude podléhat nejen nově vytvářený diplomatický aparát Unie, ale také mnohamiliardové fondy. Pak bude mít šanci uplatnit unijní ambice, které asi nejlépe vyjadřuje výrok britského premiéra Tonyho Blaira: "Nebudeme žádný superstát - staneme se supervelmocí."

(MFDNES)