Květen 2005

Jak Praha přichází o poklady

Jana Neumannová

V pohádkovém státě jménem Česko se píše další dramatická historie. Do hlavního města Prahy vtrhl netvor a začal ničit jeho krásné starobylé paláce. „Ta zeď, kterou zbourali, tu stála nejspíš už ve středověku,“ smutně říká mladá památkářka Barbora Skalická, zatímco dělníci právě vyvážejí kolečka kamení a cihel do přistaveného kontejneru.

Jsme v Praze kousek od Staroměstského náměstí, přímo uprostřed památkové rezervace označované za perlu světového kulturního dědictví. Za vraty dvou zdejších paláců panuje čilý ruch. Na první pohled je zřejmé, že se tu z gruntu bouralo. Vybagrované podlahy v přízemí odkrývají poničené zbytky gotických kleneb, v patře dělníci vybourali štukově zdobený strop a jen bezmocně do prostoru trčící futra dveří prozrazují, že tady kdysi byly zdi. Na žádné z obvodových stěn již nejsou omítky. Právě na nich se přitom doslova píše historie. Ve spodních vrstvách byly gotické fresky, překrývaly je renesanční a klasicistní malby. „Protože majitel ani nepožádal o stavební povolení, nemohli odborníci udělat historický průzkum. Nemůžeme tedy přesně říci, co všechno se tu zničilo,“ říká Barbora Skalická.

Z pohledu majitele je ovšem postup poměrně logický. Pokud by jednal podle pravidel, památkáři by požadovali alespoň částečné zachování historických prvků. Například fresky by tak pravděpodobně musel velice nákladně nechat restaurovat. Přičemž stát by mu nepřispěl ani korunou. Na druhou stranu právě fresky zvyšují hodnotu jeho domu. Jsou to velmi cenná umělecká díla. Proč italská firma zastupovaná Cesarem Bellitim postupovala právě nelegální cestou, se bohužel nedovíme. Podle jeho zaměstnankyně je nutné zaslat otázky italsky a odpovědi přijdou nejdříve za týden.

Původně gotické paláce, které jsou oba zapsány jako národní kulturní památka, stojí v Rytířské ulici. Bourat se v nich začalo bez jakéhokoli povolení již v prosinci – majitel porušuje hned několik zákonů. Úřady tomu od té doby již jen bezmocně přihlížejí. „Nyní se tam pouze odklízí, stavbu jsme zastavili,“ říká mluvčí radnice Prahy 1 Jan Šlajs. O tom, že je tato výhra definitivní, se dá ovšem s úspěchem pochybovat. Stejně tak papírově stavbu úřad „zastavil“ již dvakrát předtím. Dělníci vždy zhruba týden uklízeli a pak se pustili do dalšího kutání a rabování. Šlajs přitom tvrdí, že rychlejší postup není možný. Jednají prý „přesně podle zákona“.

Také památkový odbor pražského magistrátu se vzpamatoval až nyní. „Minulý týden jsme podali trestní oznámení,“ říká šéf odboru památkářů pražského magistrátu Jan Kněžínek. Proč jim to trvalo tak dlouho? „Sbírali jsme důkazy, máme to opravdu precizně podložené, to nějakou dobu trvá,“ vysvětluje. Z dalšího rozhovoru ovšem vysvitne, že „důkazem“ úředníci myslí zápisy z kontrol pečlivě zachycující, co se už nenávratně zničilo. Jinými slovy – památkáři tiše přihlíželi a zapisovali. „No tak to byste mě opravdu naštvala,“ říká na takovou charakteristiku Jan Kněžínek. „Tohle má ten nejrychlejší průběh, jaký jsme kdy v Praze volili. A trestní oznámení je úplná novinka. Vůbec jsme ho dávat nemuseli.“

Mlčeti zlato

Příběh paláců z Rytířské reprezentuje jednu zcela zásadní fintu, kterou Praha přichází o své poklady. Na velkém množství případů se totiž ukazuje, že v hlavním městě Česka si bohatí investoři mohu dělat, co chtějí – a úředníci jim jen kryjí záda. „Dělá se to tak, že investor získá povolení na nějaký nenápadný projekt, ale ve skutečnosti pak vybuduje něco úplně jiného. A nikdo po něm nevyžaduje, aby se vrátil k původnímu návrhu. Naopak – stavba se mu dodatečně povolí,“ říká hlavní pražský konzervátor Josef Štulc.

Právě takto se otrkal i stavitel z Rytířské. Předtím totiž na vltavském nábřeží přestavoval dva domy na hotel – a stavbu přitom bez povolení zvýšil o několik metrů, aby do ní mohl vmáčknout půdní vestavbu. Právě vestavby jsou ovšem v Praze většině památkářům trnem v oku a běžný občan má problém získat na ně povolení i mimo historické centrum, natož v něm. Ne tak ovšem pan Belliti – ten dostal pro svoji černou stavbu bez problémů dodatečný souhlas.

„To zvýšení s půdní vestavbou je do dvora, takže nám to tak nevadí,“ říká Ivana Síbrtová z pražského památkového odboru. „Na druhou stranu, když to nepovolíme, tak co? Už to tam jednou stojí a je otázka, nakolik to jde vrátit,“ dodává. Proč tedy ona a její kolegové neprojevují stejný fatalismus ve všech případech a mnoha majitelům domů energicky brání v daleko menších zásazích? „To už je obecná otázka, o tom já s vámi nemohu mluvit,“ říká paní Síbrtová. „Mám zmocnění říci něco jen k těm konkrétním kauzám.“

Radnice odmítá vidět v dodatečných povoleních problém. „Městská část si nemyslí, že svým jednáním dělá nějaké precedenty,“ říká stroze mluvčí Šlajs. A kolik dodatečných povolení městská část vydává? „Nevím, žádné statistiky si nevedeme,“ říká mluvčí. Jasnější odpověď by mohli dát zodpovědní úředníci. Ale ti nemohou s veřejností mluvit. Na Praze 1 totiž od loňského listopadu platí striktní zákaz: s novináři může hovořit pouze tiskový mluvčí a každý nedovolený rozhovor může být důvodem k výpovědi. Proč je tomu tak? „Referenti mohou říkat svůj názor, ale nikoli novinářům. Ti by ho totiž mohli zkreslit. A pokud se to nějakému úředníkovi nelíbí, může klidně odejít,“ vysvětluje mluvčí Šlajs.

Nařízení vypracoval právě on – a rada městské části mu ho za lhostejného přihlížení voličů schválila. Mluvčí Šlajs přitom nikdy nezažil, nebo si nevzpomíná, že by někdy nějaký novinář zkreslil výrok mužů a žen z radnice. Tak z čeho při sepisování svého zákazu vycházel? „Z čeho? Z vlastní hlavy,“ říká Šlajs. „Já mám vzdělání v oblasti komunikace a politologie. Takže mně nikdo nebude mluvit do toho, jak mám komunikovat s médii.“

Podobné prostředí strachu a zákaz hovořit panuje i v Národním památkovém ústavu – ten nemá rozhodovací pravomoci, dává jen odborné posudky. Stejné nařízení, jaké na Praze 1 vymyslel Šlajs, zde platí již zhruba rok. „Zákaz mluvit přišel právě ve chvíli, kdy se začal stavět megalomanský projekt obchodního centra v bývalých kasárnách na náměstí Republiky. My jsme se pomocí médií obraceli na veřejnost a poukazovali jsme na nečisté praktiky nebo nekompetentnost zodpovědných úředníků,“ říká Josef Štulc, který zákaz mluvit nepřijal, a dál říká, co chce a komu chce. Může si to dovolit, ve svém oboru je uznávanou autoritou. „Politici nechtějí mít silný památkový ústav,“ říká. „Potřebují spíš jakéhosi výrobce stanovisek na jejich objednávku. Někdy hrají roli v tom, co povolují, politické konexe, ale v Praze jsou za tím hlavně úplatky.“

(Respekt, www.respekt.cz)