Květen 2005

Dobrá zpráva z vládní krize

Jiří Pehe

Zahraniční novináři i představitelé různých investičních společností, kteří v tyto dny navštěvují Českou republiku, se téměř bez výjimky podivují jevu, který na první pohled vypadá jako nevysvětlitelný paradox. Zatímco v české politice panuje už několik měsíců naprostý chaos, kterému předcházelo dvouleté klopýtání Špidlovy vlády, české hospodářství si počíná nejlépe za posledních deset let.

Při hlubší analýze se ovšem nabízí jednoduché vysvětlení: Česká republika je už téměř rok integrální součástí Evropské unie. Domácí ekonomiku ovlivňují mnohem více vnější síly než domácí politici. Dokonce bychom mohli říci, že na domácích politicích příliš nezáleží. Euroskeptici, uctívající božstvo národní suverenity, nad tímto zjištěním nejspíše zabědují. My ostatní bychom se měli radovat.

Při sledování toho, co se děje v Česku, není těžké propadnout pocitu, že českou politiku lze uchopit přinejlepším jen jako zvláštní odvětví sociální patologie. Politika u nás je těžce nemocná; polistopadový politický establishment je v krizi a pomoci může snad jen postupná generační výměna.

Země, kde se nevládne

V zemi se už delší dobu prakticky nevládne. Namísto toho se (stále titíž) politici navzájem vyčerpávají vzájemnými obviněními a bezskrupolózním bojem o moc, na jehož pozadí není těžké zahlédnout obrysy korupce a klientelismu rozlezlých po celém politickém spektru. Premiér země se sice totálně zdiskreditoval nevěrohodnými vysvětleními týkajícími se osobních financí, ale průměrný občan nemá žádný důvod věřit, že ti, kdo přijdou k moci po pádu jeho vlády, budou o mnoho lepší.

Největší opoziční strana sice tvrdí, že se hned po nástupu k vládnutí razantně pustí do reforem, jenže jak tomu věřit, když tatáž strana říkala na začátku svého předešlého vládnutí totéž, aby pak utonula v druhé polovině devadesátých let v populistickém guláši bankovního socialismu.

Nemluvě o tom, že se tato strana rozštěpila v roce 1997 pod vahou finančních skandálů, které nikdy uspokojivě nevysvětlila. Její čestný předseda (který si u soudu nemohl na nic vzpomenout) je dnes prezidentem země, kteréžto platformy využívá především k tak nehorázným útokům na Evropskou unii, že už je mohou brát vážně jen jeho nejvěrnější příznivci.

I proto je tolik uspokojující zjištění, že česká ekonomika, díky vysoké míře integrace s EU, funguje jaksi sama o sobě, bez ohledu na politiky. Ti si klidně mohou hrát dále své absurdní divadlo a hospodářství to evidentně příliš neškodí. Ekonomika je téměř plně privatizována a země přijala pod tlakem přestaly být členy unie, protože jejich hospodářství (a základní politická rozhodnutí) by se musela řídit tím, co se dohodne v Bruselu. Jak ukazuje i poměrně velká nezávislost české ekonomiky na politice, stupeň integrace Česka v rámci EU nebude oproti současnému Evropské unie celou řadu opatření včetně kompletní privatizace (s pomocí zahraničního kapitálu a know-how) bankovního sektoru, které činí podnikání zahraničních investorů u nás poměrně transparentní záležitostí. Nemluvě o tom, že vstupem do unie odpadly i poslední překážky, které snad některé zahraniční firmy odrazovaly od vstupu na náš trh.

Zbytečné strašení

Skutečnost, že čeští politici jsou nyní méně důležití, samozřejmě neznamená, že se všechny ekonomické problémy vyřeší bez nich. Česká republika potřebuje reformy penzijního systému, zdravotnictví, daňového systému, jakož i vzdělávacího systému. Ale nakonec i tyto reformy budou nastartovány především proto, že země bude muset plnit ta či ona kritéria nebo následovat doporučení Evropské unie - například pro přijetí společné měny. Ostatně i občanští demokraté, pokud se skutečně ujmou vlády, zjistí, že své reformy nebudou moci dělat navzdory EU, ale jen a pouze v rámci EU.

Když nás prezident straší tím, že po přijetí evropské ústavy se národní státy stanou pouhými provinciemi Evropské unie, zřejmě mu uniká, že přinejmenším malé a chudší země už provinciemi jsou. A že by jimi byly, dokonce i kdyby stavu o moc vyšší, ať už je euroústava přijata, nebo ne. Ta by spíše oslabila jen suverenitu velkých zemí. Ukazuje se navíc, že pro země, které strávily několik desetiletí v totalitních podmínkách, je status evropské "provincie" jejich záchranou, protože postkomunistické politické elity neumějí vládnout.

(www.pehe.cz)