Květen 2005

Vetřelci útočí

Jaroslav Petr

Invaze cizích organismů ohrožuje přírodu i lidská sídla. Dieter Lokksarn bezmocně sledoval plameny olizující vegetaci jen pár metrů od jeho domu. Zdálo se jen otázkou času, kdy celá stavba lehne popelem. V tom náhlý poryv větru zahnal postupující oheň stranou a Dieterovo obydlí tak jako jedno z mála uniklo zkáze při nejzuřivějším požáru, jaký kdo v okolí Kapského města pamatuje. „Bylo to příšerné,“ vzpomíná Dieter Lokksarn. „Borovice jako kdyby se proměnily na plamenomety. Oheň z nich šlehal vysoko k obloze. Okolní vegetací se požár rychle přehnal, ale tyhle stromy živily plameny děsivě dlouho.“

Původní flóru v okolí Kapského města tvoří směs místních travin a keřů označovaná jako fynbos. Na světě se nenajde území s pestřejší flórou. Na malém území Kapského poloostrova lze napočítat 7700 druhů rostlin, z nichž tři čtvrtiny rostou jen tady a nikde jinde. Mohlo by se zdát, že nějaká ta rostlina navíc nemůže fynbosu uškodit. Bohužel, evropské borovice nebo australské blahovičníky vyrostlé ze semen stromů vysázených před lety lesníky mění porost na zápalnou bombu.

Muž, který kácel stromy

Jednou za deset či patnáct let je „lehký“ oheň pro fynbos pravým požehnáním, protože uvolní místo novým rostlinám. Borovice a blahovičníky prosycené hořlavými silicemi a pryskyřicemi dovolují plamenům nabrat na děsivé síle. Takové požáry neohrožují jen lidi, jejich domy, sady, pole či vinice, ale samotný fynbos, protože žár zahubí rostliny i jejich semena v půdě.

Náprava je těžká. Jihoafrická vláda vyhlásila plán Ukuvuka, což v místním jazyce xhosa znamená „povstání“. Na 2000 lidí rekrutovaných z nepřeberné armády nezaměstnaných při něm mýtí stromy, které do fynbosu nepatří. „Povstání proti stromům“ zatím vázne na nedostatku peněz. Ale ani s potřebnými miliony dolarů by nešlo vykácet borovice a blahovičníky úplně, protože nejchudší obyvatelé kapské oblasti by bez jejich dřeva neměli čím topit.

Bohatství fynbosu neuniklo zahradníkům a nejedna květina či keř se vydala z Jižní Afriky na cestu světem. Do Austrálie, jakoby výměnou za importované blahovičníky, putoval například keř Chrysanthemoides monilifera. Zpočátku se Australané těšili pohledem na žluté květy a vysazovali jej na pobřeží a u silnic v místech ohrožených erozí. Záhy však nad ním ztratili kontrolu a „žlutá vlna“ začala vytlačovat původní australskou flóru.

Většina okrasných rostlin v nové domovině „nezlobí“. Výjimky však potvrzují pravidlo. Odhadnout dopředu, jak se který organismus zachová, nebývá jednoduché. Není proto výjimkou, když jedna a tatáž rostlina v některých zemích figuruje na seznamu nebezpečných vetřelců a jinde ji nabízejí zahradnické katalogy. Za omyly se krutě platí.

„Mnohé z budoucích rostlinných vetřelců si dnes můžete koupit v zahradnictví,“ říká Lord May, prezident britské vědecké společnosti The Royal Society. Jako příklad uvádí australský rozchodník Crasulla helmsii, který se začal šířit ze zahrad do volné přírody Britských ostrovů v roce 1956 a dnes roste na více než dvou tisících lokalit. Podle Maye představují zavlečení „vetřelci“ pro přírodu mnohem větší nebezpečí než veřejností tolik obávané geneticky modifikované rostliny.

Malá tlama chrání hady

V roce 1988 vyvážela Čína do USA zboží v hodnotě 10 miliard dolarů. O 14 let později se americký import z Číny vyšplhal na 120 miliard dolarů. Narůstající dovoz zdaleka nedělá vrásky jen ekonomům hlídajícím bilanci zahraničního obchodu. Pod drobnohled si jej vzali i ekologové. S obrovskou masou zboží přijíždějí stále častěji i černí pasažéři. Asijský tesařík Anoplophora glabripennis připlul na americký kontinent před deseti roky v dřevu obalových beden. Pokud by se jeho populace vymkla kontrole lesníků, padlo by mu v USA ročně za oběť dřevo v hodnotě mnoha miliard dolarů.

Zdaleka ne všechny importy živočichů z Číny jsou pro americkou přírodu škodlivé. Do USA byl zcela cíleně dovezen brouk Diorhabda elongata, jehož larvy a dospělci se živí výhradně listím tamaryšků. Tyto keře pocházející z Orientu se staly pohromou amerického Západu, kde zcela vytlačily původní rostlinstvo z okolí řek. Brouk už sedm let tamaryškové porosty s úspěchem likviduje a zdá se, že jejich invazi zastaví.

K podobným krokům lze přistoupit až po velmi zralé úvaze, protože chyby mívají nedozírné následky. V roce 1935 dovezli pěstitelé cukrové třtiny do Austrálie jihoamerickou ropuchu obrovskou, aby chránila plantáže před hmyzími škůdci. Jedovatá, věčně hladová a neuvěřitelně plodná žába si rychle našla potravu mezi původními australskými bezobratlými živočichy a o škůdce třtiny nejevila zájem. Už desetiletí se šíří Austrálií a za tu dobu si vydobyla pověst „terminátora“ původní australské fauny. Zvláště hmyzožravým druhům je nebezpečným konkurentem ve shánění potravy.

Přírodovědci nebrali zpočátku ropuší australskou odyseu vážně. Na poplach začali bít teprve v roce 2001, když se žába objevila v mokřadech a savanách národního parku Kakadu a za oběť jí padl kunovec severní. Tento masožravý vačnatec dorůstá velikosti králíka a patří k nejohroženějším zástupcům australské fauny. Do značné míry za to může jeho hektický životní styl. Samci bývají po období námluv tak vysíleni pářením, že do jednoho uhynou. Ani samice kunovců nevynikají dlouhověkostí, a proto se populace kunovců každoročně povážlivě ztenčí. Ocitají se doslova na pokraji záhuby. Příchod ropuchy je pro ně posledním hřebíčkem do rakve.

Kunovci neustále shánějí něco k snědku. Pokud si pochutnají na jedovaté ropuše, je jejich osud zpečetěn. Z míst, kam se ropuchy rozšířily, už kunovci zcela zmizeli. V parku Kakadu biologové označili několik posledních zvířat miniaturní vysílačkou. Všechna do jednoho našli mrtvá se zarudlými dásněmi – neklamným příznakem otravy toxinem ropuchy obrovské.

Podobně ohrožuje ropucha i australské hady, i když ti její invazi vzdorují o poznání úspěšněji než kunovec. Například pakobrám australským se na území osídleném ropuchami z generace na generaci postupně zmenšuje hlava a tlama. Nová pokolení „malohubých“ hadů žabí invazi odolávají, protože nejsou s to spolknout velké jedovaté žáby a nepřijmou s potravou takovou dávku toxinů, která by je zabila. Nakolik bude tato evoluční strategie úspěšná, ukáže čas.

Smrt přichází z akvária

Přísloví afrických Pygmejů říká, že vyřčené slovo a vystřelený šíp už nikdy nikdo nevrátí zpět. Platí to i o organismech neuváženě vypuštěných do cizího prostředí. V patové situaci uvízly například snahy o ochranu ptactva na některých jihopacifických ostrovech, kam lidé neuváženě importovali nejprve potkany a pak i domácí kočky. Tito vetřelci společně decimují hnízdiště ptáků. Hubením koček docílili ochránci přírody jen přemnožení potkanů, kteří pak ještě víc plenili ptačí hnízda. Při boji s potkany přišly kočky o část jídelníčku a pustily se s o to větší vervou do ptáků.

Spustit katastrofu je přitom velmi snadné. Svědčí o tom případ amerického akvaristy, který si pořídil dvě celkem nenápadné rybky. Když jim po několika letech začalo být akvárium těsné, vypustil je do rybníčku poblíž města Crofton ve státě Maryland. Rybář, který tu po nějakém čase nahodil prut, vytáhl z vody bezmála metrovou rybu s hadovitým tělem. Tušil, že úlovek chňapající vztekle tlamou plnou zubů do zdejší přírody nepatří, a pochlubil se jeho fotkou úředníkům z Agentury na ochranu životního prostředí. Ti neprodleně vyhlásili poplach. Vody croftonského rybníčku se hemžily stovkami hadohlavců Channa argus pocházejících z Číny. Pověst nevybíravých dravců potvrdili hadohlavci tím, že kromě nich už v rybníčku nic jiného nežilo.

Přírodovědci hadohlavce vyhubili silnými dávkami rostlinného jedu a jen doufali, že ryby zatím neuplatnily pozoruhodnou schopnost podnikat spanilé jízdy souší. Díky vaku v žábrách naplněnému vodou mohou hadohlavci v chladných dnech vylézat na břeh a plazit se až tři dny k novým vodním nádržím a tokům. Jen padesát metrů od croftonského rybníčku teče potok, jehož vody končí v zálivu Chesapeake, a nikdo nechce ani domýšlet, jaké škody by mohli potomci dvou akvarijních rybek v tomto jedinečném ekosystému napáchat.

(Respekt, www.respekt.cz)