Květen 2005

Šaron pro válku i mír

Zbyněk Petráček

Tvrdohlavý generál, jenž překročil svůj stín. Jednou se o něm bude hovořit jako o premiérovi éry druhé intifády. Do čela vlády v Jeruzalémě nastoupil, když palestinské povstání běželo naplno a kdy on sám byl ve svých 73 letech coby politik odepisován. Nyní jako 77letý vyráží za Georgem Bushem, aby příměří ve Svaté zemi, jež sám po Arafátově smrti dojednal, získalo mezinárodní legitimitu. To je nynější Ariel Šaron, izraelský jestřáb, který vždy prohlašoval, že s Palestinci nebude jednat pod palbou teroru.

Prosadit si své

Šaron je spjat se státem Izrael jako málokterý jiný voják a politik. Vždyť při vzniku Izraele mu bylo 20 let, takže bojoval už ve válce za nezávislost a poté ve všech dalších, které země absolvovala. Ba dokonce ještě dříve. Do partyzánské Hagany vstoupil ve čtrnácti. Už tehdy se podle vzpomínek pamětníků projevoval jako zarytý individualista, což prý zdědil po rodičích – ti zase coby jediní v socialistickém kibucu neuznávali kolektivistický systém. Tak zněla i celoživotní deviza Ariela Šarona, přezdívaného Arik – neustupovat, nepodřizovat se autoritám, jež sám neuznávám, prosadit si své i proti převládajícímu proudu.

Lze s takovými východisky dojít k míru? Soudě podle jeho příběhu ano, pokud ovšem člověk obohacený životními zkušenostmi překročí svůj stín.

Ve válce v letech 1948–49 působil dvacetiletý Šaron jako velitel pěší roty. Podle memoárové literatury si ho velitelé cenili pro odvahu a vynalézavost. Po válce, když se stát Izrael etabloval, mu byla svěřena zvláštní jednotka známá jako komando 101. Ta prováděla odvetné operace na arabských územích. Jenže při jedné z těchto akcí, útoku na vesnici Kibija, vyhodili jeho vojáci do vzduchu 50 domů a zahynulo 69 tamních obyvatel – nevinných civilistů. Dodnes není jasné, zda šlo o chybu logistiky, nebo o záměr, jisté je, že brzy poté bylo komando 101 rozpuštěno.

Za sinajské války v roce 1956 velel Šaron výsadkové jednotce a za šestidenní války v roce 1967 – již coby brigádní generál – tankové divizi. Měl úspěchy, ale rovněž se silně projevovala jeho svéhlavost. Tehdejší ministr obrany Moše Dajan ho označil za „mimořádně neposlušného“. Ovšem už z téže doby je citován hlas z vojenských kruhů, který se ukázal jako prorocký: „Kdo neakceptuje Arika za náčelníka generálního štábu, dostane ho jako ministra obrany. A ten, kdo ho neakceptuje jako ministra, dostane ho jako premiéra.“ Stalo se, byť o 34 let později.

Vrcholem Šaronovy vojenské kariéry byl rok 1973. Tehdy – rok po svém odchodu z armády – se za jomkipurové války nechal znovu aktivovat a převzal tankovou divizi. Lvím podílem se zasloužil o obrat tohoto tažení, které zpočátku vypadalo pro Izrael dosti bledě. Po týdnu bylo vše jinak. Egyptská armáda sice stála na Sinaji v poušti, ale Šaronova divize postupovala za Suezským průplavem do nitra Egypta. Při podpisu příměří se nacházela na proslulém kilometrovníku 101 před Káhirou.

Neodstoupím a neodstoupím

Šaron ukončil kariéru generála, kdy si většinu věcí dělal podle svého – s úspěchy i neúspěchy. Tak se ovšem choval též v politice. Založil stranu (respektive blok stran) Likud a právě ta vyhrála v roce 1977 volby. Pro Izrael to znamenalo naprostou novinku a změnu paradigmatu: poprvé po 29 letech existence až dosud víceméně socialistického a rovnostářského státu je u moci pravice! Jenže pravicová vláda Menachema Begina uzavřela během dvou let mír s Egyptem, což mohlo naznačit leccos do budoucna.

Šaronův styl „dělat si vše po svém“ vyvrcholil v září 1982. Tehdy jako Beginův ministr obrany vedl vojenskou invazi do Libanonu – aniž o tomto rozhodnutí, jak dodnes na jeho adresu připomínají média, premiéra výslovně informoval. Vojenský cíl akce splnila, vedení Arafátovy OOP bylo z Bejrútu skutečně vytlačeno, ale pak se Izraelcům začaly některé věci vymykat z rukou. V době, kdy měli Bejrút pod vojenskou kontrolou, tam příslušníci křesťanských milicí povraždili stovky Palestinců v uprchlických táborech Sabra a Šatíla. Následovalo mezinárodní pozdvižení, do té doby největší protiválečná demonstrace v Tel Avivu a vážná skvrna na Šaronově politické kariéře.

Izraelská vyšetřovací komise poté dospěla k závěru, že ministr obrany nenese přímou vinu na masakrech, ale toto riziko měl předpokládat – například na základě odposlouchávaného radioprovozu libanonských falangistů. Nese tudíž vinu politickou a měl by odstoupit. To ovšem tvrdohlavý Šaron neučinil a v Izraeli se zdvihla vlna občanského protestu, který vyvrcholil v zimě 1983. Tehdy na jedné z demonstrací hodil pravicový extremista do davu granát a na místě zůstal mrtvý doktorand Hebrejské univerzity Emil Grünzweig. Následné protesty Šaron už neustál a post šéfa obrany opustil – v Beginově vládě ovšem zůstal jako ministr bez portfeje.

V tomto svém stylu může Šaron připomínat Franze Josefa Strausse v Německu. Také on po skandálu a občanských protestech v roce 1962 („Spiegelaféra“) odstoupil z postu spolkového ministra obrany, ale nezmizel z politiky – úspěšnou kariéru rozvinul v Bavorsku. I na Šarona ještě čekala bohatá politická dráha. Nejprve v roce 1996, kdy volby vyhrál opět Likud a tehdejší premiér Benjamin Netanjahu ho jmenoval ministrem národní infrastruktury a později zahraničí, ale definitivně zazářil až jako vůdce opozice po prohraných volbách v roce 1999.

S mentalitou výsadkáře

Hvězdná hodina Ariela Šarona přišla v roce 2000. Začíná palestinské povstání, které on sám uspíšil ve svém stylu návštěvou Chrámové hory. Jistě, formálně vzato jsou svatá místa přístupná všem, ale v roznícené atmosféře po krachu mírových rozhovorů v Camp Davidu představovala rozbušku. Jenže pro Šarona vše fungovalo jako před půlstoletím – neustupovat, nepodřizovat se těm, kdo říkají, že tento krok přináší riziko. Vnitropoliticky ale přinesl volební úspěch. V únoru 2001 se Šaron stává premiérem, přerušuje kontakty s Arafátovým vedením Palestinců, neboť odmítá jednat pod palbou, a po Blízkém východě i světě letí otázka: Je-li u vesla tento arcijestřáb a nepřítel Arabů, jak to jen může dopadnout?

Šarona napadá též izraelský liberální mainstream. Vyčítá mu, že sice bojuje proti terorismu, ale nenabízí nic pozitivního. „Člověk má pocit, že je na palubě neřízené lodi, jejíž kormidlo nikdo nedrží,“ píše editor listu The Jerusalem Report Hirsh Goodman, „Šaron je neviditelný – nevyslovuje názory k situaci, nemá žádná vysvětlení ani slova útěchy, nevyrukoval s vizí, kterou by bylo možné sdílet.“ Na jaře 2002, po atentátu ve městě Netanja, který zabil 28 lidí, Šaron prohlásil Arafáta za nepřítele a armáda obsazuje areály palestinské autonomie. Politicky se ale nic nemění. „Taková změna není na obzoru,“ tvrdí Joel Markus v deníku Ha’arec, „dokud Šaron nevyroste z mentality důstojníka výsadkářů k mentalitě státníka formátu Menachema Begina.“

Kritika se ještě vystupňovala před dvěma lety, kdy Šaron po dalších volbách sestavuje velkou koalici pravice a levice, vládu národní jednoty. Je mu vyčítáno, že tuto koalici využívá pro svou politiku nejednání s Palestinci jako fíkový list – za ním si dělá, co chce, zatímco levice, byť se na této vládě podílí, nemůže otestovat svou vizi jednání. Jenže něco se začíná měnit. Ne že by Šaron změnil svůj názor na jednání s Arafátem, ale postupně dospěl k přesvědčení, že další okupace, zejména pásma Gazy, přináší víc škody než užitku. Dospěl k rozhodnutí o jednostranném stažení Izraele z části okupovaných území.

Proti proudu pravice

Šaron tedy vyrazil proti proudu vlastního Likudu. Jako první izraelský politik, nota bene pravičák, nazval poměry v teritoriích okupací a Palestincům přiznal nárok na vlastní stát. Začal používat výraz „bolestné ústupky“ jako eufemismus pro stažení armády i evakuaci osad – nejprve velmi obecně, později konkrétněji ohledně Gazy a severního Samaří. Šaron zůstal individualistou. Když stranické referendum v Likudu plán jednostranného stažení neschválilo, nebral na to zřetel. I po Arafátově smrti trval na myšlence jednostrannosti, byť bylo čím dál zřejmější, že s Abbásovým vedením to půjde cestou dohody.

Zdá se, že ho před časem mnozí podcenili. V dubnu 2003 napsal Ha’arec, že Šaron chce být zadobře s Bushem i vůdci osadníků, ale brzy si bude muset vybrat. Nyní je zřejmé, že osadníkům nepodlézá – a jak se to vyvine s Bushem, ukáže tento týden. To, co je pro osadníky příliš mnoho, totiž evakuace asi 9 tisíc osob, je pro Bushe příliš málo. K jeho představě nového Blízkého východu totiž nepatří jen náprava Iráku, Íránu, Sýrie či dalších lotrovských režimů, ale i smír ve Svaté zemi. Šaron proti tomu nic nemá, ale nechce si ho nechat nadiktovat zvenčí. Pokud však letos v červenci stažení z Gazy a části Samaří provede, nikdo nebude moci říkat, že nedorostl formátu Menachema Begina.

Ariel Šaron se narodil 27. února 1928 ve Kfar Malal, tehdejší britské Palestině. Vystudoval vojenskou Camberley Staff College ve Velké Británii. 1948–73 působil v armádě. 1973 založil Likud. 1977–92 v ministerských funkcích pravicových či národních vlád. 1996–99 v Netanjahuově vládě. 2001 zvolen premiérem.

(Respekt, www.respekt.cz)