Květen 2005

Léčím a často na to doplácím

Lenka Petrášová

Občas má chuť dát pacientovi pěstí. A často přemýšlí nad tím, jestli se dá dodržet to, co před třiceti lety slíbila Hippokratovou přísahou: že bude léčit lidi podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. „Jmenuji se Alena Dostalová a pracuji jako praktická lékařka v pohraničí,“ začíná svou zpověď žena, která v jako první otevřeně mluví o tom, co ji nejvíc rozčiluje při práci.

„Když léčím pacienty podle toho, co opravdu potřebují, doplácím na to. Pojišťovna mě trestá, protože překračuji průměrné náklady. Nejdřív to bylo jen několik tisíc, vloni už pětadvacet a teď mám zaplatit penále téměř 46 tisíc korun a nevím z čeho,“ vypráví. „Takže mám na výběr: buď léčit podobně jako někteří kolegové, kteří předepíší neúčinný lék, ale dodrží lékové limity, nebo lidem dám, co jim pomůže, a zaplatím to ze svého. Chcete příklad? Loni jsem dvakrát zažila, že mi příbuzní do ordinace na rukou přinesli umírající s nesnesitelnými bolestmi. Přesto je obvodní lékaři léčili ibuprofenem. Opiátové náplasti, které obsahují účinné morfium, totiž stojí tisíce. Jenže copak je léčba umírajících nějaký nadstandard?“

Pacientům pomáhá, jak může, přesto ji někdy ročílí tak, že by s nimi nejraději vyrazila dveře. „To když chlap dostává léky za několik stovek měsíčně, aby mu klesla hladina tuků, a on přibere za rok deset patnáct kilo. Mám chuť říci ,nic vám nedám‘, protože se sám záměrně přecpáváte k smrti.“

Říkat neodpovědným pacientům pravdu do očí není lehké, ale Alena Dostalová počítá s tím, že to bude muset začít dělat. „Je to jediná cesta, jak ušetřit, kde to jde, a nemuset nechat svého povolání,“ míní lékařka z Chodové Plané u Mariánských Lázní. „Jen nevím, co dělat, až si ten člověk postěžuje pojišťovně a ta mu napíše, že má na léky nárok,“ uvažuje. Což se už ostatně stalo. „Tatáž pojišťovna mi pak ale pošle výstrahu, že mám platit tučné penále, protože předepisuji moc léků. A co mám říci ženě, která leží doma s otevřeným břichem prolezlým nádorem a její rodina se o ni měsíce ochotně a vzorně stará a šetří tak obrovské částky celému systému zdravotnictví? Že jí ty plenky a morfium nepředepíši? A kde těch třicet tisíc ročně rodina s jedinou zaměstnanou ženou vezme? V nemocnici by přitom pacientka stála systém několikanásobně víc. A hlavně - nikdo z blízkých by ji nedržel za ruku, když odchází. To je takový luxus pomáhat umírajícím důstojně umřít mezi nejbližšími?“

Podobných pacientů měla Alena Dostalová loni pět. A část z nich zemřela ke konci roku, což znamená, že jejich léčba se odrazí ve výši penále, kterou jí pojišťovna v novém pololetí naúčtuje. Už loni překročila průměrné náklady praktického lékaře v celostátním měřítku o devět procent, v okrese dokonce o 50 procent. „A nebude lépe. Teď zase ošetřuji holčinku, která šla na operaci s malým tukovým nádorkem na zádech. Jenže se ukázalo, že věc je vážná, a ona během pár týdnů přišla o kus lopatky, nemoc zasáhla páteř a přestávala chodit. Jen léčivá mast na ránu stojí tisíc korun a vydrží pár dní. A já musím pokaždé nutit revizního lékaře a urgovat jej, aby mi vůbec povolil předepsat pro ni, co je potřeba. Je jí čtyřiadvacet.“

„Budu léčit, až zhubnete“

Lékařka není nadšená z toho, že bude muset zvolit cestu menšího odporu a stejně jako kolegové začít šetřit na pacientech: „I já bych chtěla mít s pojišťovnou klidnější vztahy. Abych nezkrachovala, musím začít šetřit tam, kde lidé nespolupracují. A říkat: Promiňte, ale klouby vás bolí, protože jste moc tlustý. Léčit vás budu, až zhubnete. Propána, přece těžce nemocným nebudu předepisovat neúčinný paralen?“ Věcí, které lékařku při práci ročilují, je však víc. Třeba to, že je nepořádek i v tak základních věcech, jako jsou seznamy pacientů. „Když jsem si porovnávala svůj registr s tím, který má pojišťovna a podle nějž mě platí, zjistila jsem, že ze 42 procent nesouhlasí.“

Poměry v českém zdravotnictví přivádějí Alenu Dostalovou k myšlence, že by šla pracovat do ciziny. „Po třiceti letech praxe je škoda zahodit, co umím. Koupila jsem si slovník a začínám se učit španělsky. Přemýšlím o tom, že odejdu jinam. Dcera žije ve Španělsku a pracuje jako asistentka lékaře.“

(MFDNES)