Květen 2005

Jan Rejžek: Moji miláčci agenti

Alena Plavcová

"Vy jste teď úplná mediální hvězda s tou Vondráčkovou," utrousil číšník v hospodě U Rudolfa II. směrem k "lovci předlistopadových celebrit" Janu Rejžkovi (50). Dost ho tím naštval. Jestli je totiž tento žlučovitý publicista na něco alergický, pak právě na to, že obsadil na několik dnů titulní strany novin ruku v ruce se stálicí české pop music Helenou Vondráčkovou (57). Poněkud kocourkovská soudní kauza Vondráčková versus Rejžek nás zajímala také proto, že kdysi vznikla právě na stránkách Pátku Lidových novin.

Kolik soudních sporů v této chvíli vedete?

Žádný. Tenhle s dotyčnou (za celý rozhovor Jan Rejžek nevyslovil jméno Heleny Vondráčkové) byl můj jediný.

Máte rád nějakou píseň Heleny Vondráčkové?

Ano prosím. Taky jsem to vyjádřil v jedenaosmdesátém v časopise Melodie, kde se hodnotilo počtem hvězdiček. Za A ty se ptáš, co já jsem jí dal čtyři z pěti.

Znáte se osobně? Tykáte si třeba?

S kým jako? S dotyčnou? My jsme spolu v životě nemluvili.

Kdybyste se potkali, přešel byste na druhý chodník?

Já jsem ji potkal, to už byla tahle kauza v běhu, na recepci na Hradě 28. října asi před dvěma lety. Možná jí někdo z jejího doprovodu řekl, že jsem to já, protože se na mě tak vražedně podívala, že kdyby pohled zabíjel... (směje se) Proč zrovna s ní vedete soukromou válku? To ona ji přece vede se mnou, ne já s ní! Lidi mají pocit, že jsem po ní vystartoval. Ale na začátku byla jen moje odpověď na anketu Pátku, žádný článek nebo recenze. Já bych o ní v životě nepsal, o populární hudbě už vůbec moc nepíši. Mně je náš střední proud úplně ukradenej!

Jestliže se Ústavní soud přiklonil k názoru, že slovem mafie jste ve skutečnosti mínil hudební mafii...

(skočí mi do řeči) ...nenene, musím to upřesnit. Můj advokát dokazoval, že tohle označení "mafie" je vlastně terminus technicus označující v novinářské nadsázce společenství lidí, kteří na něčem spolupracují. Například se psalo o české mafii v NHL. Samozřejmě jsem nemyslel, že ona je ve spojení s někým, kdo unáší děti nebo vyhazuje do povětří vlaky. Každý zpěvák ale má za sebou partu producentů, textařů, skladatelů, manažerů, píáristů (lidí činných v PR – public relations – pozn. red. CS-magazínu)

Kdo tedy byla ta "parta" Heleny Vondráčkové, o které jste mluvil?

Nic neřeknu! Vy chcete, aby mě ten její manžel zase žaloval? Obecně lidi z normalizační pop music už hodně zapomněli, třeba na kamarády z Pragokoncertu, na soudruhy z oddělení kultury na ÚV KSČ. Nepamatují si například, že když se bývalý šéf oddělení kultury Ústředního výboru uprostřed noci rozhodl, že si zpestří večírek, zpěváci k němu velice rádi zajeli a zazpívali mu. Možná i něco horšího, co já vím.

A jak to víte?

Protože mi to jeden z nich, tedy člověk z okruhu hvězd středního proudu, sám říkal. K tomu se samozřejmě ale hlásili spíš ti funkcionáři, chlubili se tím. A ti jsou buď mrtví, nebo o tom dnes zkrátka nechtějí mluvit.

Tvrdíte, že party kolem zpěváků se dobře adaptovaly na nové poměry?

No pochopitelně! Kdopak dneska tvoří tuhle... jak bych to řekl... smetánku? František Janeček - za všechna jména. Nebo pan Štaidl, který velice úspěšně obchoduje s reklamou do kin. Vydal dokonce paměti, měl potřebu se ke svému dlouhému životu v pop music vyjádřit. Některým se možná po tom období stýská. Ale dneska už nejde, aby po nějakém nepříznivém hodnocení došli za šéfredaktorem a řekli, že tenhle člověk už prostě psát nebude. A to nechci mluvit o horších věcech - že někteří z nich byli agenti StB. Samozřejmě pokud jde o dotyčnou, nemohla vědět, že mezi její spolupracovníky třeba nějaký agent StB patří.

Kdo například?

To se člověk dověděl, až když se zajel podívat do pardubického archivu. Tam jsem s velkým překvapením našel kromě jiných třeba Zdeňka Rytíře, který patřil v 70. a 80. letech k dvorním textařům dotyčné. A jestli patří k těm, kteří s ní spolupracují dál... V oficiálních seznamech se také nachází pan Wronka, který pro ni napsal pár polistopadových hitů. Takže minimálně tihle dva jsou spolupracovníci ,zločinecké organizace' jménem Státní bezpečnost. Ale pro mne je to opravdu stará a vlastně nezajímavá záležitost. Nevěřil jsem vlastním očím, že se tomu noviny věnovaly jako zprávě číslo jedna, jako by byla nějaká okurková sezona. A ještě něco: překvapilo mě, jak jí novináři naběhli. Je samozřejmě hezké, že se odvolává do Štrasburku, ale nejdřív musí počkat, až dostane rozsudek.

Pokud vím, nejdřív je nutno vyčerpat všechny možnosti zde.A ústavní soud nemůže udělat nic jiného, než že zruší všechna předešlá rozhodnutí.

Ano. Pak se věc znovu vrátí k městskému soudu, který musí vynést nějaký výrok, a teprve pak se může odvolávat někam do Štrasburku. Kdežto podle našich novin to vypadalo, že už si se Štrasburkem píše.

Vy jistě musíte spoustě lidí ležet v žaludku. Jak se s takovým pocitem žije?

Mně je to úplně jedno. Přece nebudu trávit noci tím, že budu počítat, kolik takových lidí je! Je to prostě Sparta - Slávia, někdo fandí jednomu klubu, někdo jinému. A někdo má rád, když se píše při zdi, a někdo zase, když je to napsáno šťavnatě. Čtenář je nevyzpytatelná bytost, takže nejlepší je, když člověk píše, jak chce, a neohlíží se na nikoho.

Nikdy jste se nebál, že si na vás někdo najme "bouchače"?

Kdybyste takhle uvažovala, nemohla byste napsat nic.

Nikdo vám ani nevyhrožoval?

Ne, nevyhrožoval. Existoval šílenec, který se ale nezaměřoval jenom na mne, ale také třeba na bývalého ředitele Svobodné Evropy Pavla Pecháčka. Vystříhával písmenka a lepil z toho všelijaká posměšná hesla na korespondenční lístky. Asi to byl nějaký penzista, který se doma nudil, písmena byla z vojenských kalendářů, možná starý lampasák. Bylo to celé takové negramotné.

Když víte, že to bylo z vojenských kalendářů, znamená to, že věc zkoumala policie?

Ale ne. Když člověk koukal proti světlu, byl tam nápis Naše vojsko. Vy nečtete detektivky! Jediný vážnější konflikt se odehrál někdy v pětasedmdesátém roce po premiéře v semaforském klubu. Pavel Bobek mě chtěl seznámit s Jánem Roháčem a netušil, že jsem o něm před tím do Melodie napsal nějakou takzvaně neuctivou větu. Roháč mě chytil pod krkem a začal na mne křičet. Ale vlastně daleko horší byly případy, kdy vás estébáci práskli tak, že jste o tom vůbec nevěděla. Pak jste se jen divila, že nesmíte psát nebo vám nejde telefon. Tím, že jsem po revoluci byl dva roky na Hradě, pak půl roku v Československé televizi, rok mluvčím ODA a začal jsem pracovat v českém vysílání Svobodky, jsem se k profesi kritika vrátil až tak v pětadevadesátém roce. A pokud jsem psal o nějakých celebritách populární hudby, tak proto, že mě naštvaly. Že si nepamatují svoji minulost. Například když Eva Pilarová měla zpívat na koncertu ke vstupu do NATO, pozastavil jsem se nad tím, že právě ona, která vystoupila při Antichartě v Divadle hudby, by tam zrovna zpívat nemusela.

Působíte dojmem, že máte registr svazků StB na nočním stolku. Jak často do něj nahlížíte?

Internet, prosím pěkně, oficiální stránka ministerstva vnitra, žádný noční stolek! Ale dneska už tam nekoukám, protože naštěstí agenti nepřibývají, pořád jsou to ti samí. A já mám dobrou paměť, takže si nepotřebuje těch svých pár miláčků oživovat. Druhá věc ale je, že u toho chybí ta podstatná legenda, co vlastně ti lidé konkrétně dělali. Není to ale nic, čím bych se zabýval od rána do večera. Jenom když vidím, že Hejma bude uvádět Milionáře, tak mi to pochopitelně nedá, abych nenapsal, co si o něm myslím.

Mám pocit, že dneska už je to lidem dost jedno. Máte pro to vysvětlení?

Slovákům to kupodivu jedno není. Ale u nás z mnoha důvodů. Netvrdím, že každý druhý u nás byl agentem. Ale tak jako měl každý nějakého příbuzného, který byl v partaji, skoro každý má nějakého kamaráda nebo někoho z rodiny, kdo s estébákáma něco do činění měl. A pak, tady se hned po listopadu povedla úplně vylhaná estébácká protiakce, která zní: vždyť oni si tam napsali, koho chtěli, a ty největší ryby tam stejně nejsou. Lidi neznali byrokratický systém vnitra, navíc nerozlišují příslušníka StB a agenta. Prakticky nešlo někoho připsat. Samozřejmě to asi bylo jiné podepsat vázací akt v roce 1950, kdy šlo o život. Ale nemám omluvu pro nikoho, kdo spolupracoval po roce 1968, po Chartě. A především se divím lidem, jako je Hejma, kteří to udělali až v polovině 80. let. Co proboha na něj mohli mít tak závažného, že to podepsal! To se člověk může jen domýšlet, jestli třeba neexistovaly, obecně řečeno, nějaké delikty, takže byla volba: buď vás zavřem, anebo...

Kde se zrovna ve vás vlastně vzala ta zaťatost k předlistopadovým hříšníkům?

Vy jste to teď řekla jako diagnózu nějaké těžké choroby. (směje se) Třeba proto, že se chovají, jako by nikdy nehřešili. Šlo samozřejmě hlavně o vzory. Ale nebudu říkat, že jsem ve dvanácti letech četl místo mayovek Václava Černého nebo Šaldu. Taky je to souhrn nejpodivnějších náhod. Já chtěl být odjakživa sportovní novinář, mně specializace na populární hudbu připadala málo. Měl jsem naivní představu, že po třeboňským gymnáziu budu pracovat jako sportovní novinář v Jihočeské pravdě. Byl počátek normalizace, a teprve tam jsem s překvapením zjistil, že bych musel třeba vstoupit do strany. Tak jsem se pokusil dostat na pražskou fakultu žurnalistiky. A já, kluk z jižních Čech, jsem měl v Praze najednou na dosah ruky Černého poslechovky, Semafor, ještě jsem chytil Šafrán. A zase kuriózní náhoda rozhodla, že sháněli nové lidi v časopise Melodie. Teprve díky Jiřímu Černému nebo Frantovi Horáčkovi mi došla řada věcí, například že nějaké kapely a nějací písničkáři nesmějí vystupovat. To bych z těch jižních Čech asi nikdy nedohlédl. Fotbal jsem v té době víceméně opustil. Měl jsem dojem, že existují zajímavější věci než krásná přihrávka.

Umíte sám hrát fotbal?

No pozor, já jsem byl dokonce král střelců okresní soutěže, koncový útočník! Ale s aktivní činností jsem skončil, když jsem přišel na vejšku do Prahy, i když jsem nejdřív hledal nějaké mužstvo, kde bych se uplatnil. Hrál jsem asi dva roky za klub Amfora. Dokonce když jsme měli první mezistátní výlet do Rakouska, dal jsem v tom zápase dva góly.

Vy jste hrál za Amforu? S hvězdami pop music? Kdo z nich s vámi tenkrát hrál?

Přivedl mě tam Franta Ringo Čech. Salava tomu šéfoval odjakživa. Hrál s námi mladý Růžička, Roman Skamene, Petr Novotný od Fešáků, Jarda Šíp, Jarda Satoranský. Byla to doba, kdy v Amfoře ještě hrálo hodně bývalých internacionálů, například Milan Dvořák. Ale když tam přišel Sagvan Tofi a já o jeho písničkách psal v Melodii, tak nebylo dost dobře možné, abychom se spolu svlékali v jedné kabině.

Měl jste konflikty se spoluhráči?

Pochopitelně že jo. Například při nějakém fotbalu na Bohemce jsem se octl v jednom mužstvu s Karlem Vágnerem. Kopeme roh, já běžím na ten balon a najednou mě někdo zezadu sejmul. Vágner, spoluhráč! Jenom zasyčel: "To máš za to, co jsi napsal o tý Hance!“ (Zagorové). To byl vrchol, šel jsem od toho. Taky už byl tak osmdesátý sedmý rok, zkrátka jiné starosti.

Musel jste vy sám za komunistů udělat nějaký kompromis? Nemáte náhodou nějakého toho kostlivce ve skříni?

Proboha! Co to je za otázku? Samozřejmě že jsem dělal kompromisy jako snad každý. Až na Mašíny.

A jak takový váš kompromis vypadal?

Třeba tak, že se člověk bál nebo měl někdy sklon k autocenzuře. Ale dalo se tomu vyhnout. A například v Melodii jsme hráli se šéfredaktorem takovou hru: Tenkrát se nesměla nikde objevovat jména emigrantů, tak jsme je schválně do článku napsali, jestli to pozná. A on to někdy poznal a někdy dělal, že to nepoznal. Trošku jsem později litoval, že jsem nebyl odvážnější v době kolem Charty. Naprosto přesně už jsem tehdy věděl, která bije, ale nebyl jsem ještě tak spřátelený s některými lidmi kolem ní, to až později.

Helena Vondráčková nám o vás napsala "...měla jsem možnost číst některé jeho články oslavující tehdejší revoluční píseň".To je pravda?

To je ubohost! Ať řekne který. Nebo myslí Plastiky? Samozřejmě jsem nic takového nikdy nepsal. Myslím, že tohle řekl, ještě když spolu kamarádili, její bratr do nějakého časopisu. Něco v tom smyslu "to je ten, co psal do Rudýho práva"... Je to nesmysl. A zrovna ona by to mohla vědět, protože v té době byla v redakční radě znormalizované Melodie, takže mohla mít přehled.

Kdybyste mohl vrátit čas do roku 2000 a měl znovu odpovědět na stejnou anketní otázku, řekl byste dnes totéž?

Řekl bych té novinářce: Napište tam, proboha, velké uvozovky! Protože chyba byla, že to slovo mafie nebylo v uvozovkách.

Takže tento spor, který se táhne už pět let a možná skončí ve Štrasburku, je jen kvůli uvozovkám? Nebojíte se, že i kdyby ta kauza dopadla ve váš prospěch, manžel dotyčné vám nakonec dá pěstí?

To snad ne. Naše kruhy jsou naštěstí tak vzdálené, že se málokdy protnou. Kamarádi Františka Janečka nejsou mí kamarádi. Tramvají nebo metrem ona tak často nejezdí a já na Hrad 28. října už nějakou dobu nechodím. Předevčírem jsem ale neodolal a jedné známé řekl: Tak teď už to můžu prozradit - bylo to celý dohodnutý. Ona mi totiž dotyčná říkala, že jí ten prodej desek jde trošku dolů. Ale teď je to na dobré cestě: už to máme společně domluvený u Pawlovský v Banánových rybičkách, jsme pochopitelně pozvaný ke Krausovi do Uvolněte se, prosím a taky Jirka Krampol s náma dvěma počítá v Nikdo není dokonalý. Jo a jsem připravenej, kdyby Karel nemoh' do Carnegie Hall! A víte, že ta dobrá žena tomu asi pět vteřin fakt věřila?

Novinář a publicista Jan Rejžek (50) absolvoval žurnalistickou fakultu UK v Praze, posléze se zaměřil na hudební, divadelní a filmovou publicistiku (Melodie, Scéna, Film a doba aj.) a uváděl poslechové pořady v klubech.V letech 1990-92 pracoval v Kanceláři prezidenta republiky, poté v České televizi, byl mluvčím ODA. Psal pravidelné sloupky do Českého deníku a Metra, nyní píše do Lidových novin a Sportu. Autor básnických sbírek (například Nic moc), několika monografií (například o Marilyn Monroe) a scénářů. Jan Rejžek má dvě dcery a syna.

Z komentáře Jana Rejžka:

Slováci nedávno (pozdě, ale přece) otevřeli díky Langošovu Ústavu paměti národa estébácké archivy a zveřejnili je na internetu tak srozumitelně, že i borovičkou nejzmoženější Pišta Báči pochopí systém registru svazků. V tisku se vedou debaty o překvapivých jménech agentů, udavači se brání, že neudávali, tohle známe. V Čechách je jinačí lustrační klídek a teploučko. Se zájmem jsem tedy sledoval, jak aférou Zilk nepoučený Václav Havel předával při sobotních Tháliích (27. 03. 2005 – pozn. red. CS-magazínu) Zvláštní cenu Kolegia zpěvačce Soně Červené. Osoba stejného jména a narození je přitom uvedena v oficiálních seznamech MV jako agentka I. správy SNB, 1. odboru Brno s "vtipným" krycím jménem Fialová od 4. dubna 1958. Nekřičte na mě, já ji tam nezapsal. Proč se jí ale nikdo nezeptá, jak to mohlo souviset s jejím začínajícím angažmá v Berlíně? Mimochodem, když definitivně odešla z brněnské Janáčkovy opery do zahraničí, v lednu 1962 byl její svazek archivován. Co se kolem ní dělo? Proč o tom Červená nepromluví otevřeně jako Vlasta Chramostová?

Herecká asociace se při Tháliích ztrapnila i jinak. Když nominovala Antonii Hegerlíkovou před pěti lety za výkon v Albeeho Třech velkých ženách, nikdo neřekl ani ň. Pakliže jí však teď dala sošku za celoživotní dílo, ptám se, patří-li do onoho úctyhodného díla rovněž série filmových výkonů zapálené komunistky v dobových paskvilech typu Dva ohně (1949), Vstanou noví bojovníci (1950), Akce B (1951) nebo Nástup (1952). Hegerlíková se navíc celoživotně zapsala do dějin i tím, když v seriálu Matka (1975) Antonína Moskalyka (i tento velký muž nedávno vstoupil do televizní Dvorany slávy) ve dvaapadesáti kojila jako čerstvá matka. Dvaatřicetiletý Dustin Hoffman dokázal v Malém velkém muži naopak zahrát veterána bitvy u Little Big Hornu, kterému bylo 121 let, ale tohle? Ostatně, jestli si dávno nezasloužila nějakou tu Thálii nedávno zesnulá Jiřina Třebická, pak vážně nevím, kdo jiný.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)