Květen 2005

Majestát ztroskotání

Martin C. Putna

V souvislosti s Janem Pavlem II. lze použít slovo světec. Celý svět se v těchto dnech a hodinách symbolicky shromáždil pod okny papežské rezidence ve Vatikánu, aby byl přítomen posledním okamžikům Jana Pavla II. Média zaznamenávají projevy účasti a rekapitulují význam a zásluhy umírajícího papeže. Tak se sluší, tváří v tvář majestátu smrti muže, jehož velikost nepopírali ani jeho odpůrci, o něž věru neměl nikdy nouzi – od sovětských a polských komunistů přes katolické ultrakonzervativce, fundamentalisty pravoslavné, židovské i muslimské až po liberálně smýšlející katolíky a velkou část světské veřejnosti západního světa. Připomíná se papežův humor, nekonvenční chování, schopnost oslovit mládež, záliby literární i sportovní, geniální talent jazykový, ekumenismus překračující hranice mešit a synagog, podíl na destrukci komunismu, neúnavné vystupování proti válkám a násilí a další osobní kvality i veřejné výkony, které ho učinily nesporně jedním z nejvýraznějších papežů moderní doby.

Střety a střed

Leč, v čase papežova umírání jako by se záměrně zapomínalo na druhou stránku jeho působení: na to, že papež opouští svět, toho času rozhodně neodpovídající jeho představám o míru a spravedlnosti. Světová náboženství jsou zaklesnuta ve vzájemných nenávistech a sama katolická církev je vnitřně rozpolcena více než kdy dříve. Polarita mezi „levým“ a „pravým“, „liberálním“ či „pokrokovým“ a „konzervativním“ křídlem existovala v církvi vždy a přinesla už leckteré otřesy (připomeňme modernistickou krizi, která vyhnala na počátku století z církve stovky jejích nejlepších mozků). Dosud nikdy však nebyl okolní svět, v němž katolíci volky nevolky žijí, tak liberální, tak jednoznačně podporující svobodu smýšlení a projevu, a rovněž tak pluralitní. Předmoderní myšlenkový model, v němž shora dolů putují příkazy a rozhodnutí, ale zdola nahoru smí putovat jen projevy poslušnosti, je – alespoň v západní Evropě – mrtev. Mrtva je i nelítostná alternativa „podřiď se bez výhrad, nebo odejdi z církve“.

Dnes si lidé o různých otázkách myslí své, často jiné „své“ než je papežovo a „své“ církevních dokumentů a encyklik – ale přesto se cítí být součástí katolické církve, přidržujíce se z její nauky a morálky s klidným svědomím jen toho, co sami za pravdivé uznají. Jiní naopak cítí potřebu se s papežem a církevními autoritami o svou pravdu (zvláště pokud jde o pravdu týkající se praktického života) přít. Ať je dobrý, či špatný, je tento faktický pluralismus stav reálný a křesťan má býti realistou. Na jedné straně ultrakonzervativci typu bratrstva Pia X., pro které byl II. vatikánský koncil politováníhodným omylem a nová liturgie je „neplatná“, na druhé straně konzervativci prohlašující, že koncil byl krajním bodem, za nějž nelze jít ani o píď, na třetí straně katolíci „liberální“ či „pokrokoví“, kteří touží jít dál za koncil, směrem k modernímu světu a jeho potřebám. Stranou zápasu zůstávají „postmoderní“ katolíci, kteří oproti „moderním“ želí půvabu starých tradic a obřadů, ale nesdílejí fundamentalistického ducha ultrakonzervativců. Navíc, toto „rozvržení“ stran je jiné, mluví-li se o liturgii, a jiné, mluví-li se o etice, a opět jiné, mluví-li se o vztahu k východním náboženstvím – a tak dále.

Definovat postavení Jana Pavla II. na této škále je nesnadné. Skutečnost, že bývá napadán „zleva“ i „zprava“ však svědčí pro jeho „středové“ postavení. Snad lze s vědomím nutného zjednodušení říci, že Jan Pavel II. byl kultivovaný tradicionalista, hluboce zakořeněný v církevní kultuře, karmelitánské mystice a v mariánské zbožnosti, a současně člověk, využívající intelektuálních i kulturních forem moderního světa, jako je v jeho esejistických textech fenomenologie a v aktivitách, určených mládeži, pop či etno-hudba nebo výrazový tanec. Široce založená osobní kultura, spojující tradičnost a modernitu, se ukázala být vynikajícím zázemím pro roli papeže: je-li církev názorově rozdělena, papež přece v principu musí stát uprostřed. Nikdy nemůže zcela vyhovět jedněm ani druhým, protože by v témže okamžiku ztratil druhé nebo první. Jedny i druhé se musí snažit udržet ve společném ovčinci.

Až doposud to byla právě papežova autorita, jeho mimořádné osobní charisma – dosvědčované každým, kdo se s ním kdy byť na krátkou chvíli setkal – jež drželo znesvářené proudy uvnitř církve alespoň do jisté míry na uzdě. Po papežově odchodu se ultrakonzervativci, umírnění konzervativci i modernisté bezpochyby pustí do nelítostného boje, v němž nikdo nemůže být vítězem, neboť vítězství jedněch jako druhých přinese štěpení a secese prvních nebo druhých – a rostoucí distanci široké veřejnosti od věčných a stále méně pochopitelných vnitrokatolických problémů, od „země katolikálie“.

Světec je ten, jenž ztroskotává

Svým způsobem by bylo možné mluvit o papežově finálním neúspěchu, o ztroskotání jeho vizí „jednotě věřících“ a o „civilizaci lásky“. Jenomže právě na tomto místě je zapotřebí opustit na okamžik logiku mediálního světa, světa dynamických manažerů a vždy optimistických celebrit. V duchovním světě, jak mu rozumí křesťanství, je už od prvních věků typickým hrdinou někdo jiný: člověk ztroskotávající, člověk trvale konfrontovaný se slabostí vlastní i se slabostí lidí kolem sebe, člověk nucený zažívat zklamání a krachy, ponížení a bolest v nejrozmanitějších podobách. Říkáme „křesťanský hrdina“ a míníme to, čemu se rovněž už od prvních věků říká „světec“. Ten, kdo je Bohem vyvolen, a čím větších úkolů a povolání se mu dostává, tím většími zkouškami musí procházet. Málokdy je mu dáno vidět na zemi jednoznačný úspěch svého počínání. Spíše naopak.

Proto je neúplný a nepravdivý onen mediální obraz papeže, který z něj činí živou ikonu a bezmála Boha na zemi, obraz, který zastírá problémy, jež zvláště v posledních letech jeho pontifikátu zesílily (tisíckrát prodiskutované otázky vatikánského centralismu v rozhodování církve, role žen v církevních strukturách a sexuální etiky). Je stejně nepravdivý jako opačný obraz, který z Jana Pavla činí jen zaslepeného konzervativce, který se nezabývá ničím jiným, než právě několika horkými a skandálními tématy. Teprve v uznání obojího, velikosti i slabosti, velkolepých vizí i faktického ztroskotání, přitažlivosti pro statisíce lidí i pohoršlivosti pro jiné statisíce, je celá pravda. Teprve je-li uznána, smí se v souvislosti s Janem Pavlem II. vyslovit slovo „světec“. Neboť katolická nauka netvrdí, že světci jsou dokonalí a bezchybní. Všichni světci hřešili. Postavení tak centrální, jako je postavení papeže, je ohroženo hříchem větší než kdekoli jinde. Natož pak je-li papežem člověk tak hluboký a charismatický.

Ti, kteří rozhodují

Řeč o postavení papeže a o jeho ohroženosti nás nutně vede z výšin teologie zase zpět do církevní politiky. Papežova dlouhotrvající nemoc neznamenala totiž pro něj jen fyzické strádání. Znamenala také stále větší bezmoc vůči papežovu okolí. A zde je třeba hledat jednu z hlavních příčin současného stavu církve. Papež byl očividně stále nemocnější – ale z Vatikánu neustále vycházel proud textů, dokumentů, poselství, dekretů o svatořečení a rozhodnutí ve všemožných kauzách, které musejí být vzhledem k vybičovanému církevnímu centralismu rozhodovány ve Vatikánu. Jen někdo velmi naivní nebo někdo, kdo si přidržuje klapky na očích, aby se mu představa o jasném a jednoznačném světě nezhroutila, se mohl ještě domnívat, že je papež jejich autorem nebo že je alespoň důkladněji seznámen s jejich obsahem. Papež obklopený aureolou výjimečného muže, ale fyzicky bezmocný, je ideální papež pro ty, kdo chtějí rozhodovat sami, kterým vyhovuje status quo a kteří netouží po ničem více, než aby tento status quo trval. Pokud možno donekonečna.

Nejde o to lidi kolem papeže démonizovat. Nejsou to obludy z lacině skandalózních románů „o pravdě ve vatikánském zákulisí“. Jsou to lidé, kteří jsou spjati s epochou a stylem Jana Pavla II., kteří se upřímně bojí budoucnosti, nastávajících střetů a reálných i imaginárních nebezpečí, jež na církev podle jejich mínění čekají. Tolik proklínaný (zvláště ve svém rodném Německu) kardinál Ratzinger je přesně tento případ: ani hlupák, ani zaslepenec, ale muž obav. Proto se tito lidé, s Ratzingerem v čele, snaží všechno, celou nauku ve všech bodech, znovu a znovu sepisovat a vymezovat a bránit před možnými posuny, zvláště před posuny „doleva“, směrem k větší liberalizaci. Ať již tomu papež sám chtěl, nebo nechtěl, v posledních letech jeho vlády se kormidlo vychýlilo z kýženého ideálního středu silně „doprava“.

V umírněně „pravých“ kruzích lze zřejmě také očekávat osobu papežova nástupce. Zda bude pocházet z Itálie, z Latinské Ameriky nebo třeba z Afriky je poměrně málo podstatné. Podstatná je tíže, která se na jeho bedra přesune. Jan Pavel ji nesl, jak uměl. Při pohledu na všechny danosti a okolnosti jeho osobnosti i jeho pontifikátu se zdá, že ji nesl zřejmě nejlépe, jak bylo možno. Kdo by pod ní neklesal.

(Respekt, www.respekt.cz)