Květen 2005

Poláci a Rusové mezi nedůvěrou a nenávistí

Maciej Ruczaj

Ti první zápasí šedesát let po konci války za vlastní dějinnou paměť. Druzí to vnímají jako projev nevděku vůči osvoboditelům.

Jedna ulice ve Varšavě má nést jméno generála Dudajeva. Jiná ulice v Moskvě zase jméno generála Muravjova. Co je na tom divného? Zdánlivě nic. Ale Dudajev je v Moskvě považován za někdejšího vůdce čečenských teroristů a Muravjov zase ve Varšavě za muže, který zdecimoval polské povstání před sto čtyřiceti lety. To vše se děje patnáct let po konci studené války a šedesát let po konci poslední války světové.

Zatímco se Moskva chystá na oslavy, ve střední Evropě se ruská interpretace těchto událostí setkává se stále větším odporem. Svoji účast již odmítli zástupci Estonska a Litvy, omluvil se i ukrajinský Viktor Juščenko. Také v Polsku trvá oživená debata na téma, zda má na slavnost do Moskvy dorazit prezident Kwaśniewski. V posledních měsících jsme svědky výrazného zostření polsko-ruských vztahů, jehož příčinou jsou nejen současné politické zájmy, ale i krajně odlišné pohledy na společnou minulost obou států.

Hřešit proti dějinám

Podle historika Tomasze Merty je pro Rusy vítězství ve 2. světové válce základním zdrojem identity a národní hrdosti. Na druhé straně se Poláci nedokáží smířit s tím, že tato vize konfliktu dobra (spojenci) se zlem (nacisté) zapomíná na osud zemi střední Evropy, na jejímž utrpení se oba totalitní režimy podílely srovnatelným dílem. Pro Polsko je opozice vůči ruské interpretaci moderních dějin bojem za vlastní historickou paměť, naopak pro Rusy se tento přístup jeví jako projev nevděku vůči osvoboditelům. Proto také nedávné pokusy polských europoslanců prosadit odsudek následků jaltské konference či požadavek, aby Evropský parlament uctil polské důstojníky povražděné Sověty v Katyni v roce 1940, vyvolaly kritiku ruského ministerstva zahraniční, jehož prohlášení obviňuje Polsko z páchání „hříchu proti dějinné pravdě“.

Pro Polsko je naopak takovým „hříchem“ proti dějinné pravdě například ruský přístup k loňskému 60. výročí varšavského povstání. Tehdy začaly polsko-ruské diplomatické přestřelky, jejichž vrchol teď sledujeme. Zatímco německý kancléř Schröder se jednoznačně omluvil za zničení polské metropole nacistickou armádou, Rusko událost ignorovalo – ač Poláci očekávali z jejich strany podobné gesto: právě politicky motivovaná nečinnost Rudé armády umožnila nacistům vyhubit 200 000 obyvatel Varšavy. Stejné pobouření vyvolává v Polsku otázka Katyně: zatímco Sejm označil tuto událost za „plánovanou likvidaci nejhodnotnějších složek společnosti“, ruský vojenský soud odmítl nejenom uznat popravu 22 000 polských válečných zajatců za genocidu (to požadovala Varšava), ale i zveřejnit jména osob zodpovědných za zločin a vydat polské justici dokumenty týkající se celé kauzy.

S Němci to jde lépe

Všechny tyto konflikty zapadají do schématu vzájemné nedůvěry a nesnášenlivosti. Rusko i po rozpadu komunistického bloku považovalo Polsko za „blízké zahraničí“, tedy za oblast výlučného vlivu Moskvy. Dlouho se například snažilo brzdit vstup západního souseda do NATO. Poláci zase pohlížejí na Rusko jako na akutní hrozbu pro svou suverenitu, což se projevilo i v opakovaných obviněních některých politiků, včetně prezidenta Kwaśniewského, ze spolupráce s ruskými tajnými službami nebo ve výrazné podpoře pro všechny odpůrce Moskvy – tedy nejenom opoziční hnutí na Ukrajině nebo v Bělorusku, ale především pro čečenské povstalce.

Nedávno Moskvu pobouřilo prohlášení mluvčího polského ministerstva zahraničí, jenž vraždu čečenského exprezidenta Maschadova označil za „zločin a navíc politickou hloupost“. Krátce poté městští zastupitelé Varšavy odhlasovali, že jeden kruhový objezd nazvou podle prvního vůdce čečenského odporu vůči Rusku, Džocharu Dudajevovi. Vzápětí moskevští zastupitelé obvinili Varšavu z „podpory mezinárodního terorismu“ a na oplátku navrhli, aby se ulice u polského vyslanectví jmenovala podle Michaila Muravjova, proslaveného brutálním potlačením polského povstání v roce 1863.

Jsou tyto spory jen projevem dějinně podmíněných fobií, či jde o reálné politické problémy? Je nutné poznamenat, že současný konflikt se odehrává na pozadí ukrajinské krize a neskrývaných ambicí Polska spoluvytvářet „východní politiku“ EU. Podpora Varšavy pro ukrajinskou opozici způsobila v Moskvě nárůst protipolských nálad – média hovořila o polských imperiálních ambicích na Ukrajině a prezident Putin veřejně sugeroval, že kauza má sloužit Kwaśniewskému k získání postu generálního tajemníka NATO. Zároveň není pochyb, že v Rusku je současná proamerická orientace Polska vnímána jako ohrožení. Navíc se Varšava snaží ovlivňovat i zahraniční politiku EU, která se dosud vyhýbala zasahování do „ruské sféry vlivu“.

Události posledních měsíců dokazují, že historická animozita obou národů není otázkou minulosti. Zatímco ve vztazích Polska k Německu se proces vzájemného smiřování posunuje kupředu, vztahy Poláků a Rusů i nadále ovlivňují nevyřešené staré konflikty. Rusko se nedokáže ani nechce zbavit imperiálního přístupu ke svým sousedům a v Polsku stále převládá pocit, že každý problém Ruska je automaticky polským úspěchem. Vyřešení tohoto bludného kruhu vzájemných obvinění, pocitu křivdy a ohrožení je stále v nedohlednu.

(Respekt, www.respekt.cz)