Květen 2005

Jak to, že kauzou není také Zítkův Lenin?

Zdeněk J. Slouka

Nejvyšší soud České republiky nedávno zrušil všechny dřívější rozsudky nad vydavatelem Michalem Zítkem, který byl v průběhu pěti let trestán nižšími soudy za vydání českého překladu Hitlerova Mein Kampf. Soudní případ je tedy uzavřen. Otevřeny zůstávají otázky o pochodech justice, o realismu, o nesnadném soužití rozumu s emocemi. Tolika různých odpovědí se jim dostane, že nakonec zůstanou nezodpovězeny. Není lepšího důvodu, proč je klást znovu.

Proč tedy byl vydavatel Michal Zítko vyšetřován, proč byl souzen a odsuzován a jeho majetek zabavován policií, proč byl a je pranýřován v médiích? Proč senát nejvyššího soudu, když zbavil Zítka viny, cítil potřebu dodat ústy svého předsedy Eduarda Teschlera, že Mein Kampf v češtině by mohla být kniha nebezpečná, kdyby ji vydal sympatizant nacismu? Je tomu rozumět tak, že obsah knihy sám o sobě tolik nevadí (její vydání bylo podle Teschlera jen "mimořádně nevkusným, nešťastným počinem"), teprve osoba vydavatele by z knihy mohla udělat knihu nebezpečnou? Vydání Hitlerovy knihy v překladu tedy není samo o sobě trestné, nicméně vydavatel Zítko nechť zůstane na pranýři.

V tomto všem se nějak vytratilo, že Mein Kampf vyšel česky už dříve. V roce 1937 v pražském Orbisu, v podání Františka Bauera, dosáhl deseti vydání. V roce 2000 se dostal na český knižní trh dvakrát. Z libereckého nakladatelství Dialog vyšly nejpodstatnější části v překladu a s komentářem Jiřího Hájka, zatímco pražská firma Otakar II. vydala Můj boj, s označením "nezkrácené vydání", v překladu Slavomíra Michalčíka. Nebylo ani zmíněno, že Hitlerovo dílo bylo přeloženo do jiných jazyků a je ve veřejných a zvláště v univerzitních knihovnách v řadě západních zemí.

Nejvyšší soud dospěl ke svému osvobozujícímu rozsudku po svých vlastních trasách. Jednou z nich byla motivace vydavatele. Neměl on ten Michal Zítko v úmyslu propagovat nějaké nacistické nebo neonacistické hnutí? Nebyl s takovými hnutími ve spojení? Jsou zde vůbec taková "hnutí" hodná toho jména? Soud zjistil, že nic takového nebylo, že Zítko takové úmysly neměl. Soudci dokonce zaznamenali, že kniha měla být součástí vydavatelské řady "Knihy, které změnily svět", v níž vyšly také Leninovy spisy. A to už nelze přejít mlčením, neboť se zde otevírá jedna z palčivých otázek, na něž bývá přespříliš odpovědí.

Postavme Zítka před soud nově, nyní za vydání Leninových spisů. Že Lenin stál u nastolení sovětského komunismu a otevřel Stalinovi cestu k moci je snad dosud v paměti, a snad i to, jaká to byla cesta a co stála - gulag, kulaci, Katyn, tolik, tolik víc, v tolika zemích... Konkrétněji: Zákonem č. 198 z roku 1993 ČR prohlásila režim "založený na komunistické ideologii" za "zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný" a komunistickou stranu za "organizaci zločinnou a zavrženíhodnou".

Nová žaloba proti Zítkovi tak stojí na přepevných nohou. Soudu přísluší rozhodnout, stejně jako v kauze Mein Kampf, zda ze strany vydavatele šlo o úmysl podpořit zákonem definované zločinné hnutí, zda tak byl spáchán trestný čin. V případě Hitlerovy knihy soudci nenašli nacistické nebo neonacistické hnutí, které by stálo za řeč a mohlo knihou sílit, a nenašli zbla evidence, že by Zítko měl s přívrženci nacismu jakýkoliv kontakt. S Leninem je na tom Zítko daleko hůř. Ne jenom nějaké hnutí, rovnou strany jsou po ruce, Grebeníčkova a Štěpánova. A zdalipak měl vydavatel Zítko s komunisty kontakt, setkával se s nimi? Nevyhnutelně. Na úřadech, v parlamentu, mezi policisty i soudci i literáty... Kdoví, zda by vydavatel Zítko unikl s podmínkou.

Je zde plno otázek. Hitlerovo písmo ne, Leninovo ano? Co takhle vydat učení Stalinovo? Odpovídat si musíme každý sám pro sebe. Tiše.

Zejména v prvních týdnech po vstupu českého překladu Mein Kampf na náš knižní trh byl prosazován argument, že se vydavatel měl postarat, aby kniha byla doplněna obsáhlejším, kritickým komentářem. Takový komentář by nic netušícímu českému čtenáři objasnil, kdo to byl ten jistý Hitler, prvním jménem Adolf. Komentář by mu objasnil, že ta kniha je výtvor člověka nehodného, výplod choré mysli, mysli rasistické, zlovolné, zavrženíhodné. A to všechno že vydavatel Zítko trestuhodně opomněl. Kromě toho by bylo třeba nějak zajistit, snad hrozbou tuhých sankcí, že si každý čtenář nejdříve přečte komentář, aby pak čtením Hitlera nedošel úhony.

Za vydání Mein Kampf nemá být vydavatel stíhán, souzen, a vůbec už ne pranýřován. A Mein Kampf nemáme dnes proč se bát. To nijak neznamená, že nerozumím těm, kdo se zhrozili jen představy, že tato kniha leží na pultech českých knihkupců a lidé si ji houfně odnášejí do svých přečistých příbytků. Kdybych jim nerozuměl, nerozuměl bych ani sobě: v emocionální rovině jsem na tom nejinak. Snad i hůř.

Michal Zítko vydal knihu zbytečnou, neříkající nic, co ještě nebylo řečeno. Literatura nebyla obohacena, naše chápání zdrojů historických zločinů a tragédií nebylo posíleno. Ale za to nemá být nakladatel souzen ani pranýřován. Nejpodstatnější je však toto: Celá kauza Zítkova Mein Kampf byla až do samého konce ovládána emocemi. Jaké emoce způsobily, že se Zítkův Lenin rovněž nestal kauzou, i když k tomu měl lepší racionální předpoklady? Asi bychom neměli soudit a pranýřovat, dokud sami v sobě nepřivedeme emoce a rozum do civilizované rovnováhy.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)