Květen 2005

Kennan - americký diplomat, který vystihl podstatu sovětské hrozby

Vít Smetana

Krátce po sobě zemřely dvě legendy americké zahraniční politiky z dob studené války – George Frost Kennan a Paul Nitze. Vystřídali se v čele nově zřízeného, ale o to důležitějšího odboru pro politické plánování ministerstva zahraničí, který předkládal návrhy globální strategie USA.

Jakkoli se jejich přístupy k mezinárodním vztahům i doporučení americké vládě diametrálně lišily, lze je svým způsobem označit za spoluarchitekty čtyřicetiletého bipolárního konfliktu. George Kennan však jen po velmi krátkou část své kariéry stál v hlavním proudu americké zahraniční politiky. Zpravidla byl jejím kritikem. Kennan, jenž zemřel 18. března ve věku sto jedna let, měl zvláštní význam i pro Čechy, když z amerického velvyslanectví v Praze popsal marasmus druhé republiky i počátky okupace.

Kritický ke spolupráci s Moskvou

Kennan se záhy po studiích na Princetonské univerzitě začal specializovat na Rusko a své diplomatické ostruhy si vydobyl ve 30. letech na amerických zastupitelstvích v Rize a především v Moskvě. Tam získal hluboký odpor ke stalinskému režimu. V letech 1938–44 vystřídal diplomatické posty v Praze, Berlíně, Lisabonu a Londýně. Do Prahy přijel v den mnichovské konference a své analytické depeše o situaci ve druhé republice a v prvních měsících protektorátu později vydal v knize From Prague After Munich: Diplomatic Papers 1938–1940. Počátkem roku 1941, už z berlínského vyslanectví, nedoporučoval uznání Benešovy exilové vlády s tím, že český lid by se v případné revoltě semkl za Háchovou vládou v Praze spíše než za nepřítomným londýnským výborem. Za cestu ke stabilizaci střední Evropy navíc považoval její federalizaci, nikoli obnovení Československa pod Benešovou taktovkou.

V dalších letech poukazoval na československou závislost na Moskvě. Především však stále upozorňoval na ruské expanzionistické tendence plynoucí z „věkovitého pocitu nejistoty usedlého lidu, obývajícího otevřené roviny v sousedství divokých nomádských národů“. Tento „pud“ nazýval trvalým rysem ruské psychologie a přikládal mu větší význam než marxistické ideologii.

Kennan, který se v červenci 1944 vrátil na vyslanectví v Moskvě coby velvyslanecký rada, byl kritický k politice Rooseveltovy vlády usilující o poválečnou spolupráci s Moskvou a odmítal představy mnoha veřejných činitelů, že SSSR se postupně demokratizuje a jeho vládě není důvod nevěřit. Tragický osud varšavského povstání, které Stalin nechal v létě 1944 cíleně vykrvácet, podle něj ukázal, že Sovětský svaz nemůže být spolehlivým spojencem USA. „Vzniká … základní konflikt o Evropu mezi zájmy atlantické námořní mocnosti, která požaduje uchování silného a nezávislého politického života na evropském poloostrově, a zájmy žárlivé euroasijské pozemní mocnosti, která musí za všech okolností usilovat o šíření své moci na západ, a dokud nedosáhne Atlantického oceánu, nenajde místo, na kterém by se mohla ze svého pohledu bezpečně zastavit,“ psal Kennan svému příteli a Rooseveltovu poradci Charlesi Bohlenovi do Jalty na schůzku „velké trojky“ v únoru 1945.

Kennan považoval za nepřijatelné nadále zaštiťovat program „tolik nepřátelský zájmům atlantické komunity jako celku, tak nebezpečný pro vše, co potřebujeme, aby bylo v Evropě uchováno“. Jako alternativu navrhoval rozdělit Evropu jasně na sféry vlivu a v té angloamerické se pokusit co nejdříve „obnovit život na úctyhodném a stabilním základě“. Východní a jihovýchodní Evropu bylo podle něj třeba odepsat, nehodlal-li jít Washington do důsledků a postavit se ruskému ovládnutí oblasti s použitím veškerých svých zdrojů. Bohlen považoval Kennanova doporučení za naprosto nepřijatelná; jen totalitní státy mohly podle něj provádět takovou politiku. Jak později napsal ve svých pamětech, USA se měly alespoň pokusit vytvořit lepší svět.

Citlivý k logice síly

O rok později už mnozí v kruzích Trumanovy administrativy tušili, že „pokus selhává“, a ptali se po příčinách sovětské konfrontační politiky a Stalinových slov o tom, že konflikt mezi velmocemi je nevyhnutelný. Kennan hledal odpověď zejména v „tradičním a instinktivním ruském pocitu ohrožení“. Rozptýlit sovětská podezření by však bylo možné snad jen „předáním našich leteckých a námořních sil Rusku a rezignací naší vlády ve prospěch amerických komunistů“, ovšem „i poté, a nejde zde o nejapný vtip, by Moskva větřila nějakou léčku a nadále by chovala ty nejčernější obavy“.

Přestože sovětská vláda byla přesvědčena, jak psal Kennan v únoru 1946 ve svém „dlouhém telegramu“, že s USA není možný permanentní modus vivendi, nebyl nutnou alternativou ozbrojený konflikt. Na rozdíl od hitlerovského Německa nebyl totiž SSSR při svých expanzivních snahách připraven zbytečně riskovat. Naopak, byl „velmi citlivý k logice síly“ a konfrontován s ní byl připraven se stáhnout. Od těchto tezí byl jen krůček k nové politické zásadě, již Kennan – už ve funkci ředitele plánovacího odboru – pod šifrou „X“ formuloval v časopise Foreign Affairs a jež se měla stát doktrínou pro léta studené války: podstatou americké politiky vůči SSSR mělo být „dlouhodobé, trpělivé, ale pevné a ostražité zadržování ruských expanzivních tendencí“, a to „na každém místě, kde se pokusí narušovat zájmy mírového a stabilního světa“. Sovětská moc v sobě nesla zárodky vlastního rozkladu, přičemž USA měly různými způsoby zintenzivnit svůj tlak na sovětskou politiku, a podpořit tak tendence, jejichž výsledkem by byl buď rozpad, či postupné rozmělňování sovětské moci.

Kennan se podílel také na přípravě Marshallova plánu. Jednak z taktických důvodů prosadil, aby z nabídky nebyl předem vyloučen Sovětský svaz – jeho předpokládané odmítnutí mělo posloužit jako důkaz, že je to Moskva, kdo si nepřeje spolupráci. A byl to rovněž Kennanův návrh, aby evropští státníci společně rozhodovali o směřování americké pomoci. Posilování evropské spolupráce bylo v té době osou americké politiky vůči starému kontinentu.

Proti vzniku NATO

Rok 1947 byl asi vrcholem Kennanovy kariéry. V následujících letech většinu svých představ, které paradoxně směřovaly k „rozmělňování“ jím definované politiky containmentu, neprosadil – ani ideu sjednocení Německa výměnou za stažení okupačních vojsk z jeho území, ani vytvoření sjednocené a samostatné Evropy coby třetí síly nezávislé na USA. Nesouhlasil se vznikem NATO – příliš trvalým legalistickým závazkem, který navíc Moskvu vyprovokuje jen k utužení nadvlády nad východní Evropou. Později brojil proti militarizaci studené války, k níž dal na jaře 1950 podnět v klíčovém strategickém dokumentu NSC-68 právě Paul Nitze.

Dvakrát se měl Kennan vrátit na významný diplomatický post: na jaře 1952 se stal velvyslancem v Moskvě, ale po několika měsících byl označen za personu non grata, poté co v jednom rozhovoru přirovnal svůj život v Moskvě ke své krátké internaci v Německu v roce 1942.

Také z postu velvyslance v Bělehradě (1961–63) odešel předčasně, když americký Kongres neprodloužil Jugoslávii doložku nejvyšších výhod. Poté se Kennan definitivně stáhl do akademického světa, odkud příležitostně kritizoval americkou politiku – za Vietnam, Kosovo, rozšíření NATO i současnou politiku na Blízkém východě.

Skvělý analytik, obdařený vybroušeným literárním stylem, je autorem řady knih zejména o dějinách mezinárodních vztahů a také dvou svazků vynikajících memoárů. Dvakrát obdržel prestižní Pulitzerovu cenu. Jeho smrtí přišel svět o jednoho z vnímavých svědků i výrazných protagonistů uplynulého století.

(Respekt, www.respekt.cz)