Květen 2005

Vnitro chrání estébáky

Petruška Šustrová

Řekl mi před nedávnem sympatický mladý historik: Čtu si právě přepisy vašich telefonických rozhovorů s Ivankou Tigridovou z osmdesátých let.

Krve by se ve mně nedořezal: jak je tohle možné? S Ivankou jsme protelefonovaly nemálo hodin, pokládala jsem ji za svou blízkou přítelkyni - a teď si někdo má číst, co jsme spolu klábosily? Přišlo mi to, jako by se mi někdo hrabal ve starých dopisech... Dýchl na mne páchnoucí duch domovní prohlídky. Co to má znamenat? Všude kolem se chrání důvěrné údaje tak extrémně, že to pokládám za přepjaté, a moje důvěrné rozhovory jsou běžně dostupné?

Informovala jsem se a zjistila, že je to tak. Každý si může vyžádat kdekterý svazek pořízený Státní bezpečností a kochat se jeho obsahem. Ti, kdo byli pronásledováni, mají prostě smůlu - nedosti na tom, že o nich ta ohavná instituce sbírala všemožné informace (včetně nepravdivých), ale demokratický stát tyto pokoutně získané informace poskytne každému, kdo o ně stojí. Žili jsme ve skleněném domě a žijeme v něm dál. Jak to zákonodárci mysleli, nad tím si mohu marně lámat hlavu, nic víc. Zato docela dobře chápu, jak to myslí ministerstvo vnitra. Kdybych totiž chtěla vidět personální spisy těch, kdo tyto informace sbírali, neuvidím je. Pitomé odůvodnění, které si pro toto utajování informací o estébácích ministerstvo vnitra vymyslelo, zní, že nejde o informace, které by byla pořídila Státní bezpečnost. Ale, ale, pánové! Kdopak psal služební hodnocení estébáků? Přece jejich nadřízení, rovněž estébáci! Kdo asi jiný než jejich nadřízení rozhodoval o jejich služebním postupu?

A přitom nechci číst jejich soukromé dopisy, nechci číst záznamy odposlechu jejich telefonů - chci se jen seznámit s jejich služební kariérou, vědět například, za co jim StB dávala odměny! Mé soukromí je k dispozici komukoli, a jejich kariéra skoro nikomu.

Je mi ale jasné, že moje stesky mohou z vnitra vyloudit jedinou odpověď: vidíte, občanům se to nelíbí. Ministerští úředníci umějí vymyslet jediné: znovu všechno utajit, aby si tedy občané neměli na co stěžovat. Ubylo by jim práce a minulost (mnohdy i jejich vlastní) by zůstala hezky pod zámkem. Proto prohlašuji, že horší řešení už se vymyslet nedá.

Nevím, jak silný argument ještě český parlament potřebuje, aby konečně dědictví po Státní bezpečnosti odebral vnitru a předal do povolanějších rukou. Totiž do rukou nějaké nové instituce, podobné Institutům národní paměti, jaké působí v Polsku či na Slovensku.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)