Květen 2005

Zemřel sluha sluhů Božích

Petruška Šustrová

Jan Pavel II. se vyjádřil snad ke všem otázkám, které hýbaly dějinami na přelomu tisíciletí. Mluvil o významu svobody, o lidské sexualitě, o tom, jaké mravní nároky vyplývají z blahobytu, o podstatě dobra a zla i o naléhavé potřebě lidské solidarity v globalizovaném světě. Vykročil v gestech smíření k ostatním náboženstvím. Jeho přínos k modernizaci katolické církve lze jen stěží docenit.

Wadowice, kde se narodil Karol Wojtyla, leží v někdejším rakouském záboru Polska nedaleko Krakova a také nedaleko proslulého poutního místa Kalwarie Zebrzydowské. Wojtyla se narodil 18. května 1920, tedy krátce po vzniku moderního polského státu. Druhá Rzeczpospolita, Polská republika, se rodila na konci první světové války za značných těžkostí. Nový stát neměl mezinárodně uznávané hranice, na jeho území platilo sedm různých měn a čtyři právní řády. Průmysl byl zničen, polovina zemědělské půdy neobdělána. V létě 1920 však Poláci ve slavné bitvě u Visly odrazili nápor postupující Rudé armády a nový stát se mohl začít rozvíjet.

Wojtylovi rodiče byli typickými příslušníky střední vrstvy: otec Karol, vyučený krejčí, byl poddůstojníkem rakousko-uherské c. k. armády a posléze Polského vojska, maminka Emilie se starala o domácnost a brala si domů vyšívání. Wadowický byt, ve kterém je už léta hojně navštěvované muzeum, svědčí o prosté, ale nikoli nuzné životní úrovni rodiny.

Karol byl třetím dítětem svých rodičů a druhým synem. Matka zemřela, když mu bylo devět let, a o otci Jan Pavel II. napsal: "Nehovořili jsme spolu nikdy o přípravě na kněžské povolání, ale jeho příklad byl svým způsobem mým prvním seminářem, jakýmsi domácím seminářem." Velká rodinná zbožnost nebyla v tehdejším Polsku nic výjimečného.

V roce 1930 nastoupil Karol Wojtyla po absolvování základní školy do osmiletého chlapeckého gymnázia, kde získal vynikající klasické vzdělání. Byl výborný žák a věnoval se mnoha mimoškolním aktivitám. Když v roce 1938 navštívil gymnázium legendární krakovský arcibiskup Adam Stefan Sapieha, přednesl uvítací proslov právě Karol Wojtyla a udělal na arcibiskupa velký dojem. Sapieha byl prý zklamán, když se dozvěděl, že se ten nadaný chlapec nehodlá stát knězem, ale že chce studovat literaturu a zejména divadlo.

Student

V květnu 1938 Karol Wojtyla maturoval a začal studovat polonistiku - etymologii, fonetiku a tvarosloví, interpretaci literárního textu atd. Kromě toho působil v divadelním kroužku. Dějiny však rozhodly jinak: Polsko bylo v září 1939 přepadeno hitlerovským Německem, takže báječná studentská léta skončila. Zato se budoucímu papeži dostalo příležitosti projít školou života.

Po vypuknutí války se Karol s otcem zařadil do proudu uprchlíků na východ, k řece San, ale tam zjistili, že Polsko od východu přepadla Rudá armáda a že bude rozumnější se vrátit do Krakova.

Jagellonskou univerzitu, kde Wojtyla začal studovat, zdecimovala SS začátkem listopadu 1939 ve "Zvláštní akci Krakov" a studenti se mohli ke studiu - ovšem tajnému - vrátit až v roce 1942. To už měl Karol Wojtyla za sebou dřinu v kamenolomu a nádeničinu v chemičce.

Poznal svět, jaký dříve neznal: svět obyčejných dělníků. Válka, těžká fyzická práce a smrt otce mladého studenta proměnily a on se rozhodl stát knězem. Seminář vystudoval tajně, za Němců to jinak nešlo. Prvního listopadu 1946 Wojtylu vysvětil ve své soukromé kapli právě "církevní kníže", tehdy již kardinál Sapieha - a o dva týdny později odjel nový kněz na studia teologie do Říma.

Kněz

Po návratu z Říma nastoupil Wojtyla v létě 1948 jako farář ve vesničce Niegowic. Rychle získal na Jagellonské univerzitě doktorát teologie a od března 1949 působil jako studentský kaplan u svatého Floriana v Krakově. V padesátých letech psal a vydával básně a divadelní hry, a zejména kolem sebe soustředil okruh převážně mladých lidí, pro které byl "wujek", "strýček". Skupina, která si říkala "rodinka", se scházela k modlitbám a dialogům, jezdila na společné výlety - byl to v komunistickém Polsku ostrůvek svobody.

Wojtyla byl nadšencem sportu, turistiky a kajakářství, a zároveň byl nepochybným duchovním vůdcem svého okruhu. Osobně žil asketicky, nicméně vedl život bohatý na přátelství, aktivitu, intelektuální a literární tvořivost. V roce 1953 začal přednášet na Katolické univerzitě v Lublinu, kde také vedl doktorandský seminář. V září 1958 byl vysvěcen na biskupa a stal se nejmladším - osmatřicetiletým - biskupem v Polsku.

Na Štědrý den 1959 poprvé sloužil půlnoční mši v Nowé Hutě pod širým nebem. Nowa Huta u Krakova bylo vlastně obrovské dělnické sídliště, postavené bez jediného kostela - vzorové město komunismu. Půlnoční mše pod širým nebem se staly tradicí, ve které Karol Wojtyla později pokračoval v nedalekých Mistrzejowicích.

Druhý vatikánský koncil

V letech 1962 - 1965 se biskup Wojtyla účastnil II. vatikánského koncilu, vpravdě přelomové události, která měla církvi otevřít dveře moderního světa. Římská kurie byla již zkostnatělá, často ztotožňovala vlastní zájmy s potřebami církve. Papež Jan XXIII. koncil zahájil slavným projevem, kde řekl, že katolicismus léčil svůj přístup k modernímu světu příliš mnoho odsuzováním a příliš málo milosrdenstvím. Biskup Wojtyla k jednání koncilu významně přispěl: nesešlo se tam mnoho biskupů, kteří by měli přímou osobní zkušenost se dvěma totalitami, byli na slovo vzatými znalci svých národních literatur a byli v každodenním osobním styku se studentským a dělnickým prostředím. Proto ovlivnil mimo jiné diskusi o Dekretu o apoštolátu laiků a jako jediný ocenil přítomnost žen v auditoriu, když se k nim obrátil v oslovení.

Prostě znal lépe než většina ostatních církevních hodnostářů život a starosti běžných lidí, dovedl je přetavit do komplikovaného teologického jazyka. A své poznatky uměl vyztužit patřičnými argumenty, takže je slovutní teologové brali vážně. Do deklarace Dignitis humanae přímo prosadil, že lidská důstojnost obsahuje mravní závazek "hledat pravdu, především náboženskou". Tuto povinnost nemohou lidé splnit, "nemají-li psychologickou svobodu a nejsou-li svobodni od vnějšího nátlaku". To byla přímá narážka na totalitární režimy. Stejně důležité však bylo i ovlivnění, které si Wojtyla z II. vatikánského koncilu odnesl. Zůstal tomuto shromáždění, jak říkal, celý život "dlužen" - dlužen udržovat tradici a zároveň naplňovat obrat církve k modernímu světu.

Biskup Wojtyla postupoval po příčkách církevní hierarchie, 30. března 1963 byl jmenován arcibiskupem, 28. června 1967 kardinálem. Jeho snahy o prosazení závěrů II. vatikánského koncilu do praxe byly velice konkrétní: zasazoval se dlouho a úspěšně za stavbu nových kostelů a veřejné projevy náboženské víry - procesí. V komunistickém Polsku bylo ke stavbě kostelů potřeba státní povolení, a tak byl nový moderní kostel Archa postavený v Nové Huti významným vítězstvím. Pak se boj o stavbu kostela přesunul do dělnických Mistrzejowic.

Papež

Šestnáctého října 1978 zvolilo konkláve kardinálů Karola Wojtylu papežem. Pro mnohé to byl šok - po více než čtyřech stech letech se stal papežem někdo jiný než Ital. Poprvé v dějinách byl papežem zvolen Polák. Když bílý kouř z komína Sixtinské kaple oznámil tisícům věřících, shromážděným na náměstí svatého Petra, že je zvolen nový papež a kardinál Felici oznámil jeho jméno a jméno Jan Pavel II., které Wojtyla přijal, dav zašuměl. Kdo to je? Je to černoch? Asijec? Kdo je ten cizinec?

Nový papež oslovil zástup italsky. Lidé - byli to samozřejmě většinou Římané - začali nadšeně provolávat, cítili jeho dobrou vůli a chtěli ho povzbudit. Miliony věřících za železnou oponou užasly: stal se zázrak! Hlavou katolictva se stal muž, který dobře rozuměl jejich trápení, dopodrobna věděl, jak je víra v komunistickém systému potlačována. Bylo zřejmé, že nadchází čas změny. Francouzský novinář Frossard, konvertita ke katolické víře, který opustil módní ateismus, poslal svým novinám telegram: "To není papež z Polska, to je papež z Galileje."

Polsko

Byl to však papež z Polska. Nikdo nepochybuje o tom, že triumfální pouť Jana Pavla II. po Polsku v první třetině června neuvěřitelně pozdvihla sebevědomí Poláků a významně přispěla ke vzniku Solidarity. Na papežovy mše přicházely miliony lidí, kteří cítili, že společně tvoří nepřemožitelnou sílu. Jeho slova "Nebojte se!" měla přímo hmatatelný ohlas. Jeden ze všudypřítomných sloganů komunistické strany "Strana je pro lidi" vyzdobil narychlo tajně připevněný dodatek: "...Ale lidé jsou pro papeže".

Východní politika katolické církve se změnila, nový Svatý otec dobře znal výmluvy a kličky státních úředníků sovětského bloku, a nejednou se rozhodl raději nejmenovat nového biskupa, než aby tak důležitou funkci svěřil zlomenému knězi, který byl ochoten sloužit, jak velel komunistický režim.

A Poláci se skutečně přestali bát -nově nabytý pocit vlastní důstojnosti a sebeúcty i odhodlání nedat se již zastrašit nezasáhly jen katolíky, nýbrž i ateisty. Revoluce inspirovaná Janem Pavlem II. změnila krvavý model revolucí, který byl od roku 1789 součástí evropské politiky.

Smíření

Jan Pavel II. významně demokratizoval církev, poněvadž dal sboru kardinálů, který se do té doby scházel pouze k volbě papeže, skutečný poradní hlas. V církevním zákoníku z roku 1983 se poprvé v dějinách katolického zákonodárství výslovně uvádějí základní práva laických křesťanů. Ve svých encyklikách nikdy nepřestal hájit práva prostých lidí a důstojnost pracujících. Sociální nauka církve by mohla být modelem pro sociální učení většiny politických stran.

Naprosto mimořádně se Jan Pavel II. zasloužil nejen o ekumenický, ale také o mezicírkevní dialog. Prosba o odpuštění těm, jimž katolická církev v minulosti ublížila, se stala součástí jeho promluv. Jan Pavel II. urazil na víc než stovce zahraničních cest přes milion kilometrů, vydal čtrnáct encyklik, při audiencích přijal přes sedmnáct milionů věřících, blahořečil a svatořečil mnoho stovek osob. Za svůj dlouhý pontifikát se nikdy nezpronevěřil odkazu II. vatikánského koncilu ani svým kořenům.

Zemřel v sobotu 2. dubna večer ve věku nedožitých osmdesáti pěti let.

(Lidové noviny)