Květen 2005

Udělat z nepřítele sobě rovného

Henry A. Kissinger

Udělat z nepřítele sobě rovného, tato slova podle bývalého ministra zahraničí USA Kissingera vystihují postoj typický pro Ameriku. Karikatura George W. Bushe a republikánů, tak jak je rozšířená v Evropě, je strašlivě přehnaná, říká bývalý šéf americké diplomacie Henry A. Kissinger v rozhovoru, který poskytl německému týdeníku Welt am Sonntag.

Vypadá to, že se aliance v Iráku rozpadá. Nejdříve Itálie a po ní Bulharsko ohlásily stažení svých vojáků z Iráku do konce roku. Jaké to má důsledky?

Evropský podíl na zajištění bezpečnosti není v téhle chvíli tak důležitý; naším hlavním úkolem je totiž vytváření politických struktur. Během následujících dvou nebo tří let se situace v Iráku vyvine buď směrem ke stabilitě, nebo směrem k chaosu. Ale když se podíváte na historii Evropy, zjistíte, že trvalo několik staletí, než se tam demokracie vyvinula do své současné podoby. Jestliže bude v Iráku dosaženo úspěchu i bez pomoci spojenců, budou se za sebe Evropané možná trochu stydět.

A když se to nepodaří?

Pak budou oběťmi stejně jako my. My i oni budeme mít tentýž problém s nestabilní oblastí, Blízkým východem.

Nedokazuje případ Iráku potřebu větší legitimity při použití vojenské síly?

Je samozřejmě pravda, že když se nějaká země pokusí založit mezinárodní systém na síle, nutně se vyčerpá. Nemůžete ale sílu nahradit abstraktní ideou legitimity. Mezi bezpečností a legitimitou je třeba najít rovnováhu. Americký problém zní: Jak proměnit sílu v legitimitu. Evropský problém je naopak pochopit, že legitimita musí být postavena na nějakém objektivním základě, nějakém druhu rovnováhy. Naším úkolem je najít rovnováhu mezi těmito dvěma koncepcemi.

Domníváte se, že po zkušenostech z Iráku dokážou Spojené státy lépe akceptovat fakt, že Evropané kladou v konfliktních situacích větší důraz na použití "mírné síly"?

Amerika neřídí svět, ani by se o to neměla pokoušet. Jestliže Evropané chtějí klást důraz na mírnou sílu, měli by to dělat. Důležitá je relevance tohoto postupu vůči danému problému. Jde-li o Irák, naším cílem musí být zorganizovat ho natolik, aby nebyl závislý na vojenské moci. Dokud tohoto bodu nedosáhneme, nemůžeme se bez použití vojenské moci obejít.

A co Írán, země, kterou se Evropané snaží denuklearizovat diplomatickými prostředky?

Írán je dobrý testovací případ, jak pokud jde o šíření jaderných zbraní, tak pokud jde o americko-evropskou spolupráci. Je třeba, abychom podporovali to, o co se Evropané za pomoci diplomacie snaží. Zkouška evropské politiky však nastane ve chvíli, kdy diplomacie buď bude, nebo nebude úspěšná. Jestliže uvázne na mrtvém bodě, což považuji za pravděpodobné, pak je naším úkolem rozhodnout, jaká další opatření přijmeme.

A myslíte si, že jsou Evropané připraveni přijmout v případě selhání diplomacie další opatření?

V této chvíli ne. A pak nastane nová krize. Smíříme-li se s tím, že se z Íránu stane jaderná země, stanou se jadernými zeměmi i Egypt, Turecko a další. Pak budeme žít v úplně jiném světě, v němž možnosti, že se jaderný materiál dostane do nepovolaných rukou, budou neomezené. Tím, že strčíme hlavu do písku, se íránského problému nezbavíme.

Jak reálná je možnost vojenského zásahu?

Teď není ten pravý čas hovořit o vojenském scénáři v Íránu. Teď je čas vyjasnit si, jaké alternativy jsou k dispozici, a zjistit, zda je možno vytvořit společnou analýzu.

Předmětem dalšího narůstajícího transatlantického sporu jsou evropské snahy zrušit embargo EU na prodej zbraní Číně.

Jsem jedním z hlavních amerických obhájců blízkých a kooperativních vztahů s Čínou. Je nutno vyvinout veškeré možné úsilí, abychom Čínu integrovali do mezinárodního společenství. Nemyslím si však, že by embargo představovalo důležitý problém, o který by bylo třeba vést takovou bitvu. Evropané říkají: "Odvoláme sankce, ale nebudeme tam dodávat zbraně." Tak k čemu ty obrovské boje? Domnívám se, že snaha zrušit embargo nutně musela vyprovokovat reakci Spojených států. Zároveň se ale také domnívám, že někteří Američané ve svých reakcích přehánějí.

A potřebujeme vůbec i nadále transatlantické partnerství jako základ mezinárodních vztahů?

Dospíval jsem ve světě, v němž byly transatlantické vztahy považovány za psychologickou nutnost. Pro Spojené státy představovaly symbolický a filozofický rozchod s izolacionismem. Pro Evropu představovaly způsob, jak obnovit svou historii, důstojnost a význam. Německo zase řešilo problém, jak se vymanit z totální izolace a dosáhnout důstojného postavení. Tento druh psychologického pouta, důležitého pro mou generaci, na obou stranách Atlantiku pomalu mizí. Přesto jsem stále přesvědčen, že atlantické vztahy jsou pro nás klíčové, protože jdeme vstříc dosud nevídanému světu. Budeme svědky vzestupu Číny i Indie, nástupu nové národní politiky v Japonsku. Indonésie má několik stovek milionů obyvatel. To budou centra moci navzájem spojená globalizací. Proto otázka zní: Dokážou národy Západu, spojené svými paralelními kulturami, provádět i paralelní politiku? Budou se vyrovnávat s problémy společně, nebo v duchu tradice národních států, ze které vyrostly?

Vraťme se k Američanům: budou neokonzervativci i nadále dominovat zahraniční politice USA?

Karikatura George W. Bushe a republikánů, tak jak je rozšířená v Evropě, je strašlivě přehnaná. Evropané by měli pochopit, že je to silný prezident se značnými vůdcovskými schopnostmi a že je hlavou Republikánské strany, v níž je mnoho různých názorů. Některé z nich jsou zacíleny na mezinárodní politiku a jsou založeny na síle, v oblasti sociálních reforem jsou liberální. Jiné jsou zaměřeny více misionářsky. Neokonzervativci jsou velmi vlivní, nehrají ale dominantní roli.

V centru dění ale člověk vidí jestřáby typu Paula Wolfowitze, náměstka ministra obrany, kterého Bush nominoval jako amerického kandidáta na prezidenta Světové banky.

Každý, kdo Wolfowitze znal jako velvyslance na Filipínách a v Indonésii nebo jako tajemníka pro záležitosti Asie, vám potvrdí, že byl velkým zastáncem demokracie a sociálního pokroku v těchto zemích. Wolfowitzovi oponenti budou překvapeni, jak otevřený člověk se z něj nakonec vyklube.

A co druhá sporná nominace, tedy John Bolton, designovaný americký velvyslanec při OSN?

Ten je jiný. Je to tradiční konzervativec.

A tradiční unilateralista.

Pokud jde o unilateralismus a multilateralismus: ta otázka je komplikovanější, než jak je v Evropě často prezentována. Vzniká zejména tehdy, když dojde k zásadnímu rozporu v názorech. Tehdy se každá země musí rozhodnout, zda bude v otázce své bezpečnosti vetovat své vlastní přesvědčení, nebo zda bude provádět samostatnou politiku. To záleží na tom, o jak důležitou věc se konkrétně jedná. Jestliže nějaká země říká o záležitosti, jako je Irák: "To je tak důležitá věc, že nemůžeme dát jiným zemím právo veta," pak to ještě nemusí být unilateralistický přístup. Naším úkolem je uvést do souladu záměry, které stojí v pozadí, ne trvat na heslech.

Německo tady postupovalo společně s Francií a dalšími evropskými zeměmi.

My zase s Anglií a skupinou dalších. Ale čísla nejsou důležitá; důležité je, zda ještě dokážeme najít základní společné zájmy.

Probíhá také diskuse o možné změně americké ústavy v tom smyslu, že by se politik narozený v cizině, jako třeba Arnold Schwarzenegger, mohl stát prezidentem Spojených států. To vám musí připadat povědomé, vždyť podobná debata probíhala také, když jste se stal prvním americkým ministrem zahraničí narozeným v cizině. Dojde k něčemu podobnému i tentokrát?

Ve chvíli, kdy se objeví člověk, který by mohl mít šanci na zvolení, je jisté, že takovýto doplněk neprojde, protože stávající politici nestojí o dalšího konkurenta. Změna ústavy je proces, který trvá desetiletí. Myslím, že k tomu jednou dojde, ne kvůli lidem jako Schwarzenegger nebo já, ale kvůli vlivu latinskoamerického obyvatelstva. Dříve či později se latinskoameričtí kandidáti určitě objeví.

Německo jste opustil v roce 1938, když vám bylo patnáct let. Cítíte se i dnes někdy Němcem, aspoň trochu?

Má zkušenost s Německem před válkou nebyla zrovna skvělá. Dodnes jsem si však uchoval k této zemi svého narození velmi zvláštní vztah. Její rozvoj a úloha ve světě pro mne znamenají velmi mnoho; nikdy to pro mne nebude úplně cizí země. Německu rozumím lépe než většině jiných zemí a více o něm přemýšlím. Zda se cítím jako Evropan? Možná ano, do určité míry.

A jsou chvíle, kdy se necítíte jako Američan?

Člověk, který přišel do Ameriky jako uprchlík, cítí k Americe a její demokracii mimořádnou vděčnost. Téměř všichni lidé pocházející ze stejného prostředí jako já těžko snášejí útoky na americké záměry, dokonce i když jsou si dobře vědomi amerických slabostí. Víme, co pro nás ve chvíli nebezpečí Amerika znamenala. Vnitroamerická debata má větší sklony k ideologizaci, než je mi příjemné. Vždycky mi vadí, když lidé tvrdí, že pro naše problémy existuje nějaké konečné řešení. Na druhou stranu chápu, že americký idealismus je důležitý světový faktor. Bez něj by nebylo dosaženo mnoha dobrých věcí. Když jsem byl ještě mladý profesor, zatelefonoval jsem jednou prezidentu Harrymu S. Trumanovi, právě odcházejícímu z funkce. Zeptal jsem se ho: "Na co jste nejvíce hrdý?" Odpověděl: "Nejvíce hrdý jsem na to, že jsme totálně porazili své nepřátele a přivedli je zpět do společenství národů - jako sobě rovné." Myslím, že to je postoj typický pro Ameriku.

(Lidové noviny, www.lidovky.cz)