Květen 2005

Čech částečným Číňanem (Část 4)

Ota Ulč

PODROBNĚJŠÍ SEZNAMOVÁNÍ S ČÍNOU

Zmínka o jazyku

Spěchám s ujištěním, že jsem se o zvládnutí čínštiny - jazyka tak strašně, strašidelně komplikovaného - nikdy pořádně nepokusil. Však není nic hroznějšího mezi nebem a zemí než cizinec mluvící čínsky, praví místní pořekadlo.

K fiasku jsem se bezostyšně přiznal (v článku Malá nedodržená dohoda jazykového vzdělávání, ZÁPAD, prosinec 1981) a meditoval: Našinecký párek si do exilu přiveze kus staré vlasti. Doma bude mluvit česky a na svět se bude dívat českýma očima. Je to ale handicap? Stane se ze mne kosmopolita jen proto, že jsem se u protinožců oženil s tetovanou Papuánkou?

Oženil jsem se s netetovanou Nečeškou. Dorozumíváme se anglicky. Jednoduchá angličtina je jednoduchá. Neskloňujeme, nepádíme. Její perfektní zvládnutí ale pokládám za téměř nedosažitelné. Jak se potýkat s výrazy a útvary arbitrárními, idiomatickými, idiotickými? Vyznejte se v předložkách. Kdy dělat čárky, kdy užít člen určitý, neurčitý nebo žádný? Jdu se zeptat tří Američanů vzdělaných, v zemi zrozených, je to jejich rodná řeč, a každý mi dá jinou odpověď. Mystérie větné skladby - další bolehlav, další permanentní břemeno. Jak pak mohu laškovat, přetvářet se a pitvořit? V mateřštině češtině si pohraji se slovem, ohnu útvar, nechám na něm personální punc. Jak bych ale mohl puncovat angličtinu? Humpoláckým akcentem, popletenou syntaxí, pošahanou dikcí?

Na manželčin nápad obdařit se našimi vzájemnými mateřštinami jsem reagoval skepticky. Nemusíš být Einstein, každý čtvrtý člověk na světě to dovede, poklepala na má pokleslá bedra.

Začal jsem listovat v rychlokvašné příručce pro turisty. Vznikla v době Maova intelektuálního triumfu, a takže se mi k memorování nabízely v latince foneticky psané věty druhu „Jsem šťasten, že mohu navštívit vaši komunu. Jaké hnojicí metody používáte? Je bosý lékař přítomen v této brigádě práce?“

Nahradil jsem tedy příručku méně pokrokovým zdrojem a začal se úkolu věnovat. Řekněme WAN: výraz znamená „malá ústa“, ale též „velká ústa“. CHEN znamená „stát v klidu“, nebo také „prchat rychle“. PEE je pes buď pod stolem, nebo s krátkýma nohama, nebo s krátkou hlavou. CH´’HE je výraz pro tvora zcela bez inteligence, hlupáka, idiota. Též to znamená „vypůjčovat si a vracet knihy“. Cožpak se kdy takhle domluvíme - něco tak protichůdného, nelogického, neprecizního?

Uzemnila mě slůvkem HOO. Tři písmena ke sdělení „složit kauci k propuštění ženy obviněné ze spáchání zločinu lehčí povahy“. Zda prý máme v češtině něco tak exkluzívzivně zkratkového, veleadresného? Inu, nemáme.

Žena svůj závazek v podstatě dodržela - česky rozumí, byť mluvenou řečí poněkud připomíná mloka Boleslawa Jablonského. Já z té její mateřštiny byl schopen absorbovat jen pár kuchyňských výrazů - a též skvostů, například MAOU TSAOU, jež nutno přeložit jako „vědce, jemuž se práce příliš nedaří, a proto se nestřídmě oddává alkoholu“. Tolik tedy na úvod.

Arogance, nebo realismus? Každopádně součástí tamější tradice je přesvědčení, že cizinci nejsou schopni pochopit myšlení čínské kultury a komplikovanou krásu čínského jazyka. Neméně tradiční je přednost tajnůstkářství před násilím, za účelem ochrany státu: proto kdysi platil vládní zákaz cizincům naučit se čínsky. Fajn, mně to tak vyhovuje dodnes.

Když se podíváme na český text, starý jen sto let, bude nám už asi připadat jako něco hodně, třeba už i směšně antikvárního. A tady, prosím, máme co dělat s vynálezem, polovina jehož polovina znaků se píše tak, jako se už psala před tisíciletími! Cchang Če, první jazykozpytec - sjednocovatel, systemizátor, jejich Josef Jungmann - žil v sedmadvacátém století před Kristem, tedy pěkně dávno před Přemyslem Oráčem, v době, kdy jsme si kyji v jeskyních rozbíjeli prázdné lebky.

Časem, velmi dlouhým časem původní vynález nezůstal beze změny. Konfucius (500 př. Kr.) si stěžoval na císařské písaře, kteří, zapomenuvši, jak psát ten který znak, lajdáci, si ho prostě vymysleli, a tak přispívali k hromadícím se komplikacím.

Pár historických údajů:

Rok 213 př. Kr. - období „literárního entusiasmu“, ministerský předseda stvořil katalog obsahující tři tisíce tři sta znaků.

Doba Kristova narození - z nedostatku ústřední kontroly a z nadbytku vznikajících duplikátů a grafických zbytečností již zaznamenáno znaků sedm tisíc tři sta osmdesát.

Dvě století poté - už je znaků přes deset tisíc. Tou dobou se změnil nejen počet znaků, ale i psací nástroje a styl psaní. Jistěže jinak vypadá báseň stvořená jemným štětcem než ukoptěným pazourkem.

V moderním slovníku z roku 1717 je znaků čtyřicet tisíc, většina z nich zbytečnosti a zparchantěliny („monstrosities and unseless doubless“), užitečných jich zbývá jen desetina. Velké čínsko-anglické slovníky obsahují kolem čtrnácti tisíc výrazů - znaků. Běžně se jich ale užívá jen pět tisíc devět set a znalost patnácti set docela postačí, aby si člověk mohl přečíst noviny a na schůzi pronesl srozumitelný diskusní příspěvek.

Jakkolivkoli tedy diletant, pokusím se o sdělení fundamentálních, nezcestných informací: Nemáme rody - ten, ta, to (v mluvené řeči), nepádíme, nečasujeme, čili „šel jsem“ je „jdu včera“ a „půjdu“ je „jdu zítra“. Řeč je to jednoslabičná, všechna slova, pokud nekončí na N či NG, končí na samohlásku.

A rovněž nám tím končí veškerá jednoduchost. Řeč to není alfabetická, nemá abecedu. Onen znak - „charakter“ či „pictograph“ či „ideogram“ v anglické terminologii - není písmenem a slabikou: spíš než fonetickou hodnotu vyjadřuje POJEM. Pojmů je ovšem bezpočetně víc než zvuků. Však s dvěma tucty písmen zvládneme vyjádření celičkého košatého českého jazyka.

Písmo, tedy obrázkové - pojem, předmět svého sdělení, si namaluji. Udělám čtyři čárky a sdělil jsem „trávu“. Snadno stvořím a rozliším znak pro „levou ruku“ a pro „pravou ruku“. „Prase pod střechou“ značí „domov“. Ideogram pro pojem žena prý vznikl z něčeho velmi blízkého pověstnému českému kosočtverci, mně to tak tedy nepřipadá. Tolik ale potvrzuji, že dva znaky ženy znamenají „klep, křápání“, a tři znamenají „hádku, svár“. Dva stromy značí les, logické a jednoduché. Jak se ale vypořádat s abstraktními záležitostmi, s nekonkrétnem? Namalovat mohu slunce, ale jak namaluji úžeh?

Výhodou tohoto písma, je jeho jakási „univerzálnost“. Když tady napíši $ 1, Američan to přečte jako „one dollar“ a Čech jako „jeden dolar“. Hle, snadný, univerzální piktogram. Je ovšem značná nevýhoda, že to, co je psáno, nemá nic společného s mluvenou řečí. Mohu se naučit tisíce piktogramů, a beztoho se nedomluvím.

Další komplikace: tisíce těchto znaků, symbolů, charakterů, komplikovaných obrázků lze vokálně vyjádřit všeho všudy jen čtyřmi sty sedmi slabikami. Je zcela běžné i mezi vzdělanci, že k vyřešení komunikačních potíží vezmou kus papíru a rychle načmárají to, co jim nevyjádřily hlasivky.

I v češtině máme potíže: „jeřáb“ je jednak „keř“, ale i „velký pták“ a ještě větší „stavební budovatelský instrument“. V angličtině slovo „bar“ znamená nejen „bar“, ale i „advokátní komoru“, „soudní dvůr“, „tyč“, „příčku“, „závoru“. A v čínštině smysl například slova LAO je ještě značnější - „zítra, týden, napřesrok, návštěvníci, zpáteční jízdenka, přispívat články do novin“. Výraz HUA znamená padesát různých věcí.

Řeč, instrument mluvené komunikace, aby tedy byla zdrojem přemnohých nedorozumění. Mluvčí si vypomáhají tóny: mandarínština má čtyři, jiné dialekty jich mají víc. K nedorozumění dochází pak nejen mezi nedoslýchavými. Čili „ba“, podle toho, jak se vysloví, znamená buď „osm“, nebo „táhnout“, nebo „držet“, nebo „tatínek“. Nutno tedy mít hudební ucho, akustický cit, dobrý muzikantský sluch tohle všechno rozlišit. Trénoval jsem stokrát, výsledky žalostné. Navíc aby student měl obrovskou paměť a olovo v zadku.

Obtížné je číst, ještě obtížnější je psát. Psaná řeč je komplikovaný, historicky nastřádaný produkt imaginace: prý je v ní i návod, klíč k pochopení čínské mentality. Nefonetické obrazce jako by obdržely svoji vlastní samostatnou životnost. Číňané považují kaligrafii za jednu z nejznamenitějších forem umění. Většina neznalých respektuje ty, kteří dovedou - další tedy historický klíč k manipulaci mas mazanou elitou. Dodnes političtí předáci se štětcem v ruce vytvářejí kaligrafická kouzla za obdivu národa. Výběrem správných slov lze uplést, zaflastrovat iluzi reality. Ve slovech, v symbolech je magie a ve správných pak sloganech je politicko-občanská jistota, takže se projev začíná a končí citátem, sichr je sichr.

S tímto vybavením, vymyšleným ještě před pyramidami, se ovšem obtížně kráčí do moderního technologického věku.

S komplikacemi psaní na stroji jsme se už seznámili na Tchaj-wanu. Jak si listovat v telefonním seznamu? Jak poslat telegram, jak převést do morseovky rozsypaný čaj? (V Hongkongu na poště jsem se dověděl, že slova si tam číslují - od 1 do 9999. „Umřela teta, pohřeb je v pondělí“, podám přes přepážku a úřednice okamžitě přepisuje v čtyřmístných cifrách.)

Jak listovat ve slovníku bez abecedy? Ony znaky, ideogramy, se skládají aspoň z tuctu přizahnutých čar. Anglicky se jim říká strokes - což znamená „zásah, pohyb, črt, tah“, též „mrtvice“. Nelze si při jejich tvorbě počínat příliš ledabyle, řád je tento: tužkou, perem, štětcem napřed nahoře zleva doprava, pak seshora dolů, vždy ve stejném pořadí. Většinou na levé straně jsou tzv. „radicals“ - tedy radikálové ve smyslu kořeny, základní slovní stavební jednotky. Třeba radikál pro „dřevo“ je pak stejný pro strom, kořen, nábytek, párátko. Toto je pak též ona navigační poučka, náhražka, jak organizovat slovník řečí, jíž chybí abeceda. Ve slovníku je všeho všudy dvě stě čtrnáct radikálů, uspořádaných podle počtu oněch mrtvičných „strokes“.

Jak na toto dědictví našaltovat kompjútry? Velmi se snaží americká firma Wang, pojmenovaná po čínském Američanovi, zakladateli téhož jména.

Když modernizace, proč tedy nezavést latinku, naši abecedu? Docílil to Atatürk v Turecku, Francouzové v Indočíně, Indonésané s řečí bahasa atd.

Číňané se o totéž pokoušejí už dávno. V cestě mají několik překážek, včetně fyzické neschopnosti přimět hlasivky, aby se vyjádřily tak, jak by měly. Nejsme zkrátka schopni zvládnout tytéž zvuky. Není to, prosím, případ záměny L a R, ta spíš trápí Japonce. Nepodařilo se mi vtlouci jednomu z čínských příbuzných do hlavy rozdíl mezi D a G. Rozdíl vůbec neslyšel, vše bylo v D-dur, takže Dustáv Husák ke dilotině!

My, dlouhonosatí, kulatookatí, srstnatí barbaři postrádáme schopnost rozlišení, natož vyslovení jejich miniaturních nuancí. Zejména na sykavky („s“, „z“, „ds“, „tz“ atd.) nemáme hlasivky a ucho. Přepis do latinky je beztoho jen přibližný. Tradiční systém transkripce se jmenuje Wade-Giles, po svých tvůrcích. Donedávna ho používala veškerá západní literatura.

Komunisté se rozhodli zavést několik novot najednou. Novotu západní - psát a číst zleva doprava, seshora dolů, vodorovně, horizontálně, řádka po řádce. Odvrhnout tedy systém vertikálního sepisování, sloupec za sloupcem, zprava doleva, odzadu vpřed, viděno a počítáno našima očima. Navíc pak zjednodušili překomplikované písmo. Tradiční ideogramy se skládaly až z osmatřiceti oněch čar. To se teď zredukovalo na třetinu. „MA (kůň)“ z deseti na čtyři, „LUNG (drak)“ z šestnáctina pět. Jméno strýce v Amoyi se z dvaceti osmi črtů smrskl na pouhé tři čáry. Moje vizitka vytištěná na Tchaj-wanu tradiční čínštinou připadala v ČLR jako něco podivně starověkého. Asi jako kdybych teď v současném Československu mával vizitkou s jazykem z doby W. W. Tomka.

Všechny tyto novoty jsou tabu jak na Tchaj-wanu, tak kdekolivkoli mezi zámořskými Číňany. Poslužme si analogií: v osmdesátých letech se záměrem zničit kontinuitu kultury se normalizátoři v ČSSR se záměrem zničit kontinuitu kultury pokoušeli prosadit reformu jazyka, nařídit fonetizaci, vymýtit ypsilony atd. To se tehdy provést, tak nevěřím, že by exilové publikace byly změnu přijaly.

V Číně si lid dosud zcela nezvykl na jinou novotu: Vláda nařídila zavedení společného jazyka „putongua“ (psáno též „putunghua“), dialektu pekingského, pro celou zemi - užitečný, národní celistvosti prospěšný, leckde jinde podnikaný krok (urdu v Pákistánu, hindív Indii, svahili ve východní Africe).

Vláda v roce 1958 přijala též plán zavést latinku a v ní psát onu společnou mandarínštinu. Nový tento systém se jmenuje pchin-jin, prozatím se jakž takž uchytil jen mimo Čínu, mezi Nečíňany. Doma že to ještě bude trvat desetiletí, připouštějí oficiální zdroje.

Kvůli tomuto pchin-jinu tedy už nemáme Peking, ale Beijing, v mauzoleu teď máme Maozedonga. Zamotali nám s historiií, kartografiií, s všelicosčíms. Hlava zabolí při porovnávání jmen měst, řek, hor. Mapy téhož terénu, knihy téže tematiky - vše se liší. Nanching či Nanking, předkomunistické hlavní město? Ani to, či ono: jak už jsem si v úvodu zanaříkal, teď má platit Nanjing. Kousek od Peipingu (Pekingu), Beijingu je T´’ienching (Tsientsin), teď nejposledněji Tianjing. Z provincie Kweichou vzniklo Guizhou, z naší fukienské je fujianská, ne již Amoy, ale Sia-men.

V pchin-jinu též zavedli nepříliš fonetická písmena Q a X. Vyslovují se totiž takto: Q je Č, čili my Češi jsme Qeši, ale ne úplně, neboť X je Š, a tedy jsme vlastně Qexi.

Z je ZD, DS; ZH něco jako DŽ, J je též DŽ, víc teď másti nebudu.

Pchin-jinu přibývá na nápisech v ulicích a značně i na textilu, na blůzkách a košilích, do nichž se souká zejména mladší generace. Tričko se řvoucím tygrem a u toho YIQSIANSI IFUXIDO, ptáme se majitele, rovněž nevěděl, co to znamená.

Mnohoslabičnost se vtírá i do zacházení s angličtinou. Opsal jsem z výkladu u obchodu v městě Fu-čou/Fuzhou: WEWELCOMEYOUINNOURSTORE, jedno slovo, čili VÍTÁMEVÁSVNAŠEMOBCHODĚ, délka maďarsko-welšská.

Připomeňme si ještě jednou slůvko HOO - „složit kauci k propuštění ženy obviněné ze spáchání zločinu lehčí povahy“ - a že něco tak výstředně specifického jednoslabičného v češtině určitě nemáme.

Nemáme, a dobře tak, aby odpověděli ti, kteří znají hru Václava Havla s řečí ptydepe, dorozumívacím instrumentem tak dokonale detailním, že dorozumění znemožňoval.

Čínští modernizátoři se pustili do novátorského zjednodušování jak tradičního písma, tak latinky v Ppchin-jinu. Tedy ze znaku s třiceti čarami zbyly jen tři. Snaha se přehání, dochází k „reductio ad absurdum“ dochází - z hrůzně komplikovaného ptydepe neméně extrémní přesun k přehnaně zjednodušenému Havlovu chorukoru, instrumentu natolik ochuzenému, že rovněž vylučuje možnost racionální domluvy. Domů jsem si přivezl a na zeď hřebíky připevnil podlouhlé sdělení v pchin-jin chorukoru, hygienicko-převýchovnou výzvu, prošení se občanů, aby neflusali kolem sebe na veřejnosti: dva sloupce, levý s šesti čínskými znaky, pravý po našem, s šesti písmeny vertikálně - Q W S D T T. „Dává to snad tobě nějaký smysl?“ ptám se Priscilly. Ovšemže nedávalo. Jako by nám nedávalo slavnostní zvolání VĚČNÁ SLÁVA RUDÉ ARMÁDĚ OSVOBODITELCE smrsknuté v moderní pchin-jin češtině na V S R A O. Proč by si z toho někdo nevyčetl Vyšší strojnicko-rolnickou akademii olomouckou či něco dokonce neslušnějšího?

Potíží tedy mnoho. Vláda pravidelně publikuje v hlavním stranickém deníku ortografické stránky, jak co správně psát. Školní mládež je vysílána do ulic zjišťovat lingvistické delikventy. Na přemnohých nápisech a obchodních firmách straší hanebná hrubka.

Písmem se uchovává znalost získaná předchozími generacemi v minulosti, písmem se zprostředkovává kontakt mezi světem lidí a bohů, sil nadpřirozených. Z důvodů víc politických než náboženských se s písmem dodnes zachází jako s něčím posvátným. Jak již poznamenáno, kaligrafie, krasopis, mistrné zacházení se štětcem je jedno z nejpovažovanějších umění, v němž chtějí vyniknout i vládní a straničtí představitelé. Mao Ce-tung se rovněž tak pokoušel.

Nikde jinde na svět nemá jméno větší vliv na majitele jako právě v Číně. „Špatné jméno je horší než špatný osud!“ varuje staré čínské přísloví. Tedy správně šťastně vybrat je jednou z velmi odpovědných povinností rodičů či prarodičů. Správné jméno se stane zdrojem výtečné kariéry, jmění, nádherných lásek - nebo se stane zdrojem úplného opaku.

Magika jména neimponuje jen primitivům. Vzdělanci, hongkongští magnáti, majitelé prvotřídního britského Oxbridge přízvuku si vymění vizitky a pozorně je začnou studovat ve snaze dešifrovat. V mžiku spočítají počet čar („strokes“), je jich třeba třiatřicet, aha, dobré znamení. Jméno může být majiteli i jeho osudem, jak Číňanům potvrdil guvernér Hongkongu sir Edward Youde. Oni si totiž ty jeho klikyháky dešifrovali jako číslice 1986, 4, 11, a k tomu pak výraz pro „srdce“ - z čehož došli k závěru, že guvernér má smůlu, že umře na infarkt čtvrtého dne jedenáctého měsíce podle čínského kalendáře (5. prosince podle kalendáře našeho). Tak se věru stalo.

Jeho nástupce, sir David Wilson, si mínit dát pozor, a přesto se mu to příliš nepovedlo. Zvolil si znaky, znící v mandarínštině dost logicky, totiž WEI (Wilson) DE-WEI (David), jenže jeho hongkongští kantonsky mluvící poddaní je vyslovovali NGAI TAK-NGAI a navíc toto vyslovené znamená „Pokrytectví nebezpečného rozsahu“, čímž ale komplikace nekončí, neboť onu změť čar lze též číst jako „tisíc osm set ženských duchů“ - tak potvrdí každý trošku kompetentní věštec.

Čínské jméno Johna S. Reeda, šéfa odbočky City Bank, je LEI DE. Zvolil dobře, znamená „Burácející ctnost“. Simon Murray, jiný hongkongský manažer, se domníval, že jménem MAO LEI rovněž zvolil dobře - jenže ouha: kantonsky to znamená „Idiot“. Změnil si tedy na MA SAI-MAN, je teď noblesní „Občan světa“ (převzato z New York Times, 21. září 1987), jenže, kdo ví, jak nepříznivě dopadl v jiném dialektu.

Když tedy rodiče dumají o volbě a správných čarách pro jméno svého potomka, na mysli též mají zlomyslnou nástrahu neznámého jim dvojsmyslu. Jméno Priscilly je LU-ŠEN - „Vzácný drahokam“. Jenže, co když to mezi odlehlými pastevci znamená „Páchnoucí onuce poražené armády“?

Já jsem dopadl takto: WU (jméno jednoho okresu, něco jako Vrútky), AO („cestovat k potěše“) T´’U („mapa, obraz, portrét, diagram“) - nebo třeba něco jiného, hanebně nelichotivého.

Coca-cola se cituje jako příklad velmi úspěšného zčínštění: KE KOU KE LUO - blízké foneticky a perfektně reklamní obsahem, totiž „Dobré pro ústa a důvod k oslavě“.

Jak již víme, písmem se domluví - či přesněji, dopíší - všichni gramotní Číňané. Mluvená řeč je už něco podstatně jiného: jen polovina obyvatelstva pořádně zvládá mandarínský, ten oficiální, státotvorný dialekt. Druhá polovina mluví rozličnými, téměř, či zcela si nesrozumitelnými dialekty.

Šli jsme s klukem po rodném, kdysi rodinném ostrově a potkali turistu, marně obracejícího místní mapu vzhůru nohama. Syn přistoupil a fuťiensky pravil: „Promiňte, pane, vidím, že jste zde jen návštěvou, mohu vám pomoci?“

„Bohužel, já nemluvím francouzsky,“ pravil anglicky návštěvník. Vzdělanec, ale vůbec mu nedošlo, že se tu na něj mluví v místní řeči jeho mateřské země.

Kluk tedy přesedlal do angličtiny a Číňan byl obdivem celý bez sebe, že tak dovede hovořit v Americe narozený Američan. Ale že mluví fuťiensky, to na Číňana ze sousední kantonské provincie vůbec neudělalo dojem: fuťiensky - francouzsky, asi F jako F.

V kapitolce o Hongkongu jsem se zmínil, jak že tam nadále převládá a ve školách se učí kantonskému dialektu a na mandarínštinu se kálí, a že Peking již zlobně reagoval s varováním, že tento separatismus trpět nebude.

A nyní, místo velikého sjednocování, týž separatismus proniká do sousední kantonské oblasti. Pearl River Economic Radio Station, tamější komunistická komerční stanice, už rovněž přesedlala, zprávy (o soukromokapitalistických úspěších, o pěstování hadů apod.) vysílá v místním dialektu.

Centralizace, sjednocení země, veledávný historický úkol, úděl zůstává nadále nedořešen.

Ledacos zůstává nedořešeno. Chinese-English Dictionary, 976 stran, vydaný v roce 1981, postrádá slova jako například pračka, rtěnka, kravata, bohatství, pan a paní. U jiných slov je zachován náramný maoistický punc:

kaipi - otevřít, též zrození komunistické strany započalo novou epochu v čínských dějinách;

gei - dáti, též strana nám dává sílu a odvahu, nedáme demokratická práva reakcionářům;

gai - změniti, též jestliže nebudeme bojovati a nezabráníme revizionismu, celá Čína změní svoji barvu.

Což, doufejme, se v dohlednu přece jen stane.

Československá akademie věd v Praze vydala v letech 1974-1984 česko-čínský slovník, politicky snad méně zakalený - devět dílů v letech 1974-1984, každý o šesti až sedmi stech stranách. Po druhé světové válce se desítky Čechů a Slováků se vrhly na sinologii a úkol zvládly. Číňané na oplátku se přijeli naučit česky a slovensky, pár jich potkáme.

Porovnávání okolností

Čtyři roky není zas tak moc dlouhá pauza, ale ledacos se za ni dá stihnout - vystudovat na univerzitě, uspořádat světovou válku, aspoň tu první, též splnit pětiletku se stachanovským předstihem. (Ne, že by takové výkony poslední dobou charakterizovaly počínání v zemích tábora míru.) V Sovětském svazu se podařilo pohřbít tři generální tajemníky a mnoho dalších významných představitelů státního a stranického života.

Čína zatím prožívala mnohé, snad podstatné změny. Na ty jsme se v roce 1986 rozjeli podívat.

Návštěva v roce. 1982, v roce Psa, byla krátká, omezená na rodnou, cizincům donedávna nepřístupnou oblast.

Tentokrát (rok Tygra) jsme mínili pobýt většinu léta a v zemi se pokud možno hodně pohybovat. Na rozdíl od prvního výletu jsem se tentokrát strachy netetelil, že bych byl vydán k potrestání do naší tehdy ještě značně znormalizované gubernie. Kdepak, v kapse jsem měl vizitku vysokánského čínského potentáta, nyní velvyslance v Americe (graduant z elitní univerzity, otec soudcem u vysokého soudu za předchozího režimu), a v Číně vizitky přece dovedou mít přímo magickou moc. Měl jsem též za naši univerzitu projednat podrobnosti bratrské spolupráce s jedním učilištěm v Pekingu a uskutečnit pár rozhovorů se zájemci o studium a stipendium u nás: čili hodnotit kandidáty, jichž je víc než peněz na rozdávání, kdo tedy pojede do světa a život se mu radikálně změní, a kdo že bude dále a natrvalo kejsnout doma, bez šance. Takže budu dělat kádrováka a vyhodnocovat v komunismu zájemce o budoucnost v kapitalismu - něco takového mě tedy nemohlo napadnout, když jsem před lety prchal od našich socialistických drátů.

Tento druhý výlet jsme v Hongkongu započali totožně: prve jsme se den a noc podstatně houpali na lodi Ku-lang-jü, na ošklivých vlnách právě doběsnivšího tajfunu jménem Andy. Tentokrát nás tajfun jménem Peggy zastihl v přístavu, plavba na pár dní odložena, dřepíme v hotýlku u rádia a sušíme noviny, pro něž se nám podařilo ještě doběhnout. Po ulicích se kutálely krabice, popelnice, firemní cedule, též pár občanů se kutálelo. Davy, osleplé teplou dešťovou smrští, se draly v předklonu, zlomeny v pase, a to si pak člověk musí dát hodně pozor, aby neoslepl vpichem drátů z potrhaných, nebezpečně nakloněných paraplat.

Peggy tedy řádila se zavilou ženskou zuřivostí a já se z vysokého poschodí díval na úkaz v našich končinách naštěstí neznámý. (Tajfun, typhoon, čínsky chu-feng, znamená „ze všech směrů“, se dostavuje ve čtyřech podobách: 1. tropical depression, rychlost do 46 km/h; 2. tropical storm, 46-89 km/h; 3. typhoon, 89-113 km/h; 4. supertyphoon, 183 km/h plus. Rekordní zaznamenaná rychlost - 250 km/h.)

Usušené noviny South China Morning Post jsem uschoval, teď cituji: Peggy se přes Filipíny hnala rychlostí 224 km/hod., za dva dny způsobila přes metr (101,6 cm) deště, na ostrově Luzonu třiadevadesát mrtvých a čtyřicet pět tisíc bez přístřeší.

K našim břehům se blížila už značně pomaleji (130 km/hod.), do Hongkongu se přímo netrefila, zahynula tu jen hrstka osob. Hůř ale dopadla sousední kuangtungská (kantonská) provincie: několik desítek mrtvých, několik set zraněných, sedm set mostů a několik tisíc budov smetených, třicet tisíc lidí bez přístřeší.

Rudé právo, 26. července 1986, s. 1, Soustrast do Číny, Praha, ČTK: „Předseda vlády Československé socialistické republiky Lubomír Štrougal zaslal soustrastný telegram předsedovi státní rady Čínské lidové republiky Čao C´’-jangovi v souvislosti s živelní pohromou způsobenou tajfunem Peggy.“

Na témže starém molu se nahromadilo podstatně méně pasažérů než minule (vznikla totiž konkurence, přímá letecká linka) a mezi nimi podstatně víc bílých ďáblů. Tehdy jsme byli jen dva, teď už dvacet, včetně kantora z mého newyorského sousedství, co ale též působil v zambijské Lusace, kde měl vedle ve dveřích kolegyni, moji dobrou známou, takže občas přece ten svět není tak příliš velikánský.

Nalodění, do kabin vlezení, zatroubeno, jedeme. Změnilo se co: příjemnější personál, lepší jídlo. Minule jsme fasovali ze sudu s rýží, teď nám přinesli rýží na talíři se zápaďáckou kotletou. Nikoli chopsticks - hůlčičky, ale příbory, malinkaté, z plastiku. V baru mi k pivu dali brčko. Pominulo ono permanentní vykřikování, nařizování z amplionu, konec někdejšímu dojmu koncentráčnické drezúry. Oznamování bylo diskrétnější, hodně hudby - vídeňské valčíky, kankán od Offenbacha, tyrolské jódlování. Občas, žel, spustil rachotivý čínský rock and roll.

Nejen kotleta, vidličky a nože: v kabině se nám na zdi protahuje žlutá nahá ženská, s hrozivě černým chomáčem a chybí jí jedna noha. Takhle vy se teda modernizujete! Že by Čínu už posedl i kult nahatosti, dosud ve všem, včetně kumštu, ignorovaný? Příroda, kytičky, ženská tvář - toť zdroj nekonečné inspirace, fascinace. Nikoliv však odhalená těla, vykynuté maso.

Vydáváme se na inspekci plavidla, na stěžni prapor stále rudý, ale zanedbaný, pořádně potrhaný. Zjišťujeme, že loď, sice stejného jména Ku-lang-jü jako minule, je zcela jinačí: tu starou vyrobil Franco v Cádizu, tahle vznikla v Itálii - Genua 1968, vyrobena pro Dány. Stala se M. S. King Olaf V., než ji prodali Číňanům.

Noc neveselá, zbytek Peggy s námi nadále mával, špatní z kymácení, lezeme už před svítáním na čerstvý vzduch, paluba ohozena včerejšími obědy a večeřemi z mnohých žaludků.

Už zas vplouváme do oněch historicky významných vod, kde v roce 1958 málem došlo k výpuku třetí světové války, když Mao se mínil zmocnit ostrovů Quemoy a Ma-cu. Kukuřičný Nikita tehdy naštěstí odmítl poskytnout velkému kormidelníkovi nukleární zbraně, jehož a charakterizoval ho jako megalomanického válečného štváče. Kormidelník mu tento postoj pak už nikdy neprominul a revanšoval se definicí Nikity jakožto „v bibli si čtoucího a žalmy prozpěvujícího šaška (buffoon)“.

Tadyhle ony miniostrůvky, bochánky, kde megafony minule vykřikovaly primitivní propagandu do slaného větru k protivníkům. Teď mlčí na obou stranách, snad už permanentně, to je dobře, snad už dostávají rozum.

V mlze rozpoznáváme rybářské lodě, skořápky na velkých vlnách, samotinké, pak celý konvoj, pak nevidíme naprosto nic, vplouváme do totální mlhy, hrachové polévky, Zde, tedy vlevo, bychom měli vidět rodné břehy.

Přístav Amoy vznikl ve čtrnáctém století za mingské dynastie, v době našeho Karla IV. Dynastie padla v polovině sedmnáctého století, tedy tehdy, když my jsme už měli Bílou horu za sebou a Komenského v exilu. Mingové ustupovali právě sem na jih před valícími se agresory - cizáky Mandžu - právě sem na jih.

V téže době již docházelo k prvním střetům s evropskými návštěvníky - s Portugalci, Španěly (ti odtud vozili hedvábí do Manily a Mexika), Holanďany, jež se podařilo vyhnat na Tchaj-wan.

Pořádná změna nastala až v devatenáctém století za opiové války, o niž se zasloužili Britové, s imperialisticko-kapitalistickým záluskem prorazit do zavřených dveří a vnucovat své zboží. V srpnu 1841 připlula britská flotila třiceti osmi lodí, vynutila si otevření přístavu, úspěch normalizován potupnou nankingskou smlouvou. Další bílí ďáblové jiných národností se dostavili, a s nimi i Japonci - „trpasličí barbaři“ zvaní.

Lumpárna: minule jsem neměl film, teď mám film a nemám přístav. Kluk minule měl plané neštovice, teď mám mlhu. Naše loď má radar, rybářské lodě ho nemají. Dvě hodiny na sebe troubíme do slepoty, dále čučíme do hrachové polévky, kapitán k nám vůbec nemluví.

Když se konečně začaly objevovat jakési obrysy břehů, z amplionu nás udeřila dokonale česká, čínsky zpívaná trampská písnička z třicátých let. Mít tu pana Traxlera, ten by určitě rozpoznal tvůrce.

Též jsme nedovedli identifikovat velikánskou sochu, co z mlh se vynořila. Postava jakéhosi válečníka, minule tady ještě nestál.

„Jako ten český s jedním okem,“ mínil potomek.

„Tenhle ale má dvě,“ namítl jsem. Též jsem na dálku usuzoval na Jana Žižku, jenže jak by se sem z Trocnova náš kališník dostal? A nebude to ani náš dvouoký dědeček. Jeho socha, kulturními revolucionáři roztříštěná, je prý obnovována v botanických zahradách na opačném konci ostrova. Inu, však my se s neznámým nám velikánem z kamene časem seznámíme.

Minule přijeli pohraničníci na člunech k nám, tentokrát jsme měli dorazit do přístavu. Kontrolní personál v lepším již oblečení, strejdové nikoliv zarputilého vzezření, v bílých, cukrářských uniformách. Pokynuli nám, abychom vešli do salónu pro Overseas Chinese. Jsem zámořský Číňan. Ujala se mě šaramantní slečna, na nose velikánské moderní brýle, na hlavě zlatě lemovanou brigadýrku, takovou, co nosívá generál Pinochet. Usmívala se, oštemplovala pas (minule právo na pár dní pobytu do dvou míst, teď dlouhodobé právo neomezené) a z amplionu se ozval svatební marš z Lohengrina.

Hele, dodatečně si uvědomujeme, zásluhou Peggy teď opožděně přijíždíme v památný den, je pondělí 14. července, den Bastily.

A máme tu ještě jiná, zcela čínská výročí: tento měsíc před deseti lety zemětřesení zasáhlo město Tchiang-šan, sto šedesát kilometrů km jihovýchodně od Pekingu. Z hlubiny dvanácti kilometrů km, v síle sedm celých osm na Richterově stupnici či škále, vypukla zkáza: dvě stě dvaačtyřicet tisíc mrtvých, devadesát pět procent budov zničeno, to vše za dvacet vteřin, víc pohromy než v Hirošimě a Nagasaki dohromady.

Tento měsíc před dvaceti lety zasáhlo zemi jiné, ještě více zničující zemětřesení - totiž Velká kulturní proletářská revoluce. Tchiang-šan už je znovu vybudován, následky druhé pohromy se ještě nepodařilo zcela odstranit.

Vylézáme, cestující jsou zavaleni balíky. Jeden pasažér nesl na zádech strýčka v pyžamu.

Minule domorodci do celní budovy nesměli. Tentokrát zaplnili všechna okna, tlačili se, ruce natahovali, na sebe upozorňovali, mávali na vystupující příbuzné a známé. Tolik že by dychtění a lásky?

Dychtění po spotřebních statcích to bylo, po materiálnu, to bylo. Z Ameriky jsme se písemně na ledacos dotazovali a toto zdejší čínské příbuzenstvo (strýc profesor na penzi, teta stále vyučující, starší syn houslista, mladší syn výrobce matrací) odpovídalo přesně tak, jak jsou naši exulanti zvyklí z korespondence s Československem: nároky, požadavky, objednávky.

Objednávka č. 1: lednička.

Jo, to určitě, potáhnem se s metrákovým darem. Koncertní křídlo by nechtěli?

Koupě zařízena v jednom z početných hongkongských tuzexů, zaplatit v tvrdé měně, dostat cedulku a za ni si pak v ČLR podarovaní poklad vyfasují. Tak, a máme je z krku, mylně jsme uzavřeli.

Příbuzní na molu pak vykřikovali požadavek životně důležitého nákupu multifunkční japonské elektronické bedny.

Inu, co se tedy dá dělat. Podrobujeme se, na místě zařizujeme u tuzexové přepážky, s dumkami o zániku dobrých čínských obyčejů, pádu tradice pokládat vyslovení materiálních požadavků za cosi v podstatě nedůstojného, ba nemravného.

Tak kolik tady zbylo oné ZAŠLOSTI, vánku starých časů někdy před půlstoletím?

Ještě dost, ale přece již méně. Z rikšů či polorikšů - velocipedistů, státních zaměstnanců, se stali privátní podnikatelé. Ostře mezi sebou konkurují, zákazníky si přetahují a pak je, jeden jako druhý, berou na hůl. Jednou jsem se pak, značně nerad, podvolil vůli většiny, a tedy také vlezl na sedátko tříkolky, živnostník do toho šlápl, cloumal se mnou několik uličních bloků a naúčtoval obnos větší než taxikář, který by mě v pohodlí se vzduchem chlazeným transportoval do značně větší vzdálenosti.

Nohy a bicykl nadále zůstávají hlavním zdrojem pohybu, ale automobil již není bílou vránou. Stojí tu již taxikáři, vyložení meloucháři, a rovněž se předhánějí v lákání klientely.

Teta objala, do náruče vzala vymámené japonské zboží, taxík nás vzal ulicemi, v nichž přibylo světla, barvy, reklam, a dokonce i nějakého tovaru ve výkladech.

Ferry, přívoz, převoz pravidelně každou patnáctou minutu jako minule, desetiminutová plavba na ostrov Ku-lang-jü, všeho všudy jen čtyři sta pět akrů, s architekturou čínsko-evropskou, středomořskou.

Z konzulátů dosud neobnovili ani jeden. V některých jsou úřady, z amerického se stal ústav oceánského výzkumu, v jiných vznikla sídliště, lidská mraveniště, a některá diplomatická bydla totálně ztrouchnivěla v podmínkách jak klimatické, tak politické nepřízně. Tropické rostliny se rozlezly po schodech do přijímacích salónků, po zdech až ke stropu, tam kde v plesnivých koutech sídlí netopýři - perfektní to interiéry pro filmové režiséry hrůzných, husí kůži nahánějících dramat.

Když jsme tu byli minule, dům, kde tchyně porodila mou manželku (a tchán láteřil, že to je jen holka), byl off limits, zkonfiskovali ho vojenští páni.

Už jim však v rámci modernizace nepatří. Přišli tu o čtyřicet domů, do správy je převzal městský hotelový podnik. Majetek opatruje všelijak, zmíněná rodná chaloupka jako by byla ve správě nikoho - vchod zalígrován, okna zašalována.

Sto metrů jak od nezrestaurovaného bydla, tak od mořského břehu jsme se usídlili ve vile s mnohým komfortem - velká prostora, moderní nábytek, fungující sprcha, lednička, televize, psací stůl pro grafomana, značný balkón, a ke všemu i klíč. Cena něco kolem sta jüanů na den, tedy pro nás celkem pakatel: ve světě americký dolar vesměs chabne, tady ale získal na síle, z dvou jüanů jsme povýšili na tři celé sedm v oficiálním výměnném kursu.

Domorodci tu nehostují: tato suma za noc se stále rovná výši nikoliv nejnižšího měsíčního platu.

Bílí ďáblové sem přijedou zřídka, poněvadž je sem organizátoři státního turismu nepřivezou, poněvadž místo není na oné standardní trase Peking, Zeď, Si-an, Šanghaj- Zeď - Si-an - Kuej-lin atd., tedy tam, kam transportují výpravu za výpravou, turnus za turnusem.

Klientelu téměř výlučně tvoří zámořští Číňané, původem vesměs z této provincie, hezké na pohled, ale se sporými možnostmi obživy.

Za poslední mandžuské dynastie Čching (1644 až 1911, po Mongolech druhé a poslední to cizácké vládnutí nad Číňany) vešly v právní moc vešly edikty, nikoliv nepodobné pozdějším československým praktikám: císař v roce 1718 nařídil všem Číňanům okamžitě se vrátit ze zahraničí, slíbil amnestii a zapomenutí původního prohřešku. Stejně jako v našem případě amnestie nezabrala, a tak deset let poté rozkacený imperátor vydal manifest, na který se naši normalizátoři nikdy nezmohli, totiž lapat všechny exulanty, ať už kamkoli odběhli, domů je dopravit a popravit.

Teď jsou lákáni k investičním počinům v někdejší vlasti - bez ohledu na to, zda jsou to potomci vystěhovalců z desátého kolena, či zda od socialismu odešli před nedávnem. Každý je vítán.

Čím bohatší a kapitalističtější, tím lépe. Vždyť je to Číňan, našinec, a byli bychom padlí na hlavu nepostavit slavobránu těm, co přinesou um a fondy. Tedy čínští Baťové a Waldesové, tisícovky jich přijíždějí a investují. Zastavili jsme se u výstavby pivovaru, s nápisem čínským a též anglickým: OVERSEAS CHINESE PATRIOTIC FUJIAN BREWERY, KRAJANSKÝ VLASTENECKÝ PIVOVAR. Mohlo by kdy reálně socialistické Československo učinit tak racionální kroky? Že by se zrodila socialisticko-kapitalistická firma s emigranty investory - Našinecký velkopopovický kozel, Texasko-chicagský Gambrinus, na cedulce produktů sudokopytník či sud se sochou Svobody v pozadí?

Nejpozoruhodnějším byznysmanem v Číně se zdá být vyvlastněný a již odvyvlastněný milionář Žung I-žen, předseda státního podniku China International Trust and Investment Corporation. Přivezl peníze ze zahraničí, sehnal další vlastenecké podnikatele, a teď investují jak doma ve staré vlasti, tak leckde v zámoří. Tento státní socialistický podnik například vlastní hutě v Austrálii a hvozdy v americkém státě Washington.

V Amoyi zámořští Číňané už dali do provozu výrobu bižuterie, dlaždiček a elektronického zboží.

Neméně vábeni jsou i nečínští investoři. Porovnejme s Indií, demokratickou zemí: tam z ideologických důvodů vypověděli jak Coca-colu, tak IBM. Do nedemokratické Číny tyto symboly imperialismu a neokolonialismu vábí. Nesocialističtí čínští podnikatelé vyrábějí na vývoz osm tisíc druhů zboží, od prskavek po léčiva. Tak se také získávají valuty a odstraňuje nezaměstnanost. Stát činnost podporuje a odpouští daně.

Staromilní soudruzi jsou z takových novot značně kormutliví. Gus Hall si dokonce hlasitě pobědoval placeným inzerátem v předním americkém buržoazním tisku.

Sedím na břehu, dumám o změnách, pozoruji džunky, melancholické černé noční můry. Mátožně se pohybují, je jich teď podstatně víc, než bývalo.

Tomu se má říkat pokrok? Návrat k předchozím věkům: Že by tedy v rámci téže modernizace v Evropě znovu zavedli fiakry?

Evropu mi sem nepleťte, v Číně jsou antikvární plavidla věru známkou pokroku: součástí modernizace v ekonomice je přece privatizace, soukromé podnikání. Byznys, rybolov s džunkami, aby se zákazník konečně nasytil a lovec si naplnil prkenici.

Odpadá policejní hlášení. Pas jsme nemuseli ukazovat, natož někde odevzdávat.

Stále stejně málo je obytného prostoru, málo soukromí, práva na soukromí. Systém TAN-WEJ - velkého dohlížejícího, povolujícího bratra, sestry - setrvává, ale je již nahlodáván. Někde je ještě třeba povolení k nákupu jízdního kola, jinde se lze dokonce ženit a vdávat bez škemrání o bumážku.

Nadále fungují uliční výbory zvědavých bab všudybylek, například ona komanda, kontrolující dostavivší se menstruaci, měsíc co měsíc.

Máme dojem, že se na nás civí, čučí méně. Občas se příbuzní i osmělili někomu nás na ulici představit. Dotyční se neošívali, nepředstírali, že nás nevidí, neohlíželi se přes rameno. A že taky mají příbuzné a známé v kapitalistické cizině, oznamovali hlasitě.

Tak jako minule jsme nepostřehli ani jednoho psa - pouze pár plachých, plíživých, dokonale podvyživených kočiček.

A co podvyživení lidé? Žebráci? Na Tchaj-wanu jsem za mnoha návštěv v rozmezí dvaceti let potkal jen jednoho, navíc byl namol a manželka (moje) mu v dost tvrdé tónině vynadala. V pětimiliónovém Hongkongu lze potkat několik chudáků denně. A v Indii žebráků hordy každou minutu.

V ČLR jsme neviděli natažené, třaslavé dlaně, leč negeneralizovat, varovali domorodci a doporučovali rozlišovat mezi potřebou a strachem žebrat. V prvním to případě budu jen hladovět, v druhém případě dopadnu třeba hůř. Připomínám si československý tisk z padesátých let, když tehdy o brazilském guvernéruovi Lacerdovi tvrdil, že řeší žebrotu v Riu de Janeiru odvozem žebráků na moře a odhozem do hlubin. A též se mi vybavuje vize ze zkušenosti a pera vynikajícího globetrottera Enrika Stanka Vráze (V dálavách světů, 68 Publisher, Toronto), když v Číně pravidelně potkával žebráka s nožem zapíchnutým v lebce - dotyčný muž si denně kudlu trošku přibíjel, aby čerstvé krůpěje přece jen pozastavily netečné chodce.

Tak to tedy již není.

Rovněž není ani rovnosti, ani blahobytu.

Ale bude, na všechny se dostane, ovšem ne ve stejnou dobu, slíbil modernizátor Teng.

Čínští vojáci se nadále promenují nezapnutí, příjemně neformální, často bez blůzy a čepice. Salutování jsem neviděl ani jednou, třeba něco takového nemají vůbec zavedeno.

Nejdůležitější nakonec: Minule byla tato končina truchlivé muzeum, kypící člověčinou. Nyní je ještě více kypící, ale netruchlící. Před čtyřmi roky jsme se koukali na neusměvavý, pasivní dav. Jako by se národ trousil z pohřbu a přitom se už shromažďoval k dalšímu ponurému obřadu. Dětičky se tehdy bezhlesně vodily za ruku, připomínajíce spořádané teutonské penzisty na pravidelném nedělním pochodu Schwarzwaldem.

Kdežto teď tu v těchže prostorách vypukalo veselí, chichotání, ochota reagovat netraumaticky, přirozeně se pohybovat, nahlas si vykřiknout, aniž se kolena podlamovala strachem či aspoň starostí o případnou reakci soudruhů vládců.

Nejvíc se pozměnily dětičky: ze zakřiknutých tvorové rozkřičení, zbožnění, zkažení jedináčkové, „malí imperátorové“, běduje vláda. Souhlasím, k tématu se vrátím.

Minule jsme museli dbát různých zákazů, například vstupu na onu pláž se svahem a hájem, kde rodičové odhazovali čerstvě narozené holčičky. Fotografovat a brouzdat kolem se již smí.

Úzké asfaltované uličky z kopce do kopce, za vysokými zděnými hradbami domy, statné vily a paláce, jež kvetly v dobách západního koloniálního pronikání: mladice koncem století, kypící krasavice ve dvacátých letech, a teď už jen stařeny ohnuté, ošuntělé, se šrámy doby a s bolestmi ve většině kloubů. Hele, tadyhle pár pilňáčků je po uši v kosmetickém úsilí zkrášlit plesnivou bránu.

Priscilla se zastavila, váhala, pak ukázala ke vchodu do jednoho ze středně zvetšelých domů: tohle patřilo moc nemocnému pánovi, jako děti se místu velmi vyhýbaly. Chorý majitel totiž poroučel služebnictvu klást před práh byliny, ne jedovaté, ale prý s magickou silou, že kdo by na ně šlápl, nemoc by se na něho přenesla. Nejen děcka, ale i dospělí se vyhýbali, domácí pán vskutku umřel, tak tady máte důkaz.

V opuštěné zahradě za rozpadlou zdí jsme vlezli do neméně opuštěného paláce, ze slepých oken mu rostly lodyhy a menší stromky. Po schodech do zdevastovaného vestibulu kdysi diplomatického sídla vedl přírodní zelený koberec. V komnatách někdejších recepcí a dýchánků sídlila smrt zašlé doby.

Francouzský konzulát se již dočkal modernizace, stal se z něj motel - bez neonů, bez nápisu, nicméně motel, rezervovaný pro tzv. tematické zájezdy - za ruku vedená výprava učitelů s údajným zájmem o čínskou kulturu, výprava americké mládeže, dokonce prý dychtící po seznámení s čínským jazykem. Náš kluk se s těmito dychtivci potkával, vydával se za domorodce, mluvil na ně hodně polámanou angličtinou a měl plno legrace z naslouchání komentářům za zády.

I bez šalby jsem mohl uskutečňovat roztomilé rozhovory, zejména s korpulentní pedagožkou a globetrotterkou jménem Phoebe. Jezdí každý rok studijně někam hodně daleko. Vloni Indie, předloni Brazílie, letos tohleto. V Číně už teď pobývala několik týdnů.

„A sem, na ostrov, jste přijeli odkud?“ ptám se.

„Z Kantonu - nebo možná že to byla Šanghaj,“ odpověděla.

„A odkud máte namířeno kam?“ zvídám dále.

„Do Pekingu - vezmeme ferry,“ svěřila se.

Čili způsob přepravy, praktický asi jako jízda na voru ze Sahary přes Alpy do Prahy.

Jak se šatí lid

Takto jsme s Phoebe debatovali v chládku jakýchsi modřínů u vody perfektně polévkové teploty. Číňané jsou ale málo vodomilní za jakéhokoliv množství Celsiů. Jen hrstka se jich osmělila na krátký okamžik smočit tělo.

Koukám po ženských, ovšem. Jak již poznamenáno, v téhle zemi si nikdy nepotrpěli na kult krásy nahého těla, lahodné obliny ignorovány i v kumštu - to raději malovat a opěvovat motýly, bublající potůčky, stromy na rozeklaných svazích, pitvořivě pokroucené horské útvary. U břehu běhaly holčice v plavkách z jednoho kusu, z plastického materiálu, takového toho šupinatého, do něhož se Čechoslovačky napasovávaly v ponurých padesátých letech.

Číňané se vyhýbají jak vodě, tak slunci. Opalovat se a poničit si hebkou, mléčně, jen jemňounce nažloutlou pokožku - proč, prosím vás?

Dívčí mládež tudíž promenuje s deštníky, paraplátky; jedna paní dokonce kráčela s deštníkem - maskáčem, flekatým, žíhaným, do terénu, takovým parašutistickým. Marně jsme se snažili, aby nám tuto krásu odprodala. Před žárem též může ochránit klobouček ve tvaru populárním u katolické hierarchie - preláti, kardinálové, generál jezuitského řádu, ba i sám papež: ona pralinka se značně širokým rantlem, střechou. Je-li pokrývka katolických hlav zejména purpurová, v Číně je spíš do růžova, do lehoučkého bleděmodra, nebo jsme zcela bělostní, bělostné. A potká se pak na korzu dvacet šťabajzen, hlavy totožně krášlené a ochraňované.

V televizi ukazovali záběry z vojenských manévrů. U dlouhého pozorovatelského stolu seděli generálové, mokré vedro a k tomu řádící rozžhavená artilerie. A reakce pánů komandantů na inspekci? Odložili neprodyšné brigadýrky a nasadili si tyto kardinálsko-holčičí kloboučky. Pěkná podívaná na lampasáky, s dalekohledem nad nosem směrem k třeskotu.

Národ těchto atraktivních, neobézních stvoření byl donedávna nucen vypadat co neošklivěji. Platilo pravidlo devítileté střídmosti: tři roky nové, tři roky obnošené, tři roky vyspravované, flastrované. V době Maova kultu a módy nezřídka prý se stalo, že ráno za tmy rozespalý, do práce pospíchající manžel si na sebe hodil manželčin mundur, a ona zase jeho blůzu a pantalóny, nikdo nic nepoznal, nikdo nebyl odlišitelný, celý ten velenárod totožně naditý do neforemného modrého materiálu.

Krása, elegance, estetická přitažlivost se s maoistickým konceptem zářného budování zkrátka nesnášely. Zvlášť oddaní svazáci běhali s nůžkami po ulicích a ušmikávali dívčinám údajně feudální copy. (Však podobně se dosud vyžívají revoluční gardisté v Íránu, ti jdou po kterékolivkoli nepořádně zahalené hlavě.)

„Socialismu je vždy třeba krásy!“ troufá si veřejnost psát do novin a nikdo ji netrestá. Znovu zavedli SOUTĚŽE KRÁSY, zatracované místními konzervativci aspoň tak vehementně jako napěněnými kypějícími feministkami na Západě - a přesto, už tu úpadkovou hrůzu zase máme, právě zvolili Miss Kanton a Mr. Kanton.

V Číně forma často znamená vše. Když tedy partajní generální tajemník Chu Jao-pang (kamarád italského socialistického předáka Jiřího Pelikána) odložil maoistickou blůzu a objevil se v saku a s kravatou, poskytl tak významný signál miliardě občanstva. Stejně pak tady, když televizní hlasatel se znovu objeví v tradiční uniformě a národ se rychle domýšlí, že se děje něco neblahého.

Z ohavné kukly maoistického bláznění se vyklubavší tvorové s pomocí toho patetického mála, co mají k dispozici, se přerodí v lahodné květiny. Rozdychtěné, vzrušené neobvyklostí příležitosti cupitají či též se jen kodrcají na vysokých kramflíčcích na korzu, podél vody, do níž zpravidla nevlezou.

Role Paříže, pionýra a dirigenta módy, v Číně patří Šanghaji, městu největšímu, přístavu nejvíc kosmopolitnímu (tedy role Bombaje v Indii). To nejnovější, co Šanghajští momentálně vymysleli a s čím již avantgardní děvčice vyrukovaly do ulic, jsou bílé punčošky jen krapet nad kotníky, s velikánským množstvím krajek: hezounké, roztomile cudné, královna císařovna Viktorie by nepozvedla brvu v nesouhlasu, krajky trošku připomínající muchomůrkovité podhoubí.

Také tam k nám na ostrov, a nejen na ostrov, dorazily progresívní odvážlivkyně v hot pants, v kraťoučkých, ke kůži, k sedacímu svalstvu pevně přiléhajících šortkách - donedávna jistojistě smrtelný hřích, hříšnice odvlečena do trvalého převýchovného neznáma. A k tomu, račte se podržet, punčochy nylonky až nad kolena, tam končí. Čili mezi tímto nylonovým koncem a začátkem hot pants deset, dvacet centimetrů nepokryté pokožky, vystavené slunci a pohledům okolí.

Odhalující šortky, zahalující nadkolenky, čeho pak víc - svůdnické koketérie, či roztomilé nevinnosti?

Spíš té nevinnosti, a odvolávám se na čínské zacházení se sukněmi.

Po onom dlouhém revolučním období povinných neforemných uniforem - ne unisex, ale antisex - si čínské paní a dívky ještě na sukně nezvykly, nedovedou s nimi zacházet. Dřepnou si s nohama roztaženýma, sukni si i zvednou a začnou jí s ní třepat k ochlazení těla, a eventuálně pak i ke zvýšení žáru proti nim sedícího pánského společníka, jemuž se upřímně dívají do očí a dále mávají.

Zato prodavačky na bobku, u košíku s privátním zbožím, těm teda do krámu vidět není. Zpravidla levičkou si spodek sukně strčí mezi stehna, pevně sevřou, a je po výhledu, či vlastně po vhledu.

Muži se nadále odívají jednotvárně: bílá košile, krátký rukáv, kalhoty tmavší barvy, sandály a na levém zápěstí hodinky s náramkem vždy kovovým.

Mladší generace, ale to spíš dívky než hoši, si potrpí na trička s anglickým textem. S textem všelijakým, například I LOVE a nic víc, MADE IN, ale ne kde, postřehli jsme HOME OF STAINLESS, DOMOV NEREZAVĚJÍCÍHO – čeho, co, proč?

Zpřeházená, zkomolená slova, popletená písmena - ENGERTIC místo ENERGETIC PEOPLE, inu, cizím zbožím se pyšnícím domorodcům gramatické chyby v neznámé řeči nevadí. Jak se tam tento šmejd dostává?

Jako většina všeho ostatního z venku: via Hongkong. Handlíř tam odkoupí zmetky za pár šestáků, třeba to dostane zadarmo, jako nášup k jinačí transakci, a pak prodává západní aušusový tovar s velkým profitem, pozlátko kapitalismu!

A co za kulturní revoluce, museli jste se v tomhle horku potit ve vašich modrých uniformách, chodili jste, směli jste se vůbec jít koupat? ptal jsem se a ukazoval k pláži a vlnkám.

Ano, směli. Ale ozbrojenci hlídali břeh, jednak před útokem nepřátel zvenčí, jednak před odplaváním domácích nepřátel pryč. Však kulturní revoluce započala plavbou - Mao tehdy přece překonal světový plavecký rekord, když bleskově zdolával kilometry ve veletoku Jang-c’-ťiang, bezpečně ve vnitrozemí.

Kult zrní

Pěkně se to vyspává v moderních velkých prostorách se správně chlazeným vzduchem a s pevnou, nekolébající se podlahou. Otevřu dveře na balkón, cikády vřeští, ptáci běsní, teplota už kolem oněch čtyřiceti Celsiů takhle brzy ráno, pěkně děkuju. Kluka jsem poslal nasbírat čerstvě napadané voňavé kvítky frangipani. Vedle ve větvích jako veverky lezly dvě babičky, velký strom, čínská jablka chutí dost nijaké, ha - ovocný pych. Kluk se za chvilku vrátil a zločinkyním podal po plastikovém pytlíku k usnadnění činnosti. Vděčně mu děkovaly.

„Tady přece rostlo, vždycky bývalo tolik ovoce, takovéhle papáje!“ rozpřáhla ruce Priscilla s gestem českých rybářů. „A co je tady teďko? Sem tam něco mrňavého, papája ani jedna.“ A že se tu také bohatě rodily banány, mango, li-či, dračí oko a další tropické dobroty, neznámé pomalu ani v českých slovnících, natož pak v českých zahradách. Pak ale udeřil vědecký socialismus, třídní boj chtěl své, studium předsedových citátů rovněž zabralo plno času. Zanedbané, nepěstované ovocnářství odumřelo, teď se pomalu pracně vzpamatovává.

No jo, v dětství nám ledacos připadalo velikánské, i ten kopec, z něhož jsme na sáňkách dramaticky šustili do hlubin a který se pak po mnohaleté inspekci v dospělosti scvrkne v bídný hrbůlek.

S touto lamentací však měla žena pravdu. Ač všechny hříchy v čínském dvacátém století nevedou k Maovi, stejně jako všechny cesty nikdy nevedly do Říma, tento zkázný vývoj se musí velkému kormidelníkovi připsat na vrub. Od začátku padesátých do konce sedmdesátých let poklesla celková zemědělská výkonnost (overall agricultural efficiency) v ČLR o devatenáct až dvacet procent. V průmyslu byl pokles ještě značnější. Jaký tedy kontrast proti obrovskému vzrůstu obého v nekomunistických oblastech Asie. (Pramen: Nick Eberstadt, Harvard University’s Center for Population Studies, New York Times, 27. dubna 1984. Svět obdivuje čínskou péči při obděláváním každého ždibce půdy, ale odborníci dokazují, že Čína by s použitím moderních metod vyprodukovala daleko více úrody na menších plochách.)

U nás Gottwald, jakož i jeho stejně atraktivní nástupci alarmovali národ, volajíce v bitvu o zrno. Mao Ce-tung bažení a snažení přehnal a způsobil kult zrní. Zrním se nemíní jen rýže, ale i pšenice, a jiné obiloviny, proso, ba i sorgum, čili čirok. A se zrním v batohu, hlavní svou zbraní, také Mao usiloval a vyusiloval si vítězství v občanské válce.

Generálové se snaží vyhrát nové války zopakováním svých starých slavných vítězství, a proto reprízy triumfů zpravidla dopadají neslavně. Například jednou se lze úspěšně zakopat na západní frontě, ale podruhé Němci Maginotovu linii obejdou. Mao, partyzánský veterán, si za dlouholetého pochodu a pobytu v jeskyních bezpočtukrát ověřil, čeho je nejvíc třeba k přežití, že hrst rýže znamená rozdíl mezi životem a smrtí. Hlavní tento zdroj lidské energie, zdroj snadno uskladnitelný, přenosný, zkáze málo podléhající.

Jenže nic se nemá příliš přehánět, cena tohoto kultu zrní byla vysoká, za účelem zvýšení orné plochy obilovin se poručilo mýtit všemi směry - lesy, hvozdy ničeny, ovocné sady vykáceny, rybníky zasypány. Když se místy sedláci vzpouzeli a nadále věnovali melounům, straničtí pracovníci ničivě zasahovali, s odůvodněním, že tak s kořeny vytrhávají kapitalistické přežitky.

Po Maově smrti mystické zbožňování zrní padlo, již se zas dává přednost pěstování plodin zejména s ohledem na společensko-ekonomické potřeby, na potenciál půdy, a ne na nostalgickou zarputilost pamětníka, úspěšně putovavšího před půlstoletím.

I tak ale obiloviny dodnes tvoří devadesát procent stravy národa. Stále je pramálo ovoce, zeleniny a bílkovin - čili problém známý též strávníkům druhdy československým.

Dobrá, Číňanům je odepřen luxus jíst příliš zdravě, ale aspoň nemřou hlady. Mnozí lační v jiných, zejména afrických zemích by děkovali.

Těžce manuálně pracující aby zkonzumovali kilo zrní denně k obnově energie, a na to přídělové dávky postačí. Ovšem čím víc se člověk nadře, tím víc aby pak jedl, takové úsilí stojí peníze, ale kde je vzít v systému, který neoceňuje, finančně neodměňuje zvláštní výkon? Však proto v národě převládla ona racionální úsporná praxe lážo plážo: nepřetrhnout se, každou chvilku si polevit, pohovořit, a pak si navíc zdřímnout na schůzi, projednávající nutnost zvýšení produktivity práce.

Když se ale za pořádný výkon pořádně zaplatí, to pak padnou stachanovské rekordy. Byl jsem svědkem, časem povím.

Přídělový systém, ceny, měna

Literatura tvrdí, že Čína má nejextenzívnější systém přídělového hospodářství na světě - rýže, mouka, maso, mýdlo, vejce, ryby, cukr, fazole, sladké brambory, kuchyňský olej, kuchyňský otop, jízdní kolo, šicí stroj, boty, deky, bavlněný textil, to vše a ještě více na lístky. (Oficiálně se připouští, že v městech je na příděl pouze rýže, kuchyňský olej a ona bavlna - pět metrů textilu na osobu na ročně.) Nelze se pak divit, že ona mládež, před lety z měst násilně odtransportovaná na venkov a nyní se z venkova bez povolení domů vracející, bez příslušných lístků obtížně přežívá.

Totalitní jednotu si v tomhle tedy nezavedli a ani domorodci se pořádně nevyznají v papírcích v mnoha variantách. V porovnání s tím byl náš Protektorát Čechy a Morava jednoduchost sama. Jenže tehdy, jakož i pak za vědeckých socialistů, narušovatele lístkového hospodářství žalářovali, ba i popravovali, kdežto v Číně je to systém dodržovaný jen ležérně a nikdo se nehorší při pravidelném porušování předpisů.

Kdosi z příbuzenstva nám vnutil takovou cedulku - oprávnění k nákupu rýže. Přídělovou ceninu jsem si nechal na památku a teď ji měřím: mrňavých sedm krát tři a půl centimetru. V obchodech se nás občas zeptali, zda máme lístky. Řekli jsme, že nemáme, tak nám tedy za kobližku místo patnácti setinek jüanu, patnácti fenů - haléřů, naúčtovali haléřů čtyřicet. Měří se tu na unce i kila, cedulka s číslicí deset opravňuje k nákupu pěti kilo, inu čínská jednoduchost.

Na jednom rohu jsme objevili starce, prodávajícího jen jeden druh zboží, totiž karlovarské oplatky, od těch našich naprosto nerozpoznatelné. Tolik nám zachutnaly, že jsme projevili zájem koupit jich sto. „Si je odpočítejte sami,“ pravil kmet. Celková suma jeden fen čili jedna setina jüanu, čili $ 0,003 za kus.

Za cenu sedmdesáti amerických centů si synátor koupil sešit, vlastně v plátně vázanou knihu, o stovce stran velkého formátu a papíru nejvyšší kvality. Objevili jsme porcelánové misky s modrými motivy, takové, co už staletí kopírují zejména Angličané a Holanďané; misky zvané rýžové, ne hlavně pro to, co se do nich klade a z nich jí, nýbrž proto, že tvůrci do tenounkých porcelánových stěn vkládají zrnka rýže. Každý kus jiný rýžový design, podívejte se proti světlu. Cena za kus 0,560 ($ 0,15).

Na bankovkách nepatrné velikosti nejsou portréty předáků, ale budovatelské motivy: traktorista na jednom jüanu, nákladní auto na jednom fenu, setině jüanu, letadlo na dvoufenuech, loď na pětifenuech. Číňané sice v dávnověku vynalezli papírové oběživo, ale od té doby kvalitu, nezdá se, že nevylepšili. Ovšem miliarda lidí, téměř deset miliard prstů, to by dovedlo ublížit i bankovkám ze železa. Do kapes jsme často dost s odporem strkali zmuchlané, umrněné, rozpadávající se kousky tohoto něčeho.

Jenže na tuto oficiální, v naprosté většině obchodů jedině přijímanou měnu, jsme de iure vůbec neměli nárok. Cizincům v bankách vyměňují jedině tuzexové peníze (zvané Bank of China - Foreign Exchange Cerificate). Taktéž malé, zdaleka méně poničené papírky, a nelze si za ně koupit ani hrst rýže. Cizinec nesmí mít místní měnu, aby mohl vstoupit do místních obchodů a použít lokálních služeb, kdežto domorodec s místními penězi nesmí nakupovat v tuzexech - za tytéž ceny. Kurs domácí a tuzexové měny je nadále totožný, jedna ku jedné, ač se teď již začínají objevovat veksláci, veksláčkové, nabízející pětiprocentní zvýhodnění.

Priscilla tedy handlovala papírky s příbuzenstvem a já se snažil pochopit smysl tohoto státně předepsaného systému pod obojí. Inu, mysteriózní byrokratické praktiky, již brzy si jich přebohatě užijeme. Též prý již brzy dojde k úplnému zrušení tuzexových bankocetlí pro cizí ďábly, slibovali nám.

Před čtyřmi roky privátně vlastněné obchody téměř neexistovaly. I onu komplikovanou koupi dvou gongů jsme museli uskutečnit za asistence státních úřednic.

Větší prodejní podniky stále fungují socialisticky. Ceny tam jsou pevné, personál neprojevuje příliš zájmu prodat, či dokonce šidit zákazníka. Čím soukromější podnikání, tím pohyblivější ceny. Zejména ovšem na trhu se handluje a smlouvá, Priscilla umí, já se odvracím.

S privátním byznysem se vskutku protrhl pytel. Na prázdných rozích vzešly z prken sbité krámky s kořením, textilem, s onou špatně oslabikovanou veteší. Též s kožichy se srstí podivného původu. Ty tu v mordýřských tropech určitě půjdou na dračku. Nervy mi drásali živnostníci v podřepu, před sebou megabandasku na špunt s hadrem pro dokonalé těsnění. Prodávají zmrzlou vodu na klacíčku a zvoní, bez ustání cinkají, deset osmnáct hodin denně. Na moment nepoleví, pauzu si nedají ani při obsluhování zákazníka.

Nápoje

Dobré pivo v této zemi mají, komu že děkovati? Němcům, ovšem. V přístavu Čching-tao, nyní Qingdao, jen co od někdejší císařské vlády vymámili práva na koloniální enklávu, hned se pustili do výstavby pivovarů. Produkt téhož jména Čching-tao/Qingdao je ten nejlepší v zemi, správně plzeňsky natrpklý.

Dva jüany za láhev (pro nás pakatel, pro domorodce víc než půldenní mzda), konzerva s týmž obsahem, ale menším množstvím, stojí víc. Patrně to přirážka za symbol modernizace, a kdo ví, k čemu užitečnému se prázdná plechovka nebude hodit. Za hodně peněz tu prodávali i coca-colu v plechovém balení, patrně též prestižní zboží, byť místní to výrobek s falešnou nálepkou Made in Hongkong.

Poznámka k prestiži. Televizní zprávy, koukáme se na plenárku jakýchsi potentátů, na dlouhém stole před rokujícími soudruhy nikoliv minerálka, ba ani tradiční čaj, ale jedna coca-cola na osobu, a v ní, tedy v tekutině, pořadateli již zasazené brčko.

Svůj k svému, se tvrdívá se. Rozhodně jsem si podle tohoto doporučení nezařídil privátní život, ale přikyvuji, když tvrzení je namířeno k opojným nápojům a prostředí, kde dochází k jejich konzumu. Mně tedy chlazené bílé víno za polárním kruhem nechutnalo ani jednou. Ale galon právě takového novozélandského ryzlinku jsem s potěšením zvládl na polynéském ostrově Rarotonga, spolu s ex-novoguinejskou Pražandou Zdenou Ryšavou. Zkuste ochutnat a vychutnat vlažnou vodku na rozžhavené Sicílii.

Tolik dlouhý úvod ke krátkému sdělení o reakci na objev čínského vína: ve vitríně hotelu, kde sídlí kapitalističtí návštěvníci, jsem objevil nefalšované čínské produkty, se jmény VELKÁ ZEĎ a DRAČÍ OKO, vyrobené pod patronátem francouzských odborníků firmy Rémy Martin. Již vyvážejí do dvaceti sedmi zemí, nejen do Hongkongu a Singapuru, ale i do Velké Británie a USA, a manažeři těchto postmaoistických château se holedbají, že brzo proniknou i do Francie.

Objevili jsme supermarket, jedna dlouhá zeď, zaplněná alkoholem.

„Hele, Johnnie Walker!“ volám z dálky, přiblížím se na krok: tvar láhve, nálepka, zcela věrohodný vzhled - a to že by bylo jen za pár šesťáčků? Mělo to i lepší barvu než onen padělek u FBI na Tchaj-wanu. Tehdy jsem neochutnal, tentokrát ano. Rovněž nestravitelná náhražka, zabijácký patok.

Neviděli jsme v Číně opilou osobu, dost tedy kontrast proti Japonsku, kde se v ulicích motá nejeden nasáklý domorodec.

Sdělení kuchyňská a katanská

Recepty na tisíc různých pokrmů existují z doby nejstarší dynastie. Na Tchaj-wanu jsme se už seznámili se čtyřmi základními kulinářskými kategoriemi:

1. pekingská, jídlo na severu, víc chleboviny a nudlí než rýže; 2. šanghajská, hodně produktů moře, též hodně oleje při přípravě; 3. s’čchuanská, superkořeněná, nejpálivější; 4. kantonská, výtvory vařené, dušené, ne moc kořeněné.

Rovněž jsem poznamenal, že Číňané se ve výběru a hodnocení jídla drží kritérií uplatňovaných i v medicíně - že totiž čím vzácnější, tím lepší. Též čím exotičtější, tím víc považované. Například polévka z ptačího hnízda (birdď’s nest soup), delikátní to zážitek už po staletí. Zhotoveno vlaštovčími slinami, nijak zvláštní chuť, proto se přidává krab či ráček. Kvalitní hnízdo se prodraží - kilo za víc než dva tisíce dolarů, suma, za niž si lze v tuzexu koupit trabanta.

V rodném fuťienském kraji si mnozí občané nemohou vynachválit krysí steak - řízek, řízeček, marinovaný v solené vodě, v zázvoru a pepři. Třeba jsme též krysí lahůdku jedli, ale zřetelně si vzpomínám, že jsme si ji nikde neobjednávali. Před restauracemi v klecích poskakovaly malé, téměř titěrné žáby - asi jednohubky. Rovněž se nám do nich nechtělo.

Také tu lze občas zavadit o hadí tovar - syrový či upravený, porcovaný či vcelku, ještě zcela živý, čerstvý. Na trhu jsme se přichomýtli k transakci: obchodník vyňal z proutěné tašky štíhlého hada, víc než metr dvacet, jednou rukou ho chňapl za ošklivou malou hlavičku, na ocas mu šlápl nohou, neboť v druhé ruce držel nůžky - takové ty obyčejné, jimiž otvíráme dopisy - a jimi začal otvírat plaza, pomalu, pečlivě se jím prostříhávat od ocasu nahoru.

Podívaná mnou příliš neotřásla. Snad proto, že máme tento druh potvor v takové nelásce? Osobně mi nikdy neublížily, jen mě občas vyděsily (pazmije v Austrálii, kobry v Indii). Popravenec sebou sice trošku škubal, ale mlčel. Neječel, žádný štěkot, bolestivý řev, hlasitý nesouhlas. Totální ticho každopádně ubíralo krvavému činu na hrůzostrašnosti.

Do jaké míry je tedy násilí vizuální či akustická záležitost?

Diváci akt způsobované bolesti vidí, ale ovšem ji necítí, jakkoliv s obětí eventuálně soucítí. Na pocitech, na jejich intenzitě asi ubude, když právě něco vizuálně akustického bude chybět. Je-li divák slepý či hluchý. Je-li oběť slepá (případ jednoho z popravenců v Kohoutově Katyni) nebo hluchoněmá - inkvizitory mučena, bulvy valí, s prázdnou hubou otevřenou, jen se cuká, jako ten náš had, rozparovaný perořízkem.

Překvapivě velká hromada rudých útrob se vyvalila, popravčí je shrábl a upustil do plnící se štoudve. Zákazník zaplatil a odešel. My také.

My se počítáme na hlavy, oni na ústa, jak již víme. Jejich život se soustřeďuje kolem kuchyně, plnění žaludků hraje naprosto fundamentální roli. Podstatně ovlivňuje veškeré pracovní počínání. Když papat, tak vše musí jít stranou, strany v úřadě či výrobní úkoly v továrně u běžícího pásu ať počkají. Tato fixace na blaho žaludku je přece jednou ze závažných příčin nízké produktivity v zemi.

Čínské jídlo se dostává do obliby i ve vzdálených suchozemských částech Evropy, však také Čechy lze slyšet, jak se holedbají zručným svým zacházením s hůlčičkami.

A proč že to všechno dělají na tak malé kousky?

Důvody dva - praktický (paliva je nedostatek, snadněji se vaří, smaží, peče potrava důkladně rozkrájená než půlmetráková kýta) a historický (velké kusy připomínaly barbarské obyčeje Mongolů, někdejších agresorů).

Nutnost živit tolik úst naučila Číňany nejen obdělávat každou mezičku, ale i zkonzumovat prakticky všechno, tedy i žabí hlavu či prasečí pazoury. Není v zemi tabu jako u Arabů a Židů, štítících se vepřového, jako u Hindů, modlících se ke kravám.

Psí maso se vesměs neservíruje - však není psů. Sehnat se dá ale v Kantonu, tam se vypravují gurmáni z Hongkongu, kde je lahůdka zakázána. Vynikající prý léčebný prostředek, blahodárně vylepšující krevní oběh.

Vzpomínky na zážitky z roku 1982 nás udržovaly ve stavu bdělé zdrženlivosti: tehdejší hanebná závěrečná hostina v restauraci číslo jedna, chody mrtvolného pachu a chuti, že ani vychrtlá hladová kočka nechtěla - „ne, ne, nikdy“, opakovali jsme slovy rozlícených maďarských nacionalistů, odmítajících nepříjemné podmínky trianonské mírové smlouvy.

V rámci četných změn k lepšímu i restaurace číslo jedna, stále národní podnik, nedělá zvenčí již natolik hrozivý dojem. Dovnitř jsme si nicméně netroufli a riziko tentokrát případně zcela smrtelné otravy nepodstoupili. Chodili jsme do nových, značně se zmnoživších podniků soukromých, komunálních či polokomunálních, kde se rodiny daly dohromady nebo se vezou spolu s lidosprávou, půl na půl.

Pomíjím v tomto referátu podniky určené pro cizince, tak jako jsme je pomíjeli ve skutečnosti, zjistivše, že krmi tam servírovali stejně dobrou či nedobrou jako v okolí pro domorodce, ale za aspoň trojnásobné ceny.

Tedy jsme vcházeli do dveří s účtováním za třetinu. Ubrusy a ubrousky neznámy, hůlčičky a nádobí mastné, inspektoři hygienici z našich háklivých západních zemí by padali do mdlob. My si jakžtakž zvykli, z kapes vylovili emergency toaletní papír a pustili se do cídění.

Příliš mastné, příliš monotónní (ano, monotónní - to v lidové Číně lze dosáhnout), už jsme nemohli, cholesterol nás tu zabije, proč si aspoň na poledne nekoupit konzervu, kus chleba, Čching-tao/Qingdao k tomu, a je to.

A hned to tak nebylo. Chleba - aspoň produkt chlebovině se poněkud podobající - jsme v jižní Číně nesehnali a na severu pak nesháněli. Nahradili jsme slanými sušenkami z tuzexu.

Konzervy, kachny, ano, však na ty se pamatuji, dávný export do Československa. Export patrně tak důkladný, že pro zemi výrobců nic nezbylo.

Objevili jsme ale produkt s nápisem v azbuce. Obtížně jsem si zaslabikoval: SVININA. Fajn, bude vepřové.

Nebylo. Toliko se na nás vyvalil rozvařený tuk a rozpadávající se hromádka šlach mrtvolné barvy. Ha, čínská pomsta za dějinná příkoří, nerovné smlouvy z dřívějších staletí, ba i z tohoto, pomsta za Ussuri, za uzmutá území, za vyrabovanou Mandžurii!

„A já tu prima zhubnu!“ lebedil jsem si.

Proč že bych chtěl pozbýt na váze, divili se domorodci. V Číně dodnes například přetrvává pověra, chýra, že čím tlustší dítě, tím zdravější. Dospělá osoba s pořádným pupkem má se co chlubit, inzeruje svůj blahobyt. Pár dobráků mě mínilo potěšit pochvalnou poznámkou, jak že jsem pěkně vypasený. Zamručel jsem cosi nevrlého (a pak těch deset liber nadváhy přece jen pozbyl).

Prodavači s velebandaskami stále vytrvale cinkali, vnucujíce zmrzlou vodu na klacíčku. Přitom opravdová zmrzlina v Číně existuje: je naprosto jednotná, žlutá, vanilková, v modré krabičce, totožný tovar pro všechny. Ano, to je stalinismus ve své křišťálové podobě, naděje a ultimální ambice vražedného voždě, plán totální, totalitní jednoty, všechno lidstvo bude mluvit rusky a hrát gorodky, tak si Josif Džugašvili přál. V Číně tedy téměř čtvrtina pozemšťanů mlsá jednotnou zmrzlinu.

Jaká by asi byla reakce konzumentů, kdyby jim někdo něco prozradil o substanci této jejich oblíbené lahůdky: Číňané totiž neradi mléko, dogmaticky se vyhýbají všem mléčným výrobkům.

Není to věc náboženské pověry nebo zábrana kulturní, nýbrž záležitost kulinární, praktická. Je málo pastvin, málo krav, zpracovací proces je primitivní a kvalita výrobku v tropech bez ledničky kvapně upadá.

Jenže jak si pak vysvětlit touž averzi v moderním Japonsku? Vyprávěl mi jeden diplomat, jak tam v nóbl podnicích na oficiálních banketech pozoroval, že čím menší porce sýra, tím vyšší jeho cena. Proč toto? Poněvadž jíst sýr je utrpení, a Japonec si tedy rád připlatí, aby utrpení bylo méně. Proč se tedy mučí in the first place? Poněvadž se pošetile domnívá, že by bojkotem urazil bělošské spolustolovníky.

Pád tohoto tabu v Číně nevylučuji, po ruce mám tchajwanský precedens. Tam si za poslední léta domorodci chutě natolik zmodernizovali, zwesternizovali, že mléčné bary prosperují a supermarkety nabízejí tucty sýrů a jogurtů. Změna se doslova odráží na tvaru ženských hrudí, velikosti dámských podprsenek, vzrůstu národního průměru.

Pozoruhodné to téma podrobím souhrnné vyhodnocující diagnóze po návratu na mamálně se vzmáhající Tchaj-wan.

Referát mezd a práce

Babičky s píšťalkami, pomocníci VB, družiniki, družinice. „Hle, to je taky jako u nás v Americe!“ vzájemně se upozorňujeme prstem na starší občany, zde s rudou páskou na rukávě, jak vypomáhají s dopravou na rušnějších křižovatkách. Služba, i když ne moc užitečná, ale aspoň přilepší k penzi.

Pozor, pozor, malý peníz za tuto službu je v Číně pro mnohé jejich jediným příjmem. Kdo si na penzi neplatil, od státu nedostane ani vindru, bylo nám řečeno.

Takhle že bezcitně se chová socialistický stát, humanismu plnou hubu?

Ano a ne - co jiného často zbývá v obtížných podmínkách třetího světa? Socialistický stát spoléhá, musí spoléhat na konfuciánskou tradici. O rodiče a prarodiče ať se především stará potomstvo, nařizuje vrchnost, a odpovědnost za zaopatření přesunuje ze svých na privátní bedra. Račme pak v této souvislosti ocenit všeobecnou neoblíbenost vládního limitu jednoho děcka na rodinu - omezení této ekonomické záruky ve stáří.

Průměrný příjem v národě mimo venkov se pohybuje kolem sta jüanů měsíčně. Tolik obdrží úředníci, manuální dříči, jakož i prstem nepohnuvší totální lenochodové. Profesor si vydělá dvě stě jüanů. Nejvyšší oficiální plat v zemi prý měl nejvyšší vládce Teng Siao-pching - čtyři sta jüanů za měsíc, zhruba má kantorská mzda v Americe za den, což ale málo znamená. Vždyť občanskoprávně Stalin byl chuďas, peníze vůbec neznal, tvrdila jeho dcera, hodně pohyblivá Světlana, však tatínek peníze nepotřeboval, co by si kupoval, přece vlastnil celou zemi, i všechny poddané, jejich životy, jimiž, jak známo, příliš nešetřil.

Co členství ve straně, kouká z funkce nějaký profit?

Jak by mohl, funkce zabere moc času, a navíc nutno platit členské příspěvky - kdepak, to jen proděláte, tvrdili ti, jimž se nechtělo ven s celou pravdou. Ta je totiž tato: funkce = moc, již účelno, ba často zcela nutno obměkčovat dary, materiálními to důkazy ocenění pozornosti. Činí se tak diskrétněji, obezřetněji, než se činívalo v Československu, ale činí.

Co kadeřníci, číšníci, jakpak ti si naplňují kapsu? Naplňují, ale nikoliv spropitným či dokonce krádeží, nýbrž podílem na zisku, praxí, jíž v kapitalismu říkáme profit sharing.

Komu se již také vede dobře, jsou kupodivu rikšové - ony čítánkové symboly tradičního čínského utrpení. Již se nepachtí bosí, nevlečou do příkrých kopců na dvoukoláku naduté cizácké kolonialisty, otylé domácké kapitalisty. Teď si pěkně pohodlně šlapou na tříkolce, vlevo, vpravo, v protisměru, na červenou, nespěchající živnostenští dopravci anarchisté, účtující si pěkné palety: tři jüany za deset minut projížďky - tedy téměř průměrná denní mzda za práci u stroje, lopaty či kalamáře.

V té naší jižní končině nejbohatší jsou rybáři a prodavači rybích produktů, smažených na rohu k snědku ve stoje.

Též některým sedlákům se již vede medově. Zašli jsme do banky vyměnit nějaké peníze. Vchod do peněžního ústavu byl dost obtížný, PLACE IS UNDER DECORATION stálo na ceduli. No prosím, dekorují peněžní ústav. Čtyři úředníci se pustili do práce na transakci. První valuty převzal, druhý překontroloval, třetí papíry orazítkoval, čtvrtý vyplatil.

Zatím se vedle k přepážce dostavil vesničan, papežský slamák na hlavě, zvedl nohu, pantofel se mu sesmekl, z brašny na břiše vytáhl balík peněz - čtvrt kubického metru bankovek, víc, než si vydělá celý ústřední výbor strany dohromady. Zazobaný to zemědělec v zemi s rozklíženým družstevním hospodařením, nikoliv podkladní národního podniku.

Nikdo nezvedl brvu, žádná salva policajtských otázek, kde a jak že ke jmění přišel.

Netroufám si z této jedné epizody porodit velikánskou závaznou generalizaci, ale odpovědně se snad dá říci toto: všeobecně je známo, že v třetím světě na pokrok nejvíce doplácí venkov. Politická moc je ve městech, tam jdou investice, tam též pak utíkají za neexistující obživou chudáci ze zanedbávaných, zbídačených zemědělských oblastí. Dlouho pak netrvá, než země s tradicí exportu potravin musí jídlo dovážet, vyžebrávat si v Evropě a Americe, aby ten který pokroku se oddávající národ neumřel hlady.

Čínští vládci udělali v roce 1979 sympatický a též politicky riskantní krok, totiž že se pokusili zlepšit úděl venkovanů, což především vyžadovalo zvýšení cen zemědělských produktů, a tím i zvýšení spotřebních výdajů, tedy inflaci, která mohla popudit městské obyvatelstvo.

Beijing Review (18. listopadu 1985) vyjádřil novou linii strany: „Cílem socialismu je uskutečnit společnou prosperitu všech lidí. Společná prosperita ale neznamená současnou, v témž okamžiku dosaženou prosperitu.“ Ne všichni se k blahobytu proklestíme v týž okamžik. Dále se v článku přiznávalo, že maoistický koncept vývoje zaručoval toliko společnou univerzální chudobu. Ne zvednout úroveň venkova na úroveň měst, ale naopak stlačit, ponížit, ochudit města, aby se v bídě vyrovnala žebráckému venkovu, ano, to byla ona spartánská, puritánská maoistická linie.

Připomeňme si v této souvislosti praxi a druh uvažování začátkem našich československých budovatelských let - nepomáhat nahoru, ale tlačit dolů, hlavně se starat, aby nikdo neměl víc než ten druhý, a jen ať sousedovi chcípne koza, toto je mé hlavní přání, vyslovil pak typický český závistivec ve slavné komparativní báchorce národních charakterů. Nomenklaturní kádry si ovšem svůj privátní komunismus zasichrovaly dříve, než by se téhož blaha kdy mohl dočkat národ. Však od toho jsou avantgarda, tak co, proto vedou - vedli - od deseti k méně než pěti.

V Číně dosud trvá nerovnováha jak mezi příjmy na venkově a ve městech, tak mezi provinciemi a v provinciích. Však i na Hané se žilo bohatěji než na pustých kopcích kopaničářů.

Číňané jsou materialisticky založení už odjakživa, k těmto sklonům je teutonský vousáč z Trevíru nemusel přemlouvat. Jsou nenáboženští, leč pověrčiví, jsou pragmatičtí a nechápou indické sklony spát na hřebících, bosky se procházet v ohništi a hřebíky si propichovat líce.

Mao Ce-tung vehementně prosazoval rovnostářský koncept „všech jedících z téhož hrnce“. Jakýsi to čínský revoluční eintopf znamenal odbourání větší části odměny za větší výkon, zánik motivace, snížení výkonu.

Vzdor nivelizaci se udrželo škatulkování společnosti do mnoha jakostních tříd, jak si brzo podrobně ověříme. I po zrušení hodností v armádě si nikdo nepletl pána a kmána.

Starší paní koštětem roztírají dehet, vylepšují ulici. Babičky vlečou povozy s briketami - spečené to prašné bochánky. Pravidelně jsem potkával chudáky zapřažené do dvoukoláku, na něm metráky písku, štěrku, cihel (napočítal jsem jich dvě stě padesát), do kopce táhnou tento značný náklad, popruhy jim rozdírají ramena, vlečou se v úhlu nízko při zemi, jak v boji proti mocnému uragánu, pot z nich padá ve velkých kapkách, a když pak dorazí na rovinu a před nimi svah, řítit se tedy budou z kopce, všechna ta váha je žene vpřed, mlátí je do pat, zraňuje, brzdy to nemá, lidičky, ustupte z cesty.

Jak já k tomu přijdu, že tohle břemeno netahám? je pak druh otázky, která nás, návštěvníky, nejednou napadá v oněch méně pohodlných částech světa.

Dobrá, máme kliku, narodili jsme se v příznivějších končinách, a ne-li narodili, měli jsme sdostatek štěstí a rozumu se do nich přestěhovat.

Jak ale reaguje, proč nereaguje, proč s revoluční nevolí nezatne pěst tento zpocený, vymrskaný chudák v roli dobytčete, když sto kroků od jeho pravidelné trasy se štěrkem, pískem a cihlami, za zdí v pohodlí, v zeleni kolem a s klimatizací uvnitř dřepí slečinky z nikoliv prominentních rodin a vesměs se ulejvají za zhruba touž mzdu, jakou obdrží tito přepravci superdříči? Od nich si materiál na stavbě do nejvyšších poschodí vynesou další dříči, mnozí z nich též slečinky květinky, pilné, neumazané, i když maltu táhnou po bambusovém žebříku, v blůzičce stále bílé i koncem dvanácti či vícehodinové šichty.

Proč nezávidí těm lenošivým v pohodlí, proč se nevzbouří, neproženou je, kramli v ruce a bác, či aspoň do tváře a do účesu chlístnou zednickou lžící pořádnou dávku mazlavé malty? Jestliže egalitární tradice v zemi, kde jsou tedy výbuchy oprávněného rozhořčení nad nespravedlností stejné odměny za naprosto nestejný výkon? To bychom to, milý český pane a česká paní, u nás doma tak nenechali, aby jeden dřel jako mezek a druhý si válel šunky! Hned oznámíme u příslušných institucí, pošleme dopis do novin a (do podzimka 1989) udání na sekretariát.

Šest lenošivých holčiček sedí v recepci a čtou si komiks. Nebo štěbetají, jedna přes druhou, všechny najednou. Nebo vytáčejí poslepu telefonní čísla a mají legraci. Dost pravidelně opomenou přijít uklidit komnatu, takže jim úkol připomeneme. Neurazí se a dostaví se, byť s několikahodinovým zpožděním. Do dveří nevcházejí bez zaklepání (radikální změna od roku. 1982).

Nepachtí se, pohybují se pomaličku, pohodlnickým, téměř labužnickým tempem. Odstranění odpadků občas řešily odhozem z okna do hlubokých travin. Když se jich zahraniční Číňan zeptal, zda by raději s ním do Hongkongu, s chichotem alternativu kapitalistického pachtění odmítaly, a vůbec jsem se jim nedivil.

Ženský služebný personál hosty nepozdraví, ale na pozdrav dovedou odpovědět a na úsměv reagují úsměvem. Mužský personál, to byla jiná: zákazníka nebrali na vědomí, nic nezařídili, byli naprosto k neužitku.

Ale aspoň neškodí, pokrčili jsme rameny, vyřknuvše tuto falešnou diagnózu-prognózu.

Některé totiž přidělovali k jejich nicnedělání na noční šichty. V noci je nuda, tak aby ji zbytečný portýr zahnal, zvedne telefonní sluchátko, aby se zabavil, poklábosil s kamarádem v taktéž náročné funkci. Do čínských sluchátek či mluvítek se nemluví, ale křičí. Popůlnoční potlach dobře pronikal akusticky citlivými stěnami, za hodinu by otrávil i světce.

Rozzuřen jsem vyletěl, a ač mu vynadal jemu neznámými jazyky, snadno pochopil příčinu mé nevole. A dál mě ignoroval.

Výjimka z pravidla dobrého chování? Nikoliv. Takto se k nám a všem ostatním hostům choval všechen noční personál.

Anglicky mluvící hlavní manažer, obeznámený s nóbl rodokmenem Priscilly, nám projevoval protekční pozornost. A mně pravil, že by mu bylo velkou ctí, kdybych přednesl kritické konstruktivní připomínky k jejich činnosti, však tohle vše je pro ně novinka, potíže růstu, takže kdybych byl tak laskav.

Sepsal jsem bulu s přísným obsahem, ale formuloval velejemně, aby nedošlo ke ztrátě manažerovy tváře. A přece ji jaksi ztratil, když jsem v následném pohovoru vyslovil podiv, proč že tyto zbytečné arogantní portýrské holomky nevyhodí.

To že nejde.

Jak to, že nejde, krucinál? Vždyť modernizujete, zrovna jsem četl v novinách, že sto tisíc důstojníků teď musí zpátky do civilu. Včera v televizních zprávách ukazovali přeškolování lampasáků na zedníky. (Penze dostanou pouze ty nejvyšší šarže, ostatním jen jednorázovou peněžní odměnu na odchodnou.)

Jenže to je zvláštní případ, nadekretovaný stranou a vládou přímo nahoře, kdežto tady dole - tady dole všude v národě - nadále převládá, ba vládne systém TAN-WEI - příslušnost k výrobní jednotce, mé druhé matce, k té, co mi zaručuje celoživotní obživu, od níž dostanu byt, volňásky do kina, slevu k holiči a do městských lázní. A změnit tan-wej, druhou matku, to přece nejde, prosím vás!

Ze sociálně ekonomických záruk se stala železná vrata u totalitní ohrady. Jak chcete modernizovat, prosím vás, s těmito feudálními pouty? V Jižní Africe likvidují apartheid zejména proto, že škodí hospodářskému růstu. A že by Čína mohla růst s tímhle handicapem na řetězu? Jak chcete konkurovat v tomto a příštím století, kroutí hlavou kapitalističtí investoři a mají ovšem pravdu, čínskými modernizátory nepopíranou. Tan-wej ale dosud vítězí.

„Dovedete si představit život bez tan-wej?“ ptal jsem se domorodců.

„Ano, ano,“ přikyvovali, aniž si byli jisti, zda by to pro ně byla vítaná představa. Tan-wej se přece postará - feudálně, otrokářsky postará. Své svěřence vlastní se vším všudy.

Jestliže každý občan a občanka přísluší k některé z totalitních druhomatečních buněk, kam třeba patří ti cinkající prodavači nasládlé zmrzlé vody na špejli? Řemeslníci, živnostníci, osamostatňující se podnikatelé?

Určitě si jich všímají ony dohlížitelské výbory, dědkové a babky všudybylky.

V halekačce Rekviem za řemesla tvrdím, že manuální zručnost a technická představivost chybí jak v zemích příliš primitivních, kde bez zahraniční pomoci by nebyli schopni zhotovit obyčejné kolečko, tak v zemích příliš vyvinutých, kde lidská práce už je natolik drahá, že se nevyplácí něco opravovat. Tudíž se jen vyměňuje - vyhodit staré, koupit a nasadit nové. Ale improvizovat, z ničeho vyrobit něco? Tato schopnost, ta opravdová lidová tvořivost již příliš zakrněla, odumřela, zesnula.

Proto za řemeslníky se zachovaným umem je nejlépe se vypravit do zemí ležících mezi oběma extrémy. A tam také patří, velmi patří Čína.

U antikvárních verpánků seděli kouzelníci v řadě ve stínu ulice a poskytovali služby, nedosažitelné v nejvyvinutějších částech světa. Poskytovali je za pakatel, nové podrážky pořídili za ekvivalent padesáti amerických haléřů.

Na údajně nezničitelném kufru se ohnulo údajně nepoškoditelné držadlo, lezlo z pantů, hrozilo rozpadem.

V ulicích jsme se přeptali, správný expert nalezen. Sice tak moderní výrobek ještě neviděl, ale on že si poradí.

Když jsme si pak spravený kufr nesli domů, zjistili jsme, že mistr restaurátor v něm zapomněl své pečetidlo, čínský tradiční štempl.

Po obědě spěcháme vzácný kousek ze slonoviny vrátit, ale řemeslník nikde. Verpánek opuštěn, vercajk leží kolem dokola. To si asi jen na chvilku odskočil.

Jenže neodskočil. Babky, co vedle prodávaly jakési smažené bochánky, nás informovaly, že mistr musel na politické školení. Několikahodinové. Bude tam celé odpoledne, pokrčily rameny.

Ženy z Chuej-anu

Pracovní den, půl desáté dopoledne, před branou továrny na žárovky dělnice odpočívají a naplno papají.

Pár kroků od nich probíhá výstavba v šampiónském tempu jak v dobách nebožtíka Stachanova. Drobné ženské postavičky se snažily - zvláštní to kasta.

Pocházejí z nepříliš vzdálené zdejší oblasti Chuej-anu. S nikým se nebaví, jsou stále jen mezi sebou, i očima unikají. Jen co jsem na ně mínil namířit kameru, cosi zaklely a otočily se zády.

A přitom jsou tak fotogenické! Na hlavě mělký, kanárkově žlutý klobouk z tuhého, bytelného materiálu, přes klobouk bábušku utaženou pod bradičku, červené blůzky, modré pantalóny, útlé postavy a vždy je jim vidět trochu nahého bříška, a to si pudrují. Ty se stříbrným opaskem jsou provdané z lepších rodin, když obyčejný pásek, tak obyčejná vdaná, když bez opasku, tak nevdaná. Žádná z nich nevyrostla víc než metr padesát, tváře spíš vietnamské a některé zuby blyštivé: ne plně rusky zlaté, jen ve stříbrném rámu. Při práci si navlékají těžké bílé rukavice, tak jako fotbaloví brankáři těchto dní.

Pracují s dřevem a kamením: kamenolomnice, kamenolomkyně, kamenolomcovatelky, ale zejména drvoštěpky, neunavitelné, neudolatelné. Měřil jsem jejich výkon: ve dvojicích pilovaly, řezaly klády, trámy, stromy, pohyb tam a zpět, jedna vteřina. Tedy šedesátkrát za minutu, týmtéž tempem pokračovaly deset minut, celkem šest set, vlastně dvanáct set pohybů. Pak několik vteřin pohov a jelo se dál. Stavěly velký dům, mají to v úkolu, za pár dní bude hotov. Jiná jejich parta vlekla na uzoučkých ramínkách mnohametrové klády.

„Rozumíte fuťiensky?“ zeptala se jich Priscilla.

„Nerozumíme,“ odpověděly neochotně fuťiensky.

Mezi sebou ale mluvily nesrozumitelným dialektem. Prý se výlučně živí sušenou substancí z jamů. Ostatní Číňané oněmi tajnůstkářkami opovrhují a k smíšeným manželstvím dochází zřídka. Kolik asi s nimi pořídí čenichající funkcionáři strany a státu?

Následuje story, je obtížně uvěřitelná, a navíc se mi do toho plete dialektika, základna-nadstavba. Tedy: muži z Chuej-anu prosluli jako tesaři a kameníci. Jsou to experti žádaní, tradičně putovali po Číně, asi jako u nás drotáři s pastičkami na myši. Domů k rodinám se vraceli - a vracejí - jen zřídka.

Ekonomické podmínky života způsobily podivný matrimoniální obyčej, nebo že by tomu bylo naopak? Tak za prvé, ženich do manželství získává zajíčka v pytli. Při svatebním obřadu vedle něho stojí a své „ano“ vyřkne osoba zcela zabalená. Pokud si ženich do kalhot nepropašoval baterku, aby si na svatebním loži posvítil, tak vůbec nebude vědět - nesmí vědět - s kým má vlastně to potěšení. Potkal-li by svou choť na ulici, nepoznal by ji. Třeba by se zfrustrován mohl pokusit o flirt a cizoložství s vlastní manželkou. Ta ovšem si je vědoma totožnosti svého partnera, vždyť si ho brala nezabaleného. Nejen o svatební noci, ale i o všech ostatních nocích přijde k choti až večer za tmy a z domu se vytrácí ke své rodině ještě před svítáním - a to činí tak dlouho, dokud mu nepovije dítě. Teprve potom končí anonymita a povinné potupné odchody z domu.

Manželé jsou skoro stále pryč za obživou (základna). Vznikla tato tradiční nadstavba, svatosvatě se nám tvrdilo: totiž obyčej souložit jen jednou, jedinkrát v roce, a sice poslední den v čínském lunárním roce, počin se záměrem docílit oplodnění.

Když ale lunární fertilizační konstelace neklapla, hanba padla na manželku. Ve starších, předkomunistických dobách neoplodněné chuděry se k sobě přivazovaly motouzem a páchaly sebevraždu skokem do tůně. Dnes již neskáčí, na víc než na jedno dítě beztoho nemají nárok. Samy se též vydávají za prací a lámou všechny budovatelské rekordy.

Proč si ale stále berou jen hochy z téže končiny a týchž obyčejů, mi dost vrtá hlavou.

Ona budova, jejíž začátky jsem se stopkami odměřoval, vyrostla vskutku za pár dní: na mořském břehu teď stojí parádní vila, kachlíčky obložená.

Šli jsme v závěsu tří těchto budovatelek a studovali jejich proporce a pohyby. Útlá tělíčka, žádné boky, a přitom tlapy medvědí. Mužské, velké dlouhé ruce, dřinou vytahané až po kolena, pod kolena. Na nohou sandály, vlastně pantofle, dlouhé kalhoty jim nepřikrývaly oteklé kotníky, zrasovaná chodidla. Pohybovaly se pomalu, kromobyčejně ekonomicky, držely se kolem pasu a ramen, na sobě s těmi medvědími tlapami vzájemně odpočívaly.

Být stavitelem a ne pisálkem, rozhodně bych dal přednost jedné této jejich partě před plukem například polynéských, indiánských, arabských, též československých reálsocialistických úderníků.

A zase otázka: k jaké asi tan-wej, permanentnímu kontrolnímu útvaru, druhé matce, patří tyto podivné, migratorní pracantky?

Politika jednoho dítěte s nejedním problémem

První sčítání obyvatelstva se v Číně uskutečnilo v roce 327 před Kristem: obyvatel tehdy napočítali necelých šedesát miliónů. Cifra zůstala stabilní po dvě tisíciletí, ale pak se protrhl pytel.

V osmnáctém století, za krátké období 1741 až 1775, došlo k zmnožení ze sto třiačtyřiceti na dvě stě čtyřiašedesát miliónů a v roce. 1840, tehdy při nedobrovolném pootevření dveří západním vlivům, již napočítali čtyři sta dvanáct miliónů.

V roce 1949, na počátku komunistické éry, po všech těch válečných masakrech, si život zachovalo pět set čtyřicet miliónů - jež nutno živit na omezeném množství půdy a za dost neomezeného množství přírodních katastrof.

Mnozí vůdci by se dovtípili, nikoliv však Mao Ce-tung. Ten populační kontrolu zatratil jako jednu z forem kapitalistického spiknutí, že to je záměr ochudit nejpočetnější zemi socialismu - vždyť v množství je síla.

Ti, co radili jinak, nedobře dopadli. I slovutný Ma Jin-čchu, rektor pekingské univerzity, byl potrestán, neprošel prověrkou a rehabilitace se dočkal až v roce. 1979 ve věku osmadevadesáti let.

Když dědicové Maových nesmyslů uspořádali v roce 1982 nové sčítání, dosud největší v dějinách světa, dopočítali se k úděsné cifře 1 008 175 288 - tedy oné téměř čtvrtině všeho lidstva. Deset let by trvalo, než by všichni Číňané normálním tempem propochodovali pekingskou branou Nebeského klidu. A tempem každé druhé vteřiny se narodí nový Číňánek. Podstatně se prodlužuje průměrná délka života. Jak a kde zaopatřit pro dorůstající generaci pracovní příležitosti, ať už ve městech či na venkově? Kde sehnat miliardové fondy na bytovou výstavbu? Obytného prostoru je jako šafránu.

Neúcta vůči rodičům a neochota mít děti se na tradiční škále hodnot počítá mezi největší prohřešky. Jsou to prohřešky též ekonomické povahy - však děti velmi mnohdy zůstávají tou hlavní, ba i jedinou formou penzijního pojištění, jak již víme. I bez odkazu na Konfucia stát přesunuje odpovědnost z veřejných na privátní bedra, jen ať se mladí starají o rodiče a prarodiče.

K radikálnímu kroku se přistoupilo v roce 1979: Tengovo politbyro vyhlásilo politiku jednoho dítěte na rodinu, se záměrem do sta roků zredukovat obyvatelstvo na sedm set miliónů, tedy téměř o jednu třetinu.

Již se podařilo zabránit zrození sta miliónů dětiček. Efektivní drastické metody popsal mladý americký antropolog Steven Mosher. Byl svědkem, jak ženy i v devátém měsíci těhotenství musely podstoupit interrupci. Mosher protestoval, dostal se až k k náměstkovi předsedy vlády, vše ovšem marno. Soudruzi zatratili jeho publikace jako protičínskou propagandu. Mosher se ale neodmlčel a natolik rozzlobil čínský establishment, že došlo k tlaku na Stanfordovu univerzitu, aby s neposlušným přísně naložila. Výhrůžka jasná: další vědecká spolupráce že nebude. Stanford se podvolil aktem zbabělosti, v americké akademické obci nikoliv překvapujícím.

Opatrní vědci tedy sami raději nešťourají a spoléhají na oficiální zdroje. I z nich se však lze ledacos dovědět: například o počínání kádrů v provincii Che-nan. Tam, když totiž zjistili, že mají tři tisíce těhotných žen nad povolenou kvótu, promptně poručili vykonání krvavého díla tzv. čištění břich, i tam, kde již jen málo dnů chybělo k narození robátka.

Hlavní stranický deník Žen-min ž’-pao 3. března 1983: „V současné době je také velmi vážným problémem zabíjení novorozených děvčátek a špatné zacházení se ženami, jež je porodily.“

V červnu téhož roku zástupci Čínského národního výboru kontroly porodnosti obdrželi u Organizace spojených národů trofej v ocenění nejefektivnějších úspěchů v omezení porodnosti na světě.

V roce. 1982 při první své návštěvě jsme slyšeli, že povolená kvóta jednoho dítěte na rodinu je zdrojem té snad úplně největší nevole veřejnosti.

Tentokrát jsme si vyzpovídali řadu domorodců, mezi nimi i naše dva vzdálené synovce, příslušníky oné tzv. ztracené generace, co dospívala za kulturní revoluce, respektive neměla možnost během ní pořádně dospět.

Ten starší, houslista, se ještě neoženil.

„Už je mu dvaatřicet, jak to, že ne?“ zvídám

Jeho matka se rozpovídala, potvrdivši předpoklad, že ne vše se příliš změnilo od Konfucia do dnešních komunistických dob. Manželský pár se nevybírá podle stavu bušení srdeční krajiny či dokonce jitření žláz, nýbrž podle „vhodnosti“. Správná rodina kdysi a správný třídní původ donedávna. Matrimonium není privátní, natož romantická, ale především funkční záležitost: vytvořit společenskou a hospodářskou jednotku, zplodit dítě.

Matka tedy odnesla na příslušný odbor svatebních seznamovacích služeb (v rámci téže tan-wej, ovšem) fotografii syna č. 1 a oznámila požadované specifikace.

Úřad brzy nalezl vhodnou partnerku, matce - budoucí tchyni - sdělil údaje, předal fotografii, muzikant si doma obrázek a informace prostudoval a zavrtěl hlavou, že tuhle tedy ne.

Pokus opakován desetkrát, stále negativně hlavou vrtěl stydlín panic, případ nejspíše beznadějný.

V Číně přetrvává obyčej, že první syn se žení první, a druhý tedy musí počkat.

V tomto našem případě syn č. 2 (věk 28, výroba matrací) by se ale nikdy nedočkal. Proto požádal staršího bratra, aby mu přenechal právo prvního činu. Muzikant milerád vyhověl, matka s fotografií a údaji odspěchala ke zprostředkovatelně a syn č. 2 si bez potíží vybral z podobenek správnou kandidátku. Rozhodl se pro děvče pracující v téže továrně. Denně ji vídal v autobusu, slovo spolu dosud nepromluvili.

Rodiny se sešly k vyjednávání. Může nevěsta do transakce mluvit? Ne moc, ale právo veta může využít. Dotyčná fotografii zájemce schválila, pak na sebe v práci a autobusu promluvili. Po devatenácti měsících vodění za ruku došlo ke svatbě. Když jsem je poznal, nevěsta už byla hodně těhotná. Podle toho, jak s ní ženich zacházel, zdála se to být choť víc přidělená, vyfasovaná než vyvolená s impulsem romantické vášně.

Někteří autoři ještě tvrdí, že na osemenění manželky je stále nutné vyškemrat si napřed permit od tan-wej. Ptal jsem se několika novomanželů a všichni tvrdili, že uzavřením sňatku se teď automaticky získává právo na ono jedno početí.

Tito naši dva si v továrně na matrace vydělají stejně - sto jüanů za měsíc. Až se dítě narodí, dát je pak do jeslí se vším zaopatřením bude stát stovku čili půlku platu rodiny. Prý si k dohledu seženou nějakou babku, ta na víc než třicet jüanů nepřijde.

A co kdyby choť byla podruhé těhotná, interrupci se podařilo vyhnout a druhé dítě se narodilo?

Dověděli jsme se tyto podrobnosti: Služební postup zaražen po dobu pěti let, zkrácení platu o patnáct procent a mzdové polepšení znemožněno na dlouhou dobu. V případě třetího těhotenství a porodu je trestem další snížení platu, ba i vyhazov a vůbec žádné sociální požitky pro dítě. To pak všechny lékařské výlohy musí platit rodiče, a když si je nemohou dovolit, ať nebědují, že dítě nepřežije, však si ho drze udělali proti vůli státu a zájmu společnosti. Třetí dítě se též dostane na poslední místo v pořadníku na umístění v mateřské a pak i ve vyšší škole - zkrátka kádrový vyvrhel od prvního do posledního svého dechu.

Uvažme toto: jedináček vyrůstá ochuzen státním příkazem o sourozence, ale nejedináček je trestán existencí sourozence. Nejen že se musí dělit o hračky, uskrovnit ve společné posteli, ale celá rodina utrpí finančně i politicky. Pěkně děkuji za takového zkázonosného bratříčka či sestřičku, kvůli nim se kalí můj kádrový profil, hatí se mé existenční šance! Kolikpak rodinné pohody asi vydrží v tak nepřípustně plodném prostředí?

Na venkově se požadavek jednoho dítěte pro rodinu prosazuje s menší důkladností. Tolerantně se zachází zejména s etnickými menšinami. Zpřísňovat se ale bude, oznámili v Pekingu, současně však slíbili, že restrikce se nebudou vztahovat na Hongkong, až se v roce 1997 scelí s vlastí.

Synovec č. 2 pravil a jeho manželka čekanka potvrdila, že oni by víc než jedno dítě nechtěli. Nemohli by si je beztoho dovolit, a tak že smýšlejí všichni jejich přátelé a známí. Týž názor jsme slyšeli z různých stran: netřeba uplatňovat politický či policejní tlak tam, kde postačí tlak ekonomický.

Pídil jsem se po ambicích těchto příslušníků pracující třídy (ambicích poněkud se lišících od přání jejich studujících vrstevníků): „Bicykl, rádio i televizor už máte - co si tedy chcete teď hlavně pořídit? Snad auto? Lze privátně vlastnit auto?“

Bažili po ledničce, to dá v tropech smysl, však jsme jednu z Hongkongu dodali. Situace ve vlastnictví motorových vozidel se změnila. Před několika málo lety se ještě nesmělo, už se smí, jsou s tím ale dva problémy - jednak peníze (inu, to je problém všude), jednak parkování - na ulicích je sice dost místa, ale ne dost bezpečí. Přes noc že prý by vzácný majetek byl rozebrán. Tedy tam v oné údajně přepoctivé zemi jdou nejen po stěračích! Kdo že kromě peněz má zamknutelnou garáž či aspoň zahradu s pořádnou zdí, ten si může svůj sen vyplnit.

O kolika že takto vyplněných snech vědí?

O žádném.

A motocykly?

Ty už budou dosažitelné v příštím desetiletí. Předmětem nynějšího reálného bažení městských obyvatel jejich generace je barevná televize, stereo, lednička a piano do přiděleného bytu - nejpovažovanější to vzácnosti.

Piano stojí tři tisíce jüanů - třicet měsíčních platů, co tohle je za prioritu, pořádně jsme se divili a dověděli, že právě to je velmi prestižní druh majetku.

Prestižní tady v bývalé koloniální enklávě, kde do klavíru stále někdo břinkal za nejedním oknem. Všechno se za kulturní revoluce přece jen nepodařilo roztříštit, tyto staré muzikální mravy se vracejí s fortelem. Navštívili jsme jednoho učitele nikoliv hudby a v jeho bytě jednu z dvou a půl komůrky zaplnilo pianino, u něho dvanáctiletá dceruška rovně seděla jako prut, precizně odťukávajíc Mozartovu sonátu. A že ten instrument se jim podařilo opatřit teprve před půl rokem.

Kulturní centrum ve tvaru manhattanského Guggenheimova muzea se na ostrově teprve dobudovává (na pozemcích bývalého bělošského hřbitova - kosti prý někam pietně převezli), takže koncerty se musejí pořádat i v provizorních nevhodných prostorách. Entuziasmus, fortel účastníků jim ale dovedl vdechnout váhu důstojnosti.

Ve vyklizeném biliárovém sále se představilo deset operních pěvců. Pět mužů (každý hodinky s kovovým náramkem), pět žen (každá hodinky s koženým náramkem), razantní zdolávání zejména Verdiho a Pucciniho, zde v této zemi, kde ještě velmi nedávno zvuky komponované cizími ďábly byly zakázány a zločinným odvážlivcům se uřezával jazyk.

Ještě malé divertimento, bude nám návratem k hlavnímu tématu o následcích politiky jednoho dítěte: na ostrov přijel slavný šanghajský hudební soubor. Mládež vesměs dívčí, v průměru ne víc než patnácti- šestnáctiletá, mnohokrát již úspěšně hostovala v zahraničí. Výtečná pianistka-sólistka, perfektně odfidlaný Vivaldiho smyčcový kvartet, ukázky tradičního čínského kumštu na nástrojích podivných tvarů. Soubor holčiček v rudých hot pants odzpíval, věru odmetal takzvanou kulometnou častušku. Za Donizettim se na programu objevila údajně česká národní píseň - naši mi to přeložili jako „Osm labutí“ či labuťáků.

Ne, neznám vrtěl jsem hlavou a vztek mnou cloumal ze zcela jiného důvodu. Koncert se konal v protestantském kostele a bylo v něm ticho asi jako na plodinové burze při oznámení výskytu pšeničného moru.

Kult dětí, tak jak si ho zavedli v Americe a jistěže i v jiných západních zemích, v Číně nikdy neexistoval, kolem potomků se život netočil. Při prvním nakouknutí do této země jsme nepostřehli ani jednoho rozjíveného spratka. GUAI čili dobré vychování bývalo velmi vysoko na seznamu rodičovských hodnot. Bývalo ještě nedávno.

Pro jedno české slovo - „mučení“ - čínština prý má kolem třiceti různých výrazů. My jsme bohatí v jiných resortech, například genitálních, a též i v charakterizaci nehodných dětí: máme hajzly, lumpy, spratky, parchanty, mnoho jiného máme tam, kde si Číňané vystačí s jedním, pro ně maximálně negativním výrazem TCHAO-ČCHI - dítě „poněkud nezvedené“, nic lapidárnějšího k dispozici.

Čínská děcka dovedou být až dojemně sympatická, například ta jejich schopnost koncentrace, pohroužit se do románu či učebnice v přecpané chodbičce plné kraválu, u páchnoucího kanálu; jejich schopnost si hrát a plně se zabavit jednoduchými věcmi.

Ale rodičovské chování, zacházení! Byli jsme na fotbale (Wu-chan : Sia-men 5:0), vedle nás se batolilo mrně, na nožkách stříbrné kroužky, miniobruče, okovy se zvonečky - jednak se tím inzeruje blahobyt, že si to jako můžeme dovolit, jednak opatření bezpečnostní, jako s ovečkami a kravkami v Alpách, aby se poklad (tisíc či deset tisíc uncí) nezaběhl.

Na hřišti probíhalo dramatické okopávání, skrumáže, trestných kopů habaděj, a tatínkové se zcela věnovali jen svým drahocenným uncím, laskali je, hýčkali, dělali na ně ťu, ťu, ťu.

No tohle přece v Číně niky nebývalo, komentovala Priscilla, aby se otec takto pitvořil, tvář ztratil, aby se o potomstvo okázale zajímal - jenže teď, když mají, smějí mít jen to jedno jediné, co je třeba přes celý týden zamknuto v nákladných jeslích, to se pak probudí značně vřelé rodičovské bažení.

Jen jednou jsme zažili peskování potomečka - potrestání jen slovem, nic nemlaskalo pěkně staročesky, nicméně kolemjdoucí se pohoršeně zastavovali a dogmaticky hned stranili mrňavému provinilci.

A teď si račte představit, v jak andělském asi stavu mysli jsem byl já, postava dost neurotická, na šanghajském koncertě v protestantském kostele, kde lahodný, umně interpretovaný Chopin ke mně vůbec nedoléhal, neboť vedle, vpředu a vzadu vřískaly dětičky, troubily do srolovaných programů, kopaly do židlí, pod židlemi lezly k pódiu a zpět.

Napřed jsem syčel jako husa či husák na návsi v dramatické době scelování lánů. Pak jsem si dokonce troufl na spratky sahat, koulel jsem očima, spoléhal, že výraz rozzuřeného bílého ďábla je oněmí, ale kdepak, koukli se, uchichtli a dál se věnovali svým diverzantských počinům.

Začal jsem tedy tahat za rukávy jejich rodiče.

Reagovali nikoliv nevrle, ne pohoršeně, ba se i červenali, krčili rameny, trošku si troufli přistrčit prst k pyskům v beznadějném pokusu, aby si jich ty jejich vřískající zlaté unce všimly.

Vstupenky na příští koncert jsem nechal propadnout.

Trošku teď generalizace o generacích: generace, co dospívala za kulturní revoluce, a proto nikdy nedospěla a též zmeškala příležitost k pořádnému, ba i nepořádnému vzdělání, byla tou první v historii země, co z popudu vůdce a ve jménu revoluce se pustila do boje proti veškeré autoritě - úřad, škola, rodiče, tradiční okovy smeteny.

A z nich jsou dnešní mladí rodičové, produkující Tengovu generaci. Od kultu Mao Ce-tunga ke kultu dětí - piplaným jedináčkům se snáší modré z někdejšího rudého nebe. Utrácí se na ně minimálně třetina rodinného příjmu, spočítali ekonomové. Už se narodilo víc než třicet pět miliónmiliónů tzv. malých císařů - arogantních, zkažených, sobeckých, nedisciplinovaných, líných a tlustých imperátorů, toto jsou slova a soudy jak sociologů, tak mluvčích ve sdělovacích prostředcích.

Nedošlo jen k poškození, notnému pošramocení postmaoistické mládeže. Utrpěla i demografická struktura společnosti, další to starost, o níž již víme, o níž se lze dočíst ve stranickém tisku - ono zabíjení holčiček, zejména škrcením, topením či pouhým odhozením. (Taková je čínská tradice, mít v zásobě eufemismy, jimiž lze obejít, obestřít všelijaké nepříjemnosti - takže činu utopení se říká „vykoupání holčičky“.)

„Ještě se tohle tady stává?“ ptal jsem se tam, kde dříve se tak věru stávalo, poté, co jsme si pravidelně všímali, že malí kluci jsou daleko častěji nošeni a laskáni v rodičovském náručí.

Kdepak, tady že ne, to už prý jen na venkově. Však taková byla ekonomická realita: dcera znamenala vyloženě ztrátovou investici - provdáním se stala součástí jiné rodiny. A doma ji tedy krmit, když není dost jídla pro ostatní, hodnotnější příslušníky rodiny?

Census v roce. 1982 zmiňuje, ale nevysvětluje deficit dvou set tisíc novorozeňat ženského pohlaví, což se - na čínské poměry - nezdá být tak moc. Z místních novin jsme se dověděli, že v některých okresech na pět narozených a při životě zachovaných kluků připadá jen jedna holka. Kde že za příštích dvacet let ženichové najdou dost nevěst?

Před zavedením vládního příkazu kvóty jen jednoho potomka na rodinu takovýto nepoměr mezi mužským a ženským pohlavím ovšem neexistoval. Změnu si lze vysvětlit i při omezené představivosti. (Příkladem takové mentální omezenosti poslouží kongresman Joel Pritchard: v New York Times 1. května 1984 oznámil, že ničemu takovému nevěří, že populační kontrola v ČLR se provádí na přísně dodržovaném principu naprosté dobrovolnosti. Jak že to ví? Inu, řekl mu tak příslušný resortní ministr.)

Vracím se k úvodu této kapitolky: poté, co jsme to viděli, v davech se tlačili, vzájemně se ušlapávali v tomto miliardovém množství, velmi se hlásím k podpoře populační kontroly, ale ne k příliš byrokratickému předpisování, natož k řeznickým metodám.

Dá se snad věřit, že se bude uskutečňovat rozumnější kurs.

(pokračování)

Zpátky