Květen 2005

Čerstvé nahlédnutí na dvě místa v Asii (Část 2)

Ota Ulč

Někdejší knížku Bez Čedoku po Pacifiku jsem započal samozřejmostí, že všechno se stihnout nedá, nezbyde než zeměkouli si prokádrovat. Nabídl jsem tento přístup: toulky po světě si interpretovat jako seznamování s třemi písmeny - P (příroda), Č (člověk), D (dějiny). Vejdu-li do katedrály či kolosea, vešel jsem do písmene D. Jestliže by se v koloseu zrovna konalo utkání gladiátorů s divou zvěří, k D přibyde Č, a jestliže by aréna s takovými krutostmí se nalézala na úpatí právě vybuchnuvší sopky, úkaz by se zasloužil o písmeno P, takže bychom byli komplet.

Zpravidla nelze mít od všeho. Stáda žiraf lze potkat v Tanzánii a nikoliv v Turecku, obdivovatel baroka si bude víc libovat v Rakousku než v Rwandě. Zajímá-li mě člověk, rozhodnu se pro domorodý jarmark v Bangkoku či Marakéši a nebudu ho hledat v Bruntále či Mníšku pod Brdy. Měřeno tímto třípísmenným metrem, většině světa vždy něco chybí. Někde ale mají od všeho. Tak se mi například jeví Srí Lanka, bývalý Cejlon, a také Bali, unikátní ostrov, pouhých 80 krát 140 kilometrů, velikost se vzdálenostmi z Prahy kousek za Rokycany jedním směrem a do Českých Budějovic druhým směrem.

Bohatší Češi již začínají na Bali přilétávat, ale není jich ještě tolik jako v případě našineckého přílivu na „Kanáry“ a tak snad neurazím prezentací některých fundamenálních údajů, jak co začalo, jak se povedlo v převážně mohamedánském světě vytvořit kumšťýřsky tak zdatnou hinduistickou oázu, daleko od Indie. Vždyť ten ostrůvek s pouze dvěma a půl milionem obyvatel dělí od ostrova Jávy, mnohonásobně většího a početnějšího giganta, pouhé tři kilometry nehlubokých vod.

Vetřelci se po staletí utkávali s místními, nikterak sjednocenými vládci, sídlícími porůznu, v místech jako Ubud, Samprangan, Gelgel či Klungkung. Jako zcela první Evropan se dostavil holandský námořník koncem šestnáctého století. Přátelsky ho přivítal místní král, manžel dvou set žen, v doprovodu padesáti trpaslíků.

Holanďané, na rozdíl od Portugalců, se nezajímali o spasení duší, na správnou víru převracení, ale o zisk. Ten Bali, na kulturu bohaté, příliš neposkytovalo, na rozdíl od vzácným kořením oplývajících ostrovů v sousedství. Vláda nizozemského království se důkladně prosadila teprve koncem devatenáctého století. V roce 1906, brzo již jubilejním, došlo ke konfliktu s domorodci, Holanďané zahájili kanonádu, tři místní princové zvolili sebevražedný boj až do konce. V jednom dni čtyři tisíce mrtvých, zbylá moc ostrovní šlechty tak vymýcena. A život lidu se vůbec nezměnil. Kultura, kumšt dokonce vzkvétaly.

Počátky této unikátní kultury abychom hledali asi tak v době našeho Karla IV. Tehdy na Javu začal pronikat islám, leckomu se mohamedánské novoty nezamlouvaly, k odchodu do emigrace se dali zejména vědci, umělci, hlavy myslící a tvořivé. Hinduismus na Bali, přespříliš daleko od Indie, nabyl svou specifickou, komplikovanou podobu. K dovezeným bohům jako je třeba Ganeš (Slon) či Hanuman (Opice), k nejvýznamnější trojici (Brahma, Šiva, Višnu) přibyla plejáda duchů a démonů, všudypřítomných, bedlivé pozornosti vyžadujících. Tohle není nábožeství fatalistické, že takhle nám Osud – Karma nadělil, s tím se nedá nic dělat, musíme se smířit. Naopak, bude záležet na naší iniciativě, jak dobré duchy si předcházet a ty nedobré konejšit, jejich pozornost odvádět jiným směrem. V horách vesměs sídlí dobří duchové, oním směrem nutno hledět a jim pozornost věnovat, kdežto opačným směrem, k moři, tam pod hladinou jsou zlí démoni. Proto domorodec dává přednost píli na rýžových polích a nikoliv rybaření v nedůvěryhodných vodách.

Bali je končina mimořádně úrodná, schopná uživit množící se domorodce. O žních ženy stínají rýžové stvoly malým srpem, spíš vlastně nožem v dlani ukrytým, aby nepoplašil bohyni této fundamentální, životadárné plodiny. Bohyni jménem Dewi Sri se nutno denně věnovat, symbolickou částečku vlastních pokrmů přinášet. Kapličky z bambusu jsou k nepřehlédnutí na každém poli. Na křižovatkách, v každé vesničce, pod každou střechou je nějaký ten svatostáneček, takže když se to pak sečte, je jich na ostrově víc, než lidských obydlí. V místě jménem Besakih, na sedmi terasách, na svahu mohutné sopky Gunung Agung, tisíc metrů vysoko, na prostoru tří čtverečních kilometrů už tisíc let dominuje komplex dvaceti dvou chrámů.

Balinéské chápání světa, všemstva, je dualistické, jako nekonečný střet protikladů, fenoménů viditelných a neviditelných, světa fyzického a spirituálního. Rozpůlená brána, jíž se vchází do nádvoří, symbolizuje rozštěpení pozitivních a negativních sil ve vesmíru. Pravá ruka, kterou se krmíme, je dobrá, levá ruka je nedobrá. Démon Barong (symbol pořádku, harmonie, zdraví) se potýká s démonem Rangda (symbol chaosu, ublížení, nemoci). Přesvědčení o moci nadpřirozených sil posiluje obavu, ba i strach z čarodějnictví.Dualismus barvy bílé a černé, bůžci jsou obtočeni černobílým šachovnicovým textilem a stejně takovou zástěru na sobě mají kuchaři v mé oblíbené baliské restauraci Bumbu Bali.

Posuňme se k písmenu P – k přírodě. V prastarém dokumentu je psáno, že ostrov Bali, posazený na krunýři velikánské, v moři plující želvy, je centrem nejen světa, ale i vesmíru. Objektivnější, vědecky nezpochybnitelná je skutečnost, že tento poměrně malý ostrov protíná řetězec kopců, hor, sopek. Vulkán Gunung Agung trčí do výše 3142 metrů. V roce 1963 explodoval, zabil víc než tisíc lidí, pohřbil řadu vesnic. Láva, řinoucí se až k moři, odřízla východní část ostrova. Sopečný popel pokryl celý ostrov, zničil úrodu, a mnozí přeživší, aby mohli dále přežít, zvolili hospodářskou emigraci přesídlením do jiných, kulturně jim zcela cizích končin.

Po této sopečné katastrofě se od sedmdesátých let začala blížit jiná pohroma v podobě turistických hord. Ty naštěstí z veliké své většiny se vesměs hrnou k pobřeží, na pláže, zejména k místu Kuta, které si jako cíl své pozornosti v roce 2002 vybrali islámští teroristé. Kuta je pouhých pár kilometrů od Denpasaru, hlavního města, donedávna jen hlavního městyse, a též nedalekého mezinárodního letiště na cestě z Austrálie do Evropy či Ameriky.

Zájemce aby onu žalostně již zkomercionalizovanou končinu pominul a vydal se jinam. Autobusem, bicyklem nebo i pěšky, pokud energie a počasí dovolí. Do vnitrozemí, východním směrem, podívat se na D v bývalých centrech královské vlády, a dál k severu okusit mohutnost písmene P v horách u jezera Batur a sopky téhož jména.

A cestou se seznamovat s Č, tím tuze pozoruhodným písmenem ostrova. Není to druh člověčiny v podobě smečky dotírajících prodavačů na plážích, napěchovaných majiteli bílé a kvapem se připalující pokožky. Rovněž to není druh nepřístupných domorodců, kde ženskému pokolení, případně zabalenému od hlavy k patě, se škraboškou na tváři, je přisouzena role tažného dobytčete, a množství tabu činí z výletu méně než příjemnou procházku po minovém poli,

Na Bali převládá barva a zvuk, laskavost, přívětivost. Odkud pak jste, jsem z Tramtárie, kam jdete, ale jen tak kolem, tak se u nás posaďte, návštěvník se posadí a pokusí se v nějaké řeči či aspoň posunky komunikovat. Mimořádný kumštýřský um a přitom Balinésané nemají slovo pro „umění.“ Malíři, řezbáři, celé ulice si tak počínají. Přes den kráčím za vodním buvolem na políčku, večer sednu k tvorbě, v ruce štětec, dláto,věnuji se muzice, půjdu tančit. Ostrované jsou zapředeni do množství festivalů, konejšení duchů. Přemnohé příležitosti tak poslouží, od narození až po smrt a vlastně již i před narozením – při dosažení třetího měsíce těhotenství. Kombinují se role náboženské a společenské, obcování s nadpřirozenem nevylučuje vzruch jiného druhu, proč třeba ve svatostánku neuspořádat kohoutí zápasy a trošku sázení u toho.

Těžko doporučit víc adres na zeměkouli, kde se toho dá tolik stihnout, zažít, prožít na tak nevelikém prostoru. A za chvíli budeme přistávat.

Narozdíl od předlouhého trmácení z našeho amerického domova, let ze Singapuru na Bali trval pouhé dvě hodinky. Pár ostrovů vlevo vpravo, pak tma a budeme přistávat. A bude to zřetelný krok z prvního zpět do třetího světa. Vítá nás ještě větší a vlhčí horko. Za přepážkou vojenské postavy v uniformách, bez náznaku předpokládané ostrovní vlídnosti. Pomalu podezíravě listovat v pasech a po zaváhání udělit značně velké razítko o povolení ke vstupu. U dalšího okénka platíme za udělené právo 25 dolarů za osobu: osoby jsme dvě, výměnný kurs dolaru, jakkoliv chřadnoucího, téměř již ubožáckého, je jeden k deseti tisícům rupií. Takže jsem jich zaplatil půl milionu a ještě zůstávám mnohonásobným rupiovým milionářem. Za právo odjezdu z ostrova pak každý návštěvník platí dalších sto tisíc rupií.

Jak se tu budeme domlouvat? Balinština je mimořádně komplikovaná, nemáme o ní potuchy ani zájmu se pošetile začít potýkat. Úřední řečí země je ona zjednodušená bahasa, s jejíž podobnou verzí jsme se před lety seznamovali v Malajsii. Pár slov se dokonce dalo rozluštit – že sekola je škola a teksi je taxi. A tuze pak těší naše latinská abeceda, žádné orientální klikyháky či rozsypaný čínský čaj, v čemž jsme ztraceni, zcela bez orientace.

Za přepážkou se k nám hrnuli nosiči, reprezentanti hotelů a turistických společností. Kromě nás dvou se z imperialistické, na varování State Departmentu nedbající Ameriky pouze dostavil plachý pár indických novomanželů na svatební cestě. Později jsme se ještě všeho všudy potkali s dvěma penzisty z Kalifornie.

Tak a jedeme, po levé straně vozovky, byť tohle přece nikdy nebývala britská kolonie. Pokračuje ono znovuseznamování s třetím světem, pramálo se podobajícím singapurské modernizaci. .Ani město, ani venkov, míjíme obydlí s méně než více poschodími, občasné blikající světélko. Jak asi bude vypadat ten náš hotel či pouze hotýlek?

A jaké to překvapení! Po dojmech spíš truchlivých vjíždíme do luxusního areálu, kilometr pečlivě piplaným terénem. Zbrojnoši zvedli závory, před námi osvětlené panoráma z pohádky, takhle mohla vypadat operní scéna, kdyby byl Verdi posadil Aidu do hinduistického prostředí. Ona rozpůlená brána, jíž se vchází na zasvěcená nádvoří. Navíc tady máme rybníčky, potůčky, oltáříčky a vlevo další hinduistický výtvor, vypadá jako chrám, jenže na něm je nápis NUSA DUA SPA. Tam že nás milerádi namasírují. Zastavujeme u hlavního vchodu a na naši počet se rozezvučel gong. Navýsost ochotný úslužný personál, v recepci nás vítá víla skvostného vzhledu a pohybů. Gestem přivítání je sepnutí rukou jako při modlitbě. A každý, zdá se, že umí anglicky. Posléze čtu na měděné desce, že tento luxus slavnostně dala do provozu Jeho Excelence, prezident kleptokrat Suharto v roce 1983, tedy pět let před tím, než se ho podařilo z úřadu vystrnadit. Pídil jsem se po nynějším vlastníkovi: teď tu celou nádheru o značném rozsahu údajně vlastní brunejský sultán, nejbohatší muž světa, než ho předběhl self-mademan Bill Gates.

Téměř čtyři sta komnat , do jedné nás služebnictvo vede koridory s moderním dekorem a rovněž hinduistickou soškou na každém rohu, s malbami a reliéfy. Rajská tropická květena a vlhké horko k zalknutí. Za dveřmi, umělecky zdobenými s motivy náboženské mytologie, však panuje správný chládek, airconditioning funguje perfektně. Seznamujeme se s nedobytnou pokladnou k potřebě hostí, s návodem, jak použít a rovněž s výhradou, že v případě vyloupení obsahu podnik za ztrátu neručí. S výjimkou Afriky, televize nabízela programy ze všech kontinentů. Při přenosu tenisového mistrovství z Austrálie se ale podrážděně barevně rozblikala a na kurtu začalo poskakovat několik pestrobarevných balonků najednou.

V Singapuru telefonní spojení do New Yorku fungovalo okamžitě, na Bali se nám to nepodařilo ani jednou – stejná to zkušenost plachých indických novomanželů. Listuji balinéským telefonním seznamem a nacházím jméno Klaus Sturzenhecker, ale žádného Havla. Nejblíž mu byl Ronald Shaw Haydn. Česky znějící Kuncir a ještě češtější Kunda (Wayan, Pratama 69). K Milanu Kunderovi nejblíž byl Ketut Kondera a šedesát adresátů jménem Kondra, což se dost blížilo na Plzeňsku častému příjmení Kondr. Ani jeden Novak či Svoboda, ale hodněkrát Swastika, s dvojitým W.

Sídlíme v přízemí. Kdyby mě žár neodradil, mohl bych sedět před skleněnou stěnou v zeleni, naslouchat ševelení palem, sbírat omamně voňavé kvítky frangipani. Pěšinkami se pustit na procházku mezi květenou a tradičními skulpturami a za pár metrů a minut dorazit k oceánu na privátní pláž. Opisuji z informační tabule: vzduch 32 C, vlhkost 93%, teplota moře 26 C, teplota v bazénu 28 C, ta úplně správná, polévková. Bazénů několik, ten největší tam má vbudované ostrůvky, jež lze obplouvat. Služebníci ochotně přinesou požadovaný nápoj , ať už coca-colu či cokoliv alkoholicky potentního.

Personál se usmívá, stále nás zdraví, má to v popisu práce. Jinak tomu s návštěvníky. Snažil jsem se je rozpoznávat a třídit. Nejlepší příležitost poskytovala snídaně, kde každý setrvával aspoň hodinu. Obcházet kulaté stoly s nakupeným tovarem kuchyně evropské, asijské, tu jen druhy vesměs neznámého ovoce, jinde sýry a uzeniny, jinde pečivo, nebo zajít ke kuchařům tvořícím všemožné omelety . Každý strávník se věnuje svým talířům a okolí nebere na vědomí. Nevidím, že by se někdo o někoho zajímal, o fraternizaci, navazování kontaktů usiloval. Nejpočetnější byli Japonci, respektive Japonky, mnohonásobně převyšující své doma zanechané mužské protějšky, ti ať pracují a vydělávají. Když maminkám má manželka složila poklonu, jak že jejich potomstvo se dovede způsobně chovat, reakcí potěšených bylo dychtivé přikyvování, aniž příliš rozuměly. Angličtina věru není značné forte Japonců, kteří se jí pilně učí už šedesát roků, od konce prohrané války. Dost byla slyšet němčina, i rakouská a švýcarská. A ruština. Ano, azbuci, mnoho jich, k mé značné nelibosti. „Zarputilé, sebevědomé, panovačné, mafiánské typy,“ takto nevlídně se o nich vyjadřuji ve své xenofobické zaujatosti. Přemnozí hosté dělali dojem stoprocentní spokojenosti a z tak pohodlného ráje za celou dobu patrně nevytáhli ani patu. Jakkoliv jsem si lebedil ve vodách oné polévkové teploty, můj temperament částečného neurotika nepřipouští takové rozvalování v nečinnosti.

Přednost večeřím dáváme ve výtečné domorodé restauraci jménem Bumbu Bali, pár kilometrů daleko, kam si nás oni přivezou a zas odvezou. Má též pověst významného kuchařského učiliště, lze si bohatě vybrat z kořeněných domorodých krmí, zapíjím dobrým místním pivem, útrata čtvrt milionu rupií. Nemáme střechu nad hlavou, ptáčci pípají, lampičky blikají, k tomu cinkot s orientálními zvuky v pozadí, pod stolem nám cosi doutná k nedostatečnému odhánění komárů, preferenčně jsme posazeni hned vedle oltáře, k němuž se občasný domorodec přijde poklonit a pomodlit.

Podnikáme celodenní výlety, zpovídám naše průvodce. O životě našeho ochotného, úslužného personálu. Jeho existence však není příliš usměvavá. Dlouhá služba a po ní příliš dlouhá cesta k jejich domovům. Ovšem vděčni jsou za příležitost obživy, nezaměstnanost na ostrově je třicetiprocentní (v Singapuru je tříprocentní).

Jak dalece ublížil turistickému ruchu krvavý útok islámských teroristů v říjnu 2002? Úplně ho zabil, po řadu měsíců nic z něj nezbylo, čímž se zdařil záměr útočníků ekonomii co nejvíc ublížit. Velké množství lidí ztratilo práci, ale teď prý se situace už ze dvou třetin zmátožila. Ptám se na pachatele oné zkázy, co že to bylo za lidi, zda místní nebo odjinud. Samí cizí, muslimové se sousední Javy, dostalo se mi ujištění. Až na dvě výjimky už je všechny pochytali. (Jiný názor vyjadřují politicky korektní jedinci jako například Din Syamsuddin, generální tajemník přední islámské organizace, majitel doktorátu z kalifornské univerzity v Los Angeles. Ten rezolutně prohlásil – a takto je citován v The New York Times, 7. 11. 2002, že přece islám nemá vůbec nic společného s terorismem a že evidentním pachatelem masakru na Bali byla americká CIA.)

Vyzvídám o stavu korupce, zda rovněž trápí tento ostrov s tolik odlišnou tradicí a kulturou. Žel, je tomu tak – korupce univerzální, bezbřehá. „Například já bych se rád dostal k poště – zajištěná existence a nepracovat sedm dní v týdnu. Ale to bych musel přinést úplatek, který by v dolarech znamenal sedm tisíc dolarů, které já přece nikdy nebudu mít“, svěřil se šofér a ukázal směrem k právě dokončované honosné vile, kterou si staví přesně takový vyděrač. Vládní úředník, jehož oficiální plat nepřesahuje ekvivalent 100 dolarů , z titulu své funkce je přesvědčen o svém legitimním nároku na zdaleka vyšší standard (auto, nejmodernější vybavení do domácnosti) a k němu si vypomáhá vyděračstvím. Nikdo se zřejmě příliš nediví nad tímto tristním stavem věcí.

Z Denpasaru k severu, k nejzajímavější části ostrova, doprava je značná, ne však chaotická. Četné motocykly obratně kličkují, jedna vesnice přechází ve druhou, první kilometry nelze vlastně zahlédnout ani jedno políčko. Domy se střídají s chrámy, kdo ty má na starost? Prý tamější nejbližší komunita, sousedé. Oltáříčky na pozemcích ochraňují před vetřelci. Kameníci vytvářejí bohy, bůžky z měkkého a lehkého materiálu sopečného původu. Těchto kamenických živností jsem napočítal tucty, snad veletucty, jedna vedle druhé. Nejinak tomu s prodejnami produktů ze dřeva. Kdo tuhle spoustu zboží může kupovat? Prý to jde vesměs na export, dozvídám se. Nad oltáři v přírodě bývá otevřený deštník. Paraple prý nikoliv ochraňovat před deštěm, ale žárem, aby ten který reprezentant nadpřirozena nedostal úžeh. Salutuji takové ohleduplnosti.

Neminula nás obligátní podívaná, konflikt dobrého démona Baronga (harmonie) se zlým démonem Rangdy (chaos). Děsové se blížili, též barevní zubři, rozkošné, luxusně vyšňořené krasavice. Hlavou, krkem, pohybem ramínek, rukama, prstíčky (trošku to připomínající komunikaci hluchoněmých) sdělují průběh s komplikovaným dějem. Správná hudba v pozadí, ale nesmí to trvat věčně.

Návštěva výroben a prodejen batiku, kooperativy talentovaných malířů, tvořících všemožným stylem, ve vesnici Celuk výsledky práce se stříbrem, ve vesnici Mas se dřevem. Na jednom sousoší otec se synem už pracovali rok. Méně času aby zabralo zpodobování penisů. Na prodej tam měli dvoumetrové, skvostně ztopořené pyje, spolu s bytelným šourkem. Ale nikde na Bali jsem nepozoroval onen druh výsostně erotického umění, jakým proslula Indie. (Tam v Khajuraho ve státě Madhya Pradesh je k spatření osmdesát pět chrámů, vystavěných v době, kdy my jsme se ještě nezmohli ani na jednoho Přemyslovce. Veškeré anatomicky představitelné kopulační pozice jsou k mání, v plné kráse, jíž tisíciletá nepřízeň přírody a člověka nedovedla ublížit.)

Inspekce jednoho z větších chrámů, spíš konglomerátu staveb a sousoší: pod jednou ze střech svatostánku byla natažena síť pro badminton. Blíž zvídám a dozvídám se, že se v těchže prostorách konají kohoutí zápasy. Poté co jeden z opeřenců nevyhnutelně prohraje, stane se obětí, položenou na tamější oltář.

Na jiné cestě opačným směrem po ostrově jsme dorazili k Uluwatu , jednomu z nejsvatějších míst Bali, na útesu 200 metrů nad mořem. Trvale tam sídlí dost velké a drzé opice, chovají se doslova bohorovně, návštěvníci jim nevadí a kradou jim kde co.

V The Jakarta Post článek na první straně tvrdil, že provincie Aceh se již z katastrofy podstatně zmátožila, restaurace a supermarkety fungují, jakož i 130 škol. Na druhé straně byla fotografie ruského vojáka, jak hraje s místní mládeží kopanou. Jak ten se tam dostal? Kritický článek o snaze státu krotit podnikatelské počínání armády. Oslavný článek o indonéských studentech, kteří získali zlatou medaili na astronomické olympiádě na Krymu. Z dopisu čtenářů: tato tsunami 26. prosince byla hodně horší než Krakatoa 27. srpna 1883. Tehdy sopečný výbuch vytvořil dvě masivní vlny až do výše třiceti metrů, zničil tři města, ale nešířil se dál.

Blíží se náš čas odjezdu, odletu. Na letišti v Denpasaru fotografuji dva nápisy vedle sebe: KAMAR KECIL – TOILETS a MUSHOLLA - PRAYING ROOM, záchod a modlitebna, ulevit jak tělu, tak duši. Neodolal jsem a šel se se systémem seznámit. První dveře vlevo: ženský záchod. První dveře vpravo: ženská modlitebna. Druhé dveře vlevo: mužský záchod. Tak jsem vešel a poté i otevřel dveře vpravo k pánské modlitebně. Byla to místnost bez jakékoliv okrasy, rozdělená do tří kumbálků. V jednom z nich na koberci klečel a klaněl se věřící.

Zcela závěrečné sdělení: literatura tvrdí, že leden je ten nejméně vhodný měsíc k návštěvě, neboť to je sezóna dešťů. Obávali jsme se, že větší část času se budeme skrývat pod střechou. Pršelo nám ale jen dvakrát, důkladně, razantně, za hodinu bylo po všem a my pak oceňovali krátkodobé ochlazení. Definitivním minusem ovšem byla ta dlouhá, předlouhá cesta. Zejména tvorové již nikoliv junáckého věku neuvítají tak drastické klimatické výkyvy – z minus dvaceti pak najednou do plus třiceti stupňů Celsia . A po zpáteční cestě v těchže botách, s nimiž jsem se brouzdal po tropickém břehu, se probourávat půlmetrovou vrstvou sněhu k mrznoucímu domečku. Rovněž leckoho třeba pozdrží v rozletu představa finančních výdajů.