Květen 2005

Jak jsme všechno vždycky zavinili

Ota Ulč

Mnozí evropští intelektuálové včetně českých filozofů se dali slyšet, že katastrofu 11. září 2001 si Amerika zavinila sama. Ergo, kdyby si počínala jinak, nebylo by islámských fanatiků, kteří by se obtěžovali trefit do dvojčat WTC.

Nepostřehl jsem však, že některý z takových myslitelů by si krvavý akt zvlášť pochvaloval a o obětech se vyjádřil jako o malých Eichmannech, kteří dostali, co jim patřilo. Takto opakovaně tvrdí dlouhovlasý, mimořádně nevábný pedagog Ward L. Churchill, obdařený definitivou – nevyhoditelností na univerzitě v Coloradu na oddělení etnických studií. Vydává se za amerického Indiána, jímž není (původu je údajně britského a švýcarského) a ledacos s jeho akademickými kvalifikacemi je v nepořádku. Nesporná je jeho aktivita na podporu organizací typu Černých pardálů (Black Panthers) a opakované tvrzení, že ke ztrátě těch pár tisíc životů ve zmíněném infernu došlo právem, poněvadž to byli pohůnci kriminálního vykořisťovatelského řádu. Včetně tedy portorikánských uklizeček. Akademičtí funkcionáři v Coloradu teď přemýšlejí o Wardově právu takto nadále vyučovat.

V americkém univerzitním prostředí lze potkat přemnoho tvorů, přesvědčených, že intelektuál hodný toho slova přece musí nemilosrdně kritizovat, ba i opovrhovat systémem, který mu zaručuje tak pohodlný život. A současně aby šťastlivci pokud možno horovali o socialistických utopiích. Však lahodné vidiny marxismu-leninismu nejspíš učarovaly těm s dostatkem štěstí být bezpečně daleko od jejich aplikací v praxi. Zejména v době před rozpadem Sovětského svazu se velepřesní soudcové západní reality, na níž nenechali chlup dobrého, proměňovali v prosťáčky, plné víry v komunistické vize. Teď už však nelze denně potkat učence, mávajícího srpem a kladivem. Poté, co se Sovětský svaz rozsypal a tak se umenšila příležitost ke zdůrazňování jeho nádher, o to víc přibylo kanonády do amerického politického systému a praxe agresivního utlačování národů, vykořisťování zemí třetího světa, žen, menšin, homosexuálů, zvířat, ničení planety, ozónu, vod, luk a strání.

K dispozici je přebohatá tradice, s vědci, kteří omlouvali, obhajovali Stalina, pochvalovali si jeho řízné počínání v třicátých letech, za války i po válce. I nadále se tu vyskytují zastánci dinosauřích receptů na předělávání světa. Též na předělávání historie dvacátého století, které se zasloužilo o rekordní hory mrtvol ve jménu té či oné spasitelské kauzy. William Appleton Williams, proslulý profesor na univerzitě ve Wisconsinu, produkoval díla, dokazující, že Stalin byl donucen k expanzi do východní Evropy pod vyděračským diktátem nukleárně vybavené Ameriky. Profesor Neill Cameron v době již pobřežněvovské vydal dílo, v němž dokazoval, že Sovětský svaz je modelem té správné, spravedlivé, efektivně fungující společnosti. Za vzor vládnutí dával také Hodžovu Albánii a Husákovo Československo. Knihu příznivě přijali recenzenti v předních amerických časopisech. Richard J. Barnet, jeden z ředitelů superpokrokového Institute of Political Studies, obhajoval sovětské počínání jako vždy zásadně obranné - i v Afghánistánu. Rovněž československý únor 1948 byl oprávněnou reakcí na provokativně agresivní Marshallův plán. Ředitel Barnet se obklopil neméně zakalenými kádry, například Gareth Porterem, velkým fanouškem Severní Koreje, vyjádřivším názor, že demokraté na severu odmítají jednat s fašisty na jihu proto, aby tak protestovali proti nedostatku jihokorejských občanských práv. Porter napsal též knihu na obhajobu Pol Pota.

Robert W. Thurston, pedagog na Miami University ve státě Ohio v roce 1996 vydal knihu Life and Terror in Stalin`s Russia, 1931-1941. V ní dokazuje, že Stalin v těch zvěrstvech byl vlastně dost nevinně. Počínání vlády bylo mimo jeho dosah a pokud tedy k nějakému teroru došlo, ten si řádil sám o sobě (almost a will of its own). Sovětská tajná policie se vyznačovala mimořádnou, pozoruhodnou (remarkable) péčí o důkazní prostředky, gulagy nebyly nic zas tak příliš nepříjemného. Nepříjemná svědectví tento autor-profesor odvrhl s odkazem na studenoválečnické přehánění či na údajné buržoazní a proto nespolehlivé svědky. Tento opus vydalo jedno z nejprestižnějších akademických nakladatelství (Yale University Press) a navíc se mu dostalo náramného ocenění, po němž marně dychtí jiní autoři. Vybral si ho totiž History Book Club.

Na univerzitě v Amherstu, stát Massachusetts, se v listopadu 1992 konal sjezd marxistů-leninistů a sjelo se tam několik tisíc vyznavačů. Vyslechli analýzu profesora Richarda Wolffa, který zdůrazňoval Stalinovy obrovské zásluhy (enormous achievements). Veliké přednosti centrálního plánování opěvoval profesor Bertell Ollman.

Však i jinde ve světě se teď objevují spisky, dokazující, že Osvětim byla rekreace, holocaust se nekonal, a kdyby se byl konal, Hitler o něm neměl zdání. Vážnější je skutečnost, že takoví intelektuálové mají k dispozici univerzity, sdělovací prostředky, nakladatelství, nadace. Jejich profesionální prestiž nezřídka závisí na vehemenci, s jakou zatracují systém, poskytující jim solidní existenční zajištění. Je v tom také pocit morální superiority, vzpomínka na mládí, když všichni byli zdatní, třeba i krásní.

Máme století jednadvacáté a tón akademické tvorby nadále charakterizuje BIAS – jednostrannost, zaujatost. Příkladem nám poslouží University of California Press, jedno z nejprestižnějších nakladatelství v zemi. V jarním katalogu produkce roku 2004 nám na 116 stránkách nabízí 140 nových titulů, mezi nimiž není ani jeden, který by se o stavu věcí ve vlastní zemi vyjádřil pozitivně. Převládá velebení revolučních iniciativ, též došlo k publikaci biografie o zakladateli komunistické strany Tibetu. Nynější to typická situace v prostředí údajně pluralistickém, ovšem za podmínek důsledného uplatňování jen jednoho správného názoru.

Amerika zavinila i Pol Pota, jak nám například tvrdil britský autor William Shawcross v knize Sideshow: Kissinger, Nixon and the Destruction of Cambodia. Nebýt amerického bombardování, z Kambodžanů, něžných to buddhistů, by se nebyli stali genocidální mordýři, jimž se podařilo vyvraždit snad třetinu vlastního národa. O Pol Potovi vyšlo několik knih. Výtečnou biografii Brother Number One (1992) napsal David P. Chandler. Prozatím nejposlednější analýzu tohoto tvora a jeho doby předkládá Philip Short v knize Pol Pot: Anatomy of a Nightmare. V díle o 537 stranách se dozvídáme všelijaké apokalyptické hrůzy (například o pojídání žab, náramně vykrmených konzumací četných plovoucích mrtvol), ale také tvrzení, že Pol Pot se žádné genocidy nedopustil. Že on neusiloval o vyvraždění národa: toliko o jeho zotročení. Usiloval prý o vytvoření otrockého státu, toho zcela prvního v moderních dějinách.

Pol Pot, který zemřel v roce 1978, se pokládal za nevinného, a ač oddaný marxismu-leninismu, s nímž se seznamoval za svých nepříliš úspěšných studií ve Francii, o Marxovi toho pramálo věděl. (Však zkušenost to častá i mezi předními českými reprezentanty této víry.) Multivrah jako osoba banální. Tak tomu mnohdy bývá v privátních životech tyranů, což prezentoval Allan Bullock o Hitlerovi či Isaac Deutscher o Stalinovi.

V dlouhé recenzi Shortovy knihy (The New York Times Book Review, 27. 2. 2005) se též dočítám, že v Kambodži je řada lidí, bažících po návratu Pol Potovy hrůzovlády. Takže Češi, mnoho jich, nejsou ti jediní, jimž permanentně učarovala nirvána rudých, případně i krvavých časů.

Leč vraťme se k původnímu tématu o univerzální vině Ameriky a tudíž i oprávněnému rozhořčení evropského kontinentu, naší společné kulturní kolébky: Vy primitivní kovbojové, přestaňte spoléhat na vojenskou sílu, ale neopovažte se stáhnout své jednotky z Německa! Přestaňte s militarizací světa, ale nebraňte nám s dodávkami moderních zbraní velké Číně, aby je mohla použít proti malému demokratickému Tchaj-wanu! Nejednejte unilaterálně, ale nepřipomínejte nám Falklandské ostrovy či Pobřeží slonoviny nebo ropné kšefty se Saddámem! Věnujte pozornost zájmům muslimských zemí, ale nenaléhejte, abychom přijali Turecko do Evropské unie! Nemíchejte se do záležitostí Středního východu, ale pokud se tam podaří prosadit demokracii, my si vyhražujeme právo na přiznání vlastních zásluh a nárok na zisku! A tak dále, a tak dále.