Květen 2005

Že by demokracie zamířila i k Arabům?

Ota Ulč

Předlouhá léta převládal axióm, že demokracii se daří jen v protestantských státech se středostavovským zázemím. Jenže za poslední čtvrt století tato forma politického uspořádání se místy docela zdárně uchytila v katolické latinské Americe, mezi buddhisty ve východní Asii a poslední dobou i v převážně islámské Indonésii a Malajsii.

A dosud nejsme u konce. “Nečekaný, překvapivý závan svobody“ - takový byl 6. března 2005 titulek v prvním sloupku na první straně The New York Times , dosud zásadně kritizujících veškeré počínání George W. Bushe. Tím ovšem nevybočují z celosvětového šiku, v němž ty nejvíc rozhořčené hlasy vycházejí z hrdel arabských a evropských. Však Gerhardu Schröderovi, jehož ministryně spravedlnosti přirovnala Bushe k Hitlerovi, populární protiamerický postoj pomohl k vítězství ve všeobecných volbách. Rozsáhlým průzkumem veřejného mínění 380.000 evropských respondentů se zjistilo, že zdaleka největším nebezpečím pro světový mír jsou USA (84%). Většina je jich přesvědčena, že katastrofu 11. 9. 2001 si Američané do značné míry zavinili sami. (Pražský intelektuál Antonín Kosík mi e-mailem sdělil, že spolu s několika dalšími idioty zůstávám ten jediný, kdo je přesvědčen, že „nejde jen a jen o ropu, a že největší producent terorismu je dnes USA. „Ostatně – 11. 9. bylo také dílem vašeho terorismu, to je dnes také jasné. Uzdrav se.“)

Demonstranti protestovali proti počínání Bushe, nikoliv však velkořezníka Saddáma, který připravil o život rekordní počet muslimských souvěrců. Mezi Bushovými údajně diabolickými motivy zní klasická marx-leninská melodie o kumulaci zisku vykořisťovatelů, o zbrojení (vždy horečném), zálusku Pentagonu rozpoutat krvavý konflikt. Bush se údajně dopustil agrese proto, aby se pomstil Saddámovi za jeho dřívější pokus zavraždit Bushe otce. Syn bažil zmocnit se irácké ropy, kterou by Saddám byl přece milerád prodal a Washington si mohl ušetřit 300 miliard dolarů válečných výloh. V evropských médiích převládá protiamerická orientace. Jen polovina francouzské veřejnosti si přála vítězství Američanů a Britů. Druhá polovina tedy fandila Saddámovi. Když Bush, na rozdíl od OSN jednal, Evropa potichu zareagovala úlevou a nahlas s mravním rozhořčením.

Bush, primitivní nebezpečný kovboj, utržený z řetězu, je ale rovněž přirovnáván k idealistickému pošetilci Woodrow Wilsonovi, který prosazoval princip sebeurčení národů a mínil zachraňovat svět pro demokracii. Bush odmítá morální relativismus (například pokládat za bojovníka za svobodu teroristu, který vyhodí mateřskou školu do povětří) a tvrdí: my máme pravdu, oni jsou „osou zla.“ Rovněž odmítá racionalizaci o ekonomických příčinách terorismu: nikoliv chudoba a hlad, ale politické tyranie jsou tou pravdou příčinou. Bush si též přisvojuje právo nečekat na další úder, ale zaútočit včas a na správném místě. Proto odstranění terorismus podporujících režimů je žádoucí.

V článku s názvem „Rozhořčené ovce, galský kohout, světová organizace, světový satan“, který vyšel před dvěma roky, jsem psal o pesimistech, zdůrazňujících, že „Historie Iráku, tohoto v Evropě vymyšleného slepence, je ságou intrik, vražd a převratů, kde posledním spravedlivým, zákony dodržujícím vladařem byl král Chamurabi v osmnáctém století před Kristem.“ Může se v takových podmínkách povést experiment s demokracií a s blahodárným dopadem na tamější vesměs neblaze spravované sousedství? Pro optimisty však nejsou minulá fiaska zárukou jejich opakování, nejsou dostatečným důvodem, proč se znovu nepokusit o změnu k lepšímu. Optimisté věří „V úspěch přeměny společnosti, která prošla traumatem dlouhodobého teroru, že lidé jsou přece natolik racionální, aby dali přednost svobodě a prosperitě.“ Nepřidal jsem se na stranu tu či onu a pouze napsal samozřejmost, že „Ať by to dopadlo seberůžověji, tolik je jisté, že nikdo Američanům za odstranění krutého a nebezpečného režimu nepoděkuje.“

Bush se odvážil podniknout radikální riskantní krok, totiž skoncovat s víc než půl století trvající podporou autokratických režimů, započatou za F. D. Roosevelta.“Zásadní to strategická změna“, zhodnotil John Lewis Gaddis, významný profesor na univerzitě Yale. Původním primárním zájmem byla stabilita dodávek zdrojů energie, kterou zaručovali saúdští a okolní feudálové. Když v roce 1991 došlo k revoltě šíitů, Bush starší neposkytl předpokládanou podporu a výsledkem bylo hrůzné krveprolití. Bush mladší, nikterak v tradici svého otce, ale jeho prezidentského předchůdce Ronalda Reagana, vsadil na premisu, své přesvědčení, že přednost žít ve svobodě a ne v tyranii je univerzální, platí i pro muslimy, a fundamentální příčinou destabilizace ve světě jsou nefunkční, nedemokratické režimy v islámských zemích.

Bushova válka je kolosální katastrofa (colossal disaster), prohlásil významný kongresman Richard Gebhardt, jeden z neúspěšných kandidátů na prezidentskou nominaci Demokratickou stranou. Pokusy o poválečnou rekonstrukci Iráku maří poválečná destrukce zejména z iniciativy sebevražedných fundamentalistů. Roste počet jejich obětí, též s uříznutou hlavou. Usámův vykonavatel al-Zarkáví se zaručil zabitím každého, kdo by se zúčastnit demokratických voleb. Opovážilo se tak osm milionů Iráčanů, vyšší procento,než jaké nezřídka zaznamenávají důkladně zavedené demokracie, v nichž nehrozí žádné nebezpečí, natož podříznutí hrdla. Den 30. ledna 2005 se stal vskutku historickým katalyzátorem, Bagdád centrem konfliktu mezi onou, po normálním emancipovaném životě toužící většinou, a skupenstvím jednak islámských fanatiků, jednak stoupenců svrženého Saddámova režimu, kteří teď pozbyli svá privilegia. A tento konflikt se stává popudem k pohybu v arabském světě.

Cosi se vskutku hnulo – „Something Stirs“, oznámil britský The Economist (5. 3. 2005). Řada lidí předvídala, že Bushova válka rozpoutá požár tažení proti Západu, zlikviduje prozápadní režimy, dodá sílu destruktivním mohamedánským extrémistům. Jenže došlo k pohybu jiným směrem. Na arabskou veřejnost tuze zapůsobily irácké volby, ony miliony, které šly odevzdat svůj hlas, vzdor všemu reálnému nebezpečí. Slovy libanonského předáka Valída Džumbláta: „Irácké volby byly arabským ekvivalentem stržení berlínské zdi.“ (Z interview tohoto nikterak proamerického politika ve Washington Post: „Co do Iráku jsem byl cynik. Ale když jsem viděl irácký lid hlasovat před třemi týdny, osm milionů jich bylo, byl to pro mne začátek nového arabského světa: Syřané, Egypťané, ti všichni říkají, že něco se mění. Berlínská zeď padla. Teď to vidíme.“)

První demokratické volby za velké účasti úspěšně proběhly v primitivním potalibánském Afghánistánu. Uskutečnily se na území Palestiny. V Libanonu si lid vynutil rezignaci prosyrské kolaboranské vlády. K tomuto výkonu lidu pogratuloval emír z Kataru. I v saúdském království, tom nejreakčnějším, se konaly místní volby, byť stále s vyloučením žen .V Egyptě, Hosní Mubarak, po 24 letech prezidentování a zřejmě s předpokladem,že na trůně setrvá doživotně, cosi pocítil. Tento demokratizaci nepřející, zásadně antiamerický (vzdor americké pomlázce dvou miliard dolarů rok co rok), se najednou dal slyšet, že připustí přítomnost protikandidátů. Nakažlivá přitažlivost pocitu svobody tedy již i pod pyramidami. V Sýrii sto padesát intelektuálů si trouflo podepsat opovážlivé prohlášení ve prospěch uvolňování otěží.

Že by docházelo k rozsvícení v hlavách v Evropě, kolébky naší civilizace? V levičáckém Guardianu, Martin Kettle, po standardním zatracení americké politiky jako bezohledné, provokativní, arogantní, nebezpečné, nezákonné, nicméně se vzchopil přiznat, že se jí podařilo docílit jinak nedosažitelného výsledku. Claus Christian Malzahn v Der Spiegelu napsal: „Možná, že lid Sýrie, Iráku či Jordánska se tak bude inspirovat a zbaví se svých utlačovatelských režimů, tak jak udělali východní Němci. Je tu něco na přemýšlení staré Evropě: Bush měl možná pravdu, tak jako ji dřív měl Reagan.“ Taktéž se leckdo troufl vyjádřit u zdejších břehů - například publicista Daniel Schorr, zpravidla velmi řízný kritik americké zahraniční politiky, tak mrzutě učinil.

Přemnoha pokrokovým hlavám je důkaz fiaska Bushovy politiky drahý nade vše. Když výsledek iráckých voleb se nedal úplně ignorovat, může být aspoň devalvován, znicotňován, v naději, že experiment se nakonec přece jen nepovede - což ovšem je eventualita, kterou nelze vyloučit. A pokud by se povedl, lze přece hlavnímu autorovi upřít zásluhy a na něco takového máme k dispozici výtečný precedens s jménem Ronald Reagan. Mezi pokrokovými, o světový mír usilujícími Evropany měl tehdy Brežněv víc sympatií. Připomeňme si demonstrace mravně rozhořčené veřejnosti proti záměru umístnit na evropské půdě rakety Pershing II, aniž jí vadila přítomnost již umístěných sovětských raket.

Ve washingtonských kruzích přemnozí specialisté charakterizovali Reagana jako amiable dunce („roztomilý hlupák“),. Na prstech jedné ruky bych spočítal americké intelektuály, kteří by se o něm nevyjadřovali s pohrdáním. Když vyzýval Gorbačova strhnout berlínskou zeď, analytici prognostici docházeli k závěru, že onen hollywoodský herec, jehož partnerem v jednom filmu byla opice jmenem Bozo, se pomátl. A tento údajný kašpar pak měl největší zásluhu, že sovětský komunismus, ten nejkrvavější politický systém dvacátého století, se rozpadl.

Zásluha mu ovšem odepřená. Slovy Strove Talbotta, náměstka ministra zahraničí za prezidenta Clintona, jeho bývalého spolužáka, komunistické vládnutí beztoho chřadlo, až se rozpadlo, a v případě Reagana to byla jen náhoda – dumb luck – „hloupé štěstí“ doslova. V Moskvě zánik vlastní říše interpretovali jinak. „Americká politika osmdesátých let byla katalyzátorem, přivodivším zánik Sovětského svazu,“ potvrdil Oleg Kalugin, bývalý generál KGB.

Výtečný publicista Charles Krauthammer navazuje v týdeníku Time (14. 3. 2004) na toto devalvující téma zásluh „it would-have- happened-anyway“ s příslušnými otázkami: Údajní experti původně reagovali na Bushův záměr demokratizovat arabskou oblast jako fantazii negramota. Teď když došlo o volbách k tuze demokratickému projevu, titíž experti neváhali všechny zásluhy přičíst odvaze iráckého lidu, aniž se obtěžovali skutečností, že této odvahy se v době před americkou invazí vůbec nedostávalo. Proč tedy teď? Nebyl to tlak lidu, ale především zásluha americké iniciativy, která něco takového umožnila. A stejně tomu tak v případě různých despocií, nyní v počátcích svého kymácení. Historie ještě nevynesla svůj závěrečný rozsudek. Tolik je ale jisté, že premisa o nepřipravednosti, neschopnosti Arabů žít ve svobodě byla trapně, skandálně falešná. Takto uzavírá Krauthammer svou esej.

Fouad Ajami, profesor na univerzitě Johna Hopkinse a jeden z největších znalců arabského světa, v televizní debatě (PBS-TV, Charlie Rose, 8. 3. 2005) zdůraznil velký zásadní posun v americké zahraniční politice. Po šedesáti letech washingtonské podpory autokratů ve jménu stability, Bush na sebe vzal riziko, že demokratický experiment se všelijak může zvrtnout, k moci se třeba dostane většina, demokracii nepřející, dojde k ošklivým krizím. Se svobodou se otevřela pandořina skříňka s všemožným neblahým překvapením. Despoti počítají s neúspěchem demokratizace, zdůrazňují arabské přísloví, že lepší jsou desetiletí nesvobody než jeden den anarchie. Doba se ale rapidně mění, zásluhou moderních komunikací nelze již scelit nakřáplé diktatury do původního stavu, teď již nepotlačitelné zůstanou otázky, proč nám je emancipace nadále odepřena, když v sousedství se již dostává příležitosti, aby změna rozkvetla.