Květen 2005

Kapitoly z občanské mravouky

Eduard Vacek

Lidstvo prodělalo od svého počátku úžasný vývoj, který však nepostupoval vždy stejnoměrně a vyrovnaně v oblasti materiální duchovní a technické a také ne vždy ku prospěchu lidstva. Zdálo by se, že to, co člověka činí člověkem, a co jej odlišuje od ostatního tvorstva je věčné a neproměnlivé v čase. V tom se však právě člověk moderní doby odchýlil snad nejvíc od prvotních zásad. Jakmile lidského ducha ovládli různí manipulátoři a vulgární materialisté, bylo veta po prvotní, prosté, ale přece jen pravé a přirozené lidské morálce, která sice nebyla tak široká jak dnes požadujeme a jak si ji představujeme, ale tehdejšímu člověku a době plně postačovala.

Zánik této původní, po staletí respektované mravouky je většinou dílem různých ideologických a náboženských manipulátorů, kteří se specializovali na kompilaci starých morálních zásad a tzv. nové morálky. Každá ideologie si podržela několik základních pravidel lidskosti, ale zároveň je obklopila množstvím vymyšlených mravních a ideologických příkazů, jež sice nebyly prospěšné jednotlivým lidem, ale vyhovovaly potřebám a byly prospěšné té či oné politické straně, církvi, nebo národní jednotce. Tak je možné si ověřit, že v ideových programech a naukách jsou vedle dobrých mravních příkazů i příkazy nemravné. Všichni zakladatelé ideologií a náboženství vycházejí z původních základních mravních zásad a různí se jen hloubkou a šířkou svého mravního názoru, případně akcentem kladeným na vybrané ideové pojmy. S těmito novými proroky a vůdci proto sice vznikaly nové světové názory, nové politické strany, nové církve, ale nikoli nová mravnost.

Všechny ideové nauky jsou dílem lidským, proto mají lidské přednosti, ale hlavně vady. Jejich nedokonalost pochází z toho, že se sice dovolávají nějakém stranické, či náboženské morálky, nicméně člověk je u nich až na druhém místě.

Vraťme se však k člověku. Člověk je tvor společenský a jeho povinností je, aby svůj úkol, nebo úděl, který mu je na zemi dán provedl podle svých sil co nejdokonaleji. Mezi lidmi nesmí být vyvolení ani zavržení. Jsme všichni plnohodnotní lidé, a jsme stejnou měrou připoutání a závislí na zemi a na vzájemném spolužití. Máme stejné bolesti a radosti. Proto jakékoli formy rasové, náboženské a ideologické diskriminace jsou jen různými formami nenávisti., která má svůj původ v nedokonalosti.

Mravní stav lidstva, zvláště v průběhu světových válek, zejména však po nich svědčí o všeobecném hlubokém úpadku mravnosti. Jestliže lidstvo pokročilo v otázkách vědeckých a technických až na ten stupeň, jaký dnes vidíme, je to zásluhou vědy samotné a jejích průkopníků. Jestliže však lidstvo po mravní stránce kleslo, je to vinou těch, kteří lidstvo k mravnosti vedli, nebo lépe řečeno, vésti měli, ale kteří zklamali.

V minulosti bylo lidstvo konfrontováno s názorem, že mravnost je vlastně náboženství. Mravnost není náboženství a náboženství není mravnost – jak praví Masaryk. Z tohoto důvodu důsledně odlučujeme morálku od náboženství, třebaže náboženství mělo a dosud má na vývoj morálky veliký vliv. Potřebujeme občanskou morálku, která může lidstvo sjednotit, umravnit a omezit zlo, neboť směřuje k člověku, lidstvu a lidství. Její odměna je stejně jako trest - zde na zemi. V tom je její přednost před morálkami náboženskými, v tom je ale také její oprávněnost. Je to mravouka přirozená, vyrostlá z lidských bytostí, z jejich bídy a bolesti, nezkažená tzv. velkými dějinami, ani jednotlivými lidmi. Říkáme, že člověk má práva a povinnosti, ale i právo je povinností.

Tyto povinnosti lze rozdělit do tří oblastí:

Povinnosti k sobě

Povinnosti k bližnímu

Povinnosti k národu, vlasti a státu

POVINNOSTI K SOBĚ

Cit povinnosti

Z mravních citů, které provázejí jednotlivé okamžiky mravního života jsou nejdůležitější cit povinnosti a cit spravedlnosti. „Jen ten zasluhuje svobodu, kdo zná povinnost,“ praví Eckardt. Vím a musím vědět, že musím plnit mravní zákon. Plnění tohoto zákona je ovšem často velice těžké, protože odporuje našim vášním a návykům. Ale odedávna bylo snahou nejlepších lidí, aby byl mravní zákon plněn.

Obec i stát užívaly a užívají tresty, aby viníky přinutily dodržovat obecná pravidla, normy a zákony. Nejdůležitější je ovšem výchova v rodině a ve škole, jež má přizpůsobit dětskou vůli, aby tomuto zákonu povinnosti uvykla. Zvyk působí, že později dítě necítí pouta mravního zákona. Ve většině případů je to však bázeň, jež nutí člověka k mravní závaznosti.

Bohové byli odedávna lidstvu nejvyšší autoritou, věřící člověk se neodvažoval nezachovávat jejich mravní zásady, neboť věřil, že všudypřítomná, vševědoucí bytost je také všemohoucí a nelze ji proto oklamat. Náboženství mělo proto v mravním ohledu ve vývoji lidstva velký význam, protože nutilo jednotlivce zachovávat mravní „božské“ příkazy po celý jejich život. Toho použil i stát, jenž se často opřel o tento náboženský vliv. Proto je možné v mnoha kulturách spatřit stát a církev v úzkém spojení, někde dokonce byl panovník zároveň i nejvyšší hlavou církve.

Církev vyžadovala především bezmeznou poslušnost, to byla její nejdůležitější mravní zásada. Této poslušnosti se dosahovalo buzením bázně. Ale bázeň před bohem je nejmenší a nejnižší forma mravnosti. I lidé nábožní jsou zločinci. Církve se často snaží působit v tom duchu, že člověk, který nemá víru v boha je nemravný. Vidíme však, že lidé bez víry v nadpřirozené bytosti mohou být nejvýše nemravní.

Cit mravní závaznosti, jak jej chápeme dnes vyvěrá z něčeho zcela jiného, než je víra v boha. Místo boha, jenž dával kdysi mravní příkazy, nastupuje autorita vnitřní – mravní přesvědčení. Mnohému lze utéci, ale nitro nemůžeme utišit ničím. Vnitřní autoritě nelze utéci. Je nám neustálou pobídkou i výstrahou, učitelem, rádcem i vychovatelem. Dobrý člověk zachovává věrnost svému vlastnímu přesvědčení, snaží se ve svém jednání zachovat vnitřní pravidelnost (nikoli jako dříve vnější) – tedy zásadovost. Mezi někdejším citem poslušnosti a našim citem povinnosti je ohromný rozdíl. Člověk chápe, že pokud jedná podle mravních zásad, je to k jeho prospěchu a že nemá k dispozici jinou cestu, chce-li zachovat sám sebe, chce-li si vážit sám sebe. Mravnost je vlastně uvědomování si podmínek kvality života, člověk musí být mravný, aby mohl kvalitně žít. Člověk se stává sám sobě autoritou. Svědomí je zažitá vzpomínka na pravidlo, jež nedovoluje jednat jinak. Člověku, který jedná mravně z vlastního přesvědčení, splývá pak vjedno s jeho přesvědčením.

Naše mravnost tedy nepochází z bázně, nýbrž z vědomí povinnosti. Citu povinnosti je schopen jen člověk opravdu mravný, Cit povinnosti je zároveň také požadavkem kulturním a sociálním, aby ho byl schopen každý člověk. Smysl pro povinnost musí být v nás vychováván již od ranného mládí, neboť i tento smysl pro povinnost je povinností. Důsledné plnění povinností, důsledné konání podle mravních zásad je ctnost.

Cit spravedlnosti

Druhým mohutným projevem mravního života je cit spravedlnosti. Také tohoto citu je schopen jen mravný člověk. Požadavkem lidskosti však je, aby ho byl schopen každý člověk. Dnešní společnost bohužel nezná zpravidla ryzí cit spravedlnosti, neboť spravedlnost je nepřítelem násilí. Náš veřejný život je založen na násilí nejrůznějšího druhu. Na každém kroku vidíme projevy nespravedlnosti : ve škole, v úřadech, v životě i ve společnosti, mezi jednotlivci i národy, vidíme nespravedlnost národní, mezinárodní, politickou i obchodní.

Spravedlnost je jen jedna pro všechny lidi, nesmí být slepá, musí být opravdu regnorum fundamentum, ale musí být také civium dux. Pokud nebude naprostá spravedlnost (bez přívlastků) mezi lidmi, potud jsou marné všechny naděje na obrodu lidstva. Každý z nás proto musí být vychováván v zásadách přirozené morálky, tedy v zásadách pravé lidskosti. Jen takový člověk má čistého ducha. Člověk čistého ducha neposkvrní své srdce ani myšlenkou, neboť lze vraždit také myšlenkami. I v myšlenkách lze hřešit proti mravnímu zákonu. (Lidé přejí svým bližním vše nejhorší, jejich přání se zesilují a materializují a vedou často ke zlým skutkům) Cesta člověka čistého srdce povede k nejvyšším metám: k ideálu dobra, krásy, a pravdy.

Dobro

Dobro je mravní ideál, je ideálem životního štěstí a v jeho znamení se musí dít veškerá hmotná i duševní práce. Člověku není vrozené, aby znal dobro. Pokud jej poznal, ještě to neznamená, že jej miluje. Ale jakmile jsme dobro poznali, svědomí nás nutí, abychom je milovali.

„Přátelé moji drazí,“ napomíná nás Dostojevský, „především buďme dobří, pak čestní, pak budeme mít soucit k sobě vespolek. Ach přátelé moji milí. Nebojte se života. Jak krásný je život, vykonáš-li něco dobrého a spravedlivého.“ A čínský filosof Lao-tse praví: „Vědí-li všichni pod nebem, že dobré je dobré, pak nedobré je v koncích.“

Dobro je představa o tom, co a jak má být v souladu s harmonií všehomíra. Ovšem konat musíme nejen to, co je dobré jenom pro nás, nýbrž to, co je dobré pro všechny lidi. To je absolutní dobro. „Jednej tak, aby tvé jednání mohlo být zásadou pro veškeré lidské jednání,“ praví Kant.

Pojem dobra byl a je v různých dobách různý, ale lidská společnost si vytvořila určité představy o tom, čím má být. Prostým příkazem těchto představ je křesťanské: „Co nechceš aby ti činili druzí, nečiň ty jim.“ Mravnost je snaha po společném ideálu dobra. Mravnost je jev čistě lidský, společenský. Je to poměr člověka k člověku. Bez mravnosti člověk nemůže žít ve společnosti. Dobré a mravní jsou totožné pojmy. Konat dobro musím proto, že je to moje povinnost, ne proto, že za to budu někdy odměněn. Chci-li být dobrým, tedy mravným člověkem, musím jít cestou, která k tomuto dobru vede. Kdyby náboženství bylo touto jedinou cestou, pak by národy věřící v boha byly nejlepšími národy. Dějiny lidstva nás však přesvědčují o opaku.

Krása

Co je dobré, může, ale nemusí být současně i krásné. Krása je fyzická a duševní. Estetické hodnocení věcí není vždy a všude stejné. Chceme-li však dospět k ideálu krásy, musíme k tomu vychovávat děti i sebe. Krása je ideálem uměleckého tvoření. Umělecká výchova musí tedy být v naší výchově na předním místě. Smysl pro krásu musíme pěstovat u dětí již v jejich útlém věku, neboť krása jako ideál zušlechťuje našeho ducha. Proto lze snadno pochopit, jak škodlivě, rušivě, nebo nemravně působí na lidského ducha nepřirozené scény, destruktivní obrazy, a prezentace samoúčelného násilí. Ideál krásy se mění podle okolností, vyvíjí se spolu se společenskou realitou. Proměnlivost podmínek estetického hodnocení se nazývá vkus. Vkus je schopnost konat estetické soudy, je to schopnost rozeznávat krásné od nekrásného. Opakem toho je nevkus. Příroda je přirozenou pokladnicí krásy. Proto by lidé které chceme vychovat ke kráse, měli chodit často do přírody, kde mohou vysledovat její harmonii a velkolepé projevy krásy. V přírodě je možné nalézt základní prvky veškerého umění: zpěvu, hudby, malířství i sochařství. Musíme se ovšem umět v přírodě kolem sebe dívat, abychom její krásu poznali, a k tomu musíme být vychováni.

Krása, jak již bylo řečeno, je dávným ideálem uměleckého tvoření. Protože umění může ukazovat lidstvu ideál, má ve výchově velký význam. O jeho uskutečnění bychom se měli snažit. Krása je v umění prostředkem, jímž se lidstvo získává pro nějakou dobrou, očistnou, pokrokovou myšlenku. Kouzlu krásy nemůže nikdo odolat, a pravé umění je tedy schopno lidstvo povznášet prostřednictvím krásy, je schopno zušlechťovat jeho myšlení i konání. Mistrné vylíčení nebo zobrazení zlých činů, k nim může vzbuzovat odpor, a z odporu vzniká snaha po dobru a nápravě. Proto také např. systém specializovaného zacházení umožňuje odsouzeným styk s uměním, umožňuje jejich uměleckou tvorbu, a pořádá pro ně rozmanitá umělecká vystoupení. Dobro a krása, ideál dobra a krásy se od sebe nedají odloučit. Co je nanejvýš dobré, je také nanejvýš krásné a v tom tkví dokonalost.

Pravda

Mravnost se zakládá na pravdě. Pravda je shoda myšlenky se skutečností. Každý z nás se musí snažit, aby rozpoznal pravdu. Mluvíme-li, píšeme-li něco, mluvme a pišme pouze pravdu zvláště ve vztahu k dětem. Dítě věří všemu, protože se o pravdivosti zpravidla nemůže přesvědčit. Snaha po pravdě pramení z nejušlechtilejších lidských snah. „Chtít nalézt pravdu, je zásluhou i když bloudíme,“ praví Lichtenberg. Cit pravdy, který člověku dává směr jeho životu a mravní základ jeho povahy se týká přirozeně jen pravdy věcné. Pravda je nezbytnou podmínkou životních snah vůbec a nemůže být od pojmu dobra odloučena. Všechno naše myšlení má být pravdivé, má odpovídat skutečnosti. Člověk nadšený pro pravdu pro ní dovede obětovat vše, i svůj život (Jan Hus). Rozeznat pravdu je důležitým praktickým požadavkem, ať už je to pravda ve vědě, umění, nebo životní pravda. Cit pravdy je hluboko uložen v lidské bytosti a z této hloubky pramení jeho síla, jež se může stát i vášní. Čím hlouběji v nás tkví cit pravdy, tím větší nenávist máme k nepravdě, klamu a lži. Člověk se má svým jednáním jevit takovým, jakým je ve skutečnosti. Naše jednání musí být v souladu s našim myšlením a cítěním, to je mravní opravdovost, a ta je neklamnou známkou mravního charakteru. Proto nenávidíme pokrytectví, i když je užitečné a nevymyká se z rámce mravních příkazů. Proto nemáme úctu k osobám, které vstupují do politických stran pouze z prospěchu a nikoli z přesvědčení. Proto cítíme odpor k těm, kteří zůstávají v církvích z pohodlnosti, nebo do nich vstupují jako bezvěrci z módy. Všechno na čem člověk zakládá své blaho se má zakládat na pravdě. Pravdu nelze oklamat a pravda také neoklame nás.

Skromnost

Pokud se člověk domůže určitého postavení nebo majetku svou pílí a pracovitostí, neměl by zapomenout na to, čím byl a z čeho vyšel a měl by pamatovat na to, že jeho cena je v jeho mravním charakteru, nikoli v zastávaném úřadu, nebo v získaném majetku. I ve štěstí buďme proto skromní, neboť skromnost je vlastnost všech ušlechtilých lidí. Skromnost je dobrovolné a radostné vzdávání cti jiným lidem. Skromností se člověk vzdává nároků na uznání svých vlastních předností. Je jisté, že každému člověku lahodí více nebo méně uznání společnosti, nesmíme však zapomenout, že vnitřní spokojenost je tou nejlepší odměnou, byť by společenské uznání znělo sebelákavěji.

Práce je údělem člověka a radost z výsledků z práce naplňuje naši duši radostí. Všichni, kteří se ze skromných počátků domohli úspěchu svou vlastní prací, nikdy nemohou zapomenout na kouzlo okamžiku, kdy se stali samostatní, nebo když obdrželi svoji první odměnu za svou práci. Všichni mravní a situovaní lidé dovedou dobře zhodnotit svoje postavení, ale nestydí se za svou minulost a nejsou neskromní. Majetek a zděděné hodnosti nemají pro opravdové lidi správné kouzlo. Proto je pýcha šlechticů a rodových povýšenců, nebo rychlých zbohatlíků směšná. Až se u člověka naplní mravní zákon, pak bude člověk povýšen prostřednictvím mravních hodnot. Skromní lidé jsou ozdobou lidské společnosti, lidé neskromní jsou směšní a vzbuzují opovržení.

Stud

Existuje druh bázně, ke které se musíme sami vychovat. Je to stud. Stydíme-li se, působí v nás svědomí, které nám říká, že jsme se dopustili něčeho nesprávného. Takový stud není nic špatného, je totiž důkazem dobrého a čistého srdce. Stud vzniká poznáním zla. Také existuje stud před sebou samým, který je vlastně vyšším mravním požadavkem. Tohoto studu jsou schopni jen málokteří lidé, ale musíme se snažit, abychom k němu dospěli všichni. Naše výmluva „vždyť to nikdo nevidí“ je svědectvím mravní pokleslosti. Dítě nezná zpočátku stud vůbec. Stud se u něj dostavuje až s vývojem poznání. Není však vyvinut u všech národů a v různých dobách na stejné úrovni. Stejně jako se například stydíme být nazí před cizími lidmi, lidé z jiné kultury mají ostych, abychom je nespatřili při jídle. Děti, ale i sami sebe musíme v souladu s Evropskými zvyklostmi vychovávat tak, abychom se nejen za určitých okolností (na veřejnosti) styděli za svoji tělesnou nahotu, ale abychom se styděli před lidmi, a hlavně přede sebou samými za svoji duševní nahotu – za svoji nemravnost. Jen tak se můžeme uchránit od zla, jež tím, že bylo utajeno veřejnosti nepřestává být zlem. Pokud jsi se nestyděl dopustit se nemravného jednání, nestyď se také přiznat se ke svému poklesku. Nebyl by bezpečnější lék proti zlu, a způsob ozdravění společnosti, pokud bychom se dokázali v soukromém jednání stydět sami před sebou?

Zvědavost

Všechny naše činy mají mít svůj základ v pravdě. Touha po pravdě je lidstvu vrozená. Každému člověku je vrozený také pud zvědavosti, třebaže se probouzí v dítěti teprve výchovou a vývojem. Tuto touhu po pravdě, tuto zvědavost není vhodné tlumit, musíme ji naopak podporovat a pěstovat zvláště u dětí. Zvídavost nás nesmí nikdy opustit. Jejím prostřednictvím si rozšiřujeme své vědění, a obohacujeme svého ducha. Celoživotní sebevzdělávání je mravní povinností. Tato ušlechtilá snaha nemá ovšem nic společného se zvědavostí, která je nepěknou vlastností mladých i dospělých. Tato zvědavost neprahne po pravdě, ale po senzaci, po klepech a pomluvách, a má svůj původ v lidské zlomyslnosti, škodolibosti a závisti. Je údělem hlavně žen, ale někdy ovládne i muže. Uvědomíš-li si, že je určitou známkou mravní nevzdělanosti a nízké povahy, nebudeš se nikdy starat o cizí záležitosti ze škodolibosti, nebo závisti.

Bázeň (strach)

Mravně dokonalý člověk nemá strach před úsudky jiných lidí, ani před lidmi samotnými. Strach mají jenom lidé zlí, lháři a násilníci, a násilí, lží a podvodů se dopouštějí právě ze strachu. Strach v běžném slova smyslu nám není vrozený. Lidé přirozeně vychovaní stranou od lidské civilizace nemají strach před ničím. Také dítě přirozeně nezná a nemá strach, my sami jej v něm vychováváme nerozumnou výchovou. Pošetilí rodiče straší děti různými netvory. Děje se to často z pouhého pohodlí, aby nemuseli dětem vysvětlovat jeho chybu, často proto, že sami neznají správný způsob výchovy. Také současné mediální a multimediální výtvory pracují se strachem jako s nástrojem zábavy. Strach je nejhorší výchovný prostředek. Rodiče umožňují dívat se svým dětem na filmové a televizní příhody plné samoúčelného násilí, aniž by jim k tomu poskytli příslušný komentář. Rodiče by měli vštěpovat svoji výchovou dětem neohroženost a statečnost.

Sebeláska

Máme-li být karateli jiných, je naší povinností, abychom se starali o vlastní zdokonalování. Láska k bližnímu, která je vlastně rozšířením lásky k sobě na všechny lidi, musí být opravdová. Opravdová však může být jen tehdy, pokud člověk zná důkladně sám sebe. Pokud chce člověk sám sebe uchovat jako morální autoritu, musí milovat především sám sebe. „Kdo zná lidi je moudrý, kdo zná sebe, je osvícený,“ řekl Čínský filosof Lao-tse. Úkolem člověka na světě je dobrý život i dobrá smrt. Tím že konáš dobro, stáváš se sám dobrým, jiná cesta k tomuto cíli nevede. Jen člověk, který dovede přemáhat své vášně, řídí se rozumem a svědomím a je proto schopen konat svoje povinnosti si zaslouží, aby byl nazýván dobrým. Musíš být mravně celistvým člověkem, ať jsi v jakémkoli postavení. Polovičatost je nectnost, jež se dovede mstít na tobě, okolí, i na celé společnosti. (viz nedbalí úředníci, obchodníci, hospodáři, atd.) Láska člověka k sobě samému nesmí však být sobecká, přesto, že je každý z nás od narození sobcem. Sobectví staví všude své já do popředí a jeho choutkám podrobuje své veškeré jednání.

Sobci jsou příčinou rozvratu rodiny, společnosti i státu. Nejen pro sebe je živ člověk, ale také pro druhé, pro společnost a pro vlast. Až se člověk naučí dokonale milovat své bližní, bude sobectví nenávidět z celé své duše, protože pozná, jak je maličké jeho já. Je malé nejen před věčností, ale i před tím, co nazýváme člověk. Chce-li být někdo milován, musí sám sebe učinit milým. Nikdy neomlouvej své chyby, naopak buď na sebe daleko přísnější, než by jsi byl na svého bližního. Jen tak si člověk zvykne na sebekázeň, jen tak se naučí ovládat své vášně a jen tehdy bude veškeré své jednání podřizovat nejen svému prospěchu, ale také a hlavně prospěchu celku.

Je nezbytné, abychom dnes byli všichni lidmi silné vůle a přejeme si, aby takové bylo celé lidstvo. Zamítáme slepou víru vedoucí k ideologizaci a zotročení společnosti. Proto se musíme naučit určovat směr svému životu, musíme se naučit ovládat sami sebe. Kollár řekl: „Život má být dílo vlastní duše.“ Každý z nás tvoří svým dílem dějiny a musí mu být proto dána možnost, aby se mohl plně duchovně i duševně vyžít.

Lidská společnost nepotřebuje trubce, nebo osobnosti podobné planktonu bez vlastní rozhodovací schopnosti, ale činorodé lidi. Buď proto svému okolí vzorem v práci i v lásce k sobě i svým bližním celým svým životem. Palacký napsal: „Nebažím po jiné cti, než po té, abych byl, a měl pověst poctivého muže.“ Poctivost vyžaduje především otevřenost a úplný soulad řeči i činů. Nejprve musíme mít pevné přesvědčení a potom podle něj jednat.

„Kdo dovede být spokojený, je bohatý,“ praví Lao tse. Tvoje spokojenost však musí vyvěrat z vlastního nitra, nemůže být vnější. (např. jen proto, že dovedeme dobře sloužit) Proto zralý člověk nebude řídit a upravovat své jednání podle veřejného mínění, pokud je přesvědčen, že jedná mravně. Je veliké a krásné pěstovat schopnost ovládat sebe sama. „Nikdo není svobodný, kdo se neovládá,“ řekl filosof Epiktet. Kdo nedovede sám sobě poroučet, zůstane otrokem až do své smrti. „Opravdový život počíná tam, kde začíná sebezapření“ (Carlyle). Tak jako je nemístná a škodlivá nekritická láska ke svému já, tak je stejně škodlivá nedůvěra v sebe, neboť je přítěží na úspěšné cestě životem. Sebevětší nezdar nesmí člověka svést z cesty, pokud si ji sám určil. Slabost je nejhorším rádcem v našem počínání právě tak, jako přílišné velikášství. Vědomí vlastní nedostatečnosti ti nesmí být pohnutkou k zoufalství, nýbrž pobídkou, abys odstranil nedostatky. To platí jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost.

Víra v sebe a v autoritu

Pokud jsme se přesvědčili o pravdivosti své nebo cizí myšlenky, věříme jí. Víra je tedy přesvědčení o pravdivosti své, nebo cizí myšlenky. Věříme jednak sobě, neboť naše víra je založena na vlastní zkušenosti a věříme i jiným, to znamená, že přejímáme cizí zkušenosti. Pokud něčemu věřím, měl bych svoji víru zkoumat, to znamená, že bych se měl ptát, proč něčemu věřím. Lehkověrný člověk nezkoumá, proč něčemu věří, a snadno přebírá cizí myšlenky bez toho, že by zkoumal jejich pravdivost. Lehkověrnost je nedůstojná a směšná, ale může být i mravně či materiálně škodlivá. V životě jsme často nuceni přijmout myšlenku, která byla přednesena jinou osobou, o níž víme, že má autoritu, to znamená, že má pravdu a tuto pravdu chce říci. Nazýváme to víra v autoritu. Tato autorita je v rodině, ve společnosti, ve vědě i jinde.

Fanatismus

Fanatismus vzniká z bezbřehé lehkověrnosti, nebo přílišné zaujatosti z víry. Fanatismus byl v minulosti příčinou náboženských i ideologických válek a rozepří. Fanatismus nachází živnou půdu v nevzdělanosti, jednostrannosti a nedostatku v osobnosti. Pokud jde o náboženský fanatismus, jeho kořeny lze nalézt v pověrčivosti a pobožnůstkářství, jež jsou vlastně úpadkem citu zbožnosti. Tento úpadek je překážkou mravního zušlechtění, neboť jeho nositelé lpí na malichernostech a neznají pravdu. Fanatičtí lidé se vyznačují tím, že je jejich život vylhaný.

Optimismus

Optimisté pozorují veškeré dění pouze z příznivých stránek. Zdálo by se, že jsou to dobří lidé, kteří nevidí a nechtějí vidět kolem sebe zlo. Bohužel, nechuť vidět zlo, pramení často z pohodlnosti. Přílišný optimismus, který nemá podklad v reálném životě, je projevem mravní slabosti nebo nezkušenosti. Jeho nositelé nemají vyvinutou rozlišovací schopnost. Mnozí lidé uzavírají ve chvílích uvolnění smysly pro vnější vlivy a dojmy a zamýšlejí se nad životem prostřednictvím snění s otevřenýma očima. Toto snění v nich vzbuzuje příjemnou náladu. Pasivní (trpní) lidé zůstávají v těchto oblastech bez dalších aktivit, povahy aktivní (činné) budují ve svém snění zároveň i plány do budoucnosti a snaží se je také uskutečnit. Takové snění bývá pro člověka základem jeho osobního štěstí. Bohatá obrazotvornost je také předpokladem pro uměleckou a jinou tvorbu.

Pesimismus

Ještě nezdravějším jevem je pesimismus. Pesimista trpí nedostatkem zájmu pro to, co jiným působí radost. Příčinou pesimismu bývá často nemoc, často také pochází z nedůvěry, jež byla nashromážděna z různých osobních životních zklamání. Životní omrzelost je vždycky škodlivá, ať je její příčina jakákoliv. Mravnost předpokládá lásku k životu a proto je v příkrém rozporu s pesimistickým názorem na život. Pesimismus je nutno pokládat za nemoc, kterou je nutno léčit. Pokud je původu fyzického, je vhodné vyhledat lékaře, pokud vznikla duchovními pochody, je třeba pomoci pesimistovi tím, že stavíme před jeho oči obraz skutečného života s jeho světlými stránkami. Pesimistu přesvědčíme tím, že mu ukážeme, že čím více život milujeme, tím je jasnější a radostnější.

Mravní hrdost

Každý člověk musí dbát o svoji čest, je to jeho povinnost. Čestný člověk má právo na to, aby

společnost jeho čest uznávala. Pokud jsme si tohoto práva vědomi, nabýváme citu mravní hrdosti.

Mravně hrdý člověk nikdy nevyžaduje úctu a není marnivý. Na veškeré urážky, závist a zlobu

reaguje svým nezájmem, klidem a pasivitou. Bezectní lidé mají zájem na tom, aby byli všichni stejně bezectní. Proto je jejich snahou zatemňovat historii, snižovat velké činy a mravní převahu druhých.

Lidé s mravní hrdostí dbají na historickou paměť a prostřednictvím kultury, pietních aktů a pěstováním společenství udržují mravní kontinuitu.

Pýcha

Mravní hrdost nemá nic společného s pýchou. Lao-tse: Kdo se vynáší, nestojí vysoko. Vše, čím se člověk v životě stane, není pouze jeho dílem, ale též dílem jeho rodičů, vychovatelů, společnosti, výsledkem politické situace, atd. Člověk mravně povznesený není pyšný ani na své přednosti duševní, či tělesné. Pyšní lidé často pohrdají jinými lidmi, ačkoli právě oni a jejich skutky jsou opovrženíhodní, neboť pyšný a hloupý jsou synonyma. Pyšní lidé vyžadují úctu, ačkoli si ji naprosto nezasluhují. Pyšní lidé nemohou být skromní. Jejich pýcha je mnohomluvná a tato mnohomluvnost je známkou hlouposti. Lao-tse: Kdo ví, nemluví, kdo mluví, neví. Zkušenost s pýchou dala vzniknout přísloví: Pýcha předchází pád. Každá pýcha končí neslavně, zklamaná pýcha vede k neslavným koncům.

Ješitnost

S pýchou úzce souvisí ješitnost. Není sice tak zlá jako pýcha sama, ale patří také k nectnostem lidí omezených. Kdo přeceňuje sám sebe a je příliš citlivý na své já, je ješitným. Ješitní lidé těžce nesou, když je v jejich přítomnosti vyjadřováno uznání a chvála někomu jinému. Pokud je si člověk v sobě vědom své mravní hodnoty, nemůže jej urazit jiným vzdávaná (byť i neoprávněná) chvála.

Pouze lidé mělkého rozhledu a mělkého vzdělání jsou ješitní. Ješitu může vyléčit pouze vlastní zkušenost, takový člověk musí poznat, že je stejným člověkem jako každý jiný a že také on je podroben stejným slabostem a omezením.

Lhostejnost a mravní tupost

Člověk by se měl snažit, aby se dopracoval takového stupně mravního sebevědomí, který jej povznáší nad všechny urážky nepatrných a zlomyslných lidí. Lidem mravně slabším přináší jejich jednání bolest, zklamání a trpké pocity (tito lidé tak činí ze závisti, neboť si jsou vědomi svých nižších kvalit). Na druhé straně však úplné nedbání a nezájem o úsudek druhých lidí není předností, ani mimořádnou vlastností. Takovýto nezájem je nadutou lhostejností a je zpravidla spojený s mravní bezzásadovostí. Člověk, který nedovede rozeznat dobro a zlo, a je zcela lhostejný k mínění druhých, je obětí mravního úpadku. Někteří lidé nedbají úsudku jiných, protože je nechápou. Pokud někdo vědomě nedbá zdravého úsudku autority, je nerozumným člověkem. Povinností společnosti je léčit (socializovat) lhostejné a tupé lidi prostřednictvím vzdělávání a výchovy.

Ctnost

Fracois Marie Voltaire: Co je to ctnost? Dobročinnost vůči bližnímu. Mohu nazvat ctností něco jiného než to, co mi činí dobro? Jsem chudý a ty jsi štědrý; jsem v nebezpečí a ty mi pomůžeš; klamou mne a ty mi povíš pravdu; jsem opuštěný, potěšíš mne; nic nevím a ty mne poučíš; rád tě nazvu ctnostným. Ale co bude s hlavními božskými ctnostmi? Některé z nich zůstanou teorémy. Co mi záleží na tom, že jsi střídmý? Dodržuješ zdravotní předpis; bude ti lépe a já ti to přeji. Máš víru a naději a já ti je přeji ještě více: zajistí ti přece věčný život. Tvé božské ctnosti jsou nebeský dar; ty hlavní jsou vynikající vlastnosti, které ti pomáhají žít; ale rozhodně to nejsou ctnosti vzhledem k tvému bližnímu. Opatrný člověk prospívá jen sobě, ctnostný ostatním lidem. Svatý Pavel správně řekl, že láska k bližnímu je více než víra a naděje. Cože! Uznáme snad, že ctnosti jsou jen ty činy, které prospívají bližnímu? A jak bych mohl uznat i jiné? Žijeme ve společnosti proto je pro nás skutečně dobré jen to, co je na prospěch společnosti. Poustevník bude střídmý, zbožný; obleče si žíněnou košili; dobrá, je svatý. Ale ctnostným ho nazvu, až když vykoná ctnostný skutek, ze kterého budou mít ostatní užitek. Dokud je sám, neprospívá, ani neškodí; pro nás není nic. Když svatý Bruno vnášel klid do rodin a pomáhal chudým, byl ctnostný; když se postil a o samotě modlil, byl svatý. Ctnost mezi lidmi je určitý obchod s dobrými skutky; ten kdo se ho nezúčastní, se nebere v úvahu. Kdyby ten světec žil mezi lidmi, jistě by konal dobro; ale pokud tu není, lidé ho plným právem nenazývají ctnostným; je dobrý pro sebe a ne pro nás. Namítnete ale, že když je poustevník mlsný, opíjí se a oddává se tajně neřesti sám se sebou, je nečestný; je tedy ctnostný, když má opačné vlastnosti. To právě nemohu pochopit. Má-li chyby, o nichž mluvíte, je to velmi špatných člověk, ale není hříšný, zlomyslný a trestuhodný vzhledem ke společnost, jíž jeho hanebnosti nijak neškodí. Dá se předpokládat, že když se vrátí do společnosti, bude páchat zlo a spoustu neřestí a je velmi pravděpodobné, že to bude zlý člověk, zatímco není zcela jisté, že ten druhý samotář, zdrženlivý a cudný, bude dobrý člověk. Ve společnosti totiž nedostatků přibývá a dobré vlastnosti se vytrácejí. Dá se namítnout ještě pádněji: Nero, papež Alexandr VI. a jiní podobní despotové konali i dobré skutky; směle odpovídám, že toho dne byli ctnostní. Několik teologů tvrdí, že božský císař Antonius nebyl ctnostný; že to byl tvrdošíjný stoik, který neměl dost na tom, že lidem poroučel, a chtěl, aby si ho též vážili; že sám užíval dobra, které konal pro lidstvo; že po celý život byl spravedlivý, pracovitý a dobrotivý jen z ješitnosti a že svými ctnostmi lidi jen klamal; pak já zvolám: „Pane bože, daruj nám často takové podvodníky!“

Bázeň

Mravně vyspělý člověk nemá bázeň před úsudkem druhých lidí, ani před lidmi samotnými. Pouze lidé zlí, násilníci a lháři mají strach a ze strachu se často dopouštějí násilí, lží a zločinů. Bázeň v běžném slova smyslu nám není vrozena., Dítě nezná a nemá bázeň, k jejímu vzniku přispívá nerozumná výchova. Pošetilí rodiče často straší své děti různými netvory nebo umožňují svým dětem sledování televizních programů, které pro ně nejsou určeny. Mnohdy se rodiče dopouštějí pedagogických prohřešků jen proto, že jsou pohodlní a svým potomkům nechtějí věnovat svůj čas nebo proto, že neznají správný způsob výchovy. Lidé přirozeně vychovaní nemají pocity bázně před ničím. Strach je nejhorší výchovný prostředek. Člověk má být vychovávaný ke statečnosti a neohroženosti, aby byl schopen jako dospělý se postavit na stranu pravdy a práva.

Stud

Stud je ovšem druh bázně, ke které je třeba výchovy. Pokud se dostaví pocit studu, pak je tomu z vědomí, že člověk provedl něco, co se nemělo stát. Stud vzniká poznáním a rozlišením dobra a zla. Jiných druh studu (před sebou samým) je vyšším mravním požadavkem. Tohoto studu jsou schopni jen vysoce mravní lidé, ale je třeba se snažit prostřednictvím výchovy, abychom k němu dospěli všichni. Všeobecné výmluvy typu „vždyť to nikdo nevidí“ nebo „to je taková doba“ jsou svědectvím hluboké mravní pokleslosti. Stud se dostavuje spolu s vývojem poznání a s kulturním rozvojem. Proto není rovnoměrně rozvinutý ve všech dobách a u všech národů (zatímco se lidé v Evropě stydí za to že jsou nazí, v některých kulturách se stydí za to, že jsou přistiženi při jídle, atd.). Výchova by měla směřovat k tomu, aby se lidé nestyděli za svoji fyzickou nahotu (falešný stud), ale za nahotu duševní, za svoji nemravnost. Zlo utajeno před veřejnosti nepřestává být proto zlem. Pokud se někdo nestyděl páchat zlé činy, neměl by se také stydět veřejně se ke svým pokleskům přiznat. Ozdravění mravně nemocné společnosti vede k rozvíjení studu sama před sebou v soukromém jednání.

Ostýchavost (úzkostlivost)

Někteří lidé se stále bojí, že nejednají dobře. Ve strachu mohou dojít tak daleko, že se bojí rozhodování a svá rozhodnutí odkládají na neurčito. Otázka, jež znemožňuje jejich rozhodování, kterou si sami často pokládají „Co tomu řeknou lidé?“ jim svazuje ruce. To jsou lidé ostýchaví, bojácní a nerozhodní. Ostýchavost není skromnost, ale charakterová vada, která dusí jakékoli podnikání. Ostýchavý člověk je nejen směšný svému okolí, ale je také i nešťastný, neboť je jeho ostýchavost ke škodě jemu samému a břemenem při jeho jednání s okolím. Této slabosti je nutné odvyknout prostřednictvím posilování sebedůvěry, sebevzděláváním a pevnými mravními postoji. Není nutné se stydět za své činy, i kdyby je společnost odsuzovala.

Drzost

Opakem ostýchavosti je drzost. Drzý člověk však jistě není vzorem mravní dokonalosti. I když ostýchavost v životě člověku škodí, drzost je nectností, hodnou odsouzení. Drzost zpravidla zakrývá prázdnotu ducha a lze jí imponovat pouze před duševně prázdnými lidmi. Mnozí rodiče s oblibou pozorují své drzé děti a učí je heslu: „Drzé čelo je lepší než poplužní dvůr.“ Mají za to, že takto se jejich děti ve společnosti lépe uplatní. Drzost však není projevem nějaké výjimečnosti, které musí většina společnosti ustupovat. Drzým lidem se slušní lidé vyhýbají, neboť jsou to sobci bez citu a lásky k bližnímu. Jsou proto odsouzení vyhledávat a sdružovat se s sobě podobnými. Drzost vytváří negativní společenské stigma, které spolehlivě vede k samotě a vyčlenění.

Bolestínství

V životě můžeme potkat lidi, jejichž jediným přáním je, aby byli předmětem lidské útrpnosti. Tito lidé si přejí, aby byli předmětem lítosti, proto své skutečné, ale i velice často domnělé útrapy předkládají a staví na odiv. Tak se stává, že jsou všeobecně litovaní, že si jich lidé všímají, aniž si toho zasluhují. Ve skutečnosti jde o druh patologické ješitnosti, jemuž podléhají lidé naivní a nevzdělaní. Mravní člověk, který si je vědom své hodnoty, na sebe nikdy nebude tímto způsobem upozorňovat a činit se předmětem lítosti a útrpnosti. Povinností člověka je vyhýbat se strastem, odstraňovat je a šířit kolem sebe pozitivní atmosféru. K tomu je ovšem často potřeba pěstovat silnou vůli, náležité sebeovládání a sebezapření. Bolestínské osoby zpravidla nemají veliké bolesti a také neznají hloubku strastí, které někdy tíží lidský život. Jsou to egoisté, kteří si přejí soustředit pozornost světa na sebe. Často místo lítosti spíše odpuzují, tak jako žebrák, který na roku ulice vystavuje své hnisavé vředy, aby dostal větší almužnu.

Hněv a vztek

Člověk by měl usilovat o to, aby byl schopen se ovládat v každé životní situaci. Sebeovládáním je možné si ušetřit mnoho zklamání i nepříjemností. Hněv patří mezi nejhorší rádce. Hněvu podléháme všichni, zejména v situaci, kdy je dotčeno naše ego. Pokud se však člověk rozhněvá, měl by se dobře ovládat. V hněvu by se neměl nikdo snažit přivést věci „na pravou míru,“ tj. odstranit, opravit nebo potrestat to, co vyvolalo naši hněvivou reakci. Měli bychom počkat s nápravou až do doby, kdy hněv pomine. To je věcí sebeovládání. Až dosud každý člověk litoval toho, co učinil v hněvu. Hněvu se sice nelze zcela vyhnout, ale lze pěstovat sebeovládání, které zmírní jeho důsledky. Stupňovanému hněvu říkáme vztek. Téhož pojmu používáme ve spojení s nerozumnými zvířaty, říkáme: vzteklý člověk jako zvíře. Vztek je neovladatelný hněv, který má neregulovanou povahu. Ve vzteku člověk nectí žádné zásady a je tzv. mimo, proto činí skutky, za které se později stydí nebo kterých lituje. Ve své zaslepenosti škodí sám sobě. Je nedůstojné člověka, aby byl po této stránce na úrovni se zuřivým zvířetem. Zuřiví lidé zuří často pro věci malicherné a nepodstatné, nesnadno si zvykají na sebekázeň a nedovedou se za žádných okolností ovládat. Často se vymlouvají na svoji přirozenost. Proto by již v dětství měli rodiče dbát na to, aby byl tento rys povahy potlačen. Vzteklí lidé jsou postrachem společnosti. Domáhají se pro sebe výhod nebo předností, vynucují si pozornost. Pokud se dospělý člověk naučí sebeovládání, pak se rovněž naučí i ovládat svůj vztek, až se postupně s tímto zlozvykem vyrovná zcela. Zuřivý člověk je směšný, neboť dává na odiv svoji slabost. Síla spočívá v klidu a rozvaze.

Mravní rozhořčení

Pokud se mravně citlivý člověk setká se situací, kdy je porušeno právo, lidskost či spravedlnost, rozhněvá se upřímným či šlechetným hněvem. Tento jev se nazývá mravní rozhořčení. Tohoto citu nejsou schopni lidé zlí a nespravedliví nebo lidé s vymizelým mravním cítěním. Jde o ušlechtilý cit, neboť v něm spočívá obrana práva a spravedlnosti. Člověk mravně rozhořčený se snaží, pokud to je v jeho silách, aby byla napravena křivda, či aby bylo dosaženo právního stavu. Čím více členů společnosti bude schopno mravního rozhořčení, tím vyšší právní a mravní úroveň bude mít společnost.

Lítost

Hněv je člověku vrozený a není mravní vadou, která by stála v cestě mravní dokonalosti, pokud se jej budeme snažit ovládat. Přece však se někdy vlivem naši nedokonalosti stává, že v rozhořčení vykonáme nerozumný čin, který má své nepříjemné následky. Po tomto činu se někdy dostavuje lítost, která je projevem mravního citu. Lidé zlí, nemravní a nesvědomití s lítostí nemají žádnou zkušenost, neboť jí nejsou schopní. Výtky vznikají působením svědomí, avšak mnozí lidé nemají žádné svědomí. Jak je možné, že se mravní člověk dopustí skutků, kterých později lituje? Stává se to ve chvílích slabosti, kdy působením náruživosti a vášně se v člověku utlumí na krátký čas hlas svědomí, který je regulátorem našeho mravního jednání a člověk se dopustí zlého činu. Po určité době přichází vystřízlivění a člověk lituje činu, který spáchal ve chvíli své slabosti. Pravý pocit lítosti vzniká jen tehdy, pokud si člověk uvědomí, že mohl a měl jednat jinak, že vykonal špatný čin, se kterým není srozuměn. Pravá lítost vede člověka k nápravě nebo odčinění zla a k pevnému přesvědčení, že se podobného činu již nikdy nedopustí. Pokud se člověk stane sám sobě spravedlivým soudcem, často pocítí lítost nad svými skutky a tím sám sebe mravně povznese, neboť pravá lítost je totéž, co mravní očista.

Falešná lítost – pláč

Někteří lidé se domnívají, že pláč je dostatečným vyjádřením lítosti a že vede k mravnímu očištění. Děti a ženy často a rády pláčí, aniž by jejich pláč vyvěral z poznání, že nesprávně jednaly. Pláč bývá také přetvářkou pro veřejnost, kdy má zakrýt pravý stav (viz venkovské profesionální plačky). Skutečná vnitřní bolest je tichá neokázalá, ale tím horší a nebezpečnější. Nepřirozený pláč je vždy výrazem falešné neupřímné lítosti nebo prostředkem, jak si vymoci výhodu nebo ohledy. Pláč vzniká často z hněvu či je používán jako prostředek manipulace. Ve své ryzí podobě je ovšem pláč úlevou pro rozbouřené a citlivé nitro. Lidé s dobrým srdcem často pláčí u radostných zpráv a z pohnutí mysli. Takový pláč je výrazem dobrého mravního základu.

Nuda

Opak dobré nebo veselé mysli je nuda, nebo-li dlouhá chvíle. Naštěstí postihuje poměrně malou část lidstva; sužuje zejména osoby, které žijí v lepších hmotných poměrech, bez zájmů a práce. Nuda je znakem lidí mravně zaostalých. Jediným osvědčeným lékem proti nudě je práce. Pracovitému člověku ubíhají hodiny i dny velice rychle, takže si oprávněně stěžuje na krátký lidský věk. Pouze lenošiví lidé nemají žádnou představu, jak vyplnit nekonečně se vlekoucí hodiny a dny. Lidé trpící nudou jsou nuceni vyhledávat a prožívat stále silnější vjemy a dojmy, někdy vyhledávají tzv. adrenalinové sporty, či činnosti, které hraničí s nebezpečím života. V případech, kdy pocity nudy dosahují svých vrcholů, přichází mravní choroba, která může vést až k rozvratu duševního života. Velká část sebevražd vzniká z pocitů nekonečné nudy. Spolu s nudou se také dostavuje tělesná ochablost. Nudící se mladí lidé se často zabývají činnostmi, které vedou k přestupkům či k porušení zákona. Mravní a sociální povinností rodičů je proto dbát na to, aby děti vůbec nepoznaly co je nuda.

Šetrnost

Cílem mravního jednání je blaho nebo pocity harmonie. Lidé ovšem své blaho spatřují v různých podobách. Pocity subjektivního blaha, či harmonie vedou k pocitům, které lidé nazývají štěstím. Bez mravního základu však pocity štěstí nelze vůbec dosáhnout. Snad právě proto se lidské štěstí nedá měřit hmotným bohatstvím. Bohatství samo o sobě není zlem, pokud je rozumně využíváno. Přáním mravného člověka by mělo být, aby byly hmotné statky rozděleny spravedlivě tak, aby nebylo vysloveně chudých a přemrštěně bohatých. Politický boj proti kapitálu je nerozumný, avšak boj za spravedlivé rozdělení a využití kapitálu a proti jeho hromadění v rukou jednotlivců je mravně správný. Vede k němu sociální cítění spolu s pocity spravedlnosti. Špatné a nemravné rozdělení kapitálu je zdrojem napětí a nenávisti ve společnosti. Závist chudých vůči bohatým vede k třídní nenávisti, násilí, revolucím a krveprolití. Stav sociální vyváženosti nastane tehdy, až lidé nebudou bohatství ani příliš milovat, či příliš nenávidět. Základem práva musí být jistota, že tam, kde bylo bohatství získáno nepoctivým a nelegálním způsobem, musí být odňato a pachatel musí být potrestán. Bohatství musí být odňato i v případech, kdy je využíváno v neprospěch lidstva. Národ je bohatý, pokud jsou všichni jeho příslušníci bohatí. Pojem bohatství v sobě zahrnuje i jiné než hmotné statky, jako například vzdělání a zdraví. Bohatství národa tkví především v jeho dobrých občanech. Dobrý občan však musí být nezávislý hmotně i duševně. Proto je rozumné získávání majetku v zájmu státu. Cesta k bohatství však nevede tunelováním a dolováním zlata prostřednictvím nepoctivosti, vykořisťováním druhých, ani loupeží, ale prostřednictvím práce a šetrností. Bohatý člověk, který vyšel z chudých základů a svého bohatství dosáhl vlastním úsilím je sociálně spravedlivý a dovede využít svého bohatství ku prospěchu celku.

Šetrnost je vlastností, jež není dána každému. Proto by měly být děti již od útlého věku vedeny k šetrnosti. Špatná výchova vede často k tomu, že jsou během jedné generace promrhány prostředky, na nichž se pilnou prací podílely generace předků. Rozumný člověk šetří vším: zdravím, časem, penězi, surovinami. Kdo plýtvá statky, nebude nikdy spokojen. Šetřit se má i majetkem, který má člověk ve správě. Špatné heslo „z cizího krev neteče“ je projevem úpadku lidské morálky. Morální člověk neokrádá svého bližního ve věcech hmotných, cti ani morálky. Dokonalost člověka spočívá v tom, že při své cestě životem bere ohled nejen sám na sebe, ale ohlíží se i před sebe a za sebe.

Lakomství

Šetrnost nesmí přerůst v lakomství. Lakomství je těžká sociální nemoc. Mnozí lakomci umírají nouzí uprostřed bohatství a hojnosti, jiní celý život zmírají strachem o svůj majetek, další trpí ustavičnou touhou po ještě větším jmění. Je to vášeň i náruživost, která nezná pravou cenu peněz. Lakomci se stačí prohrabovat v hromadách majetku, či studovat účty z banky. Jsou podobni upírům, kteří svoji žízeň po zlatě a majetku nemohou nikdy ukojit. Mravní člověk bude řádně vykonávat všechny své povinnosti, bude spravedlivý sám k sobě i k druhým, jeho jediným cílem a hodnotou se stane pravda. Nebude lehkověrný, ale uvědomělý, znalý svého poslání, bude pečovat o své dokonalé vzdělání, své jednání bude řídit pouze svým rozumem, bude si vážit sebe sama, neboť jen tak se naučí oceňovat druhé, nebude egoistou na úkor svých bližních, ale bude skromný. Nebude si přát mstít křivdy na něm spáchané, nebude bázlivcem v životním boji, ale vždy se bude bát výčitek vlastního svědomí. Bohatství získá šetrností a pilnou prací a bude jej využívat nejen ke svému prospěchu, ale k prospěchu svého okolí.

(Historická penologie, http://institut.vscr.cz/kategorie/?k=Literatura&o=0&p=150)