Květen 2005

Proč volič volí nepopulární poslance

Eduard Vacek

Problém je předestřen málem jako věčné schizma pachatele a oběti v jednom těle, neřku-li v jedné duši. Mnozí novináři se vysmívají tomuto dialektickému rozporu voličů, kteří na jedné straně volí své poslance a na druhé straně je zatracují.

Leží však vina na samotných voličích? Volič (ale kdo je vlastně tím voličem?) si dozajista přeje volit poslance, který je pro něho prestižní osobou, jeho obrazem i zástupcem. Nakonec, díky špatnému volebnímu zákonu zvolí stranu a ta potom deleguje své špičkové politiky. Volič který posléze spatřil, co svojí volbou způsobil, (nebo co mu způsobili jiní voliči) dehonestuje v průzkumu veřejného mínění poslance na podřadné povolání, hned vedle uklizečky.

Kdo je ale tím anonymním voličem, který si zvolil svého zástupce, jehož potom označil jako subjekt, jenž málem nemá ve slušné společnosti co dělat? Volič není šedá hmota bez morfologických vlastností, spíše je složeným reprezentantem jakési množiny mnoha cílů, záměrů, představ, snů o budoucnosti, etc. Neanonymní volič Komenský, pokud by šel k volbám, by volil nejspíš nějakého skvělého kolegu - pedagoga, bratra, příkladného občana, do kterého by vložil své naděje na změnu budoucnosti, prostřednictvím všeobecného vzdělání. Volič zloděj, by nejspíš volil svého zkušeného kolegu, o kterém by byl přesvědčený, že budou vytvořeny lepší podmínky pro to, aby zloději mohli lépe a vydatněji krást. Volič bankéř volí osobu, která podle něho zajistí rozvoj bankovnictví. Volič konkrétní politické strany si přeje vítězství této strany buď proto, že uvěřil jejímu politickému programu, nebo pro to, že věří, že mu tato strana přinese nějaký osobní zisk. Množina voličů má tedy velmi mnohé zájmy.

Přesto se tito voliči shodnou na jednom. Ti, které zvolili, si nezaslouží jejich úctu. Je to proto, že snad poslanci zklamali jejich voličskou důvěru? Neodsuzuje volič odsouzením svých poslanců sám sebe, jako člověka se špatnou rozlišovací schopností? Nebo se jeho poslanci před jeho očima postupně proměnili v nehodné osoby a zklamali jeho důvěru? (Muselo by jít o kolektivní proměnu poslanců, neboť při výzkumu zabývajícím se prestiží jednotlivých povolání šlo o povolání jako takové).

Problém možná spočívá v tom, co je nedílnou součástí současného politického života. Jde o lobbismus, korupci, demokratický centralismus, a další zákulisní politické mechanismy, tedy vesměs o vlivy, které svádějí zvoleného poslance od domnělé cesty, pro kterou jej jeho volič do jeho funkce zvolil. Volič se musí dívat na to, jak se jeho poslanec, do kterého vložil své naděje přizpůsobuje jemu neznámým vlivům, jak manévruje, přechází na opačnou stranu a hájí opačná stanoviska, jak se stává voličovým nepřítelem a protivníkem. Jde tedy o klasickou frustrační kompozici, která stojí na konci každého zklamání z neuspokojeného očekávání.

Volič často vidí, že program politické strany kterou zvolil, ztratil svůj obsah a někdy dokonce i formu a stal se bezcenným slibem, na který je lépe zapomenout. Volič tedy prostřednictvím svého poslance pozbyl svoji víru v ideál a cítí se být podveden. Zatímco podvod je trestným činem, podvod politika na voliči je machiavelistickým trikem, který je nedílnou součástí vybavenosti současné politické scény a jako takový budí nanejvýš trpký úsměšek. Pojem poslanec, tedy může být z hlediska vážnosti, pro mnoho voličů synonymem slova podvodník.

Z uvedeného vyplývá, že povolání poslance by nemělo být seriózním povoláním, ale mělo by být prezentováno jako zvláštní povolání, které nemá být posuzováno z hlediska vážnosti, ale komična; že by mělo být zařazeno někde mezi baviče, žongléry, komiky či tajtrlíky. Tak jako jsou cirkusoví artisté oceňováni za nebezpečné skoky a přemety, voliči - diváci by s napjatým očekáváním vyčkávali na ekvilibristická verbální vystoupení svých poslanců. Lidé by se potom dívali na jednání sněmovny raději než na nějaké dramatické zneklidňující programy. Potom by také povolání poslance ztratilo svůj negativní význam a stalo by se povoláním prestižním. Na druhé straně, by toto nové zařazení povolání poslance prospělo i současné zábavní scéně. Pokud by se například do sněmovny rozhodl kandidovat podprůměrný bavič Petr Novotný, budu první, kdo jej bude podporovat při jeho kandidatuře do poslanecké sněmovny. Jeho úžasný šatník i nepřekonatelný humor by dodal parlamentu na šarmu i prestiži.