Květen 2005

Dějiny v depozitáři

Martin Vrba

Torzo latinského překladu Dalimilovy kroniky bylo Českou republikou koupeno v aukci zhruba za deset milionů. Vědělo se předem, že náš stát má o knihu mimořádný zájem, a vědění tohoto druhu se vždycky prodraží. Ve značně drastické podobě zachycuje takovouto situaci jeden velmi starý příběh. Jakýsi nešťastník se utopil v řece a jeho rodina jej chtěla pohřbít. Rybář, který utonulého vylovil, však požadoval za jeho tělo příliš velkou odměnu. Zoufalí pozůstalí se šli poradit s místním mudrcem, který jim řekl: Tolik mu neplaťte, vždyť on jinde neprodá. Zašel za ním i rybář, a dostal právě tak moudrou radu: Cenu nesnižuj, vždyť oni jinde nekoupí.

V případě latinského Dalimila byly ovšem karty rozdány o něco jednodušeji. Bylo jasné, že Česká republika kroniku nikde jinde nekoupí, chyběla však jistota, že o ni neprojeví zájem nikdo další. Za těchto okolností nás vlastenecký fetišismus vyšel ještě docela lacino, deset milionů je v poměru k státnímu rozpočtu kapesné.

Nádavkem nás celá ta koupě znovu poučila o tom, jak mimořádný význam se zde přikládá historickým památkám, včetně těch literárních. V posledních staletích zde dějiny nebyly vnímány jako zásobárna následováníhodných i odstrašujících příkladů; nebyly zdrojem poučení, ale sebepoznání, ba co víc, sebevědomí. Spory o pravost dvou (pochopitelně falešných) rukopisů byly provázeny hrubými urážkami, neboť v nich zřetelně převažovaly emoce nad rozvahou. A jak hezky poznamenal Ferdinand Seibt: generace zdejších historiků se tázaly po smyslu českých dějin, nikoli po smyslu tohoto tázání.

Obracet se na historii s požadavkem sebepoznání je přitom právě tak marné jako zbytečné. Každý se o sobě můžeme mnohem více dovědět z pohledu, jakým se na nás dívá vlastní žena, ale proč se dívat bližnímu do očí, když jsou tu staré kroniky?

Devatenácté století, které učinilo modlu z „národních dějin“, bylo vlastně v jistém ohledu podivně neevropské. Evropa čerpala svou výjimečnost od počátku z toho, že se odmítala zabývat sama sebou. Nepečovala o „svou“ kulturu, ale snažila se osvojit kulturu, která nebyla její. Mladé evropské národy převzaly antickou vzdělanost, křesťané (a v tom se křesťanství radikálně liší od islámu) vedle vlastních textů uchovávali i posvátné texty Židů. Jistě bychom našli i výjimky; třeba právě Dalimilova xenofobní rýmovačka dokládá, že nechuť k cizákům nevymyslilo až 19. století, a už proto je dobré ji mít ve všech veřejných knihovnách.

Pro naši budoucnost – a na té samozřejmě záleží ve srovnání s minulostí neporovnatelně více – je nakonec mnohem důležitější, zda a jak se rozhodneme v příští minutě (v příští hodině, zítra, pozítří, za týden), nežli starobylost a sběratelská cena kulturních památek minulosti. Dosud jsem nedokázali vytvořit pořádnou ústavu; dosud jsme zemí, kde nelze řádně bohatnout, ale jen jednou za čas (podezřele) rychle zbohatnout; agresivita našich dětí nemile roste, protože s nimi zřejmě netrávíme dost času a správným způsobem. Staneme-li se národem telenovelových diváků, co nám pomohou vzácné folianty v archivech?

K zajištění budoucnosti nestačí, jak se domnívalo předminulé století, mít řádně pod kontrolou minulost, nejlépe ve formě hmotných artefaktů. A samotné předměty nemusejí být vůbec starobylé, aby disponovaly velkou symbolickou mocí. České korunovační klenoty byly za časů Karla IV. zbrusu nové (sám Karel je nechal vyrobit) a Svatý Václav se jich nikdy ani nedotkl, přesto šlo o svatováclavskou korunu: tak silné bylo přesvědčení, že Svatý Václav je skutečným vládcem země. Myšlenka je vždy důležitější než kov, kámen či pergamen. (Z Shakespearových děl se ani jediné nedochovalo v originálním rukopise. Jen si představme, že by dnes jeho hry nikdo nevydával a nikdo nehrál, zato by v nějakém archivu ležely úplně všechny napsané jeho rukou!) Nelze nicméně popřít, že je snazší udělat ze Starého bělidla muzeum, než dočíst Babičku.

Jak bylo řečeno, deset milionů je pakatel a všude okolo nás mizí zbůhdarma mnohem větší peníze. Přesto se v předvelikonočním čase hodí připomenout jednoduchou radu: Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce (Mt 6, 19-21).

(www.bohumildolezal.cz)