Květen 2005

Bush zmátl nepřátele

Daniel Anýž

Texasan s rozhledem kovboje. Prezident, jehož politické vize mu podstrčili jiní. Oponenti George Bushe mu dlouho nemohli přijít na lepší jména. Teď se však i oni začínají ptát: „Co když měl pravdu?“

„Jedinou silou schopnou zastavit tyranii a teror, nahradit nenávist nadějí je síla lidské svobody,“ zopakoval George Bush v lednovém inauguračním projevu vizi, která se jako červená niť prolíná celým jeho prezidentstvím. Nejen Bushovi zarytí odpůrci, ale i mnohem nestrannější pozorovatelé to však dlouho označovali za prázdný patos, skrývající pragmatickou obranu amerických ekonomických zájmů. Podle největších skeptiků měl být americký zásah proti režimu Saddáma Husajna prostě jen válkou o ropu. A ti, kdo připouštěli, že Bush může svá velká slova myslet vážně, jedním dechem varovali, že jde v praxi o nesplnitelné ideály.

Po lednových parlamentních volbách v Iráku, po stisku rukou mezi izraelským premiérem Šaronem a palestinským prezidentem Abbásem, po náznaku demokratických voleb v Saúdské Arábii a při pohledu na demonstrující ulice Bejrútu se svět ptá: „Neměl Bush pravdu?“

Odpůrci připouštějí prohru

Otázka zní v posledních dnech tak často, až se stává klišé. Jenže jako každé klišé - má i tento dotaz reálný základ. A poučné je už jen to, kdo všechno se tak dnes musí sám sebe zeptat. Například anglický list Independent, francouzské noviny Le Monde a Le Figaro či německý týdeník Der Spiegel. Nebo také Jon Stewart, moderátor známé americké televizní show Comedy Central, který si do pořadu rád zve skalní odpůrce republikánů. „Tohle mi tedy nahání hrůzu. Co když měl Bush v tom všem od začátku pravdu? Můj názor na svět teď sám se sebou nevydrží,“ svěřil se Stewart před několika dny divákům. Jako obyčejně bylo v jeho satiře hodně nadsázky, ale i něco pravdy.

Útok proti USA v září 2001 byl začátkem Bushova tažení proti terorismu. V Afghánistánu padl Taliban a proběhly prezidentské volby. Hlavním deklarovaným důvodem úderu na Bagdád byly irácké zbraně hromadného ničení. Ty se nikdy nenašly. Nejen pro odpůrce války, ale i pro „nerozhodnuté“ šlo o důkaz, že teorie šíření svobody a demokracie může být jen zástěrkou.

Otázka zbraní hromadného ničení zůstává nevysvětleným černým vykřičníkem. Jenže George Bush mluvil před Irákem ještě o jiných důvodech. „Svobodný Irák může ukázat sílu svobody, která přemění celou oblast,“ zopakoval Bush pár dnů před útokem to, o čem v různých obměnách mluvil v měsících předtím. Situace v Iráku zůstává i teď, bezmála dva roky poté, co George Bush ukvapeně vyhlásil „splnění úkolu“, tedy konec velkých vojenských operací v Iráku, velmi složitá.

Lednové parlamentní volby ale vyrazily světu dech. Iráčané navzdory vyhrocené bezpečnostní situaci k urnám přišli. Argumenty, že Bush vnucuje okolnímu světu svobodu a americký způsob demokracie silou, začaly blednout. Bush mohl ve své zprávě o stavu unie na začátku února naznačit svůj další cíl: „Dva demokratické státy, Izrael a Palestina, žijící vedle sebe v míru. A Amerika jim pomůže tohoto cíle dosáhnout.“

Za necelý týden společně vyhlásili izraelský premiér Ariel Šaron a palestinský prezident Mahmúd Abbás příměří. Bílému domu zde jistě nahrál listopadový odchod Jásira Arafata, ale bylo jasné, že nové zaujetí Bushovy administrativy, vyjádřené i finančními závazky a vyjmenováním zvláštního vyslance pro Blízký východ, bylo rozhodujícím katalyzátorem celého procesu.

Procesu, jehož nová dynamika rezonuje i Saúdskou Arábií, kde proběhly historicky první volby, byť bez účasti žen. Egyptem, jehož vůdce prezident Husní Mubarak slíbil, že uspořádá regulérní prezidentské volby. A samozřejmě Libanonem, kde rozbuškou byl sice před měsícem atentát na bývalého premiéra Rafíka Harírího, ale kde mohutnost opoziční vlny jasně vypovídá o nové odvaze a inspiraci.

Mohl mít tedy Bush pravdu? „Stručná odpověď zní ano,“ odpověděl pro BBC americký novinář Fareed Zakaria, autor i v Česku známé knihy Budoucnost svobody.

(MFDNES)