Květen 2005

Před 70 lety - obrázky z dějin sudetoněmeckého hnutí

Ladislav Josef Beran

Z pamětí Waltera Branda „Auf verlorenem Posten“ (Na ztracené vartě)

18. května tomu bude 70 let, kdy ve volbách do poslanecké sněmovny zvítězila na celé čáře Sudetoněmecká strana (SdP) a stala se vůbec nejsilnější politickou stranou v celé Československé republice. Navzdory tomu ostatní politické strany, které byly až na výjimky ovládané českým šovinismem, nedovolily se s vítěznou stranou, reprezentantkou většiny německy hovořícího obyvatelstva země, dohodnout, ba ani naslouchat jejím návrhům. Fatální následky jsou známy. Potud redakce CS-magazínu.

Walter Brand byl po několik významných let osobním tajemníkem Konrada Henleina a v jeho zřejmě upřímných pamětech máme k dispozici svědectví o době založení Sudetoněmecké domovské fronty, jejím bouřlivém rozvoji, volebním vítězství pod názvem Sudetoněmecká strana (a následujícím uchvácení moci ve straně nacistickým křídlem, doba kterého bude obsahem příštího pokračování). Tyto ukázky dostaly podtitul „obrázky“, protože Brand vypisuje pouze své zážitky, nečiní žádná zvláštní odhalení, vzbuzuje dojem, že vše prožíval se značnou naivitou, bez snahy proniknout k zákulisním dějům a podnětům a ke skrytým záměrům. Jeho bezprostřední dojmy poukazují ale na řadu skutečností, o nichž se dostatečných historických zpráv nedostává, jako jsou nesrovnalosti v jeho dojmech z Konrada Henleina, jehož si ale jinak velmi vážil a pociťoval vůči němu opravdové přátelství, nesrovnalosti, jaké zaznívají i v následujícím textu.

Brandův text je poutavý především svými intimními pohledy do doby počátečního rozvoje sudetoněmeckého hnutí, kdy v něm téměř celé vedení tvořili přívrženci učení Othmara Spanna o stavovské společnosti, kteří také neměli v programu odtržení od Československa, nýbrž dosažení korporativní národnostní kulturní autonomie, ale v souvislosti s tím také ovlivnění politiky celé republiky, jak ve vnitrostátním uspořádání, tak v mezinárodních vztazích, kde jim šlo o její začlenění do okruhu německy mluvících zemí. Vůči nacionálsocialismu udržovali ideový i politický odstup a nacisté je později tvrdě potřeli. Jediným nacistou ve vedení hnutí byl od počátku Karl Hermann Frank; stál stále v opozici vůči ostatnímu vedení a nedokázal se zpravidla vůči němu v konkrétních záležitostech prosadit; Henlein tehdy jeho postoje také nepodporoval.

Brandovy vzpomínky vrhají několik pohledů na neprůhledné stránky vývoje sudetoněmeckého hnutí, jmenovitě na otázky, jak dalece, kdy, jak a co vedení ujednávalo s nacisty domácími a říšskými, jakým způsobem a pomocí koho nacisté připravovali budoucí převzetí moci ve straně, či dokonce extrémní, nedokázané, ale také nevyvrácené, v české politice hojně zastoupené mínění, podle něhož bylo spannovské vedení jen zástěrkou pro naplánovanou budoucí nacistickou linii. Byl Konrad Henlein opravdu spannovcem nebo zastřeným přívržencem nacistů nebo – a to nakonec vypadá jako nejpravděpodobnější – hledal cestu k vlivu pro sebe a pro hnutí tam, kde viděl šance: po volebním vítězství by byl rád působil v republikové politice, ale když v ní nenašel žádného spojence, žádnou podporu, žádnou možnost působení, volil druhou alternativu, nacistický a říšský směr. Kromě toho může mít text pro některé čtenáře také určitou zábavnou hodnotu.

Walter Brand prošel charakteristickým společenským vývojem mladého sudetoněmeckého intelektuála své doby. Během středoškolského studia prožil intenzívně mládežnická hnutí své vlasti, celostně orientované „turnerství“ i hnutí „Wandervögel“ s pěším putováním a tábořením, zpěvem, silně pěstovaným vztahem k přírodě a s výrazným kamarádstvím, solidárními vztahy ve skupině a v kolektivu. Po maturitě 1927 odešel na studia sociálních věd do Vídně, která musel sám financovat. Brzy se připojil k okruhu žáků a přívrženců profesora Spanna, byl jím podporován a už 1931 promoval na doktora filozofie. Počátkem roku 1932 jej sudetoněmečtí Spannovi propagátoři povolali do Prahy vést semináře o jeho sociálním učení. V létě téhož roku se zúčastnil kurzu pro cvičitele. Vedením takových se tehdy proslavil Konrad Henlein, s nímž se tehdy seznámil. Píše o něm:

„Tehdy byl vůdcem mužstva v nejlepším smyslu slova: požadoval mnoho, strhujícím způsobem a opravdu kamarádsky. Přirozeně na nás působil v důsledku svých dosavadních výkonů jako nesporná autorita. Přestavba Tělovýchovného svazu v sudetoněmecký vzdělávající svaz mužstva je jeho osobním výkonem. V duchovních základech stál Henlein silně pod vlivem Heinze Ruthy, což také v prvním vydání své tělovýchovné příručky děkovně zmínil, v dalších vydáních ale už vynechal... Nevím, jak jsem byl já tehdy Konradem Henleinem oceněn, ale můj dojem nemohl být příliš špatný, jinak by se byl nezasadil, abych se stal ideovým vedoucím svazu a tím zodpovědným za národně politické školení v celém svazu a tím též zastával třetí místo v celém vedení svazu.

Krásné bylo už tehdy při tomto kurzu i potom později, když jsem vedl kancelář Konrada Henleina v Aši, když jsme za večerů seděli pospolu v zadní místnosti hostince při ašské tělocvičně. Tam se vyprávělo a také politizovalo a mnoho zpívalo a mezitím také statečně popíjelo. Už tehdy mi bylo nápadné, jak Konrad Henlein mluvil poněkud velkohubě, zvláště když vypravoval o svých zážitcích v první světové válce, do níž narukoval, myslím, v roce 1916 nebo 1917 a prodělal ji až do konce jako praporčík v italském zajetí. Ale jeho vyprávění zůstávalo jaksi málo konkrétní, takže – nechtěl bych mu křivdit – mi už tehdy jaksi připadalo, jako kdyby se silně vytahoval, což je vlastnost, která se později v politickém boji, ve kterém jsem působil těsně po jeho boku, bohužel často potvrzovala. Sám mluvil zřídka o vojenských vyznamenáních. Která měl sám obdržet, neřekl nikdy.

Přese všechno byly tyto večery krásným kamarádským zážitkem, na nějž dodnes rád vzpomínám. Tehdy vzniklá kamarádství se veskrze v následujících letech osvědčila, až do poválečných desítiletí.“

V lednu 1933 se Brand stal vedoucím ideologické práce Tělovýchovného svazu, v následujících měsících organizoval národně ideovou a politickou výchovu svazu, tzn. jeho přeměnu ve vlastenecko kulturně politickou organizaci, jednu z hlavních základen uvědomování sudetoněmeckého lidu. Pořádal přednášky po celé zemi, vše v duchu Spannova učení, též v kontaktech s katolickými kulturními a politickými organizacemi a osobnostmi; s nacisty neměl styky, zde vládl od počátku vzájemný odpor.

Koncem léta 1933 se v sudetoněmeckých kruzích rozšířila krizová nálada: jejich snahy o politické sjednocení nemarxistickch stran ztroskotaly, schylovalo se k zákazu obou nacionalistických stran (DNP – Německá nacionální strana, nacionalisté starého ražení a DNSAP – Německá nacionálně socialistická dělnická strana, moderní nacionální socialisté) a k procesu s nacistickým paramilitaristickým „Národním (či Lidovým) sportem“. Bez obou stran hrozil národoveckým Sudetoněmcům stav bez organizace, bez národní strany, vyvstávala tedy otázka založení organizace nové.

Jako čelná osobnost se tehdy nabízel náčelník Tělovýchovného svazu Konrad Henlein, také přední člen organizace Spannových přívrženců a propagátorů, Svazu kamarádství. Sudetoněmečtí nacisté byli tehdy ve zmíněné situaci politicky veřejně neúnosní. Ale, že by se nezúčastnili?

K založení povolal Henlein z Prahy do Aše spěšně Branda jako nejbližšího spolupracovníka, ale když tento dorazil, nemohl být šéfem přijat: tento právě vedl důvěrný rozhovor s nacistickými představiteli (sudetoněmeckými), ke kterému Brand nebyl připuštěn. Když nacisté opustili, zřejmě po nějaké dohodě, místnost, pravil Henlein k Brandovi:

„,Waltře, rozhodl jsem se sám vyvolat do života nové politické hnutí. Obě strany DNP a DNSAP budou v nejbližších dnech zakázány. Pak zůstane nacionální sudetoněmectví bez politického vedení, a je nebezpečí, že nastane politický chaos s nedohlednými důsledky. Potřebuji vědět, zda vy (mínil zřejmě své přátele ze Svazu kamarádství) spolupracujete nebo ne. Když ne, zkusím to sám. Moje rozhodnutí je nezvratné.‘

Ihned, dříve než jsem jeho otázku zodpověděl, jsem se ho zeptal: ‚Konrade, co chtěli tito lidé u tebe a jaké přísliby jsi jim dal?‘ On odpověděl: ‚Líčili mi situaci v zemi, z níž vyplývá, že sudetoněmectví kráčí vstříc nanejvýš nebezpečné době, a tak jsem se k tomuto kroku rozhodl.‘ Když jsem se ještě jednou zeptal, potvrdil: ‚Podnikám tento krok ze svého zcela svobodného rozhodnutí a nejsem k němu nikým donucen, vůči nikomu jsme se k ničemu nezavázal.‘

Na to jsem řekl: ‚Když je tomu tak, stojím při tobě a spolupracuji.‘ Na dotvrzení mi pevně stiskl ruku. Takto proběhl rozhovor tak rozhodně důležitý nejen pro mne, nýbrž pro celý další sudetoněmecký vývoj.“

Dlouho po válce se ale Brandovi na jednom dokumentačním sněmu Witikobundu na základě věrohodného svědectví Fritze Brehma ukázalo, že Henlein k němu tehdy nebyl zcela upřímný, nýbrž že „sudetoněmecké nacionálsocialisty výslovně a jednoznačně ujistil, že je, jakmile budou politicky alespoň napůl únosní, začlení ve směrodatné míře do vedení nového hnutí.“

Protože Brand tehdy o takovém ujednání nebyl informován, stavěl se pak stále proti každému uplatňování nacistů ve frontě a straně. Ti se domnívali, že tak činí nejen z osobního postoje, nýbrž že se snaží i o nedodržení ujednání, a jejich nepřátelství vůči němu ještě rostlo. Že Henlein pozval před založením vedení obou svazů (tělovýchovného a kamarádství), dokazuje nicméně, že byl k založení rozhodnut už před oním rozhovorem s nacisty.

Oba, Henlein a Brand složili vedoucí funkce v Tělovýchovném svazu a věnovali se plně nové Frontě, první jako vůdce, Brand jako vedoucí jeho kanceláře, označení generální tajemník tam tehdy nebylo užíváno. Někteří z vedení KB jako Rutha a Sebekovsky dorazili později a nebyli pak srozuměni s učiněným krokem, ale po určité diskusi a konfrontaci s Brandem se nakonec podvolili se slovy: „Co nám jiného zbývá, nemůžeme Konrada a tebe nechat na holičkách, i když tento krok neschvalujeme.“ Rakouský okruh kolem Spanna v čele s Walterem Heinrichem neměl na založení vůbec žádný podíl.

Počátky práce hnutí byly nanejvýš skrovné, peníze na nájem místností sekretariátu byly s námahou čerpány ze soukromých prostředků vesměs nemajetných funkcionářů. Brand se s několika dalšími vrhl do budování organizace fronty po sudetoněmeckých městech a městečkách, cestoval od jednoho k druhému téměř bez peněz a hledal spolehlivé spolupracovníky, vcelku s velkým úspěchem.

O svých narozeninách, 21. listopadu 1933, byl zatčen a držen až do následujícího dubna v samovazbě na Pankráci, současně se svými kolegy Köllnerem, Sebekovskym a Kundtem. Jejich vyšetřování byla minimální, účelem bylo zřejmě jen odstavení těchto z jejich činnosti. Ukázalo se zde opět, jak československé orgány postupovaly proti Sudetoněmcům necílevědomě, ne selektivně proti nacistům. Karl Hermann Frank vstoupil jako jediný nacista do vedení Fronty právě během věznění Branda a kolegů,koncem roku 1933.

Po propuštění shledali organizaci nicméně neobyčejně vzrostlou a do všech sudetoněmeckých koutů země zorganizovanou. V létě 1934 se stále naléhavěji ukazovala nutnost vyhlášení programu. Henlein rozhodl je učinit u příležitosti manifestace v České Lípě 21. října, k níž bylo velmi obtížné dostat povolení. Text projevu sepsal Brand, o jejím znění se vedení ale zvlášť radilo. Především požaduje pro sudetoněmectví podstatnou státotvornou roli v Československu, staví se tedy výslovně na půdu republiky, chce smířit věrnost národu s věrností státu. Staví se za československou republikánsky demokratickou formu státu, která musí však být postavena na národnostních skupinách, které ve státě skutečně žijí, tzn. všechny oblasti státního života, kromě těch, které zajišťují jednotu státu a jeho vedení, musí být samosprávné a decentralizované. Projev se distancuje od nacismu: „Od nacionálního socialismu nás dělí zásadní rozdíly. Nikdy se nevzdáme svobody individua.“ Brand vzpomíná:

„Při poradě o znění projevu u slov ‚zásadní rozdíly´ Frank explodoval a prohlásil, že nebude za žádných okolností souhlasit, aby Konrad Henlein ve své řeči učinil takovou neuvěřitelnou výpověď. Vjeli jsme si s náležitou hlasitostí vzájemně do vlasů, ale nedospěli jsme k žádnému přijatelnému výsledku“ a šli s problémem k Henleinovi. Ten druhého dne rozhodl: ‘Tato věta v projevu zůstane.‘ A Frank se s tím musel, i když jistě se skřípáním zubů, smířit.“

Prosadil se tak duch Svazu kamarádství proti postoji nacistického „aufbruchu“. Bezpochyby to bylo těmito lidmi míněno upřímně. Co se týče Henleina, zůstává jeho upřímnost nadále hádankou, ale v jeho projevu jsou obě jeho alternativy srozumitelně (Brandovými slovy) vyjádřeny: „Sudetoněmectví nabízí otevřeně a čestně ruku k míru“ (a na jiném místě projevu: k spolupráci ve státě). „Kdo ji odmítne, musí převzít odpovědnost za to, jak se pak bude budoucnost vyvíjet...“ Československá politika sudetoněmeckou nabídku ke spolupráci ani ke smíru nepřijala, a to ani po vítězných volbách na jaře následujícího roku.

Českolipská řeč způsobila v sudetoněmeckém obyvatelstvu citelné posílení hnutí a připravila účinně půdu pro jarní volební boj. Připuštění k parlamentním volbám bylo pak dalším problémem. Dopadl nakonec pozitivně pod podmínkou, že se „Fronta“ stane politickou stranou, byla tedy přejmenována na Sudetoněmeckou stranu.

„Henleinovi šlo o to, aby ve volebním boji procestoval všechny sudetoněmecké oblasti, aby ve všech trochu větších místech osobně promluvil. Tato cesta se stala skutečně volebním šlágrem, něco takového v Československu dosud nebylo. Jako zvláštní atrakce se celé cesty zúčastnila vlastní dechovka, která stále jela v autobusu před Henleinovým vozem, takže všude bylo o říznou muziku postaráno. Cestou jeli napřed motocyklisté a zjišťovali, je-li silnice volná a nevyskytují-li se překážky, nemusí-li být zařazena objížďka. Konrad Henlein a já jsme jeli ve starém cadillacu, který Henlein koupil už před delší dobou, a který řídil výlučně, vynikajícím způsobem a s naprostou jistotou šofér Christian. Bezprostředně před námi jeli často v malém volkswagenu další členové vedení.

Jednoho dne jsme tedy my všichni“ (celé vedení Sudetoněmecké strany, tehdy se tak ale ještě nejmenovala) „vystartovali na naši předvolební cestu. Začali jsme v Českém lese: z Plané (u Mariánských Lázní) celým pohořím k jihu, přes Českomoravskou vysočinu, na jižní Moravu, pak Moravou napříč, do svitavského jazykového ostrova, na severní Moravu, Slezsko, odtud do severních Čech a přes celé západní Čechy zpátky do Aše.

Tato převolební cesta se stala ... triumfální poutí, jakou si člověk dnes vůbec nemůže představit. Celé sudetoněmectví začínalo chápat, jak zásadní význam budou tyto volby mít. Sudetoněmeckého obyvatelstva se zmocnila neobyčejná očekávající nálada. K tomu přirozeně přispělo také, že každý náš krok, každý pohyb a každé slovo bylo se zájmem sledováno nejen tuzemským tiskem, nýbrž stejně tak v cizině, a nejen v Německu, nýbrž i ve světových mediích.

Při všech volebních přípravách probíhal přirozeně nepřetržitě politický obranný boj, neboť celá německá a česká levice, a také celý český tisk s výjimkou agrárního, který si uložil určitou zdrženlivost, na nás pálili ze všech hlavní. O detailech financování tohoto celého nákladného podniku nevím nic. Jedno je ale zřejmě jasné, že bez peněz z Říše by bylo nemožné absolvovat tento volební boj.

V jeden z prvních dní naší cesty se měla konat manifestace v Horní Plané. Cestou jsme byli zdrženi, protože mnohé shromáždění trvalo déle, než bylo naplánováno. Každý den jsme mluvili ve čtyřech až pěti místech. Když jsme dorazili do Horní Plané, rodiště Adalberta Stiftera, a očekávali, že tu už nebude ani človíčka, nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Na temném, jen pár lampami osvětleném tržišti stáli lidé v pevně sevřeném zástupu jako neproniknutelná zeď. Přišli z daleka, z odlehlých vesnic a samot Šumavy a stáli zde hodiny a čekali trpělivě a disciplinovaně, aby slyšeli Konrada Henleina.

Není přehnané říci, že onoho dne by se ve vesnicích a samotách širokého okolí Horní Plané sotva našli muži a ženy ve zdatném věku, neboť všichni přišli sem. Jen staří lidé a malé děti zůstali. Byla to zvláštní nálada, která se v této pozdní večerní hodině za nádherného jarního večera nad tisícihlavým zástupem rozprostřela. Lidé naslouchali mlčky. Teprve na konci se nahromaděné očekávání a napětí a vnitřní pohnutí jedním rázem vybilo v bouřlivém potlesku.

Naše pouť vedla přes jihlavský jazykový ostrov, za ranného odpoledne jsme měli shromáždění v Německém domu v Jihlavě. Sál byl plný k prasknutí, ale po prvé jsme zde zažili narušování z komunistické a české strany, které se ale díky silné policejní přítomnosti nemohly plně projevit. Ale ve vzduchu viselo podivné napětí, které se ještě zostřilo, když došla hlášení ze Znojma, kde se měla konat další manifestace, že se tam musí počítat s protimanifestací a s rušivými útoky. Četnictvo nařídilo, že nesmíme jet do Znojma přímou cestou. Tak se naše kolona pomalým tempem probojovávala po vedlejších silnicích. Okna našich aut jsme museli zavřít, protože zvířený prach byl tak hustý, že jsme už po několika metrech nemohli rozeznat vůz před námi.

Před námi jeli v malém vozu Hans Neuwirth, Willi Sebekovsky ještě se dvěma muži doprovodu, následoval cadillac Konrada Henleina, v něm seděl vzadu vpravo Henlein a já vedle něho vlevo a Christian řídil. Postranními cestami jsme dojeli do Znojma a mířili k Německému domu, kde se měla konat manifestace. Najednou byla ale ulice před námi zahrazena hustým zástupem řvoucích a divoce gestikulujících lidí, kteří se k nám výhrůžně blížili. Spatřil jsem ještě, jak z volkswagenu před námi vyskočili Sebekovsky a Neuwirth a utíkali pryč. Náš vůz na chvilku zastavil. V tomto okamžiku jsme slyšeli několik výstřelů. Instinktivně jsme se skrčili a Christian strhl ten těžký vůz duchapřítomně s divoce vyjícím motorem do mohutného skoku vpřed přímo na dav, který se současně rozlétl na všechny strany. Když jsme po několika stech metrech zastavili, vnímali jsme teprve, co se stalo. na předním skle bylo vidět nárazy většího počtu střel. Řada z nich se odrazila, ale tři kule sklo prostřelily. Na zadním okně bylo vidět jejich nárazy. Ze srovnání vstřelů a zadních nástřelů bylo vidět, že bychom byli jistě zasaženi, kdybychom se byli nevrhli na podlahu. Přední sklo bylo úplně roztříštěné kromě malé plochy před řidičem, kterému zbýval malý výhled na dopředu cestu. Když jsme prohlíželi škody – a za naši záchranu můžeme děkovat jen chladnokrevnosti našeho řidiče – vynořili se u nás náhle zase Neuwirth a Sebekovsky.

Co dělat? Konrad Henlein chtěl Znojmo ihned opustit a jet někam do bezpečné krajiny. Zřejmě utrpěl značný šok. Hans Neuwirth, který tak často v kritických situacích osvědčil velkou osobní odvahu, byl s rozhodností pro to, abychom své krajany, kteří byli shromážděni kolem Německého domu, nezklamali, nýbrž právě teď bylo naší povinností k nim promluvit. Vedeni místními lidmi jsme dorazili zezadu k Německému domu, který zde byl od ulice oddělen vysokou zdí. Se značnou námahou jsme ale zeď přelezli a po několika okamžicích jsme se objevili, jak s nebe spadlí, uprostřed přeplněného a vzrušeného sálu, neboť zpráva o atentátu na Henleina se samozřejmě bleskově rozšířila.

V tomto zmatku nás si masa nejdřív nevšimla, kdo to tu náhle vstoupil. Teprve, když jsme bylo skoro uprostřed sálu, poznali Henleina. Bouře nadšení, která se pak rozpoutala, je sotva představitelná. Byli jsme doslova téměř umačkáni a dokázali se jen s největší námahou a s pomocí pořadatelů, kteří se davem protlačili dostat na tribunu. Co jsme tam pak mluvili, je zcela vedlejší. Neboť že jsme nezraněni ušli atentátu, dostalo dav do nadšeného opojení. Jak by to bylo pro shromáždění bolestné, kdybychom po oné události nepřišli do Německého domu a potichu a tajně odjeli.

Bylo naplánováno, že po manifestaci ve Znojmě za časného odpoledne absolvujeme shromáždění v Mikulově a tam pak přenocujeme. Po znojemských zážitcích jsme k tomu neměli mnoho chuti. Pak přišla hlášení, že se zpráva o atentátu v Mikulově rozšířila a že tam shromáždění lidé bezpodmínečně požadují vidět Konrada Henleina. Jeli jsme tam tedy v noci. Ačkoliv i zde zaplnili sál lidé z celé jihovýchodní Moravy a řadu hodin ve stoje čekali, vydrželi, až jsme za pozdní noční hodiny dorazili. Opět neznalo nadšení mezí.

Tehdy se zmocnilo celého sudetoněmeckého obyvatelstva jistý druh opojení. Lidé pochopili, že se při těchto volbách jedná o rozhodnutí dalekosáhlého politického významu, že se tentokrát mělo dokázat, že sudetoněmectví je schopno vytvořit skutečnou jednotu.

Znojemská manifestace, ačkoliv mohla docela jinak dopadnout, se stala největším propagandistickým šlágrem celé naší cesty. Nenechali jsme opravit rozstřílené přední sklo, ale nechali jsme ho tak, s průstřely a nesčetnými střepy, a tím bylo všude, kam jsme přišli, postaráno o viditelnou senzaci. Znojemská událost ale musela také u pražské vlády zapůsobit jako bomba, což se projevilo silnými bezpečnostními opatřeními. České četnictvo zajišťovalo naši trasu. Kde to vypadalo podezřele, byla zorganizována objížďka. Od té doby jel s námi stále český četnický důstojník vedle řidiče.

Velmi mne ale udivilo, jakou úzkostlivost projevoval od Znojma Konrad Henlein. Neustále se vyptával, byla-li učiněna patřičná bezpečnostní opatření, nebo zda se nerýsuje možnost ohrožení. Stále působil bázlivě a nejistě. Jeho strach jsem vlastně dodnes nepochopil. Neboť, byl-li skutečně oním statečným praporčíkem první světové války, pak jím nemohlo znojemské střílení tak otřást. Mnohdy mi bylo trapné, když se doprovázejícího českého důstojníka přesně vyptával, je-li další trasa skutečně volná a náležitě zajištěná a nemáme-li radši jet jinou cestou. Velmi jsem se tehdy divil jeho chování, protože se tolik neshodovalo s jeho vlastním obrazem osobnosti, ve kterém se stále prezentoval jako neohrožený frontový bojovník... (str. 104 nn).

1. května 1935 se konala dopoledne velká manifestace v Šumperku. Odtud jsme jeli dále přes pohoří Praděda do Slezska. Sněžilo, a na silnici se tvořilo náledí. Před námi jel autobus s naší kapelou; cesta prudce klesala z jedné hory – byla to Červená hora – dolů. A tu se to stalo. Autobus kapely v jedné zatáčce dostal smyk a převrátil se. Jeli jsme těsně za ním a zatajil se nám dech. Už jsme si představovali velké neštěstí s raněnými, zdemolovanými hudebními nástroji a kdo ví, co se ještě mohlo stát. Ale Bohu díky nic, vůbec nic se nestalo, ani vážnější odřenina. Spojenými silami, s velkým pokřikem byl vůz postaven na kola. Ale ještě než se v cestě pokračovalo, chopili se muzikanti svých instrumentů a zahráli rázný, břeskný pochod do mrazivého vzduchu. Večer jsme řečnili, Henlein a já, ještě v Krnově...

Z těch mnoha volebních shromáždění, která se konala v těsných odstupech v západních Čechách, mnohdy čtyři až šest v jednom dni, mi zůstala v paměti manifestace v Teplicích-Šanově. Téměř 100 000 lidí se zde sešlo. Bylo to největší shromáždění, na jakém jsem kdy řečnil. V Mostě bylo naše volební shromáždění pod širým nebem narušeno komunistickými skupinami: řev, kameny létaly. České četnictvo se drželo zpátky. Ale Hans Neuwirth prokázal zase svoji vůdcovskou odvahu. Sám vyšel vzbouřencům vstříc a pak se obrátil na jednoho českého četnického důstojníka a požadoval od něho, aby zjednal klid a pořádek, neboť v zásadním právním boji musí stát zajišťovat demokratický řád. Neuwirth měl úspěch, svoji manifestaci jsme mohli ve starém hornickém městě Mostě dokončit.

Na další cestě jsme přišli také do Kadaně... Na jejím velkém, nádherném Tržním náměstí bylo 4. března 1919 při pokojné demonstraci za právo na sebeurčení usmrceno mnoho lidí a ještě více zraněno. Této volební manifestaci, na níž jsem sám mluvil, jsem přikládal zvláštní ráz a váhu.

V předvečer voleb 18. května 1935, v sobotu večer, jsme se vrátili do Aše. Bože, to nebyl žádný prostý návrat, to byl triumfální vjezd po tomto dlouhém volebním boji se vším jeho mimořádným angažmá desetitisíců bezejmenných volebních bojovníků.

Očekávali jsme od zítřejšího dne dobrý volební výsledek. Všichni cítili, že nedopadneme špatně. Ale že dosáhneme v poslanecké sněmovně 44 a v senátu 25 křesel a 1 249 497 hlasů pro Sudetoněmeckou stranu při sotva 3,5 milionech celkového počtu sudetoněmeckého obyvatelstva, to předčilo nejsmělejší očekávání. Počítali jsme asi s polovinou tohoto výsledku jako s úspěchem. Z takového hlediska byla též sestavena kandidátní listina, na jejích zadních místech byli uvedeni mnozí kandidáti, kteří určitě nedisponovali příslušnou kvalifikací. Ale nikdo nepočítal s tak velkolepým volebním výsledkem – a kde jsme také měli vzít tak početné mužstvo prvotřídních lidí? A tak se také stalo, že tak mnohý z našich poslanců neodpovídal měřítkům, která jsme jim sami předkládali.

Po uzavření voleb se shromáždilo celé ašské mužstvo: Kanrad Henlein, Hans Neuwirth, Willi Rümmler, Franz Seliger, Willi Brandner, Tonl Sandner a vedení Tělovýchovného svazu. V tělocvičně, která byla víc než přeplněná, čekalo všechno na volební výsledky, které zaznívaly z tlampače. Čím více výsledků přicházelo, tím více jsme bylo překvapení, když se začalo rýsovat přímo lavinovité vítězství. Pozvolna se zástupy dostávaly do opojného nadšení. Neboť jedno bylo této noci jasné: Sudetoněmecká strana Konrada Henleina se stala rozhodujícím politickým faktorem, s nímž musela celá státní politika Československa počítat.

Uprostřed nadšení do toho vpadl telefonát od Ernsta Kundta, který zůstal s Willim Sebekovskym v Praze... Myslím, že to byl Henlein, kdo s ním mluvil, a komu onen sdělil, že se k němu dostaly z české strany zprávy, podle nichž tváří v tvář tomuto přímo ohromnému úspěchu SdP si Beneš zahrává s myšlenkou provést vojenský převrat. Něco musí být podniknuto pro uklidnění veřejnosti. Dal podnět, abychom poslali v tomto smyslu telegramy špičkám státu.

Konrad Henlein tento návrh schválil a dal za úkol Hansu Neuwirthovi a mně, abychom připravili telegramy prezidentu Masarykovi, předsedovi vlády Malypetrovi a ministru vnitra Černému. Konrad Henlein schválil předložený text a telegramy byly odeslány. Nějaká veřejná reakce se nedostavila, ani potvrzení příjmu nepřišlo na tento přece významný krok, neboť Henlein jim nabízel svoji legální práci a spolupráci ve státním zájmu, vědomou si zodpovědnosti. Následujícího rána došlo kvůli tomu s Willim Sebekovskym a také s Petersem k dost tvrdému střetnutí, když oba tyto telegramy neschvalovali a byli toho názoru, že vzhledem k převratnému volebnímu vítězství není takový krok sebenabízení nutný a nehodí se do současné politické scenérie“ (str. 110 n).

Henleinovy kontakty se sudetoněmeckými nacisty byly v líčených dobách velmi řídké, o některých se Brand vůbec nedozvěděl, ale v žádném případě nebyl při nich přítomen. Stejně tomu bylo při kontaktech s říšskými funkcionáři, jak dokládá následující pasáž z memoárů.

„O spojení Konráda Henleina s Říší mnoho nevím. Jen jednu událost mám v paměti. Bylo to pravděpodobně jedno z prvních, když ne první setkání Henleina se směrodatnými lidmi z druhé strany. Bylo to asi v pozdním jaru 1934, když Henlein se mnou jel do Krkonoš k setkání s Dr. Hansem Steinachrem, předsedou Národního svazu pro němectví v cizině. Bylo poněkud zvláštní, jakým tajnůstkářstvím se Henlein při této příležitosti obklopil. Když jsme dorazili k horské chatě (nějak se k nám přidal také Fritz Bürger), poručil mi Henlein, abych v blízkosti chaty držel hlídku a ihned vyhlásil poplach, kdyby se někdo blížil. Že tehdy Steinacher uspořádal ‚přepad‘ neočekávaným setkáním Konrada Henleina s Rudolfem Hessem, jsem se dozvěděl až mnohem později.“

Proč angažoval Henlein jako nejbližšího spolupracovníka člověka, kterého z určitých oblastí své politiky důsledně vylučoval? Bezpochyby viděl v Brandovi spolupracovníka zvláště vhodného a kvalifikovaného pro československou (autonomistickou) politiku sudetoněmeckého hnutí. Brand zcela upřímně, a zřejmě k plné spokojenosti, komponoval všechny Henleinovy významné politické texty let 1933-35, kde se jednalo o integraci sudetoněmectví v republice, ovšem výhledově pozměněné ve smyslu tehdejších spannovských představ. Upřímnost a určitá naivita vylučovala Branda z jakékoliv dvojaké či alternativní politiky a tím také z každého kontaktu s nacisty. K tomu přistupovala jejich výrazná vzájemná averze. Problematický neustálou konfliktností byl už Brandův styk s K. H. Frankem, jediným nacistou ve vedení oné doby. Když v následujících letech získávali nacisté pozice a vliv v Sudetoněmecké straně, neměl už Brand v jejích službách co hledat. Z počátku byl Henleinem docela elegantně a nenápadně „uklizen“ do ciziny. Kdyby bývalo bylo straně dopřáno působit v republikové politice, jistě by Brand zůstal jejím předním mluvčím.

(pokračování)

Literatura:

BRAND, Walter: Auf verlorenem Posten: Ein sudetendeutscher Politiker zwischen Autonomie und Anschluß. Sudetenland, München 1985 (Veröffentlichungen des Sudetendeutschen Archivs in München, sv. 21)