Květen 2005

Příběhy české justice - příběh šestnáctý - Se kterým si ČR věděla rady.

Milan Hulík

Tento příběh je právně zamotaný´– o tom, jak zamotat restituci a vlastnické právo tak, aby stát nepřišel zkrátka, tedy učinit„spravedlnost“ takovou, o které Ondřej Neff napsal 22. 3. 2002 v Neviditelném psu: „ Pokud se bavím nebo mejlíkuji s lidmi o právu, tak z těchto rozhovorů nebo psaní to vypadá, že řadový občan už ani moc nedoufá, že někdo probudí tu mytologickou bytost zvanou ,rovná právní spravedlnost´ v České republice.“

KORUNOVANÝ VLASTNÍK

Exulant, restituce a vlastnické právo založené po 17. 11. 1989 dali vzniknout takové směsi, ve které se právo pere se spravedlností a nikdo neví – ani soudy, co s tím. Mnozí v exilu znají Václava Šrouba, dobrodruha a cestovatele a také, to hned dodejme, jednoho z nejbojovnějších restituentů vůbec. Jeho příběh se dá vylíčit jen stručně a zjednodušeně.

Náš exulant odešel počátkem 80. let do Kanady a ve vlasti zanechal dům a pozemky. Ten dům samozřejmě finanční odbor národního výboru po jeho odsouzení konfiskoval, převedl na STS (strojní a traktorovou stanici) a ta jej přestavěla tak, že soud vyhověl v restitučním sporu námitce žalovaného STS, že se tato nemovitost restituentovi a původnímu vlastníku z důvodu podstatné změny stavebního charakteru nevydává. Jak klasický polistopadový příběh! I tento mohl být tuctový, kdyby nebylo tří pozemků které Václav Šroub získal dávno před r.1989.

Všechny tři pozemky sledovaly právní osud domu, nikdo je ale „nepřestavěl“, ba ani nezastavěl a z podnětu do vlasti se navrátivšího vlastníka vydal v r. 1992 prokurátor protest proti rozhodnutí finančního odboru ONV v Příbrami, kterým byla převedena správa národního majetku z ONV Příbram na MěNV Příbram. Pozemky dříve konfiskované a převedené na stát reprezentovaný po ONV nižším národním výborem, tedy MěNV, o ně zase přišel a pozemky se ocitly ve vlastnictví… koho vlastně, no… samozřejmě státu, v jeho vlastnictví byly vlastně stále, jen osoba správce či držitele se změnila. Odvolání STS bylo ministerstvem financí zamítnuto a vlastníkem pozemků tedy zůstal stát a držitelem?

Držitel není. Nemovitosti visely ve vzduchu. Okresní soud v Příbrami se ovšem domníval, že se obnovilo právo „postpůvodního“ vlastníka či držitele a to již zmíněného ONV v Příbrami. Mezitím ovšem katastrální úřad zapsal Václava Šrouba jako vlastníka do katastru nemovitostí na základě onoho zrušeného rozhodnutí a tak tedy na základě intabulačního principu (vlastnictví k nemovitosti vzniká až zápisem nemovitostí do katastru), se Václav Šroub stal zase vlastníkem uvedených pozemků. To odpovídalo i trestní rehabilitaci Václava Šrouba, když byl zrušen odsuzující rozsudek, který mu byl uložen vedle výroku trestu o odnětí svobody pro nedovolený odchod do ciziny i trest propadnutí majetku. Rehabilitací podle zákona č. 119/1990 Sb. se totiž obnovil původní právní stav, tedy i stav majetkový a Václav Šroub se stal právem vlastníkem uvedených parcel. Orgány státu, jak dále uvedeno, jej však za vlastníka nepovažovaly, ač se vlastníkem stal na základě zákonů státem vydaných. Podal tedy žalobu na vydání uvedených nemovitostí, neboť mu svědčil, řečeno slovy Vlasty Buriana „korunovaný vlastnický titul.“

Jak to bylo dál? Okresní soud v Příbrami, Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR odvolání a dovolání žalobce Václava Šrouba domáhajícího se vydání nemovitostí, zamítli. Důvod? Zápisem vlastnického práva k uvedeným nemovitostem do katastru nemovitostí nebyl prý Václav Šroub zproštěn povinnosti požádat o restituci majetku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb. Přeloženo do normální logiky – Václav Šroub měl ještě potom, co se stal vlastníkem uvedených nemovitostí k tomu podle zákona uvedeným způsobem, domáhat se jejich vydání v restitučním řízení.

STAVBA NA CIZÍM POZEMKU

Ten vycházeje z toho, že je vlastníkem uvedených parcel a po zrušení stavebního i kolaudačního rozhodnutí na základě kterých byl přestavěn jeho původní dům, jehož vydání mu právě pro „změnu stavebního charakteru“ této budovy bylo zamítnuto, podal novou žalobu, tentokráte nikoliv na vydání nemovitosti – domu, ale na přikázání této stavby do vlastnictví vlastníka pozemku. Podle zákona k tomu existovaly všechny důvody. Václav Šroub byl vlastníkem pozemku – stavební parcely na které dům stál a rozhodnutí o přestavbě jeho domu byla zrušena. Tak tedy využil ustanovení § 135c občanského zákona (stavba na cizím pozemku) „ zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil“ a nebo „pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí.“

Znovu se tedy roztočil kolotoč soudů od nejnižšího k nejvyššímu a čtenář jistě nebude překvapen, že korunovanému vlastníku se nedostalo i korunovaného práva na přikázání jeho původní stavby postavené na jeho dřívějším i nynějším pozemku, do jeho vlastnictví. V těchto řízeních korunoval stále stejný právní duch, který vlastníky, tak jako v bývalém režimu totalitním a antivlastnickém, nepovažoval za krále, ale za poddané na vlastním majetku.

ŠTRASBURK

poslal stížnost Václava Šrouba k vyjádření vládě České republiky. Z ní stojí za to skutečně citovat: „rozsudek Krajského soudu ze dne 3. 12. 1996 nebyl zásahem do práva stěžovatele na pokojné užívání majetku, neboť výrokem soud pouze negativně určil, že státní organizace, která ve sporu vystupovala jako odpůrce, není vlastníkem sporných nemovitostí.“

Vláda stížnost odmítla jako nedůvodnou. Jak s ní naloží Evropský soud pro lidská práva, se ještě neví. Každopádně stížnost Václava Šrouba připomíná, že vlastnické právo a vlastník k jedné a téže nemovitosti v ČR různé pojmy mohou být a do koruny práva mají daleko. Že exulant se vrácení majetku mnohdy nedovolá, je známo a nikoho to nepřekvapí. Co ale překvapí, je způsob, jakým Česká republika – žalovaná ve Štrasburku, stěžovatele Václava Šrouba o jeho „vlastnické právo bez vlastnictví“ připravila. Jeho vlastnický titul k pozemkům konstituovaný zápisem do katastru nemovitostí byl příliš velkým důkazem proti ČR ve Štrasburku. Jak to vysvětlit? Bude tedy lépe ho odstranit. Jistá pracovnice onoho katastrálního úřadu podala „ohlášení k provedení změn záznamem v katastru nemovitostí“ s poukazem na jeden neexistující rozsudek, o kterém věděla, že byl zrušen ex tunc a pak, jeden z předmětných pozemků nebyl projednán v dodatečném dědickém řízení po matce Václava Šrouba. (Proč by také měl, když mu byl vrácen po r. 1990, kdy stačilo prokázat příbuzenský vztah a způsob, jakým nemovitost přešla na stát.)

Takže naše napravovatelka křivd a chyb rozhodla, že nelze určit, jaký ideální podíl tohoto majetku měl propadnout do vlastnictví státu. Takže odstranila zapsané vlastnické právo Václava Šrouba a vymazala jej z katastru nemovitostí. „Spravedlnosti“ bylo 15 let po návratu demokracie učiněno zadost a Česká republika se nemusí obávat, že bude muset něco ve Štrasburku vysvětlovat.