Květen 2005

Příběhy české justice - příběh sedmnáctý - Účka

Milan Hulík

Žijí s námi. Tak jako mezi Čechy, i mezi nimi jsou kriminálně závadové osoby, ale víc je těch slušných, kteří jako gastarbeitři dostávají málo peněz za podřadnou práci. Někteří jsou ale milionáři a existence některých je více než podivná. Platí pro ně ale stejné zákony, jako pro nás. A stejná spravedlnost?

Říkají jim Účka. Ukrajinci. Občané země bývalého SSSR. Trpěli pod komunismem stejně jako my a to s nimi smiřuje mnohé naše občany, kteří za komunistů měli pro ně obecné označení „Rusáci“.

Měli by pro ně platit stejné zákony a stejná spravedlnost, jako pro Čechy. Platí ale ? Povězme si proto příběh, který je čerstvý, protože je právě pravomocný. Příběh ukrajinského loupežníka Lotranda, nad jehož loupežnictvím se vznáší jeden velký otazník. Spíše však se tento Damoklův otazník vznáší nad českou justicí.

Nejdříve však ocitujme trestní řád:

Podle § 220, odst. 2 tr. ř. „může soud při svém rozhodnutí přihlížet jen ke skutečnostem, které byly probrány v hlavním líčení, a opírat se o důkazy, které byly v hlavním líčení provedeny.“

Podle § 2, odst. 5 tr. ř. „orgány činné v trestním řízení postupují tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Bez návrhu stran objasňují stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obviněného.“

KORUNOVANÝ SVĚDEK

V jednom malém městečku nedaleko Prahy byla vyloupeno zlatnictví. Nejdůležitější svědek byla prodavačka, které pachatel přiložil k hlavě pistoli s výzvou vydat peníze. Další svědek viděl z něho po loupeži vycházet dva mladé muže. Ona přepadená žena však při rekognici (identifikace podezřelého pachatele mezi jinými osobami přibližně stejného věku a pohlaví) jej nejdříve nepoznala a svoji pozdější „ identifikaci“ při svém výslechu poté, co ji upřesňovala různě vysokými procenty pravděpodobnosti, nemohla ani jednoho z podezřelých poznat na sto procent. Na 50 % možná, na 75 % asi – mohl by to být, ale také nemusel.

Zato druhý svědek si zaslouží označení svědek korunovaný. Popsal obžalované zcela „věrohodně“ – vystouplé lícní kosti u obou, jeden měl podle něj výraznou jizvu na hlavě. K tomu se přihlásil i soud. „Jak se soud mohl na vlastní oči přesvědčit, tento popis odpovídá“, je psáno v odůvodnění rozsudku „ a soud nemá důvod svědkovi nevěřit“, pokračuje odůvodnění.“

Jenže kromě korunovaného svědka a soudce, již nikdo jiný jizvu neviděl. Proto obhájce navrhl, aby soud ustanovil znalce – lékaře, aby se k této otázce vyjádřil. To soud zamítl jako nadbytečný důkaz. Jen zcela na okraj poznamenejme, že ono podezřelé účko s jizvou mělo na hlavě čepici, jak to uvedl sám korunovaný svědek.

Obhájce soudu namítl, že „při tomto hodnocení důkazů soud postupoval zcela nepřípustným způsobem, když si osvojil roli znalce a hodnotil (zcela subjektivně) tělesné znaky obžalovaných. Obhájce nepoznal ani jizvu, ani by nehodnotil lícní kosti jako vystouplé, či aspoň tak, aby se mohly stát dominantním znakem pro identifikaci nějaké osoby. Hodnocení fyziognomie člověka je věc zcela subjektivní a soud v žádném případě nemůže nahrazovat nedostatek důkazů konstruováním důkazů vlastních, jako to učinil v tomto případě, když fyziognomické znaky obžalovaných prohlásil za znaky odpovídající popisu svědků a při tomto ztotožnění vyšel z vlastního, zcela subjektivního hodnocení, které nebylo nikým jiným verifikováno a které je v rozporu se stejně tak věrohodným popisem jiné osoby, třeba obhájce. Důkazem v žádném případě nemůže být vlastní hodnocení tělesných znaků soudem (tak by mohl učinit toliko znalec) a jestliže by soud takovéto znaky znalcem zjištěné považoval za rozhodující nebo aspoň za důležité, mohl by je zahrnout do kontextu důkazů, ať již jako jednotlivé důkazy nebo do řetězu dalších důkazů přímých i nepřímých.“

Za největší pochybení soudu však obhájce považoval odvolání se soudu na výpověď korunovaného svědka a čerpání důkazního materiálu z ní. Jeho výpověď je pochybná, a to již z důvodu osobnosti tohoto svědka, největší část jeho výpovědi soud vůbec nehodnotil, ač tato část činí zbytek jeho výpovědi, které soud uvěřil, zcela nevěrohodnou.

Osobu tohoto svědka totiž hodnotila znalkyně z oboru psychologie a z jejího hodnocení vyplývá, že se jedná o těžce psychopatickou osobu, krajně nevěrohodnou a pokud soud „cituje“ znalkyni, pak tvrzení soudu, že tento svědek podle znalkyně „není kvalitně strukturovanou osobností“, je velmi eufemistickou citací názoru znalkyně. Ze slyšení znalkyně naopak vyplývá, že korunovanému svědkovi se nedá věřit. Ostatně, samotná výpověď tohoto svědka, který uvedl, že pozná národnost každého cizince „podle čuchu“, mluví sama za sebe. Jak svědek uvedl ve své výpovědi „zaručeně jsem poznal, že to nejsou Češi, že jsou to Účka, to proto, že je poznám“. Svědek vypověděl a to zcela vážně, že podle tohoto svého čuchu pozná osobu každé národnosti. Třeba Američana, Francouze, Itala atd., aniž tito cizinci promluví. Jeho „čuch“ ho vždy neomylně informuje.

Korunovaný svědek viděl jizvu vykukující zpod čepice jednoho z nich a vystouplé lícní kosti. Z těchto důvodů poznal obžalované i u rekognice. Ponecháme-li stranou jizvu, kterou viděl jen on a vystouplé lícní kosti, které má samozřejmě řada jiných lidí, pak zdůvěryhodňování výpovědi tohoto svědka soudem bylo krajně pochybné.

Pokud tedy soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že „odmítnutí tohoto svědka podrobit se psychologickému vyšetření a jeho pohyb v kriminálně závadovém prostředí a předchozí odsouzení věrohodnost jeho výpovědi nesnižuje“, jde o názor jistě velmi zvláštní. Obhájce se totiž za svoji dosavadní praxi vždy setkával v této souvislosti s opačným hodnocením takových skutečností.

Avšak tvrzení soudu, že právě „tyto skutečnosti a snaha tohoto svědka zavděčit se policii“ vysvětlují, proč se nechce podrobit onomu vyšetření, bylo prosto logiky. Logické by přece bylo, že ve snaze zavděčit se, by se vyšetření podrobil a udělal i jinak vše, aby policie byla spokojená. A právě tento vděk je podle obhájce důvodem jeho jinak izolované a osamocené výpovědi proti obžalovanému Romanovi – tento svědek právě díky své příslušnosti k podsvětí a snaze se policii zavděčit (a eventuelně si tak zajistit určité krytí či spolupráci do budoucna) měl důvody vypovídat nepravdivě proti obžalovaným. Jedině tento výklad výpovědi svědka byl logický a logicky proto jeho výpověď odporovala výpovědím obžalovaných.

Jeho výpověď byla tedy podle názoru obhajoby z výše uvedených důvodů nepoužitelná, protože byla krajně nevěrohodná., účelová a pravděpodobně učiněná ve spolupráci s Policií ČR.

PROCENTNÍ SVĚDKYNĚ

Zbyla tedy ona nejistá svědkyně, která tak žonglovala s procenty. Ani při výslechu u soudu nebyla schopna specifikovat onu procentní pravděpodobnost. Svědkyně se vyjadřovala takto: „nejsem si jistá“, „na 100 % určitě ne“, „mohl by to být“, „abych šla k němu a označila, tak to ne“ , “je podobný muži s pistolí“, atd.

Jak již zmíněno, svědkyně přiznala, že o 70% pravděpodobnosti řekla vyšetřovateli až v autě, kterým ji odvážel domů. Tento procesně velmi zajímavě zadokumentovaný výrok jen doložil, jak orgány trestního řízení dodržovaly shora uvedené zásady trestního řízení. Podle obhájce byla výpověď této svědkyně důkazně a procesně bezcenná.

Jestliže soud v odsuzujícím rozsudku uvedl, že „hodnotil provedené důkazy jak samostatně, tak v jejich vzájemné souvislosti dle ustanovení § 2 odst. 6 tr. řádu a na jejich základě dospěl bez důvodných pochybností ke skutkovému závěru, jak je uveden ve výroku rozsudku“, vznesl obhájce v odvolání otázku, nakolik soud formálně cituje trestní řád a nakolik je tato citace v souladu se skutečným obsahem takového hodnocení. Pokud by skutečně jednal v souladu s tímto ustanovením trestního řádu, musel by dospět k jedinému možnému závěru – ke zprošťujícímu výroku o vině obou obžalovaných. A to nikoliv na základě zásady „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obžalovaného), ale na základě zjištění, že obžalovaní tento skutek nespáchali.